Hlas, z něhož vycházela temnota. Záhady života

Léčitelka a záhadoložka Ing. Marie Löwová byla v 90. letech členkou ČsAAA, první záhadologické organizace na našem území.

Tehdy s kolegy objížděla republiku a osobně hovořila s lidmi, kteří jim tvrdili, že se dostali do blízkého kontaktu s nějakou neznámou civilizací. I když byla tato osobní setkání občas spíše úsměvná, čeští výzkumníci vyzpovídali i očité svědky, kteří zažili věci, nad nimiž zůstává rozum stát…

Paní Marie, jak dlouho se zajímáte o záhady?

Dalo by se říci, že od dětství. V dospělosti jsem několikrát absolvovala kurzy proutkaření, a protože mě psychotronika takříkajíc chytla za srdce, už jsem u ní zůstala. Na kurzech jsem se seznámila s paní, která nám, ještě nezkušeným, ukazovala, jak se dělá automatická kresba a k čemu všemu může být člověku užitečná. Byl to další krok do neznáma, ale vyplatilo se mi to. Zkoušela jsem automatickou kresbu zas a znovu, a kdykoliv měli lidé v mém okolí nějaké zdravotní problémy, snažila jsem se zjistit, kde je zakopaný pes. K mému překvapení to fungovalo skvěle a já se skrze kresbu o lidech dozvídala všechno, co mě zajímalo. Každý nový den pro mě znamenal možnost procvičovat se, a kdykoliv jsem měla volnou chvíli, vzala jsem si papír a tužku a kreslila konkrétní postavičky.

Koho například?

Tenkrát jsem pracovala jako bezpečák a lidí okolo procházelo hodně. Na nedostatek inspirace jsem si určitě nemohla stěžovat. Snad na každého, kdo tam pracoval, jsem si nakreslila obrázek a za těmi, s nimiž jsem měla dobrý vztah, jsem pak chodila a ptala se, jestli je netrápí to či ono. Někteří mi moje „diagnózy“ potvrdili, jiní ne, ale právě u nich bylo zajímavé, že za mnou přišli třeba až za pět let se slovy: „Tys mi ty nemocný ledviny snad přičarovala!“ Nedokázali pochopit, jak jsem se mohla trefit. Marně jsem většině z nich vysvětlovala, že jsem je nijak neuhranula, ale že je možné pomocí automatické kresby odhalit zdravotní problémy i dlouho dopředu. Energetická disharmonie se totiž v auře člověka objevuje mnohem dříve, než vznikne první fyzický zdravotní problém.

Jste vystudovaná inženýrka. Jak se dá technické myšlení skloubit s něčím tak kontroverzním, jako je automatická kresba a léčitelství?

Byla jsem už od začátku otevřená úplně všemu. Proutkaření mi dávalo smysl stejně jako mnoha jiným inženýrům a technicky vzdělaným lidem, protože na něm ve skutečnosti není vůbec nic tajemného. Hodně lidí se mě ptá, jak je možné, že proutkaření funguje, a já na to vždy odpovídám stejně: Jsme bytosti z větší části složené z vody, a proto je pro nás naprosto přirozené, že podvědomě dokážeme vycítit přítomnost veškerých nehomogenit v podloží. Vodní zdroje, rudné žíly, podzemní stavby, dutiny atd. Naše tělo na ně reaguje  mikropohyby svalů, a ty se pak přenášejí na proutek nebo jiný nástroj, který proutkař používá. Nakonec nemusí používat žádný nástroj a může používat na detekci třeba ruku, jako to dělám já.

Čím více se člověk mimosmyslovým vnímáním zabývá prakticky, čím častěji zkouší to či ono a učí se porozumět věcem, které mu prozrazuje tělo, tím seriózněji si pak uvědomuje, že má i další schopnosti, jež nejsou zcela probádány. Tyto schopnosti má každý, jen je lidé obyčejně nepoužívají. Moje mysl s těmito fenomény, s nimiž úspěšně pracovali i naši předci, není nijak v rozporu a můj inženýrský titul s tím nijak nesouvisí. Bádání mám v krvi, řekla bych.

To je pravda, jak už jsem čtenářům naznačila, v devadesátých letech jste s několika dalšími nadšenci založila záhadologickou společnost, která zkoumala paranormální jevy.

Ano. Jezdili jsme po celé republice a osobně zpovídali svědky, kteří nám napsali, že někde zpozorovali UFO, nebo se setkali s nějakými podivnými bytostmi. Občas nám z těch příběhů běhal mráz po zádech, jindy to bylo i velice legrační.

Jak to?

Protože nás občas zkontaktovali cvoci… (směje se). Zažili jsme toho tenkrát hodně.

To zní zajímavě. Mohla byste mi popsat nějakou nezapomenutelnou situaci, kdy jste se na výjezdu s kolegy od srdce zasmáli?

Na to se opravdu nezapomíná. Jednou jsme dostali velice seriózní dopis od paní, která byla někde od Žatce. Tvrdila nám, že byla svědkem přeletu obrovské mimozemské lodi nad nedalekým kopcem. Prý má k dispozici dokonce i video té události. Zaujalo nás to a domluvili jsme se, že za ní přijedeme, abychom se na pořízený záznam společně podívali a případně prozkoumali okolní terén. Ta dáma nás ubezpečila, že UFO nad kopcem létají často, a proto je vysoce pravděpodobné, že ho spatříme taky. Tahle její jistota pro nás byla prvním varovným znamením, přesto jsme se rozhodli celou věc prozkoumat.

To muselo být fajn, jet do neznáma a pátrat po UFO.

Bylo. Přijeli jsme za ní k večeru a už krátce po příjezdu se začali pídit po slíbeném videu. Bylo nám ale řečeno, že už nemá možnost nám jej poskytnout, protože jí ho ukradl manžel. To bylo druhé varování, že s paní nejspíš není něco v pořádku. Pak nás začala přesvědčovat, že si video můžeme pořídit i sami, stačí jen na kopec vylézt, nejlépe za tmy, a delší dobu pozorovat krajinu.

Souhlasili jsme, že se o to pokusíme, a naše hostitelka nám začala dávat další „zajímavé informace“. Prý je kousek od kopce hromada hnoje, kde se rodí malí mimozemšťánci, a když se podíváme zblízka, uvidíme jejich zárodky. V tu chvíli už jsme šli s kolegou do kolen a už nám bylo nad slunce jasné, že jsme šlápli úplně vedle. Přesto jsme se ale snažili zachovat dekorum, protože jsme nechtěli paní urazit. Byla o své pravdě naprosto přesvědčená a my tam byli od toho, abychom její hlášení, byť naprosto úsměvné, prověřili.

Vylezli jsme proto na kopec, který určila, a jak jsme procházeli mokrým mlázím, byli jsme úplně zmrzlí a promočení. Byl totiž duben a žádné teplo. Paní šla s námi a ze všech sil se snažila „mimozemšťany“ přivolat. Po nějaké době v dálce uviděla světélko ze vzdálené vesnice a byla šťastná, že na její výzvu „přiletěli“ a nešli jsme tam zbytečně. Asi hodinu jsme tam s ní ze zdvořilosti pobyli, doprovodili ji dolů z kopce, a když jsme se vrátili dolů, ještě nám chtěla ukázat „porodnici malých mimozemšťánků“. Když jsme přišli k hnoji, marně ho prohlížela se slovy, že bytůstky déšť někam zahnal, ale že tam určitě jsou. Pak jsme se rozloučili.

Jakmile jsme byli sami, začali jsme se s kolegou šíleně smát a bylo to k nezastavení, protože jsme se celou dobu ve společnosti oné ženy snažili nedávat naše pocity najevo. Shodli jsme se, že to byl prima zážitek. A teď ještě perlička na závěr: Následující den si chtěl můj syn půjčit auto, a když ho otevřel, zalapal po dechu a šel si za mnou stěžovat. „Mami, prosím tě, kde jste včera byli, že to tam tak příšerně smrdí?“ Znovu jsem propukla v hurónský smích, když jsem si uvědomila, že se nám při seriózním výzkumu mimozemšťanů povedlo zaneřádit celé auto hnojem.

Uznávám, že je to super příběh. Prozraďte, měli jste i serióznější české případy, nebo všechny končily podobně?

Seriózních případů jsme měli celkem dost. Tak například nás kontaktovala paní z Kadaňského Rohozce, malé vesnice v okresu Chomutov, poté co se jí během noci stalo něco zvláštního. Spala a krátce po půlnoci ji probudil nepříjemný zvuk. Pamatujete si, jak dříve uměly zrnit televize?

Ano, to si vybavuji.

A tohle prý bylo velice podobné. Když otevřela oči, slyšela zrnění a přímo vedle ní stála podivná postava, která syčela. Připadalo jí, že bytost je jakoby zahalená v zácloně (i když tam žádná záclona nebyla) a má dlouhé pazoury s ostrými drápy. Než stihla jakkoliv zareagovat, chytla ji za rameno.

Tak to je dobrá noční můra. Myslím, že já bych dostala infarkt.

Paní mi popisovala, že ji bytost svou přítomností vyděsila k smrti, divně na ni syčela a bylo to jak z hororu. Snažila se příšeře vysmeknout a sklouzla z postele, jenže postava ji pronásledovala a stále se snažila ji držet za rameno. Svědkyně nakonec vysíleně padla na kolena a plazila se před vstupní dveře ven, pryč z domu. Když vzhlédla, na obloze zahlédla červenou záři, a pak se její mysl ocitla v mlze. Nic z toho, co se jí stalo dál, už si nepamatovala. Když se jí vědomí vrátilo, byla stále před domem a po bytosti nebylo nikde ani vidu ani slechu. Po všech čtyřech lezla zpátky do domu, kde zjistila, že už je pět hodin ráno! A to bylo hodně divné, protože by přísahala, že celá událost trvala jen několik minut.

Co takovou časovou anomáliii mohlo způsobit?

Těžko říci. Já mohu vycházet jen z její výpovědi a nutno podotknout, že to není ani zdaleka všechno. Jakmile celá vyčerpaná ulehla znovu do postele a uklidňovala se, že se jí to všechno jen muselo zdát, spatřila přímo za oknem něco, co vzdáleně připomínalo dvě skleněné koule se žhavými dráty uvnitř. Pak obě koule vyprskly, všechno zmizelo a ona usnula, jako by ji někdo během vteřiny uspal.

Ale sen to opravdu být mohl, nebo ne?

Nemohu pochopitelně vyloučit vůbec nic, ale má to ještě pokračování, které rozhodně nepřipomíná obyčejný sen. Ráno ji vzbudily prudké bolesti břicha, tak silné, že si zpočátku myslela, že nastala její poslední hodinka. Cítila se jako po operaci, kterou si vůbec nepamatovala.

Sebrala veškeré síly a nechala se vyšetřit, ale lékař jí sdělil, že podle výsledků je zdravá a nic jí není. Na jejím těle nebyly žádné rány ani jizvy. Byla naprosto zoufalá a nutně potřebovala o tom, co zažila, s někým mluvit. Jednalo se o velice pobožnou paní. A tak když jí nepomohl lékař, rozhodla se zajít alespoň za knězem. Doufala, že u něj najde pochopení a snad i radu, co mohl tak silný mysteriózní prožitek vlastně znamenat. Jenže kněz jí řekl, že se zbláznila, a vyhodil ji z kostela. Byl to pro ni šok.

A jak se s tím vyrovnávala?

Těžko. Prožívala tak silnou psychickou zátěž a bála se, že se to stane znovu, že po několika dnech skončila v nemocnici s mozkovou mrtvicí. Naštěstí se i z toho nakonec dostala, i když to s sebou neslo určité důsledky. Po rozsáhlé mozkové příhodě mluvila těžce a s velkými obtížemi, ale to jí ani tak nevadilo. Nejšťastnější byla z toho, že se po pár dnech vytratily ty příšerné bolesti břicha, které ji sužovaly od chvíle, kdy se po strašidelné noci probudila. Naznačila nám, že pokud by to celé měla zažít znovu, byť jen na krátkou chvíli, raději by skočila z mostu.

Jak probíhalo vaše vyšetřování?

Hodně dlouho jsme si s ní povídali, a dokonce jí i nabídli možnost, že můžeme provést regresní terapii, která by jí umožnila vrátit se v čase a zjistit, co se toho dne mezi půlnocí a pátou ráno stalo. Ona to ale odmítla s tím, že by to psychicky nezvládla. Respektovali jsme to.

Myslíte si, že vám říkala pravdu?

Všechno, co nám říkala, jsme si pečlivě zaznamenávali a podle toho, jak se chovala a jak s námi komunikovala, jsme neměli důvod jí nevěřit. Prožitek jí přinesl spoustu zdravotních problémů a už nikdy se z nich zcela nezotavila.

Vzpomínáte si na podobné případy, u nichž jste si řekli, že na nich něco může být?

Samozřejmě. Tak si popišme například situaci, k níž došlo v šumavském Kocourově. Jedna paní se tam v devadesátých letech starala o venkovskou hospodu s obchůdkem, u domku měla velkou zahradu, kde pobíhali dva psi. Večer si šla lehnout a uslyšela šumivý zvuk rozpálené cibulky na plotně. Vstala a chodila po celém bytě, aby odhalila původ syčení, ale na nic nepřišla, a tak si ustlala v pokoji dcery, kde to bylo slyšet nejméně. Nechtěla být ve spánku ničím rušena.

Pak došlo k něčemu nepřirozenému. V posteli zahlédla, jak se k ní ze stropu snášejí zlaté nitě a několik velkých „hmyzoidních“ postav. Bytost nápadně připomínající pavouka zamířila přímo na její čelo a vzápětí něco směrem k ní vystřelila. Dál už si nepamatovala nic. Když se ráno vzbudila, celá rodina chtěla vědět, co se jí stalo. Měla totiž pod očima hnědé fleky, půlkruhy, které vypadaly dosti děsivě.

A znovu, nemohl to být jen sen?

Všechny květiny, které té noci v domě byly, do druhého dne pošly a už se nevzpamatovaly. Měli jsme ostatně možnost je později vidět na vlastní oči, všechno jsme si nafotili. A to nebylo zdaleka všechno!

Povídejte.

Nad tím, co se jí stalo, paní nejdřív mávla rukou. Také automaticky předpokládala, že to byl jen špatný sen. Měla v hospodě plné ruce práce a neměla čas zabývat se hloupostmi. Když ale v noci opět uléhala do postele, uslyšela z neznámého zdroje hudbu. Vstala stejně jako den předtím z lůžka a snažila se zdroj zvuku najít, aby ho umlčela. Potřebovala se vyspat. Nic nenašla, ale všimla si, že venku za okny svítí nějaké zvláštní světlo.

Podívala se ven a viděla, že se jejich agresivní vlčák, který obvykle tráví celou noc na stráži a číhá za plotem na kolemjdoucí, schoval do boudy a třese se strachy. Takhle vyděšeného ho ještě neviděla. Pak si všimla, že přímo před vraty stojí dvě malé bílé postavy, vysoké asi 120 centimetrů. Jedna z nich měla v ruce něco, co připomínalo toreadorskou muletu, hadr však nebyl červený, ale růžový.

Paní se rozčílila, že jim na pozemek se zlým psem vlezly děti, vyběhla na dvorek, začala křičet a sprostě nadávat. Už toho měla dost, narušený spánek si zkrátka vyžádal svou daň. A teď to přijde. Postavičky se jí lekly a zmizely, jako by se vypařily, a na obloze se v tu samou chvíli objevila zvláštní záře. Od té doby už paní měla klid a celou noc spala. Tenhle případ byl pro nás pozoruhodný hlavně v tom, že nám všechno potvrdila i její rodina.

Jak si to, co zažila, paní vysvětlovala?

Byla to obyčejná žena z lidu a nijak dlouze se nad tím nezamýšlela. Když jsme nahlas naznačili, že by to možná mohli být návštěvníci z jiné planety, pokývala souhlasně hlavou a řekla: „Ať to bylo cokoliv, tak doufám, že už mě nebudou otravovat, až budu zase potřebovat jít spát.“ A pak zase začala sprostě nadávat. Kdyby se na nás neobrátily její děti, nikde by to, co zažila, nejspíš nehlásila. Záleželo jí hlavně na práci a neměla potřebu se tímto způsobem před někým zviditelňovat. Její děti si ale uvědomovaly, že náhle zvadnuté květiny a hnědé skvrny pod očima jejich matky nejsou tak úplně normální.

Nemohli to být duchové?

Těžko říci, ale vzhledem k tomu, že i s duchy už určité zkušenosti mám, přikláním se spíš k variantě, že se nejednalo o lidské bytosti ani o zemřelé. Duchové se tímto způsobem neprojevují, nic takového mi není známo, a proto si troufám tvrdit, že šlo o něco úplně jiného. Potíž je, že většina laiků si mimozemšťany a bytosti z jiných sfér představují jako bytosti z masa a kostí, ale oni takoví vůbec být nemusí.

Kolik lidí jste v devadesátkách takto osobně navštívili, abyste vyslechli jejich svědectví?

Bylo jich nepočítaně, odhaduji několik desítek. Projeli jsme křížem krážem celou republiku, ve spolupráci s dnes již zaniklým časopisem Fantastická fakta jsme pak tyto příběhy zveřejňovali a později publikovali v knize Zóna X. S podobně smýšlejícím kamarádem jsem také zkoumala záhadné kruhy v obilí, pětkrát jsme se za nimi dokonce vydali i do Anglie. Byla to nesmírně zajímavá a dobrodružná část mého života.

Co nejzáhadnějšího jste zažila vy?

Bylo by to na knihu, ale pokusím se být mnohem stručnější. Mohu vám například přiblížit své setkání s duchy. Občas se na nás, na zkušené proutkaře, obracejí s prosbou o pomoc i lidé, kteří mají pocit, že doma nejsou sami a že u nich straší. A mně se stalo něco hodně zvláštního, co s tím souvisí. Bylo to v době, kdy se do domácností zaváděla pevná linka a tzv. Zlaté stránky, které obsahovaly všechna telefonní čísla, ještě neexistovaly. Nebylo proto mnoho lidí, kteří na mě měli telefon. No a já tenkrát měla vysoce plodný týden, kdy jsem během několika dní objela hned několik domácností, kde se potýkali s duchy.

Byla to moc zajímavá práce. A jednoho dne, zrovna když byli doma oba moji synové včetně mého kamaráda, mi prý dvakrát volal hodně divný chlap. Prý měl hluboký hlas, ale skoro mu nebylo rozumět, jako by volal z jiného světa. Z telefonního sluchátka mí blízcí slyšeli něco strašidelného, až děsivého, skoro to prý vypadalo, jako by se v tu chvíli zvuk i čas zpomalil. Když mi to vyprávěli, přišlo mi to zajímavé, ale nedůležité, pořád jsem stála nohama na zemi. Myslela jsem si, že byla porucha v telefonu.

A nejspíš bych na to úplně zapomněla, kdybych hned následující noc neuslyšela naprosto stejný hlas, který popisovali moji synové, přímo u své postele! Byla jsem zrovna otočená čelem ke zdi a zády do prostoru. Když promluvil, úplně mě zamrazilo po celém těle. V tu chvíli jsem ale cítila takovou únavu, že jsem se zmohla jen na jediné… „Jestli mi chceš něco říct, tak to řekni, ale kvůli tobě se obracet nebudu!“ A pak jsem usnula.

Opakovalo se to ještě několikrát, snažil se se mnou komunikovat a postupně se k němu přidávaly i další hlasy, jenže já nebyla schopna na to nijak reagovat. Nerozuměla jsem jim a jejich stálá přítomnost mi časem začala přerůstat přes hlavu. Nakonec jsem jim pokaždé, když za mnou přišli, vynadala a požádala je, aby mě už konečně přestali obtěžovat. Víte, když se člověk dlouhodobě nedokáže vyspat, ztrácí veškerou trpělivost. S živými i mrtvými. A já tenkrát ještě nebyla zcela připravená na to, abych s nimi komunikovala i doma, chyběly mi zkušenosti, které jsem získala až mnohem později.

Nejpodivnější na tom všem je, že tito duchové v té samé době navštěvovali i mou kolegyni, která se mnou za paranormálními případy jezdila. I jí se v blízkosti postele občas ozval strašidelný a nepřirozeně zpomalený mužský hlas, z něhož bez přehánění vstávaly hrůzou chlupy na těle.

Máte alespoň tušení, co vlastně chtěl?

Vůbec mu nebylo rozumět, takže se nenabízelo moc možností, jak správně reagovat. Jediné, co jsme si z toho obě dvě vzaly, bylo, že se ten hlas ozývá z těch tzv. nižších, temných sfér. Nebylo nám to příjemné, protože nám bylo jasné, že přítomnost toho muže úzce souvisí s některým z paranormálních případů, které jsme řešily v nedávné době, někde jsme udělaly chybu a přivedly ho až k sobě domů.

Děje se to i lidem, kteří v existenci duchů nevěří?

To víte, že ano! Vím třeba o jedné plzeňské čtvrti, kde mladí lidé zdědili dům a rozhodli se, že udělají rekonstrukci a dole v přízemí otevřou sklepní pivnici. Jenže se v domě začala objevovat strašidla a bylo to tak hrozné, že se nový podnik musel uzavřít. Nikdo tam nechtěl pracovat, natož chodit za zábavou.

Co se dělo?

Číšníka před zraky několika lidí srazila ze schodů temná postava, a aby toho nebylo málo, nezvaní návštěvníci se začali zhmotňovat natolik, že jejich přítomnost neunikla ani dalším hostům, kteří od plného stolu utíkali s křikem.

A jak to dopadlo?

Pozvali nás tam, abychom dům prohlédli a prošetřili, co se v něm děje, a tak o tom případu vím celkem dost. Ukázalo se, že tam straší bývalí majitelé domu, kterým vadil hluk a častý pohyb cizích lidí. Natolik rušili jejich odpočinek, že začali svou přítomnost a touhu po klidu dávat drsně najevo. Byli hodně naštvaní a jen horko těžko se nám dařilo jim vysvětlit, jak se věci mají.

Další zajímavý případ, který s tímto tématem souvisí, jsme řešili i v Horním Hradišti, nedaleko od Plzně, kde se početnější rodina snažila zrekonstruovat svůj dům. Chtěli zvednout střechu a přidat ještě jedno patro, aby získali další pokoje. A proč nás zavolali? Krátce po rekonstrukci se osmnáctiletému synovi, který bydlel v posledním podlaží, zjevila bílá postava, a jakmile to řekl svým rodičům, vysmáli se mu. Jenže duch měl na celou situaci jiný názor a navzdory skepticismu se začal procházet i dole v přízemí, aby ho viděli úplně všichni. Smích všechny přešel, rekonstrukci zastavili a zavolali mi, abych přijela.

Co jste zjistila?

Že naproti domu stála někdy v osmnáctém století stodola, kde uhořela mladá holka. I po své smrti zůstávala dál v naší realitě, nikam neodešla a časem se přesunula na vedlejší pozemek. Konkrétně na půdu, protože jí energeticky mnohem víc vyhovovala. Ale jakmile se začalo se stavebními úpravami, došlo ke změně energetických polí, její klid se narušil a ona se mohla volně procházet po domě a strašit každého, kdo ji potkal. Děje se to celkem často, zejména při rekonstrukcích. Naštěstí existuje poměrně snadný způsob, jak je možné ducha svépomocí odvolat, a pak je klid.

Popíšete mi, co lidem radíte?

Mám už léta zpracovaný návod, který doporučuji každému, kdo se doma nebo na chalupě necítí bezpečně. Zapalte svíčku, pomodlete se (není to bezpodmínečně nutné, ale je to pro vás bezpečnější), a pak se ve svých myšlenkách obraťte k duši, která bloudí ve vašem prostoru. Požádejte ji, aby odpustila všem, s nimiž má na Zemi dosud nevyřešené spory, aby odpustila všem, kteří jí za života ubližovali, a hlavně aby odpustila sama sobě, pokud za svého života udělala něco, co si stále vyčítá. Také ji poproste, aby odpustila vám (přestože si myslíte, že jste jí nic neudělali), a samozřejmě odpusťte i vy jí. Tohle všechno je nesmírně důležité. Pak popřejte té duši klid a mír a poraďte jí, aby začala hledat světlo a vydala se přímo za ním. Znovu se pomodlete a svíčku zhasněte. Funguje to.

Je tento rituál účinný i v případě, že člověk není křesťan a žádnou modlitbu odříkávat neumí?

Tento odváděcí rituál není nijak vázaný na křesťanskou modlitbu, důležité je mít čisté srdce a dobrý záměr. Nemusíte se modlit, pokud nechcete, ale je třeba myslet na to, že pokud něco takového budete dělat jen naoko a z vašeho srdce nebude vyzařovat láska, bude to k ničemu. Duchy naopak proti sobě poštvete, protože vycítí, že si z nich děláte legraci. Ale jestli cítíte, že doma nějaké duchy máte, tak byste měli vědět, že je vždycky lepší poslat je za světlem, které je pro ně tím nejlepším, co právě teď potřebují. A to i v případě, že jsou to vaši milovaní příbuzní. Jejich dlouhodobá přítomnost vám může způsobit celou řadu psychických i fyzických zdravotních problémů.

Lidé, kteří komunikují s duchy, na to často upozorňují.

Protože je to pravda. Jednou jsem pomáhala i paní doktorce ze záchranné služby, která mě požádala o konzultaci. Popisovala, že se u ní projevila závažná forma únavového syndromu. Byl tak silný, že nebyla schopná vstát ani z postele a vykonávat své zaměstnání. Byla z toho nešťastná, do té doby byla velice aktivní, sportovala, chodila po horách, milovala svou práci a najednou nebyla schopna vůbec ničeho. Nejprve podstoupila celou řadu lékařských vyšetření, brala i nějaké léky, ale nic z toho, co jí radili lékaři, nepomáhalo. A jak čas plynul, odborníci stále častