Opustil rodinu, protože prý potřeboval nezávislost. Přitom byl neschopný samostatného života. Tajnosti slavných
17.09.2018
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Jedinečný a nezapomenutelný Jindřich Plachta
Při jeho vtípcích davy padaly smíchy, aniž kdo tušil, že se jedinečný komik potýká celý život s vážnými zdravotními problémy. Říkával, že ke svému umění potřebuje naprostou nezávislost, sám se ale o sebe postarat nedokázal.
Když se objevila v úplně první, ještě němé filmové verzi Dobrého vojáka Švejka z roku 1926, vojenská patrola s eskortovaným Švejkem, hlediště tehdejších biografů rozezvučel smích publika. Jeden z vojáků byl menší a silnější, druhý zase hubený čahoun, kterému sražené rukávy a nohavice jen spoře zakrývaly ruce a nohy. Na filmové plátno tenkrát poprvé vstoupil, nebo spíš rázným vojenským krokem vpochodoval v té době už oblíbený kabaretní a divadelní komik, známý pod jménem Jindřich Plachta. „Směšný a jímavý zároveň! S jak jemnou mírou pro lehkou a výstižnou linii i pronikavou črtu kreslí herec Plachta portrét laskavého vědce…“ vykresluje Plachtovo herectví kritik kultovního filmu. Zvláštní vnitřní neklid a nedůvěra ve vlastní schopnosti ho po celý život hnaly do nových angažmá. Patřil k nejobsazovanějším hercům své doby a známe ho především z komedií, protože jeho vytáhlé tělo bylo gagem už samo o sobě. Jaká ale byla jeho skrytá tvář? V knize Jindřich Plachta aneb Cesta do hlubin hercovy duše přináší Pavel Taussig jeho životní příběh včetně nových či opomíjených skutečností a odhaluje jeho vznikající pochybnosti o komunistickém režimu, jehož ideologii dlouho upřímně věřil, takže byl na jeho podporu ochoten natáčet i filmové agitky.
Vlál jako plachta
Jindřich Šolle se narodil 1. července 1899 v Plzni, kde jeho otec pracoval jako vysoký úředník v tamních Škodových závodech. Pak ale dostal ještě výhodnější nabídku, a tak se rodina brzy stěhovala do Ruska, kde se stal ředitelem pivovaru. Zpátky do Čech se vrátili krátce před říjnovou revolucí, takže Jindřich maturoval již na plzeňské obchodní akademii. Už během studií dostal od kamarádů přezdívku, kterou později využil jako umělecké jméno – Plachta. Maminka mu totiž ušila širokánskou pelerínu, která na jeho vytáhlé hubené postavě doslova vlála. Divadlo ho okouzlovalo od dětství, rodiče si ale přáli, aby měl spolehlivou práci takzvaně pod penzí, takže pro klid v rodině nastoupil jako úředník v Poštovním šekovém úřadu. Tam se také seznámil s budoucí manželkou Marií, a když se brali, stále ještě pracoval jako úředník. V roce 1924 se jim narodil syn Zdeněk a o tři roky později dcera Alena.
S Vlastou Burianem ve slavné komedii To neznáte Hadimršku
(foto - repro/archiv ČT)
Jako nápověda se neosvědčil
Svého snu o divadle se nechtěl vzdát, a tak se mu věnoval alespoň po večerech. Zpočátku vystupoval na různých malých scénách s vlastními čísly a z té doby se také traduje historka, jak jednou přišel ráno jeho šéf do práce a povídá: Tak jsem vám byl včera v kabaretu a tam vám byl chlap, ten vám byl tak strašně podobnej! Začínal ve slavném kabaretu Červená sedma jako nápověda, moc mu to ale nešlo. Mluvil příliš hlasitě a afektovaně gestikuloval. Obecenstvo ale řvalo smíchy, a tak ho šéf angažoval na Silvestra v roce 1921. Jeho vystoupení, ve kterém představoval drbnu Vůněslavu Acetylénovou, se ale proměnilo v katastrofu, pro velkou trému mu nebylo rozumět a byl vypískán. Červený mu přesto věřil, takže ho po chvíli vystrčil před diváky znovu. Tentokrát už ale nikoli na pódium, ale přímo mezi diváky. Plachta vylezl na nejbližší stůl, teď už ho všichni dobře slyšeli a sklidil veliký potlesk.
Hokynář Jan Mejstřík v komedii Dům na předměstí
(foto - archiv TV Barrandov)
Potřeboval žít bez závazků
V roce 1927 musel náhle odejít ze zdravotních důvodů do předčasné penze, takže se dál věnoval už pouze divadlu. A vzápětí také opustil rodinu, která se přestěhovala z Vodárenské ulice v pražském Podolí jen o pár bloků dál. „Rozhodně nebyl zlý, neodešel ani kvůli jiné ženě, pravý důvod toho rozhodnutí neznám. Vždycky nás finančně podporoval a zajímal se o nás. Ještě donedávna jsme měli piano, které nám kupoval spolu s Jaroslavem Ježkem, jenž mu ho pomohl vybírat. Myslím si, že prostě potřeboval žít bez závazků a těch dennodenních povinností a věnovat se jenom kumštu. Pamatuju si, že někde v žertu o nás dětech říkal: Já jsem je měl za svobodna,“ vzpomínala později v jednom rozhovoru jeho dcera Alena. Odpustil mu i syn Zdeněk, který si s ním dokonce v roce 1944 zahrál v komedii režiséra Miroslava Cikána U pěti veverek. Herectví se ale věnovat nechtěl, stal se uznávaným historikem a archivářem. Mnohem větší zájem o ‘lehké múzy‘ měla Alena, té to ale otec rozmluvil, a tak vystudovala ČVUT.
S Ladislavem Peškem jako věčně nejistý profesor přírodopisu Matulka v komedii Jaroslav Žáka Cesta do hlubin študákovy duše
(foto - repro/archiv ČT)
Život mu ničili tři ‘kamarádi‘
Plachta byl extrémně nepraktický, vůbec nedokázal žít sám a postarat se o běžný chod domácnosti, a tak se ho po rozvodu zpočátku ujaly jeho sestry Vilma a Helena. Časem se pak podruhé oženil. Od mládí byl nemocný, trpěl žaludečními vředy. Jeho slavná kolegyně Hana Vítová jednou prozradila, že měl tři a dal jim dokonce jména – jeden byl Andělka, druhý Leónek a jméno třetího si nepamatovala. Za druhé světové války si je pak nechal vyoperovat, jen aby nemusel natočit jakýsi pronacistický skeč. Možná je měl z nezdravé stravy, možná se na jejich vzniku podílely jeho téměř permanentní stavy úzkosti z nejistoty. Na jevišti i před kamerou se totiž potýkal s obrovskou trémou a nedostatkem sebedůvěry, kterých se nikdy nezbavil. Přitom byl rozený komik, k čemuž ho předurčovala už dlouhá, vyzáblá postava – ve své generaci byl se svými 198 centimetry mimořádně vysoký. K tomu ještě přičtěme velký nos, svérázný obličej a charakteristickou dikci a výrazná osobnost byla rázem na světě.
Hokynář Andělín Timtělo v komedii Kluci na řece
(foto - repro/Archiv ČT)
Do Národního se mu nechtělo
Během kariéry vystřídal řadu divadel, možná i proto, že si nevěřil. Do některých se ale opakovaně vracel. Začínal v divadle Vlasty Buriana, poté byl členem Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha, členem Tylova divadla v Nuslích, ve třicátých letech mu K. H. Hilar nabídl angažmá v Národním divadle, tenkrát ale Plachta odmítl. Přesto na naší největší scéně hrál, ale až po druhé světové válce. Stejně tam ale dlouho nevydržel a raději přešel do Divadla na Vinohradech. Před kamerou stanul poprvé už v roce 1926 jako vojenská stráž v komedii Karla Lamače Dobrý voják Švejk a hned na sebe upozornil, takže vzápětí začal dostávat jednu nabídku za druhou. Hlavních rolí sice dostal jen málo, ale všechny rozhodně stály za to, jako například jeho drožkář Šourek v komedii Karel a já či hokynář Andělín Timtělo v poetické romanci Kluci na řece. Filmových postav ztvárnil téměř sto dvacet, a ať byly jeho postavy v scénáři významově sebemenší, vždy je ztvárnil tak, že byly nepřehlédnutelné a nezapomenutelné. Kromě herectví byl i autorem řady dětských knížek, nejpopulárnější je nejspíš jeho Pučálkovic Amina. Napsal rovněž Humoristické prózy či Dějepis světa a okolí a psal i fejetony do denního tisku. Často také vystupoval v rozhlase.
Se Světlou Svozilovou v roce 1950 v Divadle na Vinohradech, v představení J. K. Tyla Jiříkovo vidění
(foto - vis.idu.cz/Karel Drbohlav)
Budoval novou vlast
Po válce se stal přesvědčeným komunistou a nadšeně propagoval socialistickou budoucnost. Navzdory vážným zdravotním problémům se účastnil brigád včetně těch fyzicky náročných v dolech, protože se chtěl ze všech sil podílet na budování nové vlasti. Zorganizoval i Divadlo pod plachtou a objížděl s kolegy Zdeňkem Řehořem, Františkem Kováříkem, Lídou Plachou, Evou Šmeralovou, Jiřím Holým a mladým Vladimírem Menšíkem republiku s angažovaným repertoárem. Odehráli společně sedmdesát představení, pak museli skončit kvůli Plachtově horšícímu se zdraví. V roce 1950 natočil svůj poslední film Karhanova parta. Zemřel 6. listopadu 1951, bylo mu pouhých padesát dva let. „Když už ležel v nemocnici a byl na tom hodně špatně, starala se o něj jako vrchní zdravotní sestra jeho vlastní sestra Helena,“ prozradila dcera Alena. „Nechtěla, abych ho v tom stavu viděla, ale tátova druhá žena Andulka se přimluvila, a tak jsem si s ním ještě stiskla ruku. V tom stisku byl obsažený celý náš život a já ho dodnes cítím.“
Vložil: Adina Janovská