Začínal jako akrobat a na jevišti málem přišel o ruku. Léčil se pak sám jako poustevník a i v závějích chodil bosky. Opravoval hrnce, hrál po hospodách a životní role se dočkal až v devadesáti letech. Tajnosti slavných

Foto: cinema.com.do

Popisek: František Kovářík v dramatu režiséra Františka Vláčila z roku 1961 Ďáblova past

Marečku, podejte mi pero! Nesmrtelnou hláškou ve stejnojmenné komedii vstoupil do historie české kinematografie, opravdu velkou roli ale nikdy nedostal. Přesto na sebe uměl strhnout pozornost i v malých postavách a postavičkách. Nestor českého herectví začínal již v němém filmu, jeho první snímek se ale nedochoval.

Drobná postava a vlídná venkovská tvář ho předurčovaly ke ztvárňování postav různých dědečků, strejčků, blázínků a podobných charakterů. Hřejivě lidský projev, životní zkušenost, milý humor, jímavá mimika, nezapomenutelná dikce a hlas a pochopení se odráželo v jeho realistickém ztvárňování postav. Nezapomenutelný František Kovářík sice v divadle ani ve filmu velkou nebo titulní roli nikdy nevytvořil, ve svých malých postavách a postavičkách ale dokázal na sebe strhnout veškerou pozornost. Hereckého vzdělání se mu sice nikdy nedostalo, přesto okouzloval několik generací. Pracoval neúnavně do poslední chvíle, jenom si občas posteskl, že mu chybějí přátelé, kteří již zemřeli. Jeho poslední postavu v seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře jsme mohli poprvé ocenit až po jeho smrti.

Nezapomenutelný profesor Hrbolek v komedii Marečku, podejte mi pero!

Měl převzít rodinnou živnost

Narodil se 1. října 1886 jako jeden z devíti potomků plzeňského kameníka Františka Kováříka a jeho ženy Anny, dvě ale zemřely krátce po porodu. Původně měl převzít tatínkovu živnost. V mládí ale prodělal těžký zápal plic a vypadalo to, že ho nepřežije. Nakonec nad nemocí zvítězil, kvůli podlomenému zdraví ho ale tatínek na doporučení lékařů k fyzicky náročné kamenické práci nenutil. Místo toho se vyučil v Plzni zámečníkem, jenže ho to odmalička táhlo k divadlu a cirkusu, a tak se dokonce začal v Sokole věnovat akrobacii. V pouhých sedmnácti letech pak obul boty z toulavého telete a vyrazil se strýčkem na zkušenou do Ameriky. Za velkou louží se živil různými podřadnými pracemi, například jako pomocník u řezníka nebo v tiskárně. Ani tam na divadlo nezapomněl a připojil se v Chicagu k ochotnickým spolkům jako herec.

Sluha Cyril v komedii z roku 1934 Pokušení paní Antonie

Domů se vrátil v roce 1908 a divadlu už zůstal věrný. V následujících pěti letech vystřídal angažmá u několika kočovných divadelních společností a krátce před první světovou válkou získal první stálé angažmá v pražském Švandově divadle. Tehdy se také poprvé objevil ve filmu. Debutoval v roce 1913 postavou holiče v komedii režiséra Jiřího Steimara Pan profesor, nepřítel žen, tento snímek se ale bohužel nedochoval.

Další boj o život

Období první světové války strávil v rodné Plzni, kde pracoval ve Škodových závodech, a od roku 1915 pohostinsky hrál v plzeňském Městském divadle. A to se mu v roce 1917 málem stalo osudným. Tenkrát se totiž jako rekvizity používaly skutečné meče. Při jednom souboji na jevišti byl František zasažen do ruky, ostří mu proťalo tepnu a hrozilo, že mu končetinu budou muset amputovat. Tvrdohlavý herec se ale rozhodl pro svéráznou samoléčbu. Začal žít jako pravý poustevník, nechal si narůst plnovous, přestal pít i kouřit a chodil bosky na dlouhé procházky, dokonce i v zimě ve sněhu.

