Klidně šišlala nebo ráčkovala, pro odpudivost udělala cokoli. Zkrátka taková milá dáma... Tajnosti slavných
26.09.2018
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Růžena Šlemrová v romantické komedii Prstýnek
V noblese a eleganci neměla konkurenci, na stříbrném plátně se stala opravdovou první dámou. Svůdnice ji minuly, jako protivná semetrika ale byla nepřekonatelná a opravdu si je užívala. A pokud ji někde uvidíte v náruči s pražským krysaříkem, věřte, že byl určitě její vlastní.
Uječená fistule, hysterické mdloby, panovačnost, hádavost… nic jí nebylo cizí. Začínala již v éře němého filmu, postavy svůdnic, po nichž všichni muži šílí, ji ale vzhledem k datu narození minuly. Její doménou se staly výřečné, hádavé či nafoukané paničky a salonní dámy s přehnaně kultivovanou výslovností. Režiséři ji také rádi obsazovali do rolí tetiček a maminek, které důrazně a nepatřičně zasahují do životů dospělých potomků. Růžena Šlemrová totiž bravurně zvládala komický nadhled, mnohdy až s prvky parodie. Účinkovala ve více než šedesáti filmech, hlavní roli však dostala jenom jedinou – ve filmu Paní Morálka kráčí městem. Jako jedna z mála dokázala s elegancí a noblesou předvést, jak nepostradatelný a zásadní je pro herce dokonalý mluvený projev, doprovázený výraznými gesty a zpestřený důvtipem a smyslem pro humor. „Takový herecký projev, ten se nedá naučit. S tímto talentem se musí člověk narodit. Je to dar!“ prohlásila o ní kdysi nezapomenutelná Marie Rosůlková. Po druhé světové válce ale její ‘typ‘ rychle vyšel z módy.
S Vlastou Burianem v komedii Anton Špelec, ostrostřelec
(foto - repro/youtube.com)
Doma jí fandili
Dcera významného českého historika Bedřicha Macha se narodila 10. listopadu 1886 v Plzni. Divadlo ji zaujalo již v dětství a účastnila se školních představení. Když se po maturitě rozhodla pro studium herectví, rodina ji podpořila, přestože přelom devatenáctého a dvacátého století nebyl herecké profesi právě nakloněn. Po absolvování soukromých kurzů u legendární tragédky a první dámy Národního divadla Otýlie Sklenářové-Malé získala stálé angažmá v Městském divadle na Vinohradech. Tam se seznámila s Andulou Sedláčkovou, která vlastnila s manželem Maxem Urbanem filmovou výrobnu Asum. V její produkci vznikla v roce 1914 komedie Noční děs, v níž Růžena dostala svoji první roli záletné paní Fialové. Nevěrnice a svůdnice si pak zahrála ještě v dalších filmech němé éry.
Provdat se uměla
Ve své generaci zůstala nezvykle dlouho svobodná, vdávala se až v roce 1919. Partnera si ale rozhodně uměla vybrat. Její manžel Robert Šlemr byl filmový producent a zakladatel hostivařských ateliérů, takže rozhodně netrpěla existenčními problémy. Zbožňovala luxusní toalety, extravagantní klobouky a drahé kožešiny, oblékala ji nejen legendární Hana Podolská, ale rovněž její vlastní švadlena, která vytvářela nápadité kreace podle Růženiných vlastních návrhů. Většina exkluzivních kousků, v nichž se objevila na filmovém plátně, také pocházela z jejího šatníku. Nejstarším filmem, v němž utkvěla v paměti milovníkům filmů pro pamětníky, je nejspíš nesmrtelná komedie režiséra Martina Friče z roku 1932 Anton Špelec, ostrostřelec, v němž ztvárnila postavu manželky hlavního hrdiny v podání Vlasty Buriana. Vůči skvělé herečce je tudíž paměť diváků nespravedlivá, protože v té době měla na kontě již téměř dvě desítky filmů. Je to ale už příliš dávno a některé z nich se dokonce ani nedochovaly.
Majitelka salonu krásy Lola Paličková v komedii Karla Lamače Na tý louce zelený
(foto - archiv ČT)
Trucovat nevydržela
Díky osobitému slovnímu projevu a intonaci byla často obsazována do rolí přísných dam z vyšších kruhů, které se pohoršují nad úpadkem mravů a považují za nutné tuto neblahou situaci neustále komentovat a ironizovat. Její filmoví manželé pak byli většinou zakřiknutí a ušlápnutí ‘podpantofláci‘. Filmová tvorba, vnikající po druhé světové válce, už ale nenabízela pro její typ dam dostatek prostoru, a tak v roce 1948 opustila dokonce i jeviště Vinohradského divadla, oficiálně ze zdravotních důvodů. Jen po pár měsících se ale před kameru vrátila. Příležitost dostala především ve snímcích režiséra Václava Kršky, mimo jiné si zahrála v poetické romanci Řeka čaruje, v životopisném dramatu Mikoláš Aleš či v poetickém dramatu Stříbrný vítr. Nechyběla ale například ani v nesmrtelné komedii Dovolená s Andělem či v dělnickém dramatu Anna proletářka. Naposledy stanula před kamerou v roce 1955 v komedii Miroslava Cikána Muž v povětří.
Vždy přesně věděla, co chce
V osobním životě byla pravým opakem svých filmových hašteřivých a panovačných paniček. Milá, vtipná, dobrosrdečná a příjemná dáma milovala přírodu a ráda jezdila do lázní. Jejím nejoblíbenějším místem byly slovenské lázně Sliač. Stejně jako noblesou a elegancí vynikala i inteligencí, pílí, pracovitostí, cílevědomostí, pevným rozhodováním i jistou dávkou konvence. Její velkou vášní bylo sbírání a vytváření šperků a módních ozdob. Drahé kovy stejně milovala stejně jako bižuterii či šperky ze všedních materiálů, musely mít ale šmrnc. Totéž platilo o módě, s přehledem dokázala kombinovat vrcholně luxusní kousky s obyčejnými, přičemž výsledek byl vždy ohromující. Šperky také ráda navrhovala i vyráběla. Traduje se, že před jejím kreativním viděním neunikl ani kovový ‘WC řetízek‘, který využila k výrobě náhrdelníku. Zkrátka měla neobyčejný cit pro skutečnou krásu a vytříbenou eleganci.
Se Sylvou Langovou v romantické komedii Otakara Vávry Dívka v modrém
(foto - repro/Lucernafilm)
Čtyřnohý doplněk
Povýšený a kritický pohled ráda podporovala použitím lorňonu (brýlová skla, zasazená do obrouček s jednou nožkou na přidržování) nebo cvikrem neboli skřipcem bez nožek, který se nasazoval přímo na nos. Potrpěla si na nápadné náramkové hodinky, výrazné šperky, modelové kabelky a neobvyklé výstřední klobouky. Navzdory prvorepublikovému stylu, který kladl důraz ve vysoké módě na střídmou eleganci, zbožňovala výstřední černobílé střevíčky, musely ale ladit s celým outfitem. A jejím velmi častým společníkem i před kamerou byl malý psí mazlíček. Růžena přímo zbožňovala droboučké pražské krysaříky. Hbití, rychlí, obratní a neúnavní pejskové, kteří jsou známí již zhruba od osmého století a bývali dokonce dáváni darem coby míru, přátelství a vyrovnání všech sporů, ji doprovázeli prakticky po celý život a významně se zasloužila o popularitu tohoto plemene.
Láska na celý život
Vyrovnanou a kultivovanou dámu nikdy neprovázely skandály ani milostné avantýry. S manželem Robertem byla velmi šťastná, jediné, co jim chybělo, byly děti, a tak si našla jiný smysl života. Její láskou se stal film, kterému podřídila opravdu úplně všechno. Zda se skvěle rozjetá kariéra stala důvodem její bezdětnosti, nebylo nikdy potvrzeno, příčina byla pravděpodobně jiná. Zemřela 24. srpna 1962, čtvrt roku před svými šestasedmdesátými narozeninami.
Vložil: Adina Janovská