Představitel předsedy Mrázka z Chalupářů přežil dva koncentráky, pak se stal ‘kovaným‘ soudruhem. Chyby a úspěchy bodrého Josefa Větrovce. Tajnosti slavných
16.08.2015
Foto: ČT
Popisek: Josef Větrovec jako Kubíček v televizním seriálu U nás doma
Zážitky z mládí ho nasměrovaly doleva a až do smrti zůstal pravověrným komunistou. Přesto ho kolegové měli rádi a diváci zbožňovali. Byl totiž vzácně upřímný a nikdy nikomu neublížil.
„Utrhnu ti hlavu a hodím ti ji do ksichtu!“ to byla oblíbená hláška jeho padoucha z Hurvínkových příběhů, kterou se mezi kolegy proslavil Josef Větrovec. Byl velmi lidový, skromný, milý a společenský. Nyní si ho připomínáme jako předsedu Mrázka v nesmrtelném seriálu Chalupáři, během čtyřiačtyřiceti let umělecké kariéry však ztvárnil desítky postav. Herectví se nikdy neučil, ale lety praxe se vypracoval ve vynikajícího herce. Díky svému plastickému herectví a krásnému, hlubokému hlasu se stal oblíbeným představitelem charakterních dramatických i komediálních rolí, okořeněných břitkým humorem, nadsázkou a ironií. Současné vnímání jeho umělecké dráhy je hodně poznamenáno faktem, že svůj život spojil s aktivním působením v komunistické straně, což mimo jiné vedlo k tomu, že mu byl v roce 1982 udělen titul Národní umělec. Podobně jako kolegyně Jiřina Švorcová však patřil k těm ‘pravověrným‘, kteří byli o správnosti vládnoucí ideologie skálopevně přesvědčeni, ale nikdy nikomu vědomě neublížili.
S Václavem Sloupem jako předseda JZD Mrázek v legendárním seriálu Chalupáři
Přežil dva koncentráky
Jeho levicová orientace byla podpořena prostředím, z nějž pocházel. Narodil se 5. března 1922 v plzeňské dělnické čtvrti Petrohrad, jeho tatínek byl krejčí-fazonér a maminka posluhovačka. V tamních Škodových závodech se vyučil strojním zámečníkem a modelářem. Od dětství se věnoval ochotnickému divadlu, na jevišti stanul poprvé již v devíti letech. V teenagerském věku hrál závodně házenou a stal se členem spolku dělnické mládeže Kovodělník a mládežnického recitačního kolektivu RECKOV-Plzeň 5. Právě v této době se formovalo jeho levicové přesvědčení. Pak navíc vypukla válka, a tak se aktivně zapojil do odbojové činnosti a v Plzni patřil k jejím organizátorům. V roce 1943 ho ale zatklo gestapo za rozmnožování ilegálních letáků a zbytek války prožil ve vězení. Nejprve v plzeňské věznici na Borech, pak byl převezen do nechvalně proslulého sběrného tábora Terezín, jímž prošla řada známých osobností, a nakonec skončil v Buchenwaldu. I za mřížemi svým spoluvězňům recitoval a hrál, shodou náhod a díky dobré fyzické kondici se mu nakonec podařilo veškeré útrapy přežít.
V plzeňském Divadle J. K. Tyla v roce 1959, s Jarmilou Zítkovou v představení Damoklův meč
Založil si divadlo
Po osvobození založil v Plzni Divadlo naší doby ’45 a díky nespornému talentu se po pouhém roce stal členem souboru Divadla J. K. Tyla. Po čtrnácti letech přijal angažmá v pražském Divadle E. F. Buriana, v letech 1973 až 1988 působil jako jeho umělecký ředitel a setrval v něm až do oficiálního odchodu do penze. S filmovou prací přišel poprvé do styku v roce 1961, až po svém příchodu do Prahy, díky malé roličce hospodského štamgasta v Čechově dramatu Kohout plaší smrt. Diváci si ho oblíbili díky jednoduché, přirozené a nesmírně lidské interpretaci bodrých vesnických i městských hrdinů současnosti i minulosti, často i politicky uvědomělých. Hrál nejrůznější nadřízené, ředitele, příslušníky SNB atd. a některé jeho kreace jsou nezapomenutelné. I když počet jeho filmových a televizních rolí jde do desítek, nikdy nedostal skutečně zásadní hereckou příležitost, což bylo dáno mimo jiné časovým zaneprázdněním ředitele divadla a politického funkcionáře – byl členem pražského Městského výboru KSČ, výboru Svazu českých dramatických umělců a České mírové rady.
V roce 1964 s Rudolfem Deylem mladším a Martinem Růžkem v historickém válečném dramatu
Hvězda zvaná Pelyněk
Spokojený chalupář
Do legendárního seriálu se Josef Větrovec vyloženě hodil, kromě své bodrosti i tím, že byl od poloviny 60. let vášnivým chalupářem. Pořídil si chalupu v obci Houska na Kokořínsku a pravidelně v ní trávil, jak sám říkával, tu lepší polovinu roku. Byl třikrát ženatý, z prvního manželství měl dceru Jitku, díky níž se stal trojnásobným dědečkem a dokonce pětinásobným pradědečkem. V roce 1995 zemřela jeho třetí manželka Eva, která mu nikdy nepřestala scházet. „Byla to skvělá, fantastická žena. Taková má pečovatelka a rádkyně,“ prozradil v jednom z posledních rozhovorů.
S Mílou Myslíkovou v roce 1964 ve válečném dramatu Skok do tmy
Naposledy si ‘střihl‘ Básníky
Jako komentátor a recitátor se často objevoval v rozhlase i televizi, jeho oblíbenou ‘parketou‘ bylo i vyprávění pohádek na audionahrávkách. Rovněž patřil k našim nejlepším dabérům, jeho ústy k nám dodnes promlouvají mimo jiné Jean Gabin či Bud Spencer. Patřil i ke stálicím televizních seriálů, nechybí snad ve všech legendárních projektech, od Chalupářů a Cirkusu Humberto přes Byl jednou jeden dům, Dnes v jednom domě, Synové a dcery Jakuba skláře až po Dobrou vodu, Panoptikum města pražského a Dobrodružství kriminalistiky. Jeho poslední rolí se stal ředitel nemocnice ve filmech režiséra Dušana Kleina Jak básníkům chutná život a Konec básníků v Čechách. Za své umění posbíral řadu ocenění, kromě Národního umělce to byl i Zasloužilý umělec, Řád práce, Cena Jaroslava Průchy, Medaile „Za zásluhy o hlavní město Prahu“, Medaile Svazu československo-sovětského přátelství, pamětní Medaile Světové rady míru, pamětní Plaketa Klementa Gottwalda a Medaile J. K. Tyla. Po roce 1989 se stáhl do ústraní a zemřel 11. února 2002, necelý měsíc před svými osmdesátými narozeninami.
S dětskou hvězdou Tomášem Holým v roce 1979 v rodinné komedii Upír ve věžáku
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská