Ale tak nech bratra taky něco vydělat, máme přece kapitalismus, pravila moje matka. Konám snad utrácením dobro? Glosa Iva Fencla

Foto: Eva Fenclová

Popisek: Starý Plzenec, kde autor žije a kde píše tyto glosy, je k askezi poměrně vhodný. Není zde ani pomalu kde si nakoupit, zato je tu krásně

Jen párkrát v životě jsem se s onou větou dostal do křížku a řekl bych: „Stačí.“ Poněvadž na té větě mi vše nesedí. Zní: „NECHEJ HO PŘECE VYDĚLAT!“ Podle mého skromného názoru na podobné výzvě cosi nehraje. Dám konkrétní příklad. Stojím na ulici s aktovkou a uvnitř mám tři výtisky nějaké knihy. Po mém boku stojí má stará matka, která má zrovna jet na očkování, a proti mně stojí má mladší sestra, která mámu na očkování proti covidu-19 poveze autem. „Ukaž to,“ povídá ségra.

Vytahuji knihu: „Nic na tom není, hele, teď tady si to neprohlížej.“ Počítám, že sestra knihu někam schová, nicméně ona praví: „Kolik stojí?“

„Dvě stovky, ty to máš zadara.“

Sestra však vytahuje dvě stě korun, i pochopím, že má předchozí větička měla být o tři pídě kratší. Jen: „TY TO MÁŠ GRATIS.“ Abych uchránil svou čest, povídám: „Schovej ty prašule, říkám přece, že nic nechci. Vždyť to v reálu nejspíš stejně nestojí ani za zlámanou grešli. Ne, ne! Nic, nic.“

Sestra zastrkuje peníze i knihu, když matka řekne: „Ale tak Iva nech taky něco vydělat, ne?“ Nepatrná pauza. „Máme kapitalismus.“

Obracím se k matce: „Možná máme, ale já nic nechci.“ Načež Eva, má sestra narozená v roce 1966 (a absolventka vysoké ekonomické školy v Praze) odváží maminku narozenou roku 1939 v Plzenci a zdravou jako rybička na první očkování. To však tady neřešíme a lépe bude si představit místo sestry mého kamaráda. To by maminka mlčela. Dal bych mu knihu, odmítl peníze a mlčela by dál; nicméně ještě hloub a k meritu věci. Setkávám se totiž daleko častěji s názorem, že utratím-li s rodinou někde ve velkém marketu víc peněz, než je nezbytně nutné, pomohu tomuto státu. Je to skutečně tak?

Starý Plzenec těchto dnů, foto Eva Fenclová

Zdá se, že ano, i lze slýchat následující sousloví. „Ale vždyť jinak zkrachují, koupíme to.“

Anebo: „Kdyby nakupoval každý jako ty, tenhle stát se rovnou sesype.“ Právě při té větě si navíc vybavuji jednoho herce divadla Sklep (ale Milan Štaindler to nebyl), an přichází k pokladně v Globusu a na dně obrovského košíku na kolečkách schválně má pouze žvýkačku.

Ale skutečně k podstatě problému. ´Jede´ ekonomika taky díky tomu, že jsou lidi v krámech svedeni a koupí toho víc, než původně chtěli? Osobně bych řekl, že ekonomika na tom opravdu stojí, i když, doufám, nikoli úplně. Odmyslete si totiž na moment veškeré investice do rodinného domu či bytu (a uznávám, že to je zásadní položka) a představte si úplně asketického zákazníka, který je zvyklý denně obědvat špagety. Ne proto, že je chudý; nepředstavitelně mu chutnají a nevidí proto důvod, proč na obědech cokoli měnit. Jistěže polyká špagety ještě spolu s protlakem a ´sejrem´, jistěže vše občas proloží šunkou. Ale to je vše. Pije pouze coca-colu nebo vodu a mimo pracovní dobu hodně čte, neboť si uvědomil, že jinak nestačí do smrti zdolat ani knihy, co už má doma. Může to být, dejme tomu, i pomalejší čtenář, anebo předčítá nějakému dítěti. Tak či onak ale nečte proto, aby zabil čas, ale z toho důvodu, že ho to baví.

Ten člověk platí různé poplatky, tak třeba za internet anebo vodu a elektřinu, platí dejme tomu i daň z nemovitosti anebo nájem, ale jinak nemá potřebu utrácet. Navíc... Opakovaně se setkává se situacemi, kdy se ho zmocňuje pocit, že tu stát ani moc není pro něj, ba co hůř, že mu škodí. Ačkoli má jeho městečko tisíce a tisíce obyvatel, není tu ani skutečná policejní stanice, a taky další služby jsou neustále okrajovány. Napadne-li sníh, chodníky nikdo nečistí. Za odpad se platí stále víc a popeláři ho odvážejí stále méně často. A popravdě, placení za popelnici je prostě další daň, jelikož odpad jsme často schopni redukovat na extrémní minimum, ale to nikoho nezajímá, i snažíme se popelnici zaplnit, což se nejsnáze provede tak, že víc nakupujeme a logicky i víc vyhodíme. Například obalů. A zkrátka a dobře, v mozku podobného ´spotřebitele´ zvolna klíčí podvratná myšlenka nejtotálnějšího kalibru. A ta myšlenka, když ji zaznamenáme, vypadá takto: „Když oni tak, budu nakupovat skutečně pouze to nezbytné a uvidíme, co to se státem udělá.“

Onen pán brzy odhalí, že státu to bude – samozřejmě – zcela jedno, avšak já se ekonomky či ekonoma ptám: „Ale co kdyby podobně žili všichni?“

A co kdyby takřka všichni ´seděli na štrozoku´ a konali neutrácením zlo?

Co by se stalo?

Vložil: Ivo Fencl