Jeden Kellnerův milion dolarů tomu, kdo udolá barmanku Joriku. Glosa Iva Fencla, vzpomínková (druhá a poslední)

Příběh na motivy předválečného komiksu s Pepkem Námořníkem… Druhou ze svých kellnerovských hříček jsem kdysi uveřejnil v Dobré adrese a Plzeňském literárním almanachu 2015, kam přispěli třeba i Václav Gruber, Vlastislav Toman anebo Daniela Kovářová, která - spolu s Karlem Havlíčkem – almanach redigovala. „Když Iva zajímá, kdo přepere nějakou barmanku, to pak s ním je těžký,“ stýskala si exministryně a já jí vysvětloval, že jde o - pro mě zjevnou - parodii na klasický kreslený seriál. Že ho mám tak rád, až jej od dětství uchovávám v paměti. Ani sepsáním hříčky Jeden milion dolarů tomu, kdo udolá barmanku Joriku jsem ostatně texty jeho bílých bublin z mozku nevyštípal a miliardář Mačkal (ve staré české verzi) tam tudíž přihazuje své dolárky dál. To byly časy!

„Vem si třeba tygra,“ povídám, „nebo sněžného pantera z Himálají. Levhartici Numu z Tarzana. Pumu. Představ si rovnou tlusťocha Wimpyho z Námořníka Pepka, tak ti všichni jedí maso.“

„Ani já nejsem vegetarián, Ivoši, ale tady prostě nevaříme,“ odsekl majitel hospody, ve kterém jsme seděli, a totiž plzeňského Rock´n´Wallu. „Jak víš, jsme horolezecký klub, a na zeď promítáme i utkání v hokeji či záběry z heliskiingu. A vzadu lezecká stěna, bouldry... Ale vaření? Víš, já nebažím po kontrolních orgánech. Aby sem vpadli jako Mossad. Pivčo, Ivčo, točíme, ale nic tu nepečem´! Tomu i dál napomáhej Bůh.“

Povídám: „Copak horolezci neradi skopové?“ A vedle mě sedící redaktor Pechanec se mě zastal: „Má pravdu. I hrdinové Knih džunglí byli vesměs masožravci.“

„Jenže Jorika drží speciální dietu,“ zasmál se Honza.

 

Ale já namítl: „Red Bull nebude nikdy mocnější než karbanátky.“

Honza přesto neuvěřil a vedl mě okolo výčepu až ke stěně s chyty. Zrovna tu šplhala zmiňovaná barmanka Jorika a každý jiný by byl ve sportovním, jí to ale za převlékání ani nestálo. Držela se kdesi pod stropem jako půvabná moucha, prsty snad z ocele.

„Joriko?“

Seskočila dolů mezi nás pružněji než ta Numa. Snad jen proto, aby řeč nestála, srazila mě na žíněnku. Domníval jsem se, že to bude má poslední hodina. Měla ale teprve přijít. „Pojďme do parku,“ usmál se Honza.

„A proč? Vykvetl rozmarýn?“ na to Jorika.

„Ne. Jen Ivo před chvílí zcela vážně tvrdil, že bez masa zkrachujeme,“ zažaloval Honza. „Ptal se taky, proč místo tebe nezaměstnám kuchtičku. Je to zlosyn, Joriko, a podobní barbaři nám nevěří, že taky Red Bull dobře stačí k udolání Everestu.“

„O. K. Proč bych se ale měla trmácet do parku? On Ivo zvrací už tady.“

Zvedli mě, a jak mi Pechanec jezdil mokrým kapesníkem pod nosem, vypadal jsem brzy jako Hitler. Přesto mrknu srdnaté barmance do kukadel a bezelstně povídám: „Máte kvalitní žíněnky. A co bude?“

Odplivla si jako ten známý námořník a svorně jsme vyšli do Sadů 5. května. Teprve na večerním vzduchu jsem se začal vzpamatovávat, a především mě do lajny postavilo, že si kráska vážně vyšlapuje s námi. Náhle Schneider strnul. „Je to všechno tady,“ povídá tónem Raye Bradburyho a já se rozhlédl jako Kryštof Kolumbus, kdyby překročil Panamu: „To je trávy. A dál?“

„Budete se s Jorikou navzájem zarážet do země jako dva piloty. Nebo snad nesouhlasíš, parťačko?“

„Proč by ne, parde, a v cuku letu vás s klidem proklepnu všechny tři.“

Honza cepínem narýsoval nikým nerušené kruhy do písku. „Ták. Hotovo. Vítězem se stane, kdo soupeře zatluče hloub. Každý máte tři pokusy.“

Žoviálně jsem vybalil žvýkačku. „Proč ne? Začněme.“

„Začnu první,“ povídá Jorika. Ještě dřív od Honzy obřadně převzala plechovku. Vyzunkla Red Bull. Udeřila mě do temene. Hle, trčel jsem po kolena v pískovišti a holčičky a kluci vyprskli. Jorika se bohorovně usmívala: „Hola, Eastwoode. Cítíš, co dovedou bublinky? Od osmnácti denně nasávám Red Bull.“

Povídám: „Red Bull je dobrý. Taky ho piju.“ Ano, slyšel jsem sám sebe, jak to říká, zatímco mi redaktor Pechanec otíral temeno. Zlý sen? Tu odkudsi zaznělo halekání. „Dost! Co to Jorika provádí s Ivem?“

Schneider odvětil: „Dokazuje, že Red Bull je mocnější než maso.“

 

Ani nedořekl a lepá dáma mě uhodila podruhé i potřetí. Zarostl jsem do písku. Děti se chichotaly a ona se stroze optala: „Nu, což, nemehlo? Ještě nějaké námitky vůči šumivým bublinkám?“

Rádoby silácky povídám: „Zapomínáš, že teď mám i já tři pokusy.“

„Začni,“ dala si ruce v bok. Vyšplhal jsem z díry. Ani v nejdivočejším snu mě nenapadlo, že na tu nádhernou holku vztáhnu ruku, i kdyby regulérně v ringu a jako Rocky Balboa. Což o to, facku bych jí vlepil, ale... „Do toho, srabe!“ řekla. „Jako ten Franta Čech ještě zapěješ blues o bolesti.“

Dřepl jsem si, odrazil se, chvíli plachtil nad Evropskou unií a při dopadu jsem Joriku klepl do temene. Ohleduplně: „Teď poznáš, co umí skopové.“

Jak asi víte, disponují ženy citlivým bodem temene, který je vhodný k líbání; ani Jorika nebyla výjimkou. Ale má rána ji neohromila. Jen se nahrbila a suše konstatovala: „To já mlátím silněji, když za barem biju mouchy.“

„Jo?“ Obřadně jsem se obrátil ke kamarádům. „Dal bych si skopové.“

„Nemáme.“ A Schneider mě dost kousavě vyzval: „Bačkoro! Nedostaneš-li Joriku do země, udělám to sám.“ Kasal se a já umíral úzkostí, ale přesto jsem přistoupil k Jorice (byť ostýchavě) a zvedl pěst. Dívčí ruka mě předešla, zatmělo se před očima. Trčel jsem na dně šachty a viděl proti nebi siluetu Joričiny hlavy. Smírně zvolala: „Hej, ty tam dole, chyť se lana.“ Pár týdnů trvalo, než jsem se vykurýroval, a Honzovi jsem zavolal, že duel na slunci neproběhl férově, protože já byl na řadě a ona mi záludně nedala čas. Ale Aljaškou otřískaný horolezec odsekl: „Jsi moc pomalý. Vrůstáš do země sám. Ničím jsi neupoutal. Ničím ses nedopoval.“ 

„A co dělá Jorika?“ povídám.

„Co by? Zrovna sedí u baru a klábosí s kamarádkou. Pokud mě nešálí oči, obě popíjejí Red Bull.“ Osvítil mě nápad. Zatelefonoval jsem Petru Kellnerovi, s kterým jezdíváme tajný závod Diamond Race. „Ahoj, Petře. Jeden plzeňský klub je v úzkých.“

„Jistě jde o nějakou hnusnou putyku.“

„Rock´n´Wall v Sadech 5. května.“

„Nevoláš, Ivo, z ozdravovny? Proč bych podporoval úplně zdravý horolezce? Jsou chlapi jako já, ti se neztratí. Víš, Ivo, co ti řeknu? Ať podporujou oni mě.“

„Nezajdem na Red Bull?“

„No, náhodou zítra pobudu tři hodiny v Plzni. Stavím se. Čus.“

Nazítří měli prázdno a Jorika klidně seděla u stolu u dveří. Otvírala zrovna další plechovku Red Bullu. Zasmušile do sebe pakovala bublinky. Vtom se otevřou dveře a Petr Kellner vejde v saku a kravatě. Toho dne nebyl oholen a vlastně ani moc dobře naladěn, ale sotva spatřil Joriku, ožil. „Zdravíčko, Kleopatro.“

„Tě bůh, povidlo.“

Tak mu často neříkali. Trochu se nakrkl. „Snad vás to neurazí, ale rozhodl jsem se, že budu sedět u tohoto stolu.“

„Odpal, kuře. Je tu dost prázdných stolů.“

„Jenže já jsem Petr Kellner, miliardář, a sednu si, kam chci.“

„O. K. Jsem Jorika a sedím, kde chci.“

„Uvidíme.“ Hvízdl na prsty. Ze sadů vstoupila zápasnice vyšší než Kolos Rhodský, stanula nad Jorikou a měla malou rádiovku a bíle puntíkovaný svetr. Miliardář opětoval její pozdrav. Ukázal na barmanku: „Potřebuji vyhodit tohle smetí na ulici.“ Rozvážně odstoupil.

Silná dáma se sklonila k Jorice a bříško tučného ukazováčku jí položila pod bradu. Zašeptala: „Pojď blíž, kotě, a postav se, ať tě můžu vyrazit.“

„Ó, chceš se prát?“ usmála se Jorinda. Klaudie ji chtěla udeřit do brady, ale dívka se zaklonila. Nato sličná barmanka líně vstala, hnula paží a bodyguardka se vznesla. Jorika vzpažila. Chytila kolose. „Pí, pí!“ vycházelo z matrony. „Mlč, bábo princmetálová,“ povídá Jorika. „Nádo Red Bull? Něco si poradím, jo? Sugeruj si, že tato hospoda nikdy nebyla.“

Petr Kellner sledoval divadýlko jako solný sloup. Ze rtů mu konsternovaně splynulo: „Počkejte! Co to děláte?“ A Jorika se k němu obrátila: „Neříkal jste, že chcete vyhodit smetí na ulici?“ Zrudl jako pivoňka a na odchodu jí sice hrozil, ale jen malíčkem: „Ještě o mně uslyšíte!“

„O. K., jsem připravena,“ opírala se Jorika ležérně o zadek dámy, který trčel z popelnice u baru. A den poté? Do klubu vstoupila v nejlepší náladě. U baru seděl Honza. Zaujatě pročítal denní tisk. Řekla: „Začala v pásmu Gazy třetí světová válka?“

„Nazdar, slunce, a nezapadej.“ „Allah akbar,“ zvedla pěst. „Až se stín dotkne kopí, rozsudek bude vynesen. Ale vážněji. Máme dost Red Bullu?“

„Naštěstí. Proč se ptáš?“

„V této části Unie člověk nikdy nesmí vystřízlivět, jak řekl Bogan Hrabal.“

„To se ale saframentsky pleteš, Joriko, a patrně jsi dosud nečetla noviny.“

„Nečetla. A co nového? Kvoká Putin?“ Usedla s povzdechem. „Nesedí Biden?“ I podal jí denní tisk. Její oči spočinuly na titulní straně.Hlesla: „I hrome.“ Palcové titulky hlásaly: Jeden milion dolarů tomu, kdo udolá Joriku. Menším písmem tam bylo: Obrovskou odměnu vypsal Petr Kellner. Musí to být čestný boj.

„Tak co říkáš, Jorindo?“ zeptal se Honza účastně své nejmilejší barmanky. Odtušila: „Jen prašivý milion? Ten držgrešle!“ Pustila tisk na podlahu, flegmaticky zírala k baru. Honza se diplomaticky zeptal: „Dáš si Red Bull?“ „A ty se mnou.“ Vtom koutkem oka něco zahlédla. Nad okrajem stolu v koutě. Úlekem tam nadskočila rádiovka. „U měsíčního platu! Návštěvník!“ řekla temně, když se v koutě zdvihla její stará známá ve slušivých puntících.

„Čau, Klaudie,“ pozdravila ji, ale vtom se za obryní otevřelo okno. Dovnitř se sápalo něco jako skutečný Rocky Balboa. „Vyhul a vypadni,“ obrátila se k němu Klaudie. „Já tu byla první.“

„Tak moment!“ založila si Jorika paže. „Pokud to nevíte, to je naše knajpa.“

„Jo, a co mi je do toho?“ odsekla Klaudie, zatímco Rocky se přehoupl přes parapet. „Neboj se, Joriko, já jí ukážu!“ Ale direkt obryně jej odmetl do Sadů. „Tomu říká rána?“ slyšela Jorika ze sna. A Rocky. Vzkřikl na Klaudii: „Tak ty chceš pobít Joriku?“

„Protože já tu byla první,“ svistla její pěst a minula. Prásklo to a dvě propletená těla se najednou válela v dáli pod oknem. „Ha, tys tu byla první?“ „Jo! Řekla jsem to a pořád to říkám.“ Jorika a Honza si konsternovaně sedli proti sobě.

„To se divím,“ hlesla. „Oba přišli, jen aby mě dostali.“ Sebrala noviny. Při pohledu na titulní stranu zahučela: „Jsme v loji. Možná i někdo další zatouží po milionu. Co je s Red Bullem?“ Honza se nehýbal.

 

Takhle vypadá plzeňský bar Rock´n´Wall, když je tedy otevřeno

Už zdolal leckterou tisícovku a jednu i s Davidem Horváthem sjeli, ale nová situace ho děsila. Jak se miliony nakonec rozdělí? Hospoda byla zničehonic plná. Hlava na hlavě - a všichni se natřásali okolo Joričiny židle. Zadumaně usrkávala Red Bull. A Petr Kellner? Podmračeně seděl ve své plzeňské kanceláři a na stole před ním byl vak s nápisem MILION. Vtom někdo zaklepal. „Dále.“

Vstoupil jsem. „Kruciš!“ povídám žargonem. „Moc pěkná hromádka.“

„Milion. A bude tvůj, Ivo, pokud přepereš Joriku.“

„Jasně, tu znám. Ale je třída.“

Bacil do nějakých talířků: „Tohle se mi ještě nestalo. Ani Železný mi nedal tolik práce. Nenajdu klid, Ivoši, dokud té Babetě neukážeme, zač je toho loket.“

„A kdo je i v Plzni pánem, viď?“

Uklidnil se: „Hele, kam se šineš?“

„Kam asi? Do Rock´n´Wallu.“

Tou dobou byl klub i dál nabit výkvětem výtečníků, co by rádi milionek. Schneider narychlo sehnal čtyři další servírky a otáčely se jako šroubky. A Jorika, ta původkyně veškerého zájmu? Spočívala v pohodlném proutěném křesle, v centru mystické spirály energie. Objekt opatrného pokukování. Před ní jen bílý ubrus a na něm Lidovky. Hnětlo ji, že se veškeré zpravodajství o ní stalo stereotypním. Stereotyp trýzní, jak už věděl Páral; a přece Jorika pobaveně zamručela: „Výborně. Píší, že musí být čestně bojováno. To je vše, co chci.“ Vstala. „Čas na Red Bull!“ Ani to nedořekla a mnozí chlapáci naskákali pod stoly. Aniž si atletických výkonů všímala, hodila do sebe ten neslastnější nápoj a vyšla do Sadů 5. května.

„Haló, Joriko, jak se cítíš?“ čekal jsem nepřístojně u kandelábru.

„Prima,“ odsekla. Má deset let pilovaná uvítací věta ji nerozhodila ani o nanometr.

„Prima?“ Pustil jsem se za sexy barmankou s nechutnou důvěrností. „Ej, Joriko, takže se cítíš prima? Hm. Ale vypadáš jako pytel s milionem, který čeká na mě.“

 

A takhle se pařilo v Rock´n´Wallu v roce 2018 - toto je místní proslulá ´lyže´

„Co?“ Obrátila se a já olízl rty: „Neslouží ti ani sluch? Povídám, že mi připadáš jako pochodující Kellnerův milion.“

Napila se. Prázdnou plechovku nonšalantně odhodila přes hlavu do vozovky.

„To není ekologický,“ povídám.

„Chceš zápasit?“ řekla. „Proč ne? Revolta je vždycky oprávněná, neříkal to už rudý Mao?“ Zvedla pěst. Svírala další zmačkanou plechovku a s kadencí Krakatitu mě zasáhla do žaludku. Neomdlel jsem a chtěl kráskou smýknout proti zdi nejbližší banky, ale vymkla se jako Catwoman, strategicky ustoupila, polkla doušek a bavila se, zatímco já se přihrbil. Taky Jorika se přihrbila. „Promiň, macíku,“ broukla, „ale nerozuměla jsem napoprvé.“

„O. K., porozumíš teď!“ startoval jsem k dámě svého srdce (jak přiznávám), abych ji definitivně a ekologicky vykázat do příslušných kolejí, ale tu jsem zjistil, že plachtím. Do žaludku mi pronikla smršť. Nesen nakládačkou jsem přerazil topol. Kácel se přes cestu, zatímco brzdy kvílely. „Ano,“ zamumlala Jorika. „Už ti rozumím.“

A Petr? Důstojník i džentlmen. Sebral se a pochopil, že na podobnou dámu víc ruku nevztáhne. To se ovšem ještě domníval, že Jorika dostala za vyučenou, a spokojeně čekal ve svém kutlochu, zatímco ze sadů praštělo stromoví. „Ha!“ usmál se. „Jorika to dostává. Vítěz přichází pro peníze. Vstupte.“

Stál jsem před miliardářem v cárech, krvi, o berlích.

„Krinda pána,“ povídá. „Co se stalo?“

„Spíš co se stane.“ Zhroutil jsem se a skonal, ale ještě před smrtí jsem ze sebe v Petrově směru z posledních sil vychrlil:

„Dej ten svůj prašivý milion Jorice.“

 

Vložil: Ivo Fencl

Petr Kellner, HP, Glosa Iva Fencla, Rock´n´Wall,