Heč, mně to prodali. Aneb kdy se Kosmas zmůže na výmaz totáčského pojmenování. Echt plzeňská glosa Iva Fencla
16.03.2021
.jpg)
Foto: Kosmas
Popisek: Kosmas má v Plzni dvě knihkupectví, to v centru leží na Klatovské ulici
Všichni známe Pana Beana. Aby vznikl, musel Rowan Atkinson projevit před kamerou výrazný talent. Přestože jsme horší herci, někdy se Beanovi podobáme. Aby ne. Atkinson cíleně, instinktivně a bravurně těží ze znalosti lidské povahy. Kamarád Jakub Pašek z Plzně není sice on, ale etudy na téma Bean, ty předvádí. Kde? Před Kosmasem.
Abych věc upřesnil, tak je Kosmas distribuční knižní řetězec, který v Plzni disponuje párem poboček. Jedna je na tzv. Borských polích, druhá v centru, na Klatovské ulici. U křižovatky, které se vždy říkalo U Práce, jelikož tu míval redakci deník Práce.
Vznikala a snad ještě vznikají z toho komická nedorozumění, jaká nejspíš potkají pouze přistěhovalce, co to v Plzni ještě nezná.
Přistěhovalec nepolíbený koloritem města na Mži, Berounce, Radbuze, Úslavě a Úhlavě počne chodit do zaměstnání. Po pár dnech se sblíží s kolegy a kolegyněmi, i rozhodnuto, že zajdou na Plzeňské; ale ne rovnou z práce, večer. A tu se přistěhovalec ptá: „Kde se sejdeme?“ Slyší: „U PRÁCE.“
Nepřipadá mu to zvláštní, i šupajdí domů; ale večer se vrátí k budově či továrně, ve které je zaměstnán. Trochu se diví, že tu nikoho z kolegů nevidí, ale poctivě čeká, třeba i půl hodiny. Konečně zatelefonuje. Slyší: „No, kde jsi? Dávno sedíme Na Parkánu.“ Což je hospoda. Nováček tam tedy podle rady dojde a záležitost je zamluvena, ale opozdilec nazítří přece jenom v práci prohodí: „Vy jste šli nějak dřív, ne?“
„Dřív? Vždyť jsme na tebe, ty vole pražskej, čekali. Akorát nikdo neměl tvůj telefon.“
„Jenže já jsem tady u práce čekal půl hodiny, takže to teď pěkně kecáte.“
„Cože? Tady? U práce? Jseš cvok? Přece u Práce!“
Už se na té křižovatce nikdy nezačne říkat ´u Kosmasu´, poněvadž na to lidé nemají dost rádi knihy; ale já občas říkám ´u Kosmasu´ a míním ´u Práce´ a navštěvuji ono knihkupectví; ale chovám se skromně. Nikdy trapně neexhibuji, když vycházím ven. O Kubovi to samé říct nemohu a za éry viru předvádí scénky podobající se těm Beanovým. Nevěříte?
Je 16. 30. Kosmas má půl hodinu do zavření, ač dřív bývalo do šesti, a Jakub teprve přichází ke vchodu, který je následován osvětleným tunelem deroucím se spodem pod budovu.
Takřka na konci tunelu stojí skříňka, ale není s to zatarasit průchod: jen má nahoře drátek, za který je zaklesnutý háček. Od háčku vede provázek ke zdi, a tak zaručeně neprojdete, aniž byste nepodlezli či nepřeskočili. Anebo nezdvihli háček.
Kuba háček zdvihne, současně z prodejny tam za tunýlkem vykoukne paní prodavačka, která už ho zpozorovala kamerou, a prý: „Dobrý den. Pojďte dál.“ Jakub ji následuje k pultu a vše pokračuje takřka podle regulí, jelikož ´výdejní okénka´ nemají dnes povoleny pouze restaurace, ale třeba i právě pobočky Kosmasu. Předem si ale musíte knihu objednat e-mailem či mobilem.
Do počítače či telefonu (anebo tam i tam) vám pak přijde kód, nicméně Jakuba Paška v Kosmasu na Klatovské znají, a tak ten kód ani nemusí ukazovat anebo vyslovovat. DEXEMPO MUTO HROMPLEX? Netřeba. Hezká prodavačka rovnou vytáhne zpod pultu připravené knihy, což v březnu 2021 může představovat kupříkladu tituly Hawking: Stručné odpovědi na velké otázky, Marek a Norbert Brzykovští: Česká stíhací esa první světové války, Jorge Luis Borges: Autobiografie; anebo i něco úplně jiného. Prodavačka svazečky uloží do již připravené papírové taštičky, zatímco Jakub jí podá slevovou kartičku řetězce Kosmas, která má vždy krásně červenou barvu. Jinou kartou Kuba platí. Poděkuje, řekne nějaký vtip, nato si sám zvedne na odchodu háček a opět jej zasekne za drátek. A zdálo by se, že má vše hotové, ba byl i dochvilný. Omyl.
Teprve teď přichází jeho neodolatelně beanovský výstup. A chvíle chvil. Když se totiž vyhoupne Kuba z tunelu na chodník, sebevědomě se pokaždé zastaví v plném slunci... a taštička se klimbá. Vede tu autostráda. Vozy troubí a před křižovatkou věčně stojí, takže je Kuba viditelný nikoli jen chodci na chodníku, nýbrž i očima osazenstva vozů nákladních i osobních. A vím, ve skutečnosti na Jakuba moc nekoukají; jenže co kdyby? Snad viděn je, i sebevědomě popojde, klátí se a znova se zastaví a pouze nepatrně se rozhlédne. Neřekne to nahlas, ale celým tělem naznačuje: „Helejte, všude mají zavříno, ale mně prodali. To asi mám protekci, ne? A možná jsem i úplatkář. A prochází mi to. Možná je sám ředitel Kosmasu můj brácha.“
Zvolna, co nejviditelněji kráčí křižovatkou. To já jsem úplně jiný.
Možná uvnitř taky neskromný, ale neexhibuji. Nepředvádím beanovské etudy lidem, které přece naprosto neznám a které nezajímám. Které většinou neinteresují ani jakékoli knihy. I vyjdu z krámku skromně jako myška, usednu na bicykl, do kapsy vložím respirátor a opřu se šťastně do pedálů. Hybaj do čtecího koutku, vážení přátelé téhle podivínské ´kopané´.
Vložil: Ivo Fencl