Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Báječní muži za promítačkou aneb vzpomínka na dávno zavřená kina a pozapomenuté filmy. Glosa Iva Fencla

02.06.2020
Báječní muži za promítačkou aneb vzpomínka na dávno zavřená kina a pozapomenuté filmy. Glosa Iva Fencla

Autor: Youtube / repro

Popisek: Kino Eden v Plzni za časů dávno minulých

Nový člen redakce, jehož (nejen) vzpomínkovým glosám je vyhrazeno úterý, přichází tentokráte s tématem kin a starých slavných filmů – což byl za našich mladých let fenomén; do kina jsme chodili klidně dvakrát třikrát týdně. Text vznikl ještě za korony, proto jeho původní název byl ´Pro případ, že by už neotevřeli promítací sály aneb Vzpomínka na kino - roky 1969-1989´. Ivo Fencl píše: V raném dětství u mě hrály roli dva plzeňské biografy: kino Cestujících a kino Eden. První byl mrňavý, druhý měl větší sál. Dnes je tam nejspíš sklad.

Kino Cestujících se dokonce vypařilo zcela. Bylo, ano, pro cestující, kteří čekali na vlak v budově hlavního nádraží. Má babička a máma mě koncem let šedesátých párkrát vtáhly do tamních temnot. Ale nebylo možné sledovat zde předváděné filmy od začátku, anebo leda obrovskou náhodou. Vybavuji si tím pádem leda finále francouzské komedie Fifi Pírko (1965), z paměti ale již nevylovím následující týdeník a předfilm. A následoval začátek Fifi Pírka, načež jsme museli jít. Trochu mi to vadilo. Ne, vůbec není vyloučeno, že byl právě tenhle poetický cirkusový snímek (tenkrát se říkávalo „ty lítáš jako Fifipírko“) prvním filmem, který jsem kdy viděl v biografu.

 

Poetický příběh o mladém zlodějíčku Fifi, který se na útěku před policií schová pod plachtu cirkusu a stane se nedobrovolným aktérem, tím pokazí výstup lvího čísla v cirkusové manéži a znepřátelí si krotitele lvů. Současně se zamiluje do půvabné cirkusové krasojezdkyně Mimi. Ředitel mu nabídne místo v cirkuse číslo létajícího muže, které přijme z obavy před policií a z důvodů lásky k Mimy

Ale spíš se jednalo o nějakou grotesku němé éry, například ten velmi známý snímek, kde Oliver Hardy předstírá součást domácí kašny - a dostává od Stana Laurela do hlavy lopatkou. A „výsledek“ na plátně mohl klidně být „můj první americký“ film.

Z kina Cestujících si vybavuji také sekvenci, ve které někdejší břeskná kapela Buřinky celá sestoupí do řeky, takže na hladině zůstanou jen klobouky. A také film, na jehož konci dostala neviditelná strašidla do své moci jeřáb a bagr (anebo tak nějak), načež se stroji bojovala. Chvíli jsem se domníval, že se jedná o sekvenci známé německé komedie Strašidla ze Spessartu (1960), ale není tomu tak.

Do „panoramatického“ kina Eden mě bral táta. Měl rád hned první řadu. Připadal si tam prý víc „v ději“. To i já. Jako první veledílo jsem tam viděl cestopisný dokument o plavně plachetnice Středozemním mořem a vybavuji si dodnes námořníky šplhající do lanoví či na špici egyptské pyramidy. Tento snímek mě sice přímo nenudil, ale co mě teprve nadchlo, byli Báječní muži na létajících strojích (1965). Dodnes je vnímám jako jednu z nejskvělejších komedií a asi to tak cítil také rockový mág František Ringo Čech, když jedno své a Schelingerovo album nazval... Ano, právě Báječnými muži.

 

Závodu Londýn - Paříž se ve filmu účastní 13 strojů, z nich 6 představuje originální typy, jakými byly vedle Blériotových i stroje značky Avro, Demoiselle, Antoinette apod. Sedm dalších strojů bylo pro potřeby filmu zkonstruováno podle původních plánů

Cesta kolem světa za 80 dní (1956) s Davidem Nivenem byla samozřejmě taky dobrá (rudoši útočící na vlak!), ale s mým nadšením z předchozího filmu o letadlech se to nedalo srovnat. Jak si dále vybavuji, vzal mě otec později do Edenu také na Old Shatterhanda (4. 8. 1976), to již mi bylo dvanáct, a já mu z nějakého důvodu nepřiznal (asi aby se netrápil), že jsem film už předtím viděl v televizi, na kterou on sám nenacházel doma dost času. Závěrečný boj o pevnost s kolovou hradbou mě jako kluka fascinoval, a tak jsem to klidně „dal“ podruhé. Rád. Ale otci se film nelíbil. Až dnes vím, že kvůli zastřelení chlapce. Ani mě se ta scéna nelíbí. Možná je (z amerického hlediska určitě) nekorektní a nevhodná, což je pro někoho bod, ale já sám bych nikdy neřekl, že je zdravě nekorektní. Děti se zbytečně zabíjet nemají.

Co vás v první, ale i jakékoli další řadě kina Eden skutečně „vtáhlo do sebe“, byly však „spektákly“ Grand Prix a Le Mans. Ohromující! A skutečně jsem se cítil jako závodník, jako borec v kokpitu. Havárie. přiznám, fascinovaly též. Nejen mě. A bohužel nejenom diváky v kině. A automobilové závody fungovaly více roků v mé soukromé galerii DOBRODRUŽSTVÍ, kde dále nechyběl ani Sir Edmund Hillary či hlubokomořské sestupy. Sport i třeba dobrodružné výpravy do Afriky či pokusy o překonání pozemního rychlostního rekordu, to vše mi splývalo jako možnosti dramat, která odvyprávím spolužákům.

Je to zvláštní, ale soustavně a sám jsem začal do kina chodit teprve v jedenácti letech.

Ačkoli bylo skoro za rohem. A ač malíř z našeho městečka (ležícího jen deset kilometrů od Plzně) každý týden vytvořil úžasný plakát pro novou premiéru a vystavil jej na tabuli na náměstí. Ale bylo to teprve 1.března 1975, kdy jsem bez mámy a táty vyrazil na Noc na Karlštejně. Odpolední představení mě uchvátilo. Přemluvil jsem tudíž rodiče, aby se mnou znovu šli večer. Byl pátek. Když jsem tento Podskalského film před rokem viděl znovu, s výjimkou několika písní Karla Svobody mi už tak úžasný nepřipadal. Ale stejně mu zas dám šanci. Málokdo ví, že měl roku 1965 předchůdce, který už byl taky muzikálem a kde už také hrál Jaroslav Marvan. Film režíroval František Filip, a ač je „jen“ televizní, objevoval se i v biografech. Dnes je zastřen a zapomenut. Zřejmě navždy.

 

Noc na Karlštejně dávají do umdlení všechny naše televize, stále a pořád

Jen týden po Noci jsme šli s kamarády na Jáchyme, hoď ho do stroje! Tenkrát to pro mě byla „bomba“. Opatřil jsem si také svůj kondiciogram (jako František Koudelka), bral ho do školy a vážně sledoval, kdy mám nešťastné dni a kdy „inteligenci na nule“.

Chození do biografu byl tenkrát společenský rituál. Nejprve jste na rohu náměstí, kde mělo kino vchod, posedávali se spolužáky na „klandru“; pak pan Vodička (jinak učitel) otevřel a kupovali jsme si lístky; jeden stál tak dvě koruny. Před filmem mě vždy fascinovaly upoutávky na to, co budou dávat příště, a chvíli trvalo, než mi došlo, že klamou. Dali do nich vždy „to nejlepší“, a tak jsem za týden šel – a byl někdy zklamán. Konkrétně třeba ze sovětského filmu Zlomená podkova, jenž je adaptací verneovky Drama v Livonsku. Dílko jsem je své škodě viděl 5. dubna 1975 a možná i vy si vybavíte, jak se hrdinovi okolo hlavy zabodnou vidle. Ale jít na to kvůli tomu gagu do kina?

7. května toho roku jsem se pro změnu kochal hereckým umem Jiřího Sováka jako „Muže z Londýna“. A byl to zručný Jiří Krampol, kdo Jiřího Sováka v tomhle snímku zmlátil. Oba se později za účast v projektu styděli. „Agent“ Sovák se na konci filmu potupně vrátil do Londýna, ale jeden krásný prvek dílo přece má. Leitmotiv – v podobě na dudy hrané písničky Ó, Velvary.

 

Za Muže z Londýna se Sovák prý styděl...

Nechci zahlcovat sumářem svých zážitků a pokusím se nyní vybrat jen filmy západní provenience, které k nám však pronikaly „poněkud“ méně. Méně, ale přece. 28. černa 1975 jsem viděl zajímavou kreslenou záležitost Snoopy, vrať se! Nebyla zlá, ale nepřekonala Méďu Béďu. Nemám bohužel zaznamenáno, kdy jsem tento hudební, kreslený film prvně viděl, ale všichni z mé generace dosvědčí, že nás zcela uhranul. Jedna má kolegyně z práce prý tehdy pracovala jako uvaděčka a viděla to tím pádem x-krát. Nikdy ji to neomrzelo. A ten dabing!

6. srpna 1975 jsem s otcem zhlédl americké drama Ztraceni ve vesmíru a rok 1976 začal zcela pro nás, kluky, úchvatnou komedií Fantomas se zlobí. 21. března 1976 došlo i na Pád říše římské. Naše dějepisářka nám ten film navzdory americkému původu vřele doporučila. Byl jsem v šesté třídě a škola stála proti kinu, bylo přes ulici. Celý rok jsme tenkrát probírali starověkou éru lidstva a „úča“ to naštěstí uměla podat skvěle; hlavně Řecko a různé zvyky starých Římanů. Další americký kreslený film Lady a Tramp (1955) jsem viděl hned 27. března, aniž bych měl ponětí, že jde o dvacet let staré „zboží“. Je o dvou pejscích. V prvé půli května jsem ochutnal Neuvěřitelná dobrodružství Italů v Rusku, což jsme „s klukama“ brali jako „na sovětský film výborné“. Kromě milostné scény a kromě útěku z vysokého poschodí pomocí koberce mi utkvěly momenty, kdy hrdinové v Leningradě rozkopou podloží veškerých kamenných lvů, jelikož pod nimi hledají jakýsi poklad. Anebo je zde poněkud přepjatá scéna, v níž padouch vyšle vzduchem z vlaku doutník k benzínové pumpě, která okamžitě exploduje. Hned mě napadlo, že to taky zkusím!

V létě následovala notně dětinská konzumace francouzské parodie na Tři mušketýry se skupinou Les Charlots (Čtyři sluhové a čtyři mušketýři), což mě opět uchvátilo. Utkví především závěrečné scény s opakovaným nakopáváním v kapli se modlících hrdinů - i včetně pana kardinála Richelieu. Ten film jsem viděl během festivalu Šrámkova Sobotka, ale že existuje i druhý díl, mi došlo až po letech.

 

Jeden za všechny aneb takhle si to Dumas určitě nepředstavoval! Čtyři sluhové a čtyři mušketýři jsou jednou z nejúspěšnějších komedií skupiny Les Charlots

4. prosince 1976 jsem viděl v kině i tehdy nového amerického Hraběte Monte Christo a 28. prosince se mi povedlo přesvědčit mámu, aby se mnou zašla v Plzni až do od centra vzdáleného kina Leningrad na japonský film Odsouzená střela. Do jisté míry jde o vzor pozdějšího amerického filmu Nebezpečná rychlost, jenže problém má expres Šinkanzen.

Koncem léta 1978 jsem se stal takřka doslova otrokem filmu Harold Lloyd a opakovaně na něj chodil do kina Čas, které v Plzni na náměstí promítalo celodenně. Snímek sestává z části komedie V nesnázích, kde spatříte báječné gagy se starými auty, a především z kompletu geniálního snímku O patro výš. Do jisté míry jsem to poté na fasádách domů (hlavně toho našeho) zkoušel taky, ale Jiřím Hrzánem jsem naštěstí nebyl a přežil.

Po Adéle, která ještě nevečeřela (3. 9. 78) nás otec vzal na střihový film To nejlepší z Laurela a Hardyho, ve kterém ale všechno „to nejlepší“ ani zdaleka není. Zvláště maminku, která taky šla, grotesky nikdy nebavily, a zde se navíc už většinou mluví. Genialitu obou herců jsem pochopil až později.

Následovala česká premiéra Vraždy na večeři, kde hrají dokonce spisovatel Truman Capote či Peter Sellers, avšak všechny scény se Sherlockem Holmesem musely být na příkaz dědiců práv vystřiženy. A 2. 12. 1978 jsem viděl v Čase poprvé Gappu. Film jsem ovšem znal z vyprávění kamaráda Edy Babky, z čehož plyne, že se již jednalo o obnovenou premiéru. „A úplně mě to odrovnalo,“ abych triviálně shrnul svůj chlapecký pocit. Ony momenty, kdy rakety ostřelují jezero, jsem cítil jako „absolutní“. Znovu jsem snímek viděl v tomtéž kině ještě v srpnu příštího roku, zatímco dnes už se jediný snímek takhle dlouho neuvádí a...

A je koneckonců otázkou, zda biografy ještě vůbec někdy otevřou.

A zde dovolte vsuvku. Pochopitelně jsem se od začátku let sedmdesátých často díval i na televizi a díky poloze Plzně dokonce i na ARD a ZDF. Obraz sice neskutečně zrnil, ale trochu se to sledovat dalo a roku 1978 tam zrovna běžel cyklus filmů s Draculou.

8. března 1979 mě otec vytáhl na britskou verzi Romea a Julie s Michaelem Yorkem. Na mě ani v šestnácti neudělala dojem; nudil jsem se. Zato mě nadchl Zorro s Delonem (16. 3. 1979). A až dnes už chápu, jak je to mizerný film. Jenže jsem neznal žádnou jeho předchozí verzi a celý příběh byl pro mě úplně novým archetypem, s podobnou zápletkou jsem se ještě nesetkal.

Dalšími trháky kina mých mladých ledy byly oba dva díly Francouzské spojky (duben 1979), které odstartovaly další vlnu či „level“ v mém chození do kina u nás ve Starém Plzenci. 11. května 1979 jsem tak viděl i americký film Draví ptáci (honičku dvou vrtulníků, kde překvapivě chybí happy end) a 18. 5. 1979 poprvé Spielbergův Duel. Toho se nenabažím asi nikdy a napsal jsem dokonce jeho parafrázi „pro dva cyklisty“, která vyšla v knize Dokud nás smrt nerozdělí (2019).

 

Spielbergův film, který byl původně natočen pro televizi. V Evropě ho však uváděli v kinech. Obchodní cestující Mann jede po arizonské poušti na jednání se šéfem. Cesta probíhá poklidně do té doby, než se objeví cisterna řízená tajemným řidičem. Začne Manna vytlačovat ze silnice...

Ó, jak mocně působil i Strach nad městem (25. 5. 79) s Belmondem. A 5. 10. 1979 jsem viděl poprvé Spielbergova Blízká setkání třetího druhu. Dnes ta verze snad ani neexistuje, protože Richard Dreyfuss v ní brutálně devastoval zahrádku a rval ze země stromky, když si doma vršil svou onu svou fatální vizi-homoli. Spielberg neekologické barbarství vystříhal a naopak přidal scény z nitra kosmické lodi. Ostatně... Spielbergovi třeba i jeho film Sugerlandský expres zpětně připadá moc kontroverzní; ale možná mu tím spíš dělá reklamu.

Ještě víc mě ale dostala nová verze Ostrova doktora Moreaua (27. 12. 79). Lancasterové se kdysi bili v Británii s Yorky, nu, a zde se bije herec Lancaster s hercem Yorkem. Vtipné.

Následoval pro mě nudný anglický Inspektor Sweeney (18. 1.) a Soupeři Ridley Scotta (na Mezinárodní den žen 1980). Ani na posledně jmenovaný počin jsem nebyl zralý; je to nicméně fascinující film.

Éra podívaných s kaskadéry začala pak snímkem Povolání: Kaskadér a značně mě strhl další americký snímek Ultimátum, opět s Burtem Lancasterem, který to měl v socialistickém táboře dobré. Zde hrál šéfa teroristů, kteří obsadili atomovou elektrárnu. V originále se to dílo jmenuje Poslední záblesk soumraku a prvně jsem tak sledoval v kině film, který dělil obraz na políčka. Na každém se souběžně odehrávalo něco jiného.

Následovaly západoněmecké Vzpomínky na budoucnost (17. 7. 80), skvělý Dotek medúzy (8. 10. 1989) s Richardem Burtonem v roli telepata, který ničí ústřední britskou katedrálu, a úplně mě „odbourala“ komedie s Gene Wilderem Stříbrný blesk (22. 11. 1980). Hrají tu i Richard Kiel (ale je zabit na střeše vlaku harpunou), krásná Jill Clayburghová, Richard Pryor a především je zde skvělý padouch ztělesněný Patrickem McGoohanem, skutečným „panem hercem“, díky kterému je podstatně lepší dokonce i seriál Columbo.

Všimněte si ale, že tento film k nám pustili teprve čtyři roky po jeho americké premiéře. A ještě o něm povětšinou pohrdavě psali.

Pokračování v úterý 9. června

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace