Uměřená společenskost chození do kina. Tohle pochopí leda pověstně nemilosrdný filmový kritik František Fuka. Glosa Iva Fencla

Foto: Cinema City

Popisek: Kino je prostě kino, to máte marný

Nejsem zrovna povahou Ital. Asi proto mi ´uměřená společenskost´ chození do kina sedí. A znepřátelím si nynčko všechny divadelníky a pochopí mě leda František Fuka, ale divadlo k životu tak úplně nepotřebuji.

Je to gigantická chyba, vím, a handicap první třídy; navíc se mi divadlo vlastně strašně líbí, kdykoli mě dovnitř někdo vtáhne, ale sám... Sám se vám nerozhoupu. Jsem mrtvý zvon, a je-li to na mě, mířím ku kinu. Tedy... Ke kinu. Rovnou. Tady. Rovnou.

„Kino nevoní,“ říkala mi sice předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů Markéta Čekanová, ale já prostě nejsem čichač. Ani ´čichoň´. Stačí mi anonymita kinosálu, vždyť přece není absolutní! Abyste film viděli, musíte koneckonců vylézt z nory, projet celé město, minout dokonce často i bujaré nákupní centrum, u pokladny biografu vyzvednout dva lístky, pozdravit tu mladou dívku, která je trhá, a někdy si o pár metrů dál i koupit cokoli k jídlu anebo pití (rum); smíte následně i pozorovat lidi v předsálí a posléze v sále, jak postupně přicházejí, usedají. „Dobrý den, tak tady sedíme my,“ povídá mi třeba jeden.

Kino nevoní? A co popkorn? Foto Cinema City Plzeň

„Aha. Ale celý sál je prázdný.“

„A co?“ A kouká na mě a na mou partnerku zarputile. I jeho choť. No, tak se tedy zvedneme a jdeme úplně na druhou stranu, i když taky napodruhé nikoli na svá pravá místa. Usedáme.

Film. Trochu málo společenského kontaktu na večer? Mně stačí.

Od dětství jsem kino miloval.

Na maloměstě jsme se před ním jako děti scházeli a usedali na klandr, zkoumali jsme za soumraku fotky z filmu umístěné ve vývěsce (pamatuji, když měl premiéru Duel, první Spielbergův trhák), pošťuchovali se, sledovali ty starší chalany i pěkné holky... Pak se šlo dovnitř. Občas bývalo úplně, ale úplně plno. Jistěže na Méďu Béďu. Viděl jsem ho právě v malým kině! Nezapomenutelný muzikál! „My jedem do Saint Louis. My jedem do Saint Louis! Tenhle vláček dělá hú, hú, hú, my jedem rovnou do Saint Louis.“

Byl jsem na tomhle ´Senlů´ opakovaně, ale dodnes si říkám, že to bylo málo.

Tak a podobně bych vám dokázal vyprávět hodiny. Proč? Jak to? Můj život byl laděn hodně koukáním na filmy. Jistě, taky doma u televize, ale... Dodnes si třeba vybavuji i ty nejhloupější, nejsprostší hlášky, co někdo vyslovil, když jsem sledoval tu anebo onu scénu Herzova Upíra z Feratu.

Anebo jsem byl na filmu podruhé a předem věděl, že po titulcích přijde ještě jedna pointa. A totiž ta, že se vynoří profesor Moriarty! Takže jsem vytrvale seděl dál a dál v první řadě na kraji, i když se už rozsvítilo, a maloměstský promítač nechápal, takže film dávno ´zhasli´. Pointa nebyla, pokuta z Hollywoodu ale taky nikomu nepřišla, i když jsem tam okamžitě telefonoval z budky. „Ech, co, ogaři, zase taková tragédie to nejni.“

Dnes mám tak trochu pocit, že ač už multikina otevřela, je s nimi ámen.

Sice jsem na síti četl, že má mít v prosinci premiéru nová West Side Story od Spielberga (ten chalan si nedá a nedá pokoj a na stará kolena si dokazuje, že umí všecky žánry), ale stoprocentně v to už nevěřím. Kdepak. Mám dojem, že éra kina epidemií skončila.

Ne úplně, ale šikmá plocha se tím sklopila. Už to půjde od deseti k pěti.

Jak jednou něco zavřete...

Ale ano, kina otevřela, jenže lidé se budou bát, říkám si, a odvykli... Konec. Finíto. Zatáhli plentu. Zhasnuto. Bez pinty. Tedy bez pointy.

A divadla? Ještě hůř.

Abych řekl pravdu, taky už jsem se trochu přizpůsobil.

Schopnost se přizpůsobit je přece jedním ze znaků inteligence, ne? A tak možná už umím do kina nechodit. Ale... Ale pořád to ještě kapku bolí.

Aspoň že mám nač neuměřeně vzpomínat.

Vložil: Ivo Fencl