Nejen ve mně převládá pocit, že jsme nevyužili potenciál roku ´89 k vytvoření společnosti, po níž jsme toužili, říká malíř Jan Souček, plzeňský ´havlista´

ROZHOVORY NA OKRAJI Akademický malíř a učitel Jan Souček je rodákem ze Žatce (* 27. 5. 1964), publicistou, odborným kritikem i známou postavou výtvarné scény na Plzeňsku. V době tzv. sametové revoluce patřil ke studentským vůdcům na plzeňské pedagogické fakultě. Více o jeho životě a tvorbě by mělo prozradit následující interview.

Jste člověkem několika profesí, především však výtvarník a výtvarný pedagog. Co vás dovedlo k této dráze? Hrálo nějakou roli rodinné prostředí, nebo jste si svůj obor prosadil navzdory rodině?

Byl jsem takové to typické dítě, co dřív kreslí, než chodí.  V rodině mně vytrvale lásku k umění vštěpoval hlavně dědeček, ovšem stejně jsem všechny doma, ale i na žatecké základní devítileté škole zaskočil prohlášením, že půjdu studovat na střední uměleckou školu. Znamenalo to tehdy ve 14 letech opustit rodinu a vydat se sám až do dalekého Železného Brodu.

V letech 1978–1982 jste tedy zdárně vystudoval Střední průmyslovou školu sklářskou. Zvažoval jste kdysi dráhu skláře? A pokud ano, proč jste nakonec volil jinak?

Rozhodnutí vystudovat tuto školu jsem nikdy nelitoval, i když jsem dost brzy zjistil, že práce skláře na huti, což byl můj studijní obor, pro mě asi nebude. Jednoduše jsem na to nebyl dost šikovný. Přesto škola pro mě byla natolik inspirativní, že jsem se chtěl výtvarničině věnovat dál.

 

Jan Souček, 1981

Je o vás známo, že už jako mladík jste se čile věnoval sportu. Kterým disciplínám jste rozdával svůj čas a co pokládáte za svůj největší sportovní úspěch?

V dětství jsem jako všichni kluci běhal za balónem po hřišti. Na střední škole jsem potom dost vážně dělal atletiku, zkoušel jsem trojskok. S družstvem jabloneckých dorostenců, kam jsem se připletl, jsme ve Vítkovicích získali stříbrné medaile na přeborech ČSSR. Moji atletickou kariéru ukončil nástup na dvouletou vojenskou službu. Po vysoké škole jsem začal hrát s kamarády z Kralovic lakros. Při hostování v Malešicích jsem dvakrát vyhrál ligu, ale za největší sportovní úspěch spíš považuji, že si ještě dnes můžu celkem pravidelně zahrát rekreačně tenis a přežiju to jakž takž ve zdraví.....

Mezi roky 1986–1990 jste vystudoval učitelství českého jazyka a výtvarné výchovy na pedagogické fakultě v Plzni. Bylo pro vás přijetí bezproblémové, nebo jste občas narážel na kádrová nebo politická omezení? A čím jste se pro zajímavost živil v období mezi maturitou na střední škole a vysokoškolskými studii?

Po maturitě jsem chtěl jít studovat umění dál, ale málo platné – na Akademii i Umprum byla velikánská konkurence a tehdy některým z nás nezbývalo nic jiného, než jít na výtvarný obor na peďák. Měl jsem rád literaturu, tehdy jsem psal i nějaké texty, hlavně básničky, tak jsem se rozhodl pro kombinaci výtvarky s češtinou.

 

Jan Souček v plenéru, 1986

První přijímačky jsem dělal do Brandýsa nad Labem, kde sídlila pražská pedagogická fakulta. Při politických pohovorech, které byly tehdy součástí přijímacích zkoušek na VŠ, mně ale rovnou řekli, že bych si měl dát přihlášku na nějakou krajskou fakultu. Můj táta byl kvůli svým postojům po srpnu 1968 vyloučen z Dubčekovy KSČ, a později i z práce, a tato rodinná černá kaňka se mnou putovala všemi kádrovými materiály. Tak jsem šel na rok pracovat do propagačního oddělení podniku Železnobrodské sklo, které bylo mou první školou v oblasti grafiky a reklamy, jíž vlastně dodnes učím. Následně jsem putoval na dva roky na vojnu a posléze jsem se dostal na pedagogickou fakultu do Plzně, takže na vysokou školu jsem vstupoval s jistými životními zkušenostmi a rozhledem.

Patřil jste k vůdcům Sametové revoluce na vaší fakultě. Jakou roli jste zastával a jak na tuto dobu vzpomínáte?

Revoluce vypukla, když jsme byli v posledním ročníku na pajdě. Na škole jsem byl ve vedení stávkového výboru a dodnes si pamatuji, jak jsem přišel k tehdejšímu děkanovi školy Brychtovi vyhlásit stávku studentů. Jen se zeptal na naše jména a oznámil nám, že od této chvíle už nejsme studenty školy… Naštěstí celospolečenská situace se vyvinula jinak a do dvou dnů i děkan obrátil. Na tu dobu mám samozřejmě spoustu intenzivních a nezapomenutelných vzpomínek. Pro nás studenty bylo prvním malým vítězstvím, že jsme v tom roce u státnic nemuseli absolvovat zkoušku z nenáviděného marxismu-leninismu - a vůbec mám takový pocit, že se nás ten rok vlastně báli u zkoušek na cokoliv obtížného zeptat, abychom absolvovali bezproblémově. Celkově ovšem ve mně, jako v mnohých jiných, převládá pocit, že jsme bohužel nevyužili potenciálu dobového nadšení ke změnám, které asi měly přijít a nepodařilo se je dotáhnout do konce… k vytvoření společnosti, po které jsme tenkrát toužili.

 

Jan Souček v Budapešti na koncertě, 1988

Svůj osud jste spojil coby pedagog s několika školami, mimo jiné s Gymnáziem Plasy, plzeňským Zámečkem i pedagogickou fakultou v Plzni. Přiznávám, že vás osobně pamatuji jako nepřehlédnutelnou postavu dvoutisícových Plas i celé školy. Nosil jste na veřejnosti provokativně dlouhé vlasy a budil jste tím pozornost a občas i pohoršení starších generací. Jedna z plaských agilních soudružek učitelek vás dokonce před žáky pomlouvala, že nejenže musíte mít škodlivý vliv na mládež, ale co jestli náhodou neberete i nějaké drogy, když vypadáte tak ´podivně´? Jak vzpomínáte na tohle období a jak jste si v minulém režimu uhájil svoji vlasovou hřívu?

Dlouhé vlasy jsem začal nosit po vojně, v době, kdy jsem zahájil vysokoškolská studia. Samozřejmě to nebyl typický vzhled potencionálního socialistického učitele a občas mi to na škole někdo z pedagogů důrazně připomněl. Nicméně ten dlouhý vlas jsem si uhájil i jako symbol osobní svobody a nezávislosti, tak, jak to vnímala i řada mých vrstevníků různě se pohybujících kolem alternativní kultury a muziky… No a když jsem začátkem 90. let začal učit v Plasích, tak už nikdo neměl odvahu proti tomu něco namítat (třebaže jak dokládá i tvá zkušenost – a jak vidíme občas dodnes – ty zjednodušující předsudky v lidech ještě dlouho zůstaly). No a mně dlouhé vlasy, ač už značně prokvetlé šedinami, vydržely podnes.

V Plasích se mimo jiné konávaly různé výtvarné akce, např. Hermit. Jak na ně vzpomínáte a byl jste do nich také aktivně zapojen?

Plasy jsou kouzelné kulturní městečko s obdivuhodnou historií, a v době, kdy jsem tam začal učit, tam v průběhu 90. let vzniklo velké výtvarné sympozium, jehož organizátory v čele s Milošem Vojtěchovským nadchla mj. magická atmosféra lokality Santiniho plaského kláštera. Účastnil jsem se těch projektů jen jako pravidelný divák a vnímal jsem je jako otevírání nových možností v kultuře a umění, které se tenkrát nabízely… jako nevšední prolínání staré historické architektury s novými vizuálními formami výtvarného umění, jako prolínání domácí, regionální a mezinárodní scény, které tady v Plasích probíhalo velmi spontánně a přirozeně. Bylo to krásné období. Určitě bych v Plasích vydržel déle, ale v té době jsem dostal nabídku, abych šel učit jako asistent na výtvarnou katedru pedagogické fakulty, a tak jsem se vrátil zpátky do Plzně.

 

Dialogy, triptych, 2004

Asi nejvýrazněji jste spojen s křimickou školou Zámeček, která už je v Plzni docela legendou. Jak byste ji představil těm, kteří ji neznají? Čím je zajímavá a pozoruhodná?

Zámeček je nejstarší střední výtvarná škola v Plzni, kterou charakterizuje idyla kouzelného místa a vysoká profesionalita kantorského sboru. V porovnání s ostatními školami, kde jsem učil, je tam velmi přátelská atmosféra jak mezi učiteli a studenty, tak mezi učiteli navzájem. Určitě se dá říci, že naprostá většina mých kolegů ze Zámečku je mými opravdovými kamarády, které kdykoli rád vidím. Myslím, že je to inspirativní prostředí jak pro žáky, tak i pro učitele.

Kromě kantořiny se sám zabýváte výtvarnou činností. Kterým oborům se věnujete mimo malby, jež vás zviditelnila asi nejvíce? A jaká témata se zobrazují ve vaší tvorbě, malířské i jiné? Jak byste druhým představil svůj osobitý styl?

Dnes už se věnuji jenom malbě, a bohužel musím přiznat, že až s železnou nepravidelností. Kantorská profese pohlcuje spoustu času i životní a tvůrčí energie, a tak se k malování dostávám spíše ve větších pauzách mezi výukou, především o prázdninách. Dneska své malování beru více jako odreagování a únik do světa vlastního nitra než jako konzistentní uměleckou činnost.

 

Benátský karneval, 2017

V malbě mě vždy lákalo abstraktní vyjádření, které poskytuje tvůrčí prostor pro vlastní fantazii, ale i připodobnění, metaforu… V mé tvorbě převládá spíše expresivní forma, kterou se snažím vyjádřit často i lyrický či poetický obsah. Většina mých obrazů je založena na dynamické spontánní barevné kompozici, ač jsem měl i období, kdy jsem používal také různé geometrické formy.

Neuvažoval jste někdy o tom živit se pouze výtvarnou činností, anebo by to byl příliš velký skok do existenční nejistoty?

Na to, abych se živil jen malováním, jsem nikdy vážně nemyslel, asi jsem na to neměl dost odvahy a myslím, že ani kvality, a navíc se domnívám, že to zrovna v Plzni ani moc nejde. A kromě toho nikdy, i když jsem měl různé nabídky, jsem nedokázal skončit s učením, protože mě v zásadě naplňuje a mám ho přes řadu úskalí stále rád.

 

Vzpomínky na Provence, 2007

Kolik veřejných výstav už máte za sebou a které z nich pokládáte osobně za nejprestižnější? A pokládáte se spíše za solitérního malíře, anebo se hlásíte k určité výtvarné skupině či platformě? A pokud ano, tak proč? Jakou výhodu autorovi může přinést, když je propojen s určitým kolektivem?

Musím přiznat, že si již nevedu žádné přesné statistiky jako v dobách, kdy to po mně chtěli, když jsem vyučoval na výtvarné katedře. První výstavy jsem měl začátkem 90. let se spolužáky ze školy, hlavně se Standou Poláčkem, který je mým dlouholetým kamarádem, souputníkem, s nímž jsme se po studiu sešli jako učitelé na pajdě i na Zámečku. První větší výstavu jsme měli spolu v Zámeckém sále právě v Plasích, tam jsem měl později i velkou samostatnou výstavu v refektáři konventu. Větší a myslím, že i celkem povedenou výstavu jsem měl se Standou i v Domažlicích v Galerii bratří Špillarů. Jinak jsem se zúčastnil různých projektů a výstav v Čechách i různě v zahraničí - hlavně v Německu, Rakousku, ale vystavoval jsem též v zemích, jako jsou Maďarsko, Bosna, Slovinsko či Albánie…

 

Úděl nás všech, 2017

Teď vystavuji občas s kolegy z plzeňské výtvarné Unie, s výtvarníky-učiteli ze Zámečku, a hlavně se členy plzeňské skupiny P89, což je seskupení velmi pohodových výtvarníků a přátel, které bohužel poslední dobou taky dost z časových důvodů zanedbávám.

Vystavování ve skupině je v každém případě zajímavou konfrontací různých přístupů, což může být ve výsledku vždy zajímavé pro diváka a inspirativní pro každého tvůrce. A v případě P89 je to vždycky také o příjemném potkávání s lidmi, kterých si člověk váží a s kterými si má co říct.

 

Sentimentální nálada, 2017

Jste rovněž známý výtvarný recenzent. Není to občas až nenáviděná profese? Stalo se vám, že jste někdy s vaší kritikou narazil a nadělal si neplánované nepřátele? Nebo má Jan Souček spíše pověst mírného a přátelského glosátora cizích výtvarných děl?

S recenzemi výstav jsem začal z několika podnětů. Jednak když jsem učil na výtvarné katedře, tak jsem tím naplňoval tzv. odbornou publikační činnost, jednak to v Plzni moc lidí pravidelně nedělalo, ale hlavním impulsem určitě byla osobnost Bronislava Losenického, člověka, kterého jsem si moc vážil pro jeho erudovanost i skromnost a pokoru zároveň, člověka, který mě k tomu psaní vlastně přivedl a později mi nabídl i další možnost, i třeba kurátorské spolupráce, což byla věc, která mě taky moc bavila a naplňovala.

Zpočátku jsem měl ambice rozčeřit trochu poklidné hladiny stojatých plzeňských výtvarných vod. Až později jsem pochopil, že jsou ty věci občas komplikovanější, než se na první pohled zdá, a snažil jsem se držet nějaký objektivní věcný tón. Myslím, že i z druhé strany to bylo bráno profesionálně. Většinou jsou autoři rádi, když o nich nebo jejich výstavě vůbec někdo napíše. Od regionálních novinových recenzí jsem se později dostal i do odborných periodik, k prvním katalogům i uvádění výstav. Všechno to chápu jako něco, co vychází z mého zájmu o umění – a společně s učením i vlastní výtvarnou tvorbou jsou to vlastně spojené nádoby.

 

Jan Souček, foto Ivan Vala

Mezi umělci, přáteli i svými studenty jste vždy míval pověst velice zábavného, vtipného a temperamentního společníka – a rovněž živelného bohéma, který si rád povyrazil z kopýtka. A mnozí z nich proto nevěřili, že se také někdy usadíte. Dnes jste tatínkem čtyř dětí, pro něž jste postavil dům v Druztové na severním Plzeňsku. Vedete své potomky ve stejných šlépějích, anebo jim dáváte volnost v tom, čím se budou jednou zabývat?

Já jsem hlavně rád, když se mé děti o něco smysluplného vůbec zajímají. Samozřejmě mě těší, že zatím aspoň ty větší projevují zájem též o umění. Nejstarší Matyáš se zatím intenzivně věnuje ilustraci, Majda se zajímá hlavně o fotografii. Ti mladší kluci, Hynek a malý Vilímek, mají na všechno ještě dost času, jen chci, aby byli schopni rozlišit, co je správné a co špatné, co je dobré a zlé. Pokud budu moci, budu je podporovat ve všem, co si vyberou. Myslím, že nejsem z řad těch ctižádostivých rodičů, kteří přes své děti naplňují své nenaplněné ambice.

 

Jan Souček s rodinou

Jako pedagog jste při své výuce občas upomínal díla Ericha von Dänikena, jehož jméno je třeba v historicko-archeologické sféře tabu. I tím jste poněkud boural zavedené konvence, ačkoli v umělecké sféře se určitá nekonvenčnost jistě nosí více nežli v jiných disciplínách… Čím je pro vás Däniken zajímavý nebo inspirující?

Jako kluk jsem to docela rád četl. Ve škole je to ale pro mě hlavně prostředek, jak o něco vzbudit zájem… a pak děti mají vědět, že nic není jednou pro vždy dané, že se fakta dají relativizovat, pohlížet na ně z různých pohledů, zkoumat, ověřovat a docházet k vlastním názorům a stanoviskám. Důležité je hlavně o věc se zajímat.

Veřejně a s úctou občas upomínáte zesnulého prezidenta Václava Havla. Myslíte, že česká společnost dokázala ocenit jeho kvality a kráčí alespoň zčásti jím vytýčeným směrem? Jak vnímáte jako člověk i pedagog, tedy osoba mající též morální a výchovný vliv na mládež, současnou dobu a politickou situaci vůbec?

Dneska jsem z té situace dost smutný, ve společnosti chybí nějaký mravní a morální imperativ, kterým pro mě VH určitě byl. V současnosti, zdá se mi, spousta lidí bohužel není schopna rozlišovat mezi dobrem a zlem a věří zjednodušeným nebo i zcela nepravdivým frázím, mnozí přebírají krajní a vyhrocené názory, společnost je silně polarizována v protichůdných politických postojích i v pohledech na řešení všemožných problémů. Možná i jako učitel dávám vinu hlavně nedostatečné vzdělanosti a rostoucí míře obyčejné lidské hlouposti.  Žijeme v povrchní době a vyznáváme povrchní hodnoty. A bohužel trpí tím i to mé milované umění.

Kdybyste se otočil zpět za svým životem, co byste dnes udělal úplně jinak, anebo mnohem lépe?

Radovane, upřímně, asi bych ve svém životě nic neměnil. Nikdy jsem v životě nic nějak předem neplánoval a snažil jsem se ho brát, tak jak přicházel. A asi to všechno mělo být, jak bylo a jak jsem si zasloužil.

A tradiční otázka na závěr. Jaké jsou vaše osobní či tvůrčí plány do budoucna?

Já bych chtěl vidět, jak z mých dětí vyzrají slušní lidé, které bude bavit to, co si v životě vyberou, jak ze spousty mých studentů vyrostou milovníci umění, kteří budou s láskou vzpomínat na školní léta. A sám doufám, že mě umění – a výtvarné zvlášť – připraví ještě mnoho neopakovatelných zážitků.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Jan Souček, HP, Rozhovory na okraji,