Česká společnost se nedokázala vyrovnat se svou minulostí a pojmenovat jednoznačné zlo, říká známý západočeský historik

ROZHOVORY NA OKRAJI Lukáš Kopecký (*25. 11. 1985, Klatovy) je učitelem, odborným publicistou a taktéž komunálním politikem v Klatovech. Zvláště v rodném kraji patří k veřejně známým a velmi činorodým osobnostem. O jeho životě i práci si pohovoříme v následujícím rozhovoru.

Lukáši, ty jsi asi nejúžeji spojen s městem Klatovy, kde profesně působíš. Jsi tamním rodákem, nebo se tvé osobní či rodinné kořeny pojí s jinou částí Česka?

Jsem jednoznačně hrdý klatovský rodák. A kromě 5-6 let strávených studiem na báječné Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a byť jsem pracoval jako pedagog i v Plzni a Horažďovicích, tak jsem vždy bydlel a stále bydlím v Klatovech.

Co tě vlastně přivedlo k zájmu o dějiny?

Šlo o kombinaci více faktorů. Určitě rozhodovalo už rodinné zázemí. Hlavně táta mi od dětství dával jako dárky knížky o druhé světové válce. Navštěvovali jsme společně také řadu důležitých historických míst. Zajímaly mě dále dědečkovy osudy, i to byl určitý impuls. Můj děda, Josef Kopecký, ročník 1912, byl vychován první republikou. Prezenčně sloužil u klatovských dragounů a po roce 1948 se zapojil do protikomunistického odboje a následně skončil ve vězení. A pak jsem vděčný i za podporu a vedení od pedagogů klatovského gymnázia.

 

Konference o Antonínu Schauerovi

Historii jsi vystudoval na Jihočeské univerzitě, jejíž odborníci mají výborný „zvuk“ doma i v zahraničí. Mohl bys říci, že jsi tam našel nějaké své profesní vzory, nebo jsi je hledal spíše jinde?

Ano, vystudoval jsem angličtinu a dějepis na Pedagogické fakultě JČU v Českých Budějovicích. Určitě jsem tam poznal celou řadu vzorů, které mě ovlivnily. Zmíním alespoň tři jména historiků. Jiří Dvořák, Bohumil Jiroušek a Petr Hlaváček. Ale určitě mi prospěl i můj půlroční pobyt na univerzitě v Pasově v akademickém roce 2008/2009. Ten mi umožnila agentura Erasmus, již pravděpodobně dobře znají též mnozí dnešní univerzitní studenti. Jestli jsem měl profesní vzory? Jistě mě ovlivnila a inspirovala celá řada českých historiků, ale že by byl někdo mým jediným a zásadním vzorem, to vyloženě nemohu říci.

Učíš na základní škole v Klatovech. Čím si tě získalo základní školství, oproti jiným možným historickým profesím?

To by bylo téma na delší debatu. Dlouho jsem uvažoval o vědecké a akademické kariéře. Ale v praxi jsem zjistil, že práce ve vlastním regionu, odkud pocházím, a práce učitele na základní škole, kde učím angličtinu a dějepis, a dělám navíc i zástupce ředitele, mi umožňuje působit na děti, přiblížit jim historii a umožnit jim poznat, že je pro život důležitá a je dobré o ní vědět více. Zkrátka jsem došel k závěru, že tahle sféra mi ideálně vyhovuje, a jak už zaznělo, také lokalita. A přitom mi ještě zůstává prostor pro mé koníčky a další aktivity, na bádání a psaní o historii i na veřejné přednášení o ní. Učitelskou práci přitom pokládám za nesmírně důležitou a klíčovou, zvláště v dnešní době.

Pokud vím, tak v létě provádíš turisty na hradě Velhartice. Nelákalo by tě někdy nakonec více průvodcovské nebo kastelánské řemeslo?

Velhartice jsou taktéž má srdeční záležitost a obrovská láska. Průvodcem ve Velharticích jsem od roku 2007, byť dnes již jen ve velmi omezeném módu. „Průvodcování“ mi dalo skvělý základ pro práci s lidmi. Člověk se musí postavit před skupinu osob bez ohledu na věk. Byla to docela klíčová zkušenost v mém životě. Ale že by mě lákalo jenom průvodcovské nebo kastelánské řemeslo, to ne. Ta práce průvodce je specifická, protože na mnoha památkách je pouze sezónní. A kastelánství? Já jsem spíše intelektuální typ nežli pracující rukama a kastelán by měl být i fyzicky zručný. (úsměv)

 

Na pietním aktu ke Dni válečných veteránů 2023

Ty jsi, ač stále patříš mezi poměrně mladé publicisty, autorem či spoluautorem mnoha historických publikací. Máš spočítané, do kolika sborníků a knih jsi už přispěl a které své publikace si ceníš nejvíce?

Dnes už mám za sebou desítky článků v mnoha sbornících a publikacích. Vlastní kniha mi zatím chybí, byť ji mám delší čas rozpracovanou. Čeho si cením nejvíce? Asi mé diplomky z roku 2011, která vypráví o Františku Machníkovi. Editoval jsem také různé kolektivní práce ve spolupráci se Studijní a vědeckou knihovnou v Plzni a Městem Klatovy.

O čem bude vyprávět tvá samostatná kniha? Předpokládám, že půjde o upravenou a rozšířenou verzi diplomky? Mýlím se? A mimochodem: čím vynikl Machník v době 1. republiky a co stojí v souvislosti s ním za upomínku?

Těch námětů na knihu mám více, ale jedna z nich určitě bude, jak sám říkáš, o Františku Machníkovi. Byl ministrem národní obrany v nejkrizovějších letech 1935-1938, ale už předtím se výrazně angažoval v branné politice coby poslanec za agrární stranu. Zároveň byl ředitelem Hospodářské školy v Klatovech, ze které udělal skvělý vzdělávací ústav. Za druhé světové války byl nacisty odsouzen k smrti, nicméně rozsudek byl změněn. Čili se dožil konce války, což paradoxně vedlo k poválečnému vyšetřování, a dokonce procesu před Národním soudem. Ten ho naštěstí očistil. Proces s ním ukazuje obrovské deficity, které třetí republika měla. Nakonec byl Machník souzen ještě v roce 1952, kde mu prokurátor např. vytýkal stavbu opevnění z 30. let. Paradoxní, ovšem smutné. Naštěstí ho Zápotockého amnestie v roce 1953 poslala na svobodu, ale až do konce života v roce 1967 si on i jeho rodina vysloužily „pozornost“ StB. 

Myslíš, že se naše společnost dokázala vyrovnat s dědictvím minulého režimu? A historici? Jsi spoluautorem zajímavé knihy o dějinách třetího odboje na Klatovsku, ale ta vznikla s podporou města. Proč ne iniciativou třeba místního nebo Západočeského muzea? A to nemluvím o některých aktivních archivech, které také občas produkují různé publikace, ač jde o volnočasovou záležitost tamních pracovníků (však o to jistě chvályhodnější)…

Nedokázala, rozhodně nedokázala. Přemýšlím, jak to přesně pojmenovat. Zdá se mi, že nám zkrátka chybí jasné pojmenování zla. Trošku řečeno církevním jazykem: „Pojmenujte dobro dobrem a zlo zlem!“ A od toho se to všechno odvíjelo. My víme, že gestapo a to, co se u nás odehrávalo za 2. světové války, bylo zlo. Ale už jsme si nedokázali pojmenovat práci StB jako čiré zlo. Bohužel. A proč vznikla výše uvedená publikace u nás? Mnoha institucím prostě chybělo to překlenutí se do dob pozdějších, než bylo 19. století. Ale myslím, že právě iniciativa různých historiků, převážně mladých, to pomáhá zvrátit. A vždycky je to o naladění třeba i politického vedení města či vesnice.

 

Odhalování pamětní desky Josefě Nocarové v Plánici

To je trefně řečeno. Často mne překvapovala nechuť některých starších lokálních historiků „vrtat se“ v době po roce 1948, nebo už 1945, ale mladší do toho šli s odhodláním a nechápali, proč by se tomuto období měli vyhýbat. Jinak, kde osobně vnímáš největší možné mezery v poznání naší předlistopadové minulosti?

Jak jsme doháněli všechno možné, tak bohužel nevznikly některé klíčové syntézy. Už dávno jsme měli mít dějiny Státní bezpečnosti. Už dávno jsme měli mít knihu, která teprve letos či další rok snad vyjde, a to je přehled všech popravených osob z politických důvodů. To nám stále znatelně chybí a pořád to doháníme… A přitom se objevili tací, kteří už to pokládají za zbytečné to vůbec vytvářet.

Když se podíváme na různé polemiky mezi moderními historiky, nejen těmi z Ústavu totalitních režimů, neodehrává se tu občas ve veřejném prostoru spor mezi pravicovým a levicovým viděním světa?

Sám nevím, zda jde o pravicové či levicové vidění světa. S tím přišel kdysi jeden nejmenovaný člověk, že je třeba zaměstnávat levicové historiky. Pro mě jsou léta 1948-1989, respektive 1945-1989, jednou kontinuální totalitou. Pro mnohé ne. A i proto vznikají ty spory mezi historiky.

Spoluzaložil jsi Společnost pro výzkum zločinů komunismu. Čím se zabývá?

Ano, založili jsme s Václavou Jandečkovou a Bryanem Jennerem, později René Milfaitem Společnost pro výzkum zločinů komunismu. Primární záměr byl v podstatě pokračovat v činnosti různých spolků, které nesly název Konfederace politických vězňů a podobně. Ty postupně vymírají a zanikají. Zrod společnosti také souvisel s výzkumy Václavy Jandečkové zacílené na Akci Kámen v česko-bavorském pohraničí. Věnujeme se i oceňování lidí v rámci 3. odboje, kteří již získali potvrzení od ministerstva obrany, a navrhujeme ministerstvu, kdo by měl být oceněn.

 

Publikační činnost – životní osud Karla Sedláčka

Jak si vedou dnešní žáci ve znalostech moderních dějin podle tvé zkušenosti?

Já už jsem dneska ve svých 38 letech pamětníkem 90. let a mohu vyprávět žákům o nich z pozice pamětníka. Už si trochu přijdu jako pamětník z doby pražského povstání, který zažil něco, co jiní ne. Ale nechci to zlehčovat. Domnívám se, že ve výkladu je klíčových posledních 100 let našich dějin, nebo řekněme posledních 150, kdy se nám emancipuje český národ. Pro žáky je náročné to pochopit, i to, co jsme dělali před 25 lety.

Velkou kontroverzi spustila nová učebnice moderních dějin z produkce plzeňského Frause, spoluvytvořená týmem bývalých didaktiků z Ústavu pro studium totalitních režimů. Jak ji hodnotíš jako historik a zároveň učitel z praxe?

V praxi s ní nijak nepracuji, proto ji nebudu hodnotit.

Často upomínáš výrazné osobnosti našich dějin, hrdiny i oběti nedemokratických režimů. Akcí se účastní také žáci. Totéž znám i z minulého režimu, kdy jsme si jako žáci museli formálně „odkroutit“ třeba připomínky Lenina, Marxe, Gottwalda nebo otce a syna Zápotockých… Máš nějaký svůj osobitý způsob prezentace tebou či dnes upomínaných osobností, aby to pro děti nebyla jen formalita ve stylu, „tak holt upomeneme památku pana X. Y., hlavně že nás dneska ve škole nebudou zkoušet“?

Musí to být jednoduché, srozumitelné, je třeba to s nimi dopředu probrat, zmínit různé zajímavosti. To děláme pravidelně, když si připomínáme výročí prezidenta Masaryka, po němž se jmenuje naše škola. Pravidelně rovněž chodíme do lokality Spáleného lesa, což je popraviště z doby heydrichiády, ležící kousek od Klatov. Tam to stavím na lidských příbězích. Nechci upomínat neosobní hrob neznámého vojína nebo padlého rudoarmějce, fakt ne, musí tam být vždy konkrétní lidský příběh.

 

Veřejná činnost – Den architektury 2023

Ty sám jsi křesťansky založen. Co tě přivedlo k víře?

Upřímně, to je rodinná záležitost a hluboký osobní vztah. Více bych to asi s dovolením nerozebíral.

Přiznám se, že bych u pravicově založeného křesťana čekal spíše zapojení do lidové strany. Jsi členem ODS, taktéž komunálním politikem, pokud to nepletu. Proč ses rozhodl zrovna pro tuto stranu?

ODS pro mě vždy představovala určitý symbol – symbol pravicovosti, byť o ní dnes můžeme trošku pochybovat, protože se posouvá víc do středu. A já jsem do ODS vstoupil z jednoduchého důvodu, poté, co Jiří Paroubek shodil předsednictví vlády v době, kdy Česko předsedalo Evropské unii, tak jsem si řekl, že nestačí nadávat, nýbrž je třeba něco dělat. Docela otevřeně a upřímně, a říkám to dlouhodobě, pro mne vzorem, kvůli němuž jsem vstoupil do ODS, byl Mirek Topolánek, z mého pohledu nejlepší polistopadový předseda vlády. A proč ne lidovci? Ta strana mě nijak výrazně nezajímala. A mojí oblíbenou politickou stranou z české historie jsou agrárníci (neboli republikáni). A já to beru tak, že ODS je takovým navazujícím prvkem na tuto stranu. Její premiéři vedli několik československých vlád a patří k významným budovatelům československé státnosti.

A Topolánek? Šel do vlády s jasnou vizí, co chce prosadit a jakým stylem řídit stát. A byť to měl ohromně těžké, nezklamal a z mnoha jeho iniciativ těžíme dodnes. A hlavně se nebál dělat nepopulární věci.

Pravda je, že mé osobní přesvědčení je naopak na ose mezi středem a levicí, čímž se jasně distancuji od levých krajností politické scény, ať již komunistů nebo některých fanatických progresivistů, kteří mi svou ideologičností a zanícením předlistopadové komunisty a agilní svazáky značně připomínají.  Na druhé straně – za sestřelení vlády lídrem demokratické levice v době, kdy ona vláda reprezentovala také Unii, jsem se styděl a pokládal jsem to za hluboce ostudný, nestátnický krok, který prestiži státu rozhodně neprospěl. Je to určitě trapný moment moderních českých dějin, který být nemusel… Ale vrátím se k ODS. Ta dnes zápasí s poklesem popularity, zvláště premiér Fiala a jeho vláda. Teď si trochu rýpnu do profesora Fialy, kterého jinak respektuji jako velice schopného odborného spisovatele a humanitního vědce. Ovšem jako předseda vlády mě i řadu občanů z mnoha důvodů nepřesvědčil. Nebylo by rozumnější, kdyby v ekonomicky náročné době stál v čele vlády i vaší strany nějaký zkušený ekonom, a Fiala by řídil třeba zahraniční politiku, která by mu mohla být mnohem bližší?

Petr Fiala je mužem konsensu. V čele takto komplikované pětikoaliční vlády musí být muž jednoty. Samozřejmě přiznávám, že jsem místy očekával více, ale současný výsledek je daní za to, co se dalo v tomto složení symbolicky upéct dohromady. Nemyslím si, že zkušený ekonom by to „vytrhl“.  To rozhodně ne. A otevřeně říkám, zaplať Pánbůh za vládu, kterou teď máme, protože další alternativy jsou jen horší, až katastrofální.

 

Projev v Nalžovských Horách – pamětní deska protinacistickým odbojářům

Jak vnímáš otce-zakladatele strany Klause a jeho politické i názorové posuny od občanského politika k politikovi spíše národního střihu? Nezachoval se ke své straně poněkud nevděčně a zlomyslně, když mu předtím pomohla dvakrát do prezidentského křesla?

Václav Klaus je člověk, který nás provedl devadesátkami. Udělal pro Českou republiku strašně moc. Nakonec jeho vlády stály za naší postupnou cestou do NATO a EU. Je ale smutné, kam se i se svým institutem nakonec posunul, jak dnes vnímá svět a Evropu, protože za své premiérské období a činnost v 90. letech si zaslouží obrovský respekt, i když se tento názor mnohým nemusí líbit.

Máme více než 30 let po Sametu a prezidentem je opět bývalý komunista. Ve druhém kole volby se dalo vybírat jenom mezi dvěma exkomunisty. Není to příznak selhání polistopadové politiky, a také ODS? Proč vlastně neuměla vygenerovat svého, anebo alespoň sobě blízkého, nestranického kandidáta?

Proč ODS nepostavila svého prezidentského kandidáta? Protože si spočítala, že nemůže dostat vysokou podporu voličů. A ODS těžko může generovat nějakého sobě blízkého nestraníka. To není její politický styl.

Často veřejně vystupuješ, nejen jako historik. Kde tě mohou v novém roce potkat tvoji čtenáři, posluchači nebo sympatizanti?

Kde mne mohou čtenáři potkat? Za sebou mám klatovskou historickou konferenci věnovanou osobnosti Antonína Schauera. Aktuálně detailní plán, kde budu napřesrok přednášet, nemám. 15. dubna máme v Klatovech vzpomínkovou akci k Antonínu Švehlovi, což byl prvorepublikový agrárnický premiér a blízký spolupracovník T. G. Masaryka. Tak tam mne mohou čtenáři potkat naživo.

A tradiční otázka závěrem. Jaké jsou tvé osobní, profesní či jiné plány do budoucna?

Osobní plány? Těším se na založení rodiny, mám v plánu dopsat pár knih a realizovat několik pamětních desek osobností, které je hodno připomenout ve veřejném prostoru. A chci dál připomínat moderní českou historii.

Nechť se Ti v tomto snažení daří! Děkuji za rozhovor.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Lukáš Kopecký, HP, Rozhovory na okraji,