I nám nadávali za odmítnutí kvót na uprchlíky, ale my je prostě nechceme. Starosta daleké rumunské župy přijel do Plzeňského kraje a vysvětloval...

Foto: Plzeňský kraj

Popisek: Lupu Matei, starosta města Moldova Noua při návštěvě Plzeňského kraje.

ROZHOVOR Že uprchlická krize je tématem i v Rumunsku, říká v rozhovoru starosta čtrnáctitisícového města Moldova Noua, ležícím při Dunaji u srbských hranic, Lupu Matei. Ocenil historickou úlohu Čechů v Banátu, který je i v posledních desetiletích příkladem spolupráce menšin. S malou delegací je na několikadenní návštěvě Plzeňského kraje, se kterým úzce spolupracuje župa Caras-Severin, kde leží toto bývalé hornické město.

Jak vidíte v současné době situaci českých vesnic v rumunském Banátu?

Míšení populace je okem viditelné, obyvatelů ubývá rok od roku, to je první věc. Navíc nejde o nic nového a jiného. Když se podíváme na míšení obyvatelstva i v dalších částech Rumunska, je to podobné. I zde počet obyvatel klesá. Co se týká soužití mezi českou krajanskou komunitou a Rumuny, je bezproblémové a nikdy nebyly žádné potíže.

Je třeba určitě vyzdvihnout vstřícnost ať již rumunské vlády, župy nebo měst, pochopení české a slovenské komunity bylo v Banátu vždy nadstandardní a ukázkové…

Pro nás je to normální a myslím, že by to mělo být tak v každé společnosti. Komunita je součástí Rumunska, a to je členem Evropské unie, a tedy vzájemné žití bylo společné.

Ještě před vstupem Rumunska do EU, kdy si čeští a slovenští krajané v devadesátých letech, kdy tam díky ukončení především hornických profesí velmi vzrostla nezaměstnanost, mohli přivydělávat turistikou, jezdila sem auta s českou poznávací značkou a platilo se českou korunou. To je přece více než nadstandardní vztah…

Ano, měli své ekonomické problémy a úřady se k tomu postavily tak – nechtějte na nás mnoho, máme starosti sami se sebou, a my vás necháme si nějak vydělávat a uživit se a časem to bude lepší. A povedlo se.  Ale vždy se dodržovaly rumunské zákony, případně se nacházely cesty, jak se tolerovat a vycházet si vstříc. Neměli jsme nic proti českým školám, naopak, komunita hovořila česky i rumunsky, takže to bylo, myslím, ukázkové, ze kterého by se mnozí i dnes mohli v Evropě učit.

Jaká je situace ve vaší části rumunsko-srbské hranice, jak to vypadá s případným pohybem uprchlíků?

Zatím nemám takové obavy, vypadá to, že k nám dosud nezavítají, protože tu máme hraniční řeku Dunaj, a to by pro ně bylo těžké jej překonat. To je zaprvé... Zadruhé, zařídili jsme několik věcí, zavedly se přísnější hraniční kontroly v našem kraji a jsme připraveni, kdyby náhodou se nějací uprchlíci objevili, poskytli bychom jim ubytování ve stanech, které jsme postavili kolem hranic. Nemáme možnost ubytoven v nějakých panelácích nebo dalších domech, takže proto jen ty stany.

Rumunsko bylo jednou z mála zemí, která rovněž hlasovala proti uprchlickým kvótám, tak jako Slovensko, Maďarsko a naše republika.

Pro nás je to ještě horší, ne jako v případě České republiky nebo Slovenska, protože jsme na začátku Evropské unie a jsme jednou z relativně nedávno přijatých zemí. Také ekonomická situace nám přijímání uprchlíků nedovoluje. Můžeme přijmout maximálně 2 000 uprchlíků a požadavek Evropské unie je mnohem větší. Jakékoliv vyšší číslo, které přesahuje dva tisíce běženců, bychom těžko zvládli. Navíc velmi pochybuji, že Rumunsko je pro migranty zemí zaslíbenou… Navíc nejsme zemí Schengenu.

Rumunsko nás v historii nikdy nenechalo na holičkách. Vzpomeňme, že jako jeden z mála států – spolu s Jugoslávií a Sovětským svazem – prohlásil po mnichovské zradě, že Československu vojensky pomůže. Při osvobozování v roce 1945 tu padlo několik desítek tisíc rumunských občanů a Rumunsko se nepřipojilo ani k „bratrské pomoci“ v podobě vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Budete tyto nadstandardní vztahy dále rozvíjet?

Ano, vidíte, že situace pokračuje, a to i v případě uprchlických kvót, kdy stojíme na vaší straně, protože to je koneckonců také náš postoj. Určitě tato spolupráce bude pokračovat a osobně bych navrhoval, aby třeba právě Plzeňský kraj, ze kterého z historie máme nejvíce českých občanů u nás v Banátu, s námi ještě těsněji spolupracoval. Ostatně tito vaši krajané se po revolucích u nás a u vás na přelomu osmdesátých a devadesátých let právě nejvíce vraceli zpět do západních Čech, odkud přišli v 19. století jejich předkové do Banátu.

Když mluvím o spolupráci, tak si myslím, že ti, kteří reemigrovali zpět do České republiky, si chtějí občas pohovořit v rumunštině a podívat se, kde žili nebo ještě žijí jejich prarodiče, takže to partnerství by mohlo pokračovat ještě intenzivněji.

Václav Fiala

Stalo se u vás něco, co by měli ostatní vědět? Napište na .

Vložil: Lucie Bartoš