S Antonií Hegerlíkovou v roce 1955 v představení Divadla na Vinohradech Paličova dcera

V roce 1919 se vydal na pěší pouť po Čechách. Přivydělával si opravami hrnců a po hospodách hrál loutkové divadlo pro děti. V roce 1920 konečně získal stálé angažmá v pražském Vinohradském divadle, které po druhé světové válce nakrátko opustil. Podílel se tehdy na vzniku scény Činohra 5. května, zároveň působil v zájezdové skupině Jindřicha Plachty a v letech 1947 až 1949 byl uměleckým ředitelem Pražského divadla pro mládež, které fungovalo pod hlavičkou Vinohradského divadla. Do Divadla na Vinohradech (tehdy Ústředního divadla čs. armády) se v roce 1949 nakonec vrátil a na jeho jevišti zůstal až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1959.

Ani důchod ho nezastavil

Zaslouženého odpočinku si užívat nechtěl, říkával, že by ho to nebavilo. I v penzi dál spolupracoval s filmem a televizí a jeho drobná postava a milá venkovská tvář ho předurčovaly pro role různých dědečků, strejčků, blázínků, tuláků a podobných postav. Staré muže koneckonců hrál již od středního věku, kdy mu ještě nebylo ani čtyřicet, nezapomenutelným byl třeba jako starý mlynář ve slavné pohádce Pyšná princezna. Nikdy sice nevytvořil velkou nebo hlavní roli, nicméně i ve svých malých postavách a postavičkách dokázal, že je velkým hercem. Hrál opravdově, realisticky, a jeho hřejivý lidský projev a milý humor přinášely lidem potěšení. Nezapomenutelným se ale stal především díky postavě profesora Hrbolka v komedii režiséra Oldřicha Lipského Marečku, podejte mi pero!, kterého si zahrál v devadesáti letech.

Starý nevolník v historickém dramatu Otakara Vávry Jan Žižka

Naposledy se objevil ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne jako roztomile senilní stařík, který hlavnímu protagonistovi říká: „Už nejste žádný mladík, mladíku. A bude to ještě horší. Věřte mi, já mám zkušenosti.” Tenkrát mu bylo již neuvěřitelných devadesát sedm let a patřil k nejdéle aktivně působícím českým hercům. Dokonalý byl i při práci s mikrofonem, namluvil například desetidílný cyklus vlastních vzpomínek. Již v toce 1926 vydal knížku esejí, nazvanou Pozoruji, pociťuji, přemýšlím, věřím…, a v roce 1982 vyšla jeho vzpomínková kniha Kudy všudy za divadlem.

Stovku už nestihl

Vedle dvou státních vyznamenání, které obdržel od komunistického režimu, získal František Kovářík i řadu falších ocenění a byl jmenován Zasloužilým a Národním umělcem. Velké přání zahrát si další pěknou postavu ke stým narozeninám si už bohužel splnit nestihl. Navždy odešel přesně v den devadesátých osmých narozenin, 1. října 1984.

Dědeček Drvota s Petrem Čepkem v seriálu z roku 1974 Byl jednou jeden dům

Herecký kolega Ilja Prachař o něm kdysi napsal: „František chodí svými cestami a rozmlouvá. Sbírá slova a váže z nich myšlenky. Spřádá je v moudra, aniž by jimi omotával kořist. Nezná násilí, ctí prostotu, slyší ticho, vidí tmu. Takto ho obdařila příroda a on jí splácí. Prozradila mu, že navždy spoutala dobro se zlem vzájemnými pouty. Aby láska s nenávistí byly odsouzeny žít pospolu, aby maliny byly sytě červené – jako rulík zlomocný. Moudrý člověk, moudrý herec. Přinesl přírodu na jeviště. Ví, že maliny ve velkých dávkách jsou mdlé, zatímco rulík zlomocný v malých dávkách je lék.“

S Jiřinou Štěpničkovou v roce 1977 v televizním dramatu Domov

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská