Zazděná na Horšovském Týnu. Záhady života
11.08.2024
Foto: Se svolením MKZ Horšovský Týn
Popisek: Státní hrad a zámek Horšovský Týn
Staré hrady a zámky oplývají tajemnou atmosférou. Během dne, kdy se jejich chodbami a komnatami prochází hloučky návštěvníků, si ale něčeho tajemného těžko někdo všimne. Zato poté, co se brány uzavřou a zaměstnanci zůstanou v obrovském objektu sami, začne zámek žít svým životem a velmi často v mnohém odlišným od běžného návštěvního shonu.
Povinnosti zaměstnanců takového objektu jsou navenek velice fádní, kromě úřednické práce, zaměřené na provoz a chod objektu, řešení oprav a stavu zásob všeho potřebného, je to také ostraha a zabezpečení stavby před vnějšími vlivy. Mnozí zaměstnanci se tak musí s objektem dokonale sžít a znát doslova každý jeho kout. Není to nic snadného, ani když bydlí přímo v areálu stavby. Často se z takové symbiózy zaměstnance a stavby zrodí až zvláštní mánie. Zaměstnanci zámku jej pak považují téměř za svůj majetek. Snad i proto na dotazy o tajemných jevech, které se na hradu či zámku vyskytují, odpovídají nepříliš ochotně. A pokud ano a sypou z rukávu jednu záhadu za druhou, nebývá většinou o co stát. Cílem jsou totiž mnohdy reklama a zvýšení návštěvnosti.
Proto není výjimkou, že se o záhadných událostech zaměstnanci rozpovídají až poté, co v daném místě přestali působit. A tak tomu bylo i u pana a paní B., bývalých zaměstnanců zámku Horšovský Týn. Ti uvedli, že často slýchávali v chodbách kroky a vrzání veřejí, přestože krátce předtím byly všechny dveře zamčeny při obvyklé večerní prohlídce.
„Seděli jsme na zápraží našeho bytu uvnitř zámku,“ vypráví paní B., „byl teplý večer, zámek byl prohlédnut a všechno uzamčeno. Náhle jsme uslyšeli kroky v patře na pravé straně od vchodu, kde je chodba. Pak následovalo bouchnutí dveří a kroky pokračovaly dál. Všichni jsme strnuli. Manžel šel hned vše zkontrolovat, přece jen se mohlo zdát, že někdo v místnostech zůstal, ale nic takového se nestalo, vše bylo v pořádku a dveře zamčené. Nikdo uvnitř nebyl.“
„Je to tak. A jindy jsem šel do sklepení zámku, které se nachází hned nalevo od vchodu. Skladujeme tam různé věci, zeleninu a nářadí,“ vzpomíná také pan B. „Sestupoval jsem stále níž, když tu se na schodech, přímo na zdi proti mně, objevily jasné oči, které na mě nehybně zíraly. Nechal jsem všeho a rychle odtamtud odešel…“ Za léta působení na zámku však setkání s tajemnem zdaleka nejsou vyčerpána.
Co za podivnými úkazy může být?
K hradu se váže několik zajímavých pověstí. Podle nich se na různých místech zámku v noci zjevuje bledý přízrak smutné bílé paní. Pověst o ní se váže k době, kdy na horšovskotýnském zámku panoval krutý šlechtic Volf (snad z Ronšperka). Utiskoval své poddané i měšťany natolik, že se vzbouřili. Za to byl předvolán před panský soud do Plzně a tam byl přinucen, aby jednal s poddanými lépe. Z jednoho z mnoha válečných tažení si přivezl mladou a krásnou ženu. Protože však už byl ženatý, nemohl ji ubytovat na zámku. Nechtěl o ni však přijít, a tak se s ní dal po příjezdu tajně oddat v Loretě (nachází se v parku) a svůj problém rychle vyřešil. Nařídil, aby byla jeho první žena zazděna do hradní zdi, a to ještě dříve, než bude svatební obřad u konce. Od té doby přízrak zaživa zazděné ženy po nocích smutně bloudí zámeckými chodbami.
Na Horšovském Týnu se prý také zjevuje duch starého hraběte Trautmannsdorfa. Ten choval v zámecké oboře krásného bílého jelena, s nímž byl osudově spojen. Když cítil, že přichází jeho konec, jelena zastřelil a sám hned nato naposledy vydechl.
A teď se podíváme, co vyprávějí historické prameny. Pomohou objasnit podivné jevy a jejich okolnosti? Odpovídají pověsti historickým skutečnostem?
Kdo byl Volf a hrabě Trautmannsdorf?
Augustin Sedláček o Horšovském Týnu píše:
„V roce 1454 se ujal svého dědického práva na Horšovském Týně jakýsi šlechtic jménem Dobrohošt. Po všelijakých finančních, ale i politických problémech zapsal tedy 2. ledna 1459 tomuto šlechtici hrad, město i panství Týn Horšovský ve 2000 kopách, aby hrad vždy králům českým otevřen byl a poddaní mimo zvyklosti nebyli obtěžováni. Když již velkého stáří dosáhl, obdržel 22. března 1506 pro sebe, syny a vnuka svého Hanuše životy na panství Týnském od krále Vladislava, což bylo proto výhodou pro ně, že se panství za jich živobytí vypláceti nesmělo. Zemřel t. r. dne 29. května a pohřben v Ronšperce. Po Dobrohoštovi zůstali synové Zdeněk, Jiřík, Bohuslav, Václav a Volf, kteří se brzy po otcově smrti rozdělili. Jiří a Volf si Týn podrželi bezpochyby tak, že každý měl polovici. Aspoň se oba jako páni na Týně připomínají. Jiřík, jenž se roku 1511 i s manželkou v čele bratrstva sv. Anny při kapli téhož jména tehdá v nově založené nachází, zemřel nedlouho potom a od roku 1515, kdy již byl mrtev, vyskytuje se Volf jako samojediný pán na Týně.“
A ve starých textech se skutečně uvádí výčet nepěkných skutků, které Volf páchal na svých poddaných. Nás však zajímají fakta o jeho manželství. A kupodivu, ve starých záznamech jsou zmínky i o něm:
„Roku 1530, kdy Volfovi manželka jeho Zikuna zemřela, mohlo mu býti asi 60 let, nicméně se ještě oženil, vzav si za manželku Kateřinu z Lobkovic, skrze kterouž se potom panství toto v držení rodu Lobkoviců dostalo. Schválně snad tento sňatek učinil, aby nic nedal strýci svému Hanuši. Na sklonku života svého Volf učiniv nařízení poslední, odkázal všechnu sumu zápisnou na Týně a všechen statek svůj dědičný manželce Kateřině a dětem Janovým (Jan, mladší bratr Kateřiny). Podle toho se stala smlouva z roku 1542 dne 16. září mezi Kateřinou a Janem u přítomnosti Volfovy, tak, že se Kateřině zapsalo věno a její panství a Jan je ujal. Ozval se sice proti tomu Hanuš, jenž jediný ještě z rodu Dobrohoštů zůstal, dokládaje se majestátu krále Vladislava (roku 1506, ve kterémž také jemu život dán byl, a proto se panství za živobytí jeho vypláceti nemohlo). Obeslal sice o to Volfa do soudu zemského, ale nežli ta pře k vyřízení přišla, Volf dne 25. prosince 1542 o jitřní hodině běh života svého dokonal.“
O sto let později, po bitvě na Bílé hoře, se dostal Horšovský Týn do cizích rukou. Prodej připomíná dnešní praktiky:
„Panství Týnské a Čečovické se statkem Mirkovickým vedle resoluce císařské prodány byly roku 1622 dne 30. března Maximiliánovi, hraběti z Trautsmandorfu takovým způsobem, že kupec ani celé čtvrtiny nezaplatil. (…) Maximilián (nar. roku 1584) založil, uměje šťastnou náhodou využitkovati moc vítězné strany, bohatství rodu Trautmansdorfského.“
Tolik stručně o hlavních aktérech historických událostí na zámku. Je jasné, že nelze nalézt ani nejmenší zmínku o jakýchkoliv paranormálních jevech. I staří historici se drželi přísných pravidel a snažili se zachytit jen fakta.
Zazděná žena?
Legendy sice vypráví o zazděné paní, jejíž smrt a utrpení by mohly být příčinou paranormálních jevů, historické prameny však o jakýchkoli nesrovnalostech se sňatky mlčí. Pátrání po tajemných úkazech v takových případech zahrnuje ale i netradiční metody. A těmi jsou i ty psychotronické. Jejich použití neznamená, že se tak za každou cenu musí rychle vyřešit záhada, ale mohou nasměrovat k dalšímu hledání. Senzibilovi, který byl kvůli tomuto tajemství osloven (a pochopitelně neznal podstatu věci, ba ani místo, o něž se jednalo), byl předložen schematický náčrtek půdorysu hradu. A on použil metodu automatické kresby.
V horní části náčrtku byla zobrazena časová osa, zahrnující několik staletí od roku 1400 do roku 1800. Na dotaz k zazděné ženě pokusná osoba automatickou kresbou zatrhla jedno místo na časové ose a pokreslila půdorys zámku. Po odměření a vypočítání zatrhnutého místa na časové ose jde o období 1552 až 1563, navíc zaškrtnutá místa na půdorysu zámku zasahují právě do míst, kde se tajemné úkazy objevovaly. (!) Je jasné, že po tomto pokusu se badatelé opět obrátili k historickým pramenům se zaměřením právě na ono takto zvláštně získané období.
O těchto létech Augustin Sedláček uvádí:
„Po smrti Volfa patřil Horšovský Týn jeho manželce Kateřině z Lobkovic. Tato žena ovšem nevládla na tomto panství. Vlády a majetku se ujal Jan, bratr Kateřiny. Jan byl týnským pánem milostivým. K jeho prosbě povolil král Ferdinand Týnským, aby si k městu a k záduší statku pozemského až do 1000 kop grošů koupiti mohli (r. 1544) a udělil jim roku 1545 třetí trh výroční. Také k jeho prosbě jim potvrdil roku 1546 svobody jich všechny a erb jich městský rozhojnil erbem rodu Lobkovického. Ale příštího roku (1547) ve středu po Veliké noci přišlo na Jana a obec Týnskou takové neštěstí, že město všecko i se zámkem a předměstím vyhořelo a do 40 osob při tom zahynulo. Po tomto ohni dal bezpochyby Jan zámek asi v té podobě postaviti, jako se nyní spatřuje, od něho také pocházejí malované erby všech osob, které s ním na soudě zemském sedaly. Sice o Janovi známo jest, že rád stavěl, a roku 1555 úřad nej. purkrabství tak obnoviti dal, jak se dnes spatřuje. Také zboží pozemského mu přibývalo, že na krásné věci nakládati mohl.
Po manželce Anně z Bibrštejna, která zemřela roku 1554 dne 16. září a u sv. Anny pochována jest, zdědil část panství Kostského. Kromě toho měl panství Bilinského s Pátkem a od krále Ferdinanda obdržel v zástavu panství Tachovské. Roku 1556 oženil se s Bohunkou z Rožmberka, která přinesena od bratří na Týn, a toho dne vdával Jan dceru svou za Zbyňka Berku z Dubé. Do třetího dne hodováno a všelijaké kratochvíle provozovány byly. Paní Bohunka zemřela již roku 1557 dne 16. listopadu, byvši morní bolestí postřelena na Krumlově a odtud do Týna ku pohřbu vezena. Jan ji velice želel, protože děti jeho z prvního manželství ne jako macecha, ale jako pravá máti milovala a opatrovala. Oženil se pak potřetí, pojav Alžbětu z Rogendorfu. Roku 1569 vyprosil Týnský trh koňský, kterýž držíván na velkém předměstí u kostela arciděkanského, a zemřel roku 1570 dne 12. dubna. Tělo jeho pohřbeno v Týně, v kostele sv. Petra a Pavla. Úředníkem jeho na Týně býval (r. 1565) Jiřík Plachý, předek potomních Plachých z Třebnic.“
Odkryli jsme utajené drama?
Zajímavou nahodilostí je tedy nejen to, že kresba psychotronika situuje zazdění ženy do míst, kde jsou na půdorysu nejzřetelnější nejtlustší zdi zámku, ale i skutečnost, že v uvedeném období, zjištěném psychotronikem, vystupují tři ženy, tři manželky pana Jana. První žena Anna umírá v roce 1554. Nezapomeňme na to, že po ní zdědil mnoho majetku. S Bohunkou se žení v roce 1556, a ta umírá již po jediném roce manželství v roce 1557. Jan ji velice želel, ale oženil se potřetí. Bohužel rok třetího sňatku není uveden, ale bylo to ještě před rokem 1570.
Zámecký pán Jan je však hodnocen velmi kladně, na rozdíl od předchozího Volfa. Dopustil se »jinak milostivý« Jan vraždy? A kdo byl obětí?
Další údaje nejsou známy a bez přesně doložených faktů by vše bylo jen pouhou spekulací. Staletý zámek samozřejmě může skrývat mnohá jiná tajemství, třeba i docela obyčejných lidí a obyvatel zámku, jejichž osudy se do kronik a letopisů nedostaly. Možná jsme ale narazili na jeden historický příběh, plný vášně, lásky a krve...
autor: skm
Převzato z časopisu Záhady života
_20240810.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL