Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

„Jdeš a víš předem, že u parčíku bude ta samá osoba. A jak tě zblejskne, radši se otočí.“ Hrabalovská figurka města Plzně. Glosa Iva Fencla

28.07.2020
„Jdeš a víš předem, že u parčíku bude ta samá osoba. A jak tě zblejskne, radši se otočí.“ Hrabalovská figurka města Plzně. Glosa Iva Fencla

Foto: Michal Andel / Facebook Plzen.eu

Popisek: Plzeň, Klatovská ulice; ilustrační foto

Jedna nenávistná kritička mě před lety nazvala „onou plzeňskou figurkou“; naštěstí mám dostatek sebevědomí, abych to vydýchal, a za druhé nemohu samo sebou vyloučit, že pro pár lidí plzeňskou figurkou jsem. Ale nudnou. Sám znám několik daleko zajímavějších, například Zdeňka Hanzlíčka. A jste-li z Plzně, také jste jej už potkali. Určitě. V zimě, v létě, zjara, na Klatovské, na Americké, na náměstí.

U hlavní pošty Zdeněk chvíli okolkuje, u stánku s kuřaty poblíž nádraží něco zdlábne, poklábosí s prodavačkou a zase jde. Ale není to pražádný imaginární chodec a ani není Nezvalův PRAŽSKÝ CHODEC, alebrž Plzeň Prahou nikdy nebude.

Má už své roky, avšak vyhlíží mladší. Vyrazí proti vám často náhle zpoza rohu a jde jaksi zarputile i zasmušile. Už po ránu.

Jako by mnoho nevnímal, ale ve skutečnosti Plzní žije. Rozhlíží se, ví o každé změně, ba pase po ní a prahne po novém. Navštěvuje i Chrám svatého Bartoloměje, i když nevím, nakolik je zbožný.

Spíše zpovzdálí je účastníkem revolucí a živelných katastrof. Do proudů na chodníku vklouzne obvykle už za jitra, když opouští svůj činžák na Petrohradě, kde ho taky nějakou dobu držela zkrátka jedna panička. Ale už nedrží, a tak si Zdenda vykračuje - a duši kluka má. Plzeňská figurka? Určitě.

Má sportovního ducha i odhodlání. Třeba se poprat. Je družný muž davu. Nebojí se lidí. Je pánem připraveným okolkovat na pozadí fotografií, i když o to reportér nestál.

Když ho potkám, pookřeji a vždycky se dovím aspoň jeden drb. Většinou ale pět. Bohužel mi ale vesele i říkává, kdo z našich společných známých umřel. Někdy už to vím, jindy ne.

A Plzeň? Toť celý Zdeňkův svět. A přece v sobě po ránu nosívá ještě nikým nezaplněnou samotu. Ale pak potkává lidi, vypovídává se, ožívá víc a víc, doprocitá.

„Chce si zkrátka jen pokecat,“ zasmála se ona prodavačka grilovaných kuřat, když od ní Zdeněk konečně odpelášil po své obvyklé trase, zatímco já tam ještě postál. Sněžilo. Jindy ovšem Zděndu (bývalého kolegu z práce) aspoň chvíli provázím, i když je vztahovačný a dost urážlivý, takže si musím dávat pozor a předem musím počítat s tím, že jemu po boku a v jeho očích zůstanu už provždy jen idiotem.

Ale stejně stojí za to se Zdeňkem pobýt. I když je podezíravý a má různé neblahé zkušenosti. Ač bývá paranoidní a vůbec nic vámi proneseného nespolkne, nýbrž on to přemílá, načež vám vysvětlí, co jste tím mysleli. Je chodec posedlý jakýmsi románem pravdy a mnohdy tu pravdu trefí. „Všechno je jinak,“ připomíná nám.

Asi neví, co doma, i brousí městem a bere to po své vyšlapané niti trasy. Avšak i jiné časy má za sebou. To ještě Plzeň nekřížil. Byl zaměstnán u vlakové pošty. Já s ním. Občas jsme spolupracovali v modrých poštovních vagónech, tedy než tu variantu doručování před dvaceti roky zrušili.

 

Plzeňské ráno na Mži, foto Facebook Plzen.eu

A jsem rád, že jsem se Zdeňkem u té vlakovky pracoval (když už ne před sto dvaceti lety s Jiřím Karáskem ze Lvovic).

„Ale do křimické velkopošty nepůjdu,“ ujistil mě, když vlakové pošty v Česku končily. „Je to vězení.“ Nu, a měl štěstí. Zrovna mohl do penze. A po tolika letech svobody, kterou práce u vlakové pošty byla, začal brát důchod nikým nezlomen. Žádným šéfem nezdecimován. Ale...

Od té doby bloumá. Vlastně zabíjí čas. Předtím aspoň třídil poštu. I míhala se psaníčka milostná i obyčejná jeho prsty, zatímco ta naše malá poštička se hnala po kolejích k nějakému jinému městu. Ke Klatovům, k Domažlicím, k Chebu, do Varů, k Chomutovu, k Budějovicím, do Brna či ku Praze.

