Nahoru po - pracovním - schodišti dolů. Glosa Iva Fencla

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační foto

Přijít o práci nechceme nikdo. Argument, že ´dříve´ (míněno do roku 1989) nemohl o práci přijít nikdo, slyšíváme opakovaně, ale samozřejmě je nepřesný. Zvláště po roce 1968 proběhlo značné ´škatule, hejbejte se´ a práci tehdy ztratil třeba i můj otec. Nejprve klesl méně výrazně, a to na post vychovatele v internátu, posléze se nicméně ocitl v pekárně a konečně se uchytil na desetiletí jako řidič. Vnímal jsem vše optikou malého chlapce, a ještě si ani neuvědomoval, že taky naše rodina dostává tím ´na frak´. Že nevydrží.

U plzeňského kruhového objezdu, kterým i dnes vede Koterovská, trčely už tenkrát k nebi ´věžáky´ internátů. Začínala normalizace, ale návštěvy v novém tátově království se mi líbily moc. „Vidíš ty dveře?“ ukázal mi třeba během jedné z nich.

„Jo; kam vedou?"

„Do pokoje dvou velikejch holomků.“

„A co provedli?“ Asi stěží velebili - jako táta - Dva tisíce slov. Nebo snad jo?

Ne! „Sešplhali ze sedmýho patra po bleskosvodu.“

Jak jsem byl jen rád, že k tomu hazardu nedošlo za tátovy služby! „A co tyhle... TUTY další dveře?“

„Tos trefil. Tam mám naopak ty nejlepší.“

„Ve šplhu po hromosvodu dolů?“ blesklo mnou.

Ale už jsme vstoupili. Většinu pokoje zabíral malebně plastický model krajiny a já viděl křehce tvarované hájíčky, louky, loučky všech odstínů, tunýlky, můstky a mosty. Taky výpravčího s plácačkou. I to nádražíčko s hromosvodem. Vše vypracováno až do nejmenšího detailu, vše obkrouženo železnicí i se závorami, s vlaky. Jen sem tam slepá kolej (jako v životě) a mně sedm.

Studentům nade mnou ovšem už sedmnáct. Pro mě byli dospělí. Hrdě spustili svou práci a já sledoval jízdu vláčku, ale stále se styděl. Z toho se i vyvrbil klíčový trapas.

„Nepůjdem už, táto?“ zeptal jsem se.

I šli jsme, i vyšli ze světa železnic a vynadal mi. Hned za dveřmi. Nikdy mi ale do té chvíle nezdůraznil (a máma už vůbec ne), že se na návštěvách lže, i když vás předváděné už nudí.

Proč mě vlastně tenkrát kolejničky nebraly? Už nevím. Proč si radši nečtou - jako já - Verna, myslil jsem si asi. Nu... Malé hovádko!

Ale je fakt, že Vernův ´nový hrabě Monte Christo´ prchal z vězení taky po hromosvodu. A dokonce snad do toho drátu sjel blesk, nebo tedy skoro. I dotyčný obrázek rozžhaveného drátu mi utkvěl.

Doma se ovšem táta o trapasu zmínil a taky byla bouřka. „Co je to za kluka, když ho nebaví vláčky?“  A máma? Vzala to co výzvu, hned byl i zaveden sešit (milovala podobné zakládání sešitů) a...

Za mé asistence pořizovány výpisky z malé Hlavatého a Boudovy knížky Svět na kolejích. Vcelku mě to bavilo! Překreslovali jsme pestré semafory a tkvěla v tom vážně poezie. Vůně tratí se mě ale dotkla jen takto zprostředkovaně. Knížky totiž filtrují. Což i mámy? Ty filtrují ještě víc. Otcův profesní pád jsem tehdy taky nechápal, anebo leda vzdáleně.

„A je to!“ řekli jsme si nakonec s mámou a... Hle, měli jsme knížku. Společnou. Tu zdrojovou publikaci edice Oko jsme poté vrátili dětskému oddělení Městské knihovny v Plzni a já vzal náš sešit a... „Koukej, táto!“

To už ovšem táta dále naplňoval osud mnoha tehdejších mužů... „Fencl... a na intru? Ještě by jim tam pouštěl Svobodnou Evropu,“ hromovali nahoře i bez blesků a šupito s otcem po bleskosvodu. I jako doktor filozofie se učil po nocích u pece pekařem v provozovně, kterou si vyhlédl, už když okolo jezdil na skútru k internátům. Nakonec dostal i výuční list. „Teda, takhle zacházet s kvalifikací,“ komentoval to jeden náš známý neohrabaně, protože otec byl literární historik. Ale...

„Já nic neodvolám,“ odsekl. Nebo něco v tom smyslu. A odseknutí doma nastartovalo další diskuzi. Ty diskuze už skončit neměly. Až došlo na rozvod. Od té doby se vztahy rodičů již jen zhoršovaly. A táta léta šoféroval. Teprve v polovině osmdesátek se po imaginárním bleskosvodu pustil zase vzhůru, ale aniž co odvolával. Perestrojka? Snad? Déšť rozhodně ustával a on mohl být opět aspoň vychovatelem; tentokrát na Vyšehradě, v ´Jedličkárně´. Až díky návštěvám tam jsem pochopil, že dělat si starosti o práci je nutné, ale skutečné trápení rovněž vzniká, když se už narodíte... Jako bleskem spálení.

Anebo když jako pitomeček sletíte z hromosvodu na beton. I táta to pochopil, ale předtím, ještě v časech internátních, mě vzal i na vystoupení klasického kvarteta. Účastnili jsme se tenkrát sami dva Šrámkovy Sobotky, ale tohle mě opět nebavilo. Ti mladí hudebníci seděli na pódiu a jeden, až ten hned na kraji, byl vyloženě stižen trémou. Asi jako někdy já. Tu se táta ke mně naklonil a předem jsem tušil, co řekne. I řekl: „Vidíš? Asi tak jsem vypadal jako mladej."

Ale hudebník byl zároveň trochu i Škvoreckého Danny (tátův oblíbenec). „A víš, synu, i ty ses měl jmenovat Dan!"

„A proč, táto?"

„Podle románu Zbabělci. Jednou si ho přečteš.“ A dál jsme poslouchali koncert a po návratu z Českého ráje taktéž Karla Kryla. Ze Svobodné Evropy.

A ten už mě ohromoval a klidně mi doma mohli i říkat Danny, ale můj táta...

Můj táta rozhodně žádný ZBABĚLEC nebyl. To ne.

A nebál se vůbec žádného životního hromosvodu. Ani schodů.

Vložil: Ivo Fencl