Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Červená knihovna, psychologické drama a sem tam obyčejný život. Tolik Marie Špačková, emeritní profesorka, spisovatelka, a jak sama říká, zapadlá vlastenka

11.02.2021
Červená knihovna, psychologické drama a sem tam obyčejný život. Tolik Marie Špačková, emeritní profesorka, spisovatelka, a jak sama říká, zapadlá vlastenka

Autor: Facebook / Martina Dicová (stejně jako snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Poběžovice, město, kde Marie Špačková léta žije a které jí inspiruje

ROZHOVORY NA OKRAJI Středoškolská pedagožka ve výslužbě a poběžovická členka Střediska západočeských spisovatelů Marie Špačková oslaví v březnu, covid, necovid, významné ´kulaté´ jubileum. Marie má moc ráda Domažlice s jejich šikmou věží a náměstím, tím dlouhatánským náměstím s podloubími na obou stranách. Ale abychom se nemýlili a nesváděli vše pouze do regionu: Marie Špačková zrovna tak miluje Prahu a divili byste se nejspíše převelice, jak ji zná, a co postřehů si zaznamenala, když usedla... kupříkladu „jenom na Klárově“; ale nepředbíhejme. A nezaměňujme také naši tvůrkyni, jak se to občas děje, se spoluautorkou pracovních listů k náboženské výchově pro třeťáčky a učebnice katolického náboženství Bůh k nám přichází; to je, pěkně prosím, jiná, byť jistě také zajímavá Marie Špačková. Nu, a raději se už ptejme.

Pro poutavý zpravodaj známý prostě jako Poběžovicko píšete po roky a roky svá Zamyšlení. Napadá mě, zda umírněně a jestli lze podobnými texty čtenáře občas také vytočit?

Ano, ta má Zamyšlení... Vždycky to bývá sloupek na pravém kraji první stránky vícestránkové (nejméně čtyřstránkové) tiskoviny, která jinak obsahuje zprávy ze zasedání rady či zastupitelstva i články o událostech z Poběžovic a okolí. Vyhýbám se politickým tématům a většinou píšu ve stylech „pochválit“ a „potrefená husa“. Z očí do očí mi osobně přišel zatím vynadat jen jeden podnikatel, o jiném se ale dozvídám z druhé ruky.

 

Bývá zvykem přiložit k rozhovoru fotku zpovídaného. Jenže. Marie Špačková se fotit nechce, ani na svém Facebooku nemá snímek sebe sama. Ač Krajské listy.cz její foto našly, to nás zase nepodceňujte, respektujeme přání dámy. A článek doprovodíme snímky Poběžovic, městečka v Sudetech, které má svou, leckdy zašlou krásu...

„Fotku nepřiložím, nejsem fotogenická. A navíc to neumím. Kdo si se mnou píše na Facebooku, ten mne alespoň trochu zná i jinak než podle vzhledu. Narodila jsem se 27. 3. 1946, jsem v důchodu. Píši knížky, a zabývám se regionální historií. Mám ráda přírodu a vše, co zbylo v minulosti z obyčejného života. Fandím všem, kteří umí fotit, mají rádi Čechy (zemi i lidi) a ví, kde jsou doma. STAV - původně nástroj na tkaní látek na šaty, Stát na svém, To znamená: Ač - Vím, že nic nevím, já dodávám, že i když vím, je mi to k ničemu. Nemám ráda politiky, kteří si hrají na Bohy, ať začínají na G nebo na Z... a jinak - kdysi byl můj oblíbený autor Volaire a jeho Candide: závěr: obdělávejme každý svoji zahradu!“ vysvětluje paní Marie Špačková absenci svých fotek na FB...

 

Jak je zpravodaj nejlépe dostupný?

Určitě na internetových stránkách městského úřadu.

Vy ovšem ani zdaleka nejste jen autorka těchto břitkých glos!

Hm, to máte postřeh. (smích) V roce 2009 ostatně a dokonce vznikla diplomová práce Života a dílo regionálního autora Marie Špačkové, jejíž autorkou je Eva Pivoňková, absolventka oboru učitelství pro 1. stupeň ZŠ (2004-2009), přičemž vedoucím práce byl náš kolega ve Středisku profesor PhDr. Viktor Viktora, CSc. Práce cituje i některá moje zamyšlení.

 

Poběžovické nádraží nedávno ČD opravily

Říkala jste mi, že se někdy těžko dostáváte do Plzně. Je to stále tak?

Je to pro mě tak trochu z ruky. Víckrát jsem pochopitelně byla na akcích v režii Střediska západočeských spisovatelů, k nimž, to ale víte, patří třeba laudatia, ale... Ale pokaždé jsem si připadala, jako... že tam nepatřím. Nejen ale kvůli věku.

To ale bude spíš váš pouhý pocit. Nebo jsem vedle?

Nevím. Je to ale stejné, jako když jsem byla na křtinách knížek některých ze členů Střediska. A k tomu... Vše bývá (pochopitelně) teprve k večeru - a dostat se do Plzně a zpátky je pro mě otázka celého odpoledne, a to často jenom kvůli jedné či dvěma hodinám, po které daná událost trvá. Na jaře a v létě to ještě jde, ale teď, když je brzy tma, je těžké někde čekat na autobus či vlak. A bohužel nemám řidičák. Inu, my zapadlí vlastenci a senioři.

 

V Poběžovicích mají také barokní faru. Foto Facebook / Roman Knopp

Ale k vašim knížkám. A vraťme se, prosím, do chvíle, kdy jsem vás na jedné schůzi škádlil, že „Bílá gumovka“ přece není pro knižní novinku úplně nejlepší titul. A lepší by byly – například – Sebrané zločiny Marie Špačkové.

Je to dobrý titul i není. Proč? Bílou holínku jsem při jedné z procházek našla pod lesem na poli: vyhozenou neznámo kým a kdy. S výjimkou lékařů přitom bílé gumovky nosívali pracovníci naší - po roce 1990 zrušené - okresní mlékárny, což ve mně vyvolalo vzpomínky a představy spojené s příběhy lidí, které jsem dobře znala...

 

Hrad (i zámek) v Poběžovicích

Přičemž v knize se jedná o detektivky.

Nejen. A teď navíc pracuji na Zelené gumovce. Nechte se překvapit.

Co vaše raná literární díla?

Svoji první knížku jsem začala psát ve dvanácti letech - o prázdninách, na střeše naší kůlny. Dnes nevím, zda bych ještě našla její torzo, a na střechu kůlny, která ještě stojí, dávno nelezu. V roce 1960 pak četli v plzeňském rozhlase moje zážitky z pionýrského tábora v Bulharsku, na čemž měl zásluhu můj učitel ze ZŠ Poběžovice Jiří Pelikán. Ale nebylo to jenom o táboře a ostatně jsem byla pionýr na baterky; bylo to hlavně o moři. „Široké je moře, nekonečné zdá se, jako kdyby líbalo se – s oblohou tam v dálce.“ Ale tohle si nechám na jiné, delší povídání.

 

Romantický poběžovický hřbitůvek, foto Facebook / Miroslav Šíma

A dál?

V roce 1972 - to už jsem byla na mateřské dovolené -, otiskla plzeňská Pravda dva mé fejetony Koňská mrkev a Přiletěli špačci.

Co vaše první skutečná knížka?

Na tu už se dávno zapomnělo a v Plzni snad o ní ani nikdo nevěděl, i když ji ilustroval akademický malíř a grafik Vladimír Havlic. Jmenuje se O zlém Volfu Dobrohostovi a jiné pověsti z kraje od Starého Herštejna po Přimdu a vydalo ji dávno zaniklé nakladatelství v Domažlicích v roce 1994.

Měla jste radost, když kniha vyšla?

Trochu radost a trochu zklamání. To proto, že o ní nikdo nic moc nevěděl. I když, za několik let se stala velmi populární – a lidé ji pak marně sháněli. Myslím, že tenkrát tak trochu předběhla dobu. Stejně to ostatně dopadlo s mou knihou Proč víly přestaly mít rády lidi, i když mám díky ní (a její části umístěné v almanachu) na zdi před sebou grafický list podepsaný Miroslavem Horníčkem. A došel mi také osobní dopis Jiřího Suchého. Jen jsem na knížce velmi prodělala. Vydala ji sice NAVA, ale neprodávala se, a to bohužel i proto, že jsem zrovna byla nemocná a nemohla se věnovat řádné propagaci.

 

Poběžovický hrado-zámek je z důvodu špatného stavu uzavřený

Přitom vaše knihy nejsou ani zdaleka jen strohými pověstmi!

Nejsou. A dávno se nejspíš zapomnělo i na to, že jsou z míst, odkud byli původní obyvatelé odsunuti. A víte, já nemám ráda slovo vyhnání. Ale i to by bylo na další povídání.

Tak se tomu ale v Krajských listech.cz nebraňme.

Já si to ale možná schovávám pro některou další, vlastní knížku, víte? A kdybych přece měla něco říci k tamté věci? Podívejte se! Od roku 1960, kdy zanikl okres Horšovský Týn a kdy se jeho region stal součástí okresu Domažlice, zde bylo všechno spojováno s Chody. Nic proti nim, ale Týnecko má zcela jinou historii. A má i vlastní a do Bavorska i jinam odvezenou slovesnost. A člověk je přitom dál člověk, ať už Němec či Čech. Alespoň co se sedláků týká; a chce-li se někdo hlouběji zamyslet nad historií i současností té oblasti, ať si dnes přečte moji Čítanku z Českého lesa a jeho podhůří, kterou NAVA vydala v roce 2020. Není to knížka založená pouze na historii či pověstech z mé prvotiny a jsou v ní hlavně příběhy až od roku 1945, a to i moje vlastní vzpomínky. Vzpomínky z míst, která mám ráda a která dobře znám.

 

Pohled dovnitř

Chci se teď poněkud drze zeptat: Čtete? A vzpomněla byste i na oblíbené knížky z dětství?

Čtu velmi mnoho a od šesti let: snad jsem uměla číst dřív, než jsem šla do školy. A co to bylo za knihy? Třeba Náš Adámek, Krása nesmírná, Pohádky Boženy Němcové, O statečném Cibulkovi. Kromě pohádek a pověstí jsem měla ráda Káju Maříka, ale i verneovky nebo Příběh opravdového člověka. A dospívání? Měla jsem a dál mám ráda ruské a francouzské klasiky, a taky novely a povídky - ne právě romány - Aloise Jiráska či Karla Václava Raise.

A poezie?

Začala jsem Wolkrem a Šrámkem a skončila u Holana.

 

Krásná stará kašna

Využívala jste přitom služeb veřejných knihoven?

Nejméně dvacet let jsem dokonce sama vedla obecní knihovnu v Zámělíči. Dnes jdu občas do městské knihovny v Horšovském Týně; ale doma mám knížek víc než dost. Už od dětství. Říká se, že někdo má (či spíše měl) peníze NA knížkách, ale v naší celé rodině je máme V knížkách.

Zajímá vás také filmová tvorba?

Už ji ale sleduji jenom v televizi: kino v Poběžovicích dávno zavřeli. Líbil se mi třeba Saturnin, a to jak knížka, tak i její seriálové zpracování. Nebo Cesta do hlubin študákovy duše. Víte, že jsem léta učila na střední škole, znám i knížky pana Jaroslava Žáka a myslím, že i za mé socialistické éry by se pro jeho typologii našly jak typy profesorů, tak typy žáků. Dnes už s nadhledem mám i ráda jak knížku, tak film Stříbrný vítr. A zfilmované Povídky z jedné i druhé kapsy. A pak Slavnosti sněženek. Ano, byly doby, kdy jsem Hrabala, stejně jako předtím oba Čapky, velmi ráda četla.

 

Kostel, který funguje, odehrávají se tam i koncerty

V almanachu Žena? Žena! (2020) mě zaujaly vaše citové etudy na hranici poezie a prózy a napadlo mě: Bylo by víc, kdyby bydlila v Tančícím domě a líčila - všeobecně známý - výhled na Pražský hrad přes Vltavu? A myslím, že ne.

Nevím, zda jsou to citové etudy. Spíše bych řekla: okamžité nálady. Píšu z konkrétního místa, počítač mám v rohu pokoje a výhled je z okna vpravo i vlevo na konkrétní místa. Znám i historii a dřívější podobu oněch míst: včetně jejich minulých a trochu i současných majitelů. Ale stromy a nebe či obloha jsou tu pořád stejné. I když... Nebo právě každý den jiné.

Tančící dům také znám a trochu mi trvalo, než mě přestal dráždit. Prahu mám prochozenu a zážitky zapsané v různých sešitcích. A i tam jsou různé nálady. Zachytila jsem je třeba v kavárně Metro u stanice Malostranská, po staru na Klárově - a s výhledem na Valdštejnskou jízdárnu i se vzpomínkami na výstavy, které tam byly. Ale osud či kdo mi určil, že budu mít čas i náladu občas psát odsud, z okna v Zámělíči.

 

Rybník v podzimně melancholickém oparu

Navíc... Dvě stěny mého počítačového rohu mezi okny by byly samy na knížku. Jsou tu grafiky Vladimíra Havlice či pana Pilečka, anebo obrázek estonské malířky z hradu, který jsme v Estonsku navštívili v roce 1994. A i tady je příběh. Arne a můj manžel Karel... Ale dost. A někdo by z toho udělal knížku.

Anebo ten grafický list podepsaný Miroslavem Horníčkem z akce v Litoměřicích... A co etudy dávají mé duši? Jsou tak trochu moje druhé já. A než zapadnu do běžného dne důchodce v domácnosti, alespoň dám vždy průchod náladám a vzpomínkám... a taky je to ve mně jako v koze... tedy to psaní. A viz jedna povídka pana Hrabala, ale tam šlo o lidového malíře.

 

Památník obětem první světové války se podařilo opravit. Podívejte se na ta jména, kolik jich je německých. A kolik českých. Inu, Sudety

Nechtěla byste i pro nás připojit nějakou „okamžitou náladu“?

Proč ne? 20. 12. 2020. Neděle. 8. 58. Mlha vpravo, mlha vlevo. Vysvlečené stromy, tedy kromě mladých doubků a několika smrků. Vlevo dřímající zahrada a opuštěný dům v naději. A skvěle opravená, snad už stoletá stodola. Ale hradba lesa za tím vším zcela zmizela. A všemocná mlha. Ticho. Auta pod okny - vede tudy okresní silnice - téměř nejezdí a letadla nejsou slyšet ani vidět.

Pohled do kalendáře, dnes má svátek Dagmar. Jméno jedné z mých posledních opravdových kamarádek. A její život? Taktéž námět na román. Jaký? Chvíli červená knihovna, chvíli psychologické drama a sem tam obyčejný život. Dagmar má skvěle udržovanou zahradu. Bohužel bydlí daleko. Nebo... Nebo možná bohudík. Těším se, až ji na jaře opět uvidím. A tentokrát si na ni udělám opravdu čas.

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace