Bavily mě rodokapsy. Spisovatel, i díky nim, se dal k policii, stal se známým kriminalistou. „Dílem snílek, dílem pistolník“. A Pražák, co si zamiloval Šumavu

Foto: Ilustrační foto ŠumavaNet

Popisek: Šumava je krásná, i když prší. A žijí zde velmi milí lidé, jak se Krajské listy.cz přesvědčily, když s nimi telefonovaly - všem díky!

ROZHOVORY NA OKRAJI Karel Fořt (*1947) ze Střediska západočeských spisovatelů je detektiv na odpočinku, který již léta žije v Sušici. Vystudoval právo, byl kriminalista, spoluzaložil českou sekci International Police Association, stal se prvním prezidentem české sekce. Vedle prací pro rozhlas (Svatý Florián, Černé svědomí, Hádka, která skončila smrtí) narazíme na jeho texty v odborném Kriminalistickém sborníku. Mj. napsal knihy Příběhy z válečné a poválečné Šumavy (dva svazky), Šumavská hora viděla vraha, Smrt byla mým řemeslem, Osudy hrdinů drsné Šumavy, Vražda pod černou věží, Stíny Šumavy, Hyeny mezi námi, Anděl smrti a Vražda v Podlesí. Vedle toho sbírky veršů. Například Vzdáleni na dosah (s Janou Fořtovou, 2011), Poetické vyznání (2007) a Labyrint mé duše a mého srdce (2008). U řady knih je spoluautor, včetně publikací Šumava - Za tajemstvím horských jezer (2020) či Šumavští rodáci vzpomínají - příběhy z bouřlivých válečných a poválečných let (2016).

Prospíval jsi na obecné škole?

Žádný přeborník. Víc nenápadný lumpík, řekl bych. Co mě bavilo, byl jen dějepis, zeměpis, a ostatní jsem flákal. Dílem snílek, dílem pistolník.

Karel Fořt je spisovatel, básník, publicista a detektiv na odpočinku, byť v plné kondici. Obálky knížek, které publikujeme (a jejichž autorem je Ivo Fencl), zdaleka nereprezentují jeho rozsáhlou tvorbu; foto se souhlasem Karla Fořta

Co? Ty - a pistolník?

Jako dítko mě bavily rodokapsy. Půjčoval mi je pražský soused Karel Kořínek, muž velmi prostý. Asi jako my všichni z ulice. Hltali jsme ty sešity i dík jeho zkazkám a povídání z války. Učil nás hrát karty, čáru. Rodokapsů měl plný kufr pod postelí. Za války, tedy té první, přišel o nohy. Sedával před domem, kde jsme v ulici jménem Paťanka žili. Přízemní domky. Dodnes pod kopcem Baba stojí.

Čítals v dětství a mládí?

Jako kluk jen povinou literaturu a tolik mě neoslovila, snad vyjma příběhu letce Meresjeva. Uspokojovaly mě spíš knihy dobrodružné povahy a literatura válečná. O letectví. Taky detektivky, ba Dumas. Až v dospívání se připojili básníci. Neruda, Březina, Vrchlický. Míval jsem i prvorepublikové vydání veršů od Michalengela, ale půjčil jsem tu knihu a už se nevrátila.

Anděl smrti a další skutečné kriminalistické případy ze Šumavy (2011) a Hyeny mezi námi a další skutečné kriminalistické případy ze Šumavy (2012) - i v kriminalistických knížkách se autor zaměřuje na Šumavu

Co střední škola?

Já ji ukončil s vyznamenáním. Už závěrem třeťáku mě třídní lanařil na UMPRUM. Tam učil. Ale nachytalo mě vojenské učiliště v Novém Mestě nad Váhom. Odsud jsem utekl po třech měsících. S tím, že mě „taková buzerace nebaví“.

V Praze jsem se pak zamiloval do vdané ženy jménem Eva, rehabilitační sestřičky a baletky. I její kamarádkou byla Eva, jejíž muž hrál v Pražské filharmonii. Mně i mé Evě nechával volňásky do divadel a já náhle poznával úplně jiný svět. Psal jsem první verše. Eva mi je vložila do desek a… já si to opět vezl na vojnu!

Zase?

Pochopitelně. Na povinnou. Následovala druhá přísaha; a protože Evin manžel na vztah přišel, v ústraní si na mě jednou počkal s gumovou hadicí pod svetrem. Měl vliv. Ještě mi nepřišel povolávák. A už mi řekl, že pojedu „nejdál od Prahy“. Skončil jsem u Pohraniční stráže.

A teprve na hranici jsem zjistil, že mám příbuzenstvo v Rakousku. I proto jsem skončil na velitelské brigádní rotě brigády v Sušici. A na vojně jsem měl průšvihy. V Rudě jsme dělali bytovky pro důstojníky a kamarád z Prahy mě přemluvil, že potřebuje pomoct. S čím: Jednak němčinou, jednak s vysokoškolačkami z Belgie, co se zde roku 1967 octly na dovolené. Tak začal vztah s Micheline de Burg, zatímco kamarád chodil s Iréne de Remarque. Obě dvě se ptaly, co budu dělat po vojně. A já: „Kriminalistu.“

Vražda pod Černou věží (2014)

Micheline sis vzal?

Ne. Ale na vojně jsem se s budoucí manželkou – Marií - přesto seznámil. Od roku 1968 spolu žijeme v Sušici. Měli jsme dvě děti. Syna Karla, dceru Janu. Syn tragicky zahynul v roce 1999. Bylo mu třicet.

Jak ses stal kriminalistou?

Po vojně jsem tři roky dělal údržbáře pro správu pošt a telekomunikací v Klatovech. Pak nám zavřeli ředitele, a právě při jednom z výslechů mě zlanařil Sbor národní bezpečnosti. Další tři roky jsem pracoval v uniformě v Sušici a až do revoluce u kriminální služby v Klatovech. Ale zase jsem se ocitl i na Slovensku, pro změnu v Bratislavě, v Rači. Byla tam IV. fakulta SNB. Pro kriminalisty, vyšetřovatele. Ale nebyl jsem ideál. Nebyl jsem ´kádrová rezerva´. V té době ani ve straně. Třikrát mi krajský náčelník v Plzni studium zamítl, že je pro zastávanou funkci nepotřebuji, ale já nepovolil a protlačil se. Tvrdohlavostí.

Příběhy z poválečné Šumavy 2 (2017)

A Strana?

Na okrese Klatovy jsme svého času byli u policie pouze dva, kteří jsme komunisty nebyli. Takoví staří kořeni. Druhým byl Martin Edl, syn sedláka. Ne, ne. Politikaření mi nebylo po vůli. S otevřenou pusou proto koukal redaktor časopisu Život Strany, když mě, Ivo, už dávno před tebou zpovídal. Zadal mi otázky, odpovědi jsem vypracoval písemně. Na dvě strany. Elaborát mu předložil. Urychleně vypil kafe, utekl z mé kanceláře. Bál se, že by nás zavřeli oba. Ale už byl rok 1988 a dvě léta nato mě dali do prověrkové komise nově vzniklé Policie ČR.

A jak to bylo s mezinárodní organizací IPA?

Nejdřív jsem zakládal Československou sekci, pak i Českou. Stál jsem v čele a byl ve výboru (viceprezident). Jde-li ale o korýtka, najde se vždy dost lidí, co tě odstaví na slepou kolej.

Jan Ruml mi umožnil uskutečnit více mezinárodních setkání IPA v Praze, ale u služební vrchnosti jsem v oblibě nebyl; jsem příliš otevřený.

Mohl jsem být komisařem kriminálky a náměstkem jejího ředitele v okrese Klatovy, ale… Ale radši k IPA. Jde o celosvětové sdružení i těch bývalých policajtů, které všechny zastupuje; ale necítil jsem se kompetentní zastupovat tu organizaci, chybělo do jisté míry jazykové vybavení. Tak mě chytřejší obešli. Ale byl jsem na mezinárodních kongresech v Německu a Vídni, což je město, které obdivuji hned po Praze.

Roku 1992 jsem také byl na mezinárodním setkání v Holandsku a přijat v Evropské komisi v Bruselu, kde jsem zastupoval republiku. Navštívili jsme taky lodí také Anglii, to vše díky kolegům z dnešní Federální policie Německa v Deggendorfu. Ale česká sekce IPA se mi zdá dneska sektářsky uzavřená.

Poezie: Vzdáleni na dosah (2011) s Janou Fořtovou a Poetické vyznání (2007)

Jak jsi začal psát?

Jak život šel. Neteř Jana vystudovala vysokou, je inženýrka, a trochu se od rodiny odtáhla, nicméně jsme právě spolu napsali knihu. A neteř píše dál, jenom zatím nic nezveřejňuje. Má zajímavý způsob myšlení, to já sám jsem trochu zkostnatělý.

Přesto jsi ale převzal řadu cen…

To ano. A každé udělení ceny je inspirativní. Například mě odměnili za zpracování příběhů z válečné a poválečné Šumavy. Jsou pravdivé a nerad užívám licenci, to leda v básničkách. Spíš jsem idealista, i když se to vždycky tříštilo s mým zaměstnáním, kde byla právě realita určující. Povoláním jsem trochu načichl, ale sny a názory mi zůstaly a mám i kamarády ve spisovatelské branži; jsem také třeba v Klubu přátel Karla Klostermanna a jistěže ve Středisku západočeských spisovatelů.

Píše se o zločinu snadno?

Přirozeně. I lumpy - ve většině případů - trochu idealizuji, podávám v lepším světle. I když byly jejich činy víc než kruté. A co se Šumavy týče?

Tu mám rád, přirostla mi srdci. Jsem spokojen, že mě osud zavedl sem. Šumavu už dávno beru jako svou rodnou a Sušice je mým druhým domovem, je krásná. Jedinečná.

Zrovna jako Praha, ovšem, a mám rád už zmíněnou Vídeň i Mnichov, Paříž, Bern, Brusel anebo Amsterdam. Sušici taky.

Vložil: Ivo Fencl