Renesanční statkář. Živoucí důkaz, že ne každého zkazí peníze. Glosa Iva Fencla
12.07.2022
Foto: Marek Velebný
Popisek: Karel Pexidr ve Stromovce v doprovodu Aleny Gruberové, choti spisovatele Grubera, míří na letošní veletrh Svět knihy
Nálepka renesanční se dá vtlačit na ledajaká záda a někdy je to přehnané. Jindy přívlastek sedí, třeba v případě Františka Ringo Čecha z Jíloviště - a nemá smysl se hádat, co dělal/dělá lépe, co hůře. Renesanční je každopádně. Ale jindy a jinde není osobnost „renesančního tvůrce“ natolik známa, což je případ mého přítele Karla Pexidra, jinak i doktora práv; taktéž skladatele, dlouholetého předsedy družstva, hudebníka a prozaika, básníka i filozofa, statkáře, pěstitele, lovce.
Víte, zde lépe nahlédnout do Wikipedie… V Karlově případě mě vždycky překvapovala jeho nehraná skromnost. Přitom není žádný škudlil a Skot; to spíš asketa. Proč? Vysvětluji si to, myslím, správně.
Jako dítě zažil Vícov - u Přeštic - jako krásný azyl. Ale vzali usedlost a její okolí rodu Pexidrů na nekonečných čtyřicet let.
Karel vystudoval práva a rozhodně se nestal významným advokátem režimu. Spíš naopak. A někdo by dokonce řekl, že se zašíval. A přitom takřka vlastnoručně postavil vilu v Plzni.
A vím, už to je klišé, když se řekne: „Pan doktor jezdil i s kolečkem…“ No, ale jezdil. Při té stavbě neviděl důvod, proč by to měl přehánět… s fyzickou pasivitou a snad i proto je mu dnes dost přes devadesát, ale dál dobíhá tramvaj a má předpoklady dožít se stovky stejně jako Kirk Douglas, Miroslav Zikmund či František Kovářík.
Když bylo Karlovi šedesát, „prasklo to“. Vícov jim vrátili. Něco postupně přikoupil a taky se našla rodová půda jinde. A tak mu dnes u Přeštic patří takřka třicet hektarů. Včetně lesíka. Který vysázel. Sázení smrčků má totiž rád a jednou mi upřesnil, kolik už jich… Číslo jsem zapomněl, ani on ho ale přesně nezná; tvrdil mi ovšem, že ani jeden jediný jím zasazený stromek nemohl nikdy zajít následkem toho, že by to udělal ledabyle.
A ještě jednu vlastnost „muž zvučného jména a příjmení“ má. Co začne, dotáhne. A to by musily hromy, blesky bít, aby přestal. Kdeže. Umí se soustředit. Umí pracovat sám.
Součástí Vícova, o kterém napsal po převratu jednu ze svých nejlepších knih, je také veliký sad. A co s jablky, je letitý Karlův problém. Párkrát jsem si něco vzal, ale taky máme pár jabloní a… Prostě mu zde nepomohu.
V sadu i všude kolem roste zjara převysoká tráva. Karel má kohosi na hlídání Vícova, nicméně kosou se ohání sám. Až na místa, která nazývá lesopark. Provázel mě tam rostlinným tunelem!
Součástí Vícova je kostelík. Dřív měl Karel klíč, trochu tam provázel, když zrovna nebyl v Plzni anebo Praze. Kostelík ale tolikrát vykradli, že tam musel být instalován bezpečnostní systém a starost přešla na obec. Již by to stejně nestíhal.
Doktor je rovněž zdatný myslivec a vedle zajíců, koček a psů nejradši střílí bažanty. Právě součástí Vícova byla i bažantnice pro čtyři sta ptáků. Ale dnes jsou klece prázdné, snad i rezivějí. Ale Karel mi řekl, že nějakých sto kuřat koupí, i když je teď zdražili. Protože nekup, ani neprodáš.
Jednou jsem putoval tím krajem na bicyklu, je to nejméně patnáct let, a bylo vedro. Zastavil jsem se na Vícově a Karel, který je mým kolegou ve Středisku západočeských spisovatelů, explodoval radostí. „To jste trefil! Jako na zavolanou.“ Snad zrovna něco dopsal a jednoduše jsem měl štěstí. Ještě jsme si vykali, ale musíme se prý vykoupat. Zeptal jsem se ohromeně a při pohledu na tenisový kurt (Pexidr stále hraje). „Cožpak tu je i bazén?“
„Za socialismu ho vykopali.“ A vedl mě zelenou džunglí. Zaplavali jsme si. A celkem se mi líbí, že to Karel s opravami nepřehání. Někde to proto v jeho parku/lese působí zpustle, ne však nikdy jako zoufalost. „Ta voda je čistá,“ uvítal nás dnes Karlův člověk. „Jsou tam čolci. Jinak by tam nebyli.“
„A nevsakuje se škvírami?“ reaguje Karel.
„Přestala klesat.“ A ty škvíry jeho muž pečlivě zalepil. Šikovný chlap.
Vystupoval jsem letos v pátek s Karlem i na veletrhu Svět knihy. Byl tam už druhým rokem za sebou a vždycky čte verše. Zřejmě jsou dobré, zcela to neumím posoudit, ale co mě šokovalo, byla jeho bravurní recitace. Rok od roku se zlepšuje.
Někdo by samozřejmě řekl, že je Karel rozpovšechněn. Vedl snad i ty myslivce a jen skladeb, složil… hodně přes sto.
Knih náš renesanční muž vydal taky spoustu, i ptal jsem se, kolik mu vlastně za to ročně platí Dilia (protože mě určitou částku vždy v květnu na účet připíše). Karel řekl, že mu nic nechodí. Že by to asi byly jen „drobné položky“ (přitom napsal nějakých pětadvacet knih). A nevím to jistě, ale možná JUDr. Karel Pexidr v Dilii ani není - a jednoduše preferuje Osu a tóny vážné hudby. Na klavír hraje taky slušně. Své partitury vydává i knižně…
Začíná to zde, vím, již zavánět adorací boháčů, neboť mám dále i pocit, že Karlovi náleží nejenom X činžovních domů u náměstí Republiky v centru Plzně, ale také nějaké další v Praze… Snad to, hm, i nějak podobně je, ale… Ale myslím, že si je do hrobu nevezme a že vždycky značně pracoval a TVOŘIL. Ne, sice nekopal výkopy, i když možná párkrát taky, ale vždycky byl až neuvěřitelně činorodý, aktivní. Fyzično umně propojoval s intelektem a skoro bych řekl, že zrovna právníkem býval vždycky teprve na posledním místě. Byla to jeho „pojistka“.
Ve Středisku západočeských spisovatelů není, pravda, nejstarší. Nejstarší členkou je doktorka Hana Gerzanicová, která prožila komunistickou éru v Austrálii. Pak se vrátila a dodnes se stará o zahradu vily, kterou její rodině vrátili. Zprvu tu žila sama, pak za ní přijela z Austrálie i dcera. S Karlem Hanu spojuje okýnko v zadní části jejího domu. Ještě za socialismu JUDr. Pexidr zase jednou lovil a „proti stěně baráku smíte střelit“. Bažanta minul, zato si nevšiml okénka v této zdi. To dostalo zásah. Naštěstí se matce doktorky Gerzanicové, která do Austrálie v osmačtyřicátém neemigrovala, nic nestalo.
Doktor Karel Pexidr tráví dnes na Vícově většinu týdne, nebo aspoň zjara: v létě a na podzim.
Jen sem tam skočí do vozu a jede do Plzně. Je skutečně renesanční gentleman. Jeho syn lékařem. Jeho paní také. A někdo by dnes řekl, že měl prostě štěstí, ale opakuji, že si o své současné situaci mohl nechat jenom snít. A jsem názoru, že jeho morální kvality nikdy peníze nenarušily. Taky proto mi vadívá, když někdy zaslechnu, že se „Karel uměl narodit“. Narodil se. Tečka. A každému, co jeho jest.

Vložil: Ivo Fencl