V místě jsme pak den pobyli a zpět se zase jelo za noci. Nikdy nezapomenu, jak si Zdeněk pobrukovat nad míhajícími se směrovacími čísly. Obálky mizely v dřevěných přihrádkách a nikdy prací neztrácel úryvky svých věčně kudysi uhánějících myšlenek. Uháněl také vlak a Zdeněk nebyl hloupý a skutečně myslil vždy na několik věcí najednou, což vypadalo následovně...

Ticho vagónu. Jeho vedoucí sedí a zapisuje cenné balíky. Zbylí dva pošťáci stojí a Zdeněk třídí doporučené dopisy. Já ty nedoporučené, nu, a všechno to s naší trojicí uhání.

Tu Zdenda do ticha pronese: „Igor Stravinskij.“ Skvělá dikce, rozkošnická výslovnost. Ale nereaguji, znám jej, a tak dál pracuji. Musím se soustředit na ´směrováky´. Ale Zdenda ne. I slyšíme: „Sy-ra-ku-sy.“ A jako by sám Bohumil Hrabal recitoval. A po chvíli: „Sudetoněmecký landsmanšaft!“ A mlaskne si. Další minuta ticha a... „Jusupov.“ A ticho. „Kníže Jusupov.“ A třídí. Že by snad zahlédl psaníčko určené Grigoriji Rasputinovi, jehož Jusupov zabil? Měl to ale šťastný život, tenhle Zdenda.

A jakmile byla práce skončena a myšlenky se usadily, dokázal chrlit ty nejbáječnější historky. I s pointami. Tedy... Měl-li náladu. Netrápil-li se.

Vyprávěl nenapodobitelně a nikdy v životě jsem se víc nenasmál. Detaily Zdeňkem vypíchnuté na světlo jsem v podobně surreálných zřetězení už nikdy pak nepotkal, opravdu nikdy. Jeho magická logika přitom odzbrojovala. Mátla. Šokovala. A dodnes mě ve vzpomínce uvádí v úžas a sám to nedokážu zopakovat.

Leda uboze napodobit. Vnějškově. A ne už vnitřně, protože to byl jen jeho svět.

V Plzni už tak hezky nevypráví. O to víc chodí. Jenže uvnitř možná odumírá a bez práce zůstal sám. I téma jeho příběhů jako by se smrsklo. Pouze na ty umřelé a na ženské, v kterých se ovšem vždycky vyznal.

Zase ale nemohu tvrdit, že by pendloval od jedné k druhé, i když bych mu to přál. Kdepak. Svět se Zdendovi kutálí jinudy, přestože mnohé dámy jej rády mají.

„S ženskými se mi začalo dařit až ve čtyřiceti,“ ujistil mě kdysi, když mě ještě považoval za omladinu.

„A předtím?“ optal jsem se.

„To jsem se trápil.“

„Ve třiceti?“

„Jo. To jsem takhle v noci dotřídil a hlavu jsem položil na stůl. S nikým jsem se nebavil, jak mi bylo zle. Jak já byl nešťastnej, co jen se mnou ta láska dělala. Ostatní ale jen koukali, že se válím, a slyšeli, že neodpovídám. Tím o mně začaly kolovat všechny ty klepy. Už se to vezlo.“

„Ale lidi tě chválí, Zdeňku. Mají tě rádi.“

„To říkáš ty!“ A pomluvy se staly jeho chlebem. A bojoval s nimi taky. Neustále. Stáli jsme v noci s vagónem u prvního nástupiště a on si zašel na kafe. Pak lezl z chladu zpět a hned: „Tak kdopak mě tu pomlouvá? No, jen se nedělejte!“ A rozmarně se posadil na třídící stůl a počal klátit nohama jako malý Jarda. I proto jej jeho vrstevnice často nemusely. A nemohly mu zapomenout, že si i v pětapadesáti „dál užívá“, jak se občas chlubil. A muže zase vytáčelo, že oni sami úpějí v chomoutu. A našli se proto i tací, s nimiž měl ve vlaku peklo.

A dnes? Jeho tvář se přede mnou už snad posté vyloupne z davu. „To víš, já musím chodit,“ haleká. „Čoveče, ráno se probudíš, přemejšlíš... A už musím běžet.“ A tak běhá.

Ale město bohužel ne vždy lije novou krev do žil. I naopak to chodí a i Plzeň dovede být upír. Sát síly, umořovat. A tak mi Zdenda zrovna tuhle připadal poněkud vyždímán.

Vyřítil se zpoza rohu Veleslavínovy ulice, když jsem vycházel z antikvariátu, a zastavil se na kus řeči, tak jako vždycky, i šli jsme svorně. Ale už po chvíli se ošíval a rozhlížel.

Ptám se: „Co je s tebou?“

„Už toho začínám mít dost. Pořád totéž. Jdeš a jdeš a víš předem, že támhle u parčíku bude ta samá osoba. A jak tě zblejskne, radši se zády otočí. Tohle město je malý.“

„Nepřeháněj. Plzeň ti je najednou malá? Říkal jsi přece, že máš malej byt; ale Plzeň? Vždyť je ti taky bytem!“

A možná je to právě v tom. Jeho bytová klaustrofobie se už přenáší do celého města. Ale plzeňský chodec to je.

Anebo byl? Jak dlouho už jsem ho vlastně nepotkal?

 

Vložil: Ivo Fencl