Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Dokud je člověk mladý, sní, že objeví zlaté doly. Když zestárne, má radost i z pozlátka. Glosa Iva Fencla - petiškovská

28.09.2021
Dokud je člověk mladý, sní, že objeví zlaté doly. Když zestárne, má radost i z pozlátka. Glosa Iva Fencla - petiškovská

Foto: Ilustrační foto Alena Wagner

Popisek: Zlato, nebo pozlátko?

Krásné jaro mi sem do Starého Plzence pod Karlem Čtvrtým založenou Radyni přál začátkem června z Brandýsa - Staré Boleslavi (kde jsem kdysi více i méně dobrodružně žil na vysokoškolských kolejích) spisovatel Martin Petiška, sedmdesátník, narozený 21. března 1951. Je to zajímavý člověk a nedávno jsme spolu dělali rozhovor. Občas se scházíme, avšak daleko méně, než bychom chtěli.

A ač by se celkem vzato zdálo, že má tento elegán - a muž značně citlivý a schopný vřelé lásky a ryzích přátelství – celičkou řádku dobrých důvodů k silnému životnímu optimismu, protentokrát zahrál na tesklivější notu.

Ostatně to ještě není tak dlouho, co mu zemřela maminka. A zatímco jeho syn už slíbil, že mu dá přečísti svou první prózu (anebo určitě jednu z těch prvních), Martin sám se občas jaksi pozastaví, nepíše (i když má vždy rozepsány tak čtyři věci) a snad i částečně bilancuje. Ne, nestěžuje si naprosto, to v žádném případě, avšak váhá. Váhá nad mnohým v životě svém, ale někdy taky nad aktuální rychlou a stále rychlejší dobou.

„Vzpomínal jsem i na to,“ sdělil mi, „jak se můj tatínek Eduard kdysi díval na plné regály svých titulů v knihovně (na tituly v češtině, ale i v překladech) a náhle smutně zauvažoval, co z toho bude jednou ještě žít... Domníval jsem se, že dost, on ale teskně usoudil, že to, co vydrží je vlastně jen Krtek (ilustrovaný Zdeňkem Milerem) a Staré řecké báje a pověsti.

„Je to už třiatřicet let, co otec odešel (6. června 1987 zemřel náhle v Mariánských Lázních ve věku pouhých třiašedesáti let a v momentě, kdy – snad to byla osudná chyba – neměl nic nového rozepsáno), a hle, přeháněl, anžto jeho knížek je v knihkupectvích a v knihovnách pořád ještě dost naživu.

Ale já teď rekapituluji, co jsem sám nadrásal, jako rekapituloval on, a napadá mě, že ani toho ´krtka a báje´ nemám, takže po mně možná zbude jen ten Kája Mařík, i když ne původní, ale ono mé pokračování s titulem Vnuci Káji Maříka (a ještě utajené pod pseudonymem).“

„Ale kdepak,“ vyvedl jsem Martina z omylu. „Je toho přece daleko, daleko víc.“

„Nevím. Snad. Já to zrovna vidím takto; a tak, když jsem teď dostal i cenu mensy, a totiž spolku chytrých lidí, zauvažoval jsem dokonce na to téma, že už se to stejně ani nikdo nedozví. Nechci se vyvyšovat, to ne, ale... Ale kdo ví, možná by si pak někdo i koupil nějakou mou knížku, a to dokonce v téhle knihofobní době.“

„Hm, a zač přesně jsi tu cenu shrábl?“ povídám přejícně.

„Zač? Ta cena mensy SIG byla za mé samostatně vydané verše Píseň robota Amadea. Ale opakuji, necítím pýchu. Byl jsem totiž už v tolika literárních porotách, že mám dost zkušeností, abych byl ze soutěží pokorný. A víš, Ivo, dokud je člověk mladý, tak sní, že objeví zlaté doly. Když zestárne, má radost i z pozlátka.“

Martin Petiška, foto Ondřej Neff

„A co institut tvého tatínka a tebe?“

„Institut by se měl rozjet v roce 2021 a budu se těšit, že se opět spolu i při té příležitosti sejdeme; třeba na tom Václaváku, v Akademické kavárně jako minule. Aspoň na chvilku tak převážíme svět...“

To sice nevím, zda se stane, ale závěrem aspoň tři odkazy na fakta o dotyčné literární ceně SIG, udělované mensou České republiky:

Oč jde. 

Jak vám přidělují body. 

A jak tomu je s pořadím v soutěži. 

 

Vložil: Ivo Fencl