Vyžaduje značnou dávku trpělivosti a víc to bolí. Básník a slamer Filip Koryta aka Dr. Filipitch o tom, jak uchopit látku života jinak

Foto: Archiv Iva Fencla

Popisek: Filip Koryta

ROZHOVORY NA OKRAJI Básník Filip Koryta (*2. září 1989) se stal mistrem této země ve Slam poetry a napsal a vydal takřka deset knih, nejnovější v nakladatelství Druhé město: jde o syrově poetické a takřka ´slamově´ psané vzpomínky na dětství - s přesahy do dneška. Básník, který se narodil v Kraslicích, žil v Sokolově a nyní v Plzni, odpověděl panu Fenclovi na několik otázek. Ten ho také poprosil, aby sám vybral na ukázku své dvě básně.

Nehrozí, že spolu se zráním Filipa Koryty dojde k přerodu básníka v prozaika?

Kdyby se našeho rozhovoru účastnil Milan Kundera, určitě by podotkl, že je to tak správně a že je to žádoucí. Ale protože tu s námi není, asi můžu konstatovat, že se to zatím nejeví kdovíjak horké – několik lidí už mi totiž řeklo, že můj prozaický debut je ta nejpoetičtější věc, jakou jsem kdy napsal (jestli je to dobře nebo špatně, to nechám na čtenářích).

Jak vnímáš psaní prozaického textu v kontrastu s tvorbou básně?

Alespoň v mém případě trvá próza jednoznačně déle, je jaksi mnohem víc za odměnu, vyžaduje značnou dávku trpělivosti a ´bolí´ víc.

Jak jsi vůbec začal s psaním a jak a kdy s veřejným vystupováním (což se prolnulo)?

Sotva jsem se naučil psát, začal jsem tvořit. Ze všeho nejvíc písňové texty k neexistující hudbě, jelikož jsem od dětství věděl, že budu hrát v kapele. První veřejné vystoupení jsem absolvoval ve dvanácti letech, a to na školní akademii, kde jsem zpíval a k tomu hrál divadlo. S vysokou frekvencí ale performuju až od osmnácti, kdy to aktivně rozjela moje první kapela, kterou posléze vystřídaly jiné kapely, až jsem s hudbou téměř skončil a přesedlal takřka výlučně k exhibicím ve slam poetry a autorským čtením.

Měl jsi nějaké výraznější niterné motivace při psaní sbírky Fotogenické problémy a prózy Falknov Calling, která teď vyšla v nakladatelství Druhé město?

Mám dojem, že se mi zatím nepodařilo napsat knihu, která by nevycházela z niterných motivací. Buď to jinak neumím, anebo ještě nenastal čas, abych to dělal jinak. Zatímco Falknov Calling je takové (údajně vlídné) ´vyřizování účtů´ s dospíváním na maloměstě, Fotogenické problémy jsou reflexe složitého vztahového období, které zabralo několik let, a jestli je už díky knize passé, nesvedu říct.

Jak dešifrovat název knihy, která je právě na pultech knihkupectví? Falknov, to je Sokolov. A název připomíná slavné punkové, v pořadí třetí album The Clash - London Calling

Jak vnímáš dosavadní svou tvorbu a publikační činnost?

Jako zajímavý tvůrčí kaleidoskop, který je vzhledem k mému věku relativně bohatý, řekl bych. Je mi jednatřicet a doposud jsem stihl vydat tři hudební alba, přičemž tuna mojí hudební tvorby ještě není zaznamenána (a možná nikdy nebude), a šest knih (sbírky básní, slamové sborníky a jednu prózu). Současně se snažím, aby byl každý artefakt z mojí dílny trochu odlišný, ať už obsahově, formálně či koncepčně. Na každém díle se podílí krapet jiní lidé, což onu pestrost podporuje, a zároveň si myslím, že to tvorbě prospívá. Vlastně ani nevím, jestli bych něco z toho, co mám za sebou, udělal jinak. Asi ne. Ta úvaha je v základu zbytečná, jelikož minulost zkrátka nezměním, a reflexe té minulosti člověku dává možnost ovlivnit alespoň budoucnost. 

Napadají tě nějací básníci a prozaici, popřípadě zpěváci a herci, kteří ti třeba nejsou přímo vzorem, ale zaujali tě?

To jednoznačně! Z básníků třeba Ernst Jandl nebo Erich Fried, z českých mě na první dobrou napadá Pavel Novotný (samozřejmě nejde o starostu Řeporyjí), z prozaiků v poslední době třeba Petr Měrka nebo Richard Brautigan, fascinuje mě Woody Allen (především jako prozaik), miluju tvorbu Davida Lynche a Jima Jarmusche… Ze všech těch jmen asi plyne, že mě baví sledovat, jak někdo uchopuje látku života jinak, mimo zavedené konvence.

Život a tvorba se asi oddělovat nedá, ale nějaká hranice bude. Nebo si to nemyslíš?

Myslím, že je to člověk od člověka. Někdo žije vlastní tvorbou, život a tvorba se u něj překrývají, život se tvorbě přizpůsobuje… a někdo to má naopak; když tvoří, tak tvoří, a pak žije ´běžným´ způsobem: sotva domaluje obraz, jde si s kamarády zahrát karty, dát si pivo, ale rozhodně se to všechno navzájem podporuje. I zdánlivě neumělecké momenty, třeba jako práce na zahradě nebo ranní rozcvička, tvorbu ovlivňují a na nevědomé bázi se toho děje strašně. Zrovna tahle otázka by klidně vydala na celý rozhovor.

To ano: a napadá mě, že jeden rozhovor – autora se sebou samým – uzavírá i tvou prózu Falknov Calling. Mimo jiné tam uznáváš, že v knize takřka nevěnuješ čas svým středoškolským studiím. S tím obdobím ses ještě nevyrovnal?

Jednoznačně ne. Teprve nedávno jsem například ukončil partnerský vztah, který trval už od dob mého pobytu na sokolovském gymnáziu, a tak si na středoškolské resumé ještě budeme muset počkat. Výhoda popisu, mnohdy deskriptivního a stenografického, dětských let byla v jejich vzdálenosti. Už je to - zkrátka - tak daleko, že člověk pomalu necítí nic jiného než smíření. Se vším, se všemi.

Otázkou, kterou sám nadhazuješ, je i ´tempo´ měst. Žil jsi také v Praze a nejsi zdaleka první, od koho jsem slyšel, že je ´rychlá´. Samozřejmě jen ve srovnání s oblastními, ale často i krajskými městy. I napadá mě: A. Ale kdybys žil v Praze déle, možná by ses přece přizpůsobil, ne? B. ´Žije´ dle tebe například New York, a to nejen New York Woody Allena, ještě hektičtěji?

Já se o život v Praze pokoušel dokonce dvakrát, ale ani jednou to nevyšlo. Což ovšem neznamená, že bych ji neměl rád, naopak. Mám ji čím dál radši. Ale ne pro život. Dokážu tam strávit několik dnů v kuse, pak musím utéct. Nicméně nepopírám, že je to třeba otázku zvyku, člověk si přece koneckonců zvykne na všechno… Co se NY týče, nikdy jsem tam nebyl, tak těžko soudit, ale kamarádi, kteří jej navštívili, mi říkali, že NY už není nic než fetiš. NY, který známe z filmů, je prý jiný, než jaký nabízí každodenní realita. Hot dog si tam dáte proto, abyste se cítili filmově, abyste se přiblížili onomu známému obrazu, ale chutná po hnusu a prázdnotě. To Praha je krásná ve filmech i doopravdy.

Máš v sobě vyčleněny tobě blízké tvůrce se vztahem k západní části Česka a jmenoval bys někoho?

Vždycky mě jako první napadne pan Josef Hrubý, neboť svou poezií a úspěchy v ní dokázal překročit hranice regionu, což se zde z nějakého důvodu podaří málokomu. Proto jsem současně rád za své kolegy z branže slam poetry, jmenovitě Bohdana Bláhovce a Anatola Svahilce, kterým se podařilo – podobně jako mně, alespoň v rámci již zmíněného žánru – stát se osobnostmi s celorepublikovým zásahem. Kéž nás je takových víc!

Vložil: Ivo Fencl