Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Odvolili jsme, teď se rokuje o vládě

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Šmejd Gustáv Husák, lumpenkavárna a burani. Michal Horáček před lidmi v Plzni naplno odhalil, o co mu jde

19.09.2016
Šmejd Gustáv Husák, lumpenkavárna a burani. Michal Horáček před lidmi v Plzni naplno odhalil, o co mu jde

Autor: TV Prima

Popisek: Michal Horáček v TGM

O tom, zdali přijme „výzvu jít do prezidentských voleb“, ale také o funkci prezidenta a o českém školství hovořil v Plzni na besedě Michal Horáček. Zhodnotil bývalé české a československé prezidenty a nastínil, jak by si podle sebe představoval tento úřad, který, jak uvedl, by ani nemusel být – stačilo by, kdyby byl jen předseda vlády – ale v historii našeho národa je podle něj už nedílnou součástí. Přes minimální propagaci se akce zúčastnilo kolem třiceti lidí, kteří se rovněž dozvěděli o jeho skladatelské „řeholi“, osobních postojích a názorech.

Na úvod Horáček zavzpomínal:„Jsem ovlivněn knížkami v dětství – líbila se mi slova hrdinky knihy Pipi dlouhá punčocha: „To jsem ještě nikdy ještě nedělala. To mi určitě půjde.“ A ono na tom něco je. Je na tom to, že člověk, který si osvojí nějakou profesi, zákonitě riskuje to, že se bude rozvíjet jenom v rámci té profese a že bude sledovat jen určitý pohled na svět,“ uvedl na začátku besedy Horáček. „Já jsem vždycky toužil vidět těch pohledů mnoho. Možná že už tehdy byl ve mně sociální antropolog, kterým jsem se později stal. Protože tato věda se zabývá těmi, kteří jsou jiní, než jsme my. Zabývá se jimi tak, že je respektuje v jejich jinakosti. Nemá nějaké normativní soudy.“

Antropolog v sobě

Poté se dostal ke svým předkům: „Můj tatínek byl bojovný komunista, maminka byla bojová antikomunistka, babička bigotní katolička, dědeček zapřísáhlý ateista, můj strýc vyučoval na DAMU a všechno viděl přes to jeviště jako drama. Moje teta prošla Buchenwaldem a každý z těch lidí měl svůj pohled na svět. Od té doby si nesu v sobě přesvědčení, že i když se lidé věnují různým oborům činnosti a mají nějaké usazené světonázory, všichni je mohou zastávat poctivě, i když jsou proti sobě.“ Obvykle ale na to podle Horáčka nejsme tak zvyklí. „Soudíme lidi dost podle toho, zdali zastávají to, co zastáváme my. A pokud nezastávají, jsme připraveni je posoudit jako hloupé a mýlící se.“

„I ta moje textařská a básnická tvorba je svým způsobem antropologická,“ pokračoval dále Horáček. „Čerpal jsem z různých zdrojů a hledal jsem, kde to jen šlo. A jedním z takových překvapivých zdrojů jsou třeba učebnice cizích jazyků. A tak jsem si šel mnohokrát koupit nějakou učebnici cizího jazyka pro samouky. Ty knihy byly běžně v antikvariátech. Měl jsem touhu naučit se svahilsky, když jsem jezdil do Keni. V první lekci chtějí, abychom si osvojili – jedna plechovka parafínu stačí. Anebo jsem se učil maďarsky a v jedné učebnici bylo, že Maďarsko má největší počet sebevražd na světě. V sedmé lekci je třeba už zvládnout větu – komu je zapotřebí takové opuštěňátko. Nemohl jsem si říci o rohlík… Italština třeba – je tolik krásných věcí k vidění. Italský svět je evidentně jiný než maďarský a ten zase zcela jiný než svahilský. A my Češi asi ve dvacáté lekci chceme, aby cizinci zvládli větu – ukradli mi stěrače. To je antropologie v praxi,“ uvedl za smíchu přítomných potenciální aspirant na prezidentskou funkci.

Xenofobie, pražská kavárna, nebo…?

„Kdybychom si prohlédli své rodokmeny, kdo z nás je typický Čech?“ položil si otázku Horáček. „Moje babička je Ruska, jiná moje prababička je Němka a další vzdálenější je Portugalka. Máme spoustu slabin, ale máme také spoustu předností. Je třeba, abychom se obrátili k tomu, co je inspirativní, sebevědomé, co nás vede do budoucnosti. A obávám se, že v poslední době necítím, že ve veřejném prostoru se toto zvlášť projevuje. Zdá se mi, že jsme se stali zemí úsměšků, než abychom se stali zemí úsměvů. To není jen tak. To je docela vážná slabina. To nás zdržuje. Vzájemně se začínáme obviňovat dramatickými slovy vlastizrádce, xenofob, fašista… Sami se vyobcováváme, jako kdybychom ve strachu z cizího vzdáleného nebezpečí začali vést válku Čechů proti Čechům,“ konstatoval dále na besedě Horáček.

Podle něj je tady takový předsudek, že lidé, kteří něco vystudovali, pokoušejí se něco analyzovat a píší do novin, že je to jakási pražská kavárna, „… případně lumpenkavárna, a že jsou to nějací parazité, kteří kdyby šli k lopatě, tak by udělali nějakou pořádnou práci. To je jedna nálepka. A pak je druhá, opačná – ty pojedeš někam, ale tam tě s těmi svými názory nebudou poslouchat, tam ti dají na budku. To tak není, že v Karviné jsou nějací vidláci, burani, hlupáci. Také tam jsou takoví, ale ti jsou i v Praze, všude. Převážnou většinou jsou tam ale slušní lidé, kteří si chtějí vyměňovat názory. A řeknou my, ano, my jsme volili inženýra Zemana…“

Nepodceňovat se – karty jsou dobře rozdány

Ani prý neplatí, že bychom žili v nějaké zdevastované, zoufalé zemi, která promarnila svou historickou šanci po revoluci a nechala se rozkrást a zničit. Všude jsou podle Michala Horáčka nějaké problémy, ale všude jsou lidé hrdí na to, co se jim za pětadvacet let povedlo. „Kdyby člověk, který navštívil naši zemi v roce 1989 a teď se vrátil a viděl by znovu a kdyby nebyl při smyslech, tak by užasl. Tady jsme udělali hodně dobrých věcí, v každém městě je na co být hrdí. To je důležité. Nepodléhat pocitu, že jsme neúspěšní, slabí, malí, že náš hlas není slyšet. Že ten člověk nemůže nic ovlivnit, že naše malá země nemůže nic ovlivnit v Evropě a ve světě.“ Tak to ale prý vůbec není. „Nejsme ta zemička, jak říkají někteří politici. Jsme země střední velikosti, která má pěknou geopolitickou polohu a je tady dobrá tradice šikovných lidí. Je třeba, aby těch lidí bylo víc, aby podávali ještě lepší výkony a snažili se zmenšovat naše problémy. My máme na víc. Jsme země, která má nejvíce knihoven na světě. A pořád čteme. Jsme zemí, která má druhou nejmenší nezaměstnanost v Evropě. Jsme zemí, která patří mezi nejbezpečnější země světa. Že nám z kohoutku teče teplá a studená voda, která se dá navíc pít, to není vůbec samozřejmé. Byly dobře rozdány karty. Jen tu hru potřebujeme hrát lépe,“ uvedl dále optimisticky Horáček.

Jak se dostat na poštovní známku

V diskusi vyslovil jeden mladý muž přání, že by Horáčka rád viděl na poštovních známkách. Ale jak to zařídit…
„Zdá se, že nastává taková chvíle, kdy se o něco takového budu pokoušet,“ odpověděl host a pokračoval. „Nechal jsem si na to dosti dlouhý čas, několik měsíců. Spíše jsem poslouchal… Z virtuálních zdrojů neposoudíte, jak žijí lidé, musíte naslouchat. A hodně mi to dalo. Co si lidé představují, jak má být naplňována funkce českého prezidenta? Nejsou na to spíše takové racionální pohledy, jako citové. Slýchávám, že by to měl být člověk, který když je v televizi – poslouchej jej a snaž se být jako on. Ale to je to, co Češi touží mít. Někteří říkají, že to tak necítí, někteří to jen řeknou a dál nehodnotí.“

Nábožně na Pražský hrad

Horáček dále pokračoval slovy: „Myslím si, že my jako Češi máme velmi zvláštní historickou zkušenost s tímto úřadem. Tato funkce je v našem ústavním systému problematická, zejména u přímé volby, a vlastně není nezbytná. To může přece dělat předseda vlády, který je zvolen v normálních volbách. Ale u nás je to tak, že bychom to tak nechtěli, docela určitě. Pamatuji za Gustava Husáka, byl to normální kolaborant, šmejd, ale přesto, když se šlo na Pražský hrad, tak to byla úcta k tomu prezidentskému úřadu. Už to byl jen místodržící vzdálené východní mocnosti, taková gubernie, a přesto cítíme úctu k tomu prezidentskému úřadu. A je-li tomu tak, velice rád bych viděl, aby byla vyplňována dobře, aby byla inspirativní, aby říkala – vy máte navíc, tolik jste toho udělali.“ Nesmíme si připouštět rozbroje. Co jiného si podle Horáčka přejí islamističtí teroristé, že zanesou mezi nás hrůzu, paniku, rozkmotření a oslabení, naší zemi, celé EU a západní civilizace. „Není možné vyvolávat paniku a ještě ji zvýrazňovat. Nikdy nesmíme propadnout vzájemné nenávisti a obávám se, že k tomu dochází, a to nás oslabuje. Symbolická moc také nestačí. Ta se musí projevovat v reálných krocích. Prezident nemá v sobě koalici a opozici. Měl by navrhovat, co je strategické, co přesahuje horizont týdnů a měsíců a co je důležité pro směřování republiky a celých generací dopředu. Má inspirovat program, který nebude jen jeho, ale bude ve veřejné diskusi, má navrhovat, stát si za tím a uplatňovat svou moc, aby se ty důležité věci pak uskutečnily. Prezident musí mít takovou vizi,“ plánoval Horáček a pustil se do minulých hlav našeho státu: „Pamatuji si na prezidenty, které znám osobně. Myslím, že i Václav Havel stále vyžadoval vizi, ale vizi někoho jiného. Jeho povinností bylo tu vizi stanovovat. A podobně další dva prezidenti. Já u nich postrádám tuto přesvědčivou inspirativní moc, která dovede předložit něco jako sen, za kterým je třeba jít. To postrádám u všech prezidentů, které jsem zažil za svého dlouhého života.“

Šprtat jako za mocnářství?

Otázka ženy středního věku, nejspíš učitelky, zněla: „Co si myslíte o tom, co by se malé děti ve škole, ve školce měly učit a naučit – a neptám se na násobilku, čtení a ptaní. A chtěla bych říci, že u nás to místo na prezidentskou fotku je volné.“ Za to sklidila potlesk přítomných.

„Připravuji si důkladný program, který pojmenuje, jak vidí smysl prezidentské funkce a zejména jaká hlediska a stanoviska zastává a jaký světový názor člověk v této také okupované zemi má. Vybral jsem si devět klíčových a jednou z nich je samozřejmě vzdělání,“ reagoval Horáček a pokračoval: „Náš systém vzdělávání je systémem, který byl nastolen za Rakouska-Uherska. Je to silně feminizované školství. Klade důraz na encyklopedické znalosti. Když naši studenti přijedou kamkoliv, jsou vždycky  excelentní, protože jejich znalosti jsou lepší. Jenže Nobelovy ceny dostávají lidé z jiných zemí. Jak je to možné? Protože po čase přestane být důležité to, co si dokážeme nadrtit.“ K čemu je pak prý premiantství, povzdechl si Horáček. „Potřebujeme, aby děti přemýšlely kriticky, nebyly líné a nebály se zeptat, případně zpochybnit to, co je jim předkládáno. To je něco, co se u nás nedovoluje, protože to takzvaně zdržuje. Musíme mít takové školství, které podporuje iniciativu, nápady. Třeba bláznivé, ale nápady. Jinak budeme ztrácet. Potřebujeme činorodé lidi, jinak zůstaneme těmi montovnami, těmi přičinlivými lidmi, kteří docela pěkně pracují v těch montovnách v nadnárodních společnostech. Ale my potřebujeme něco jiného. Malé a střední firmy, které udělají přidanou hodnotu. Jde o nápad! Nápad, iniciativu a trochu drzosti v tom dobrém slova smyslu,“ uzavřel svoji přednášku Michal Horáček.

Václav Fiala

Stalo se u vás něco, co by měli ostatní vědět? Napište na .

Vložil: Lucie Bartoš

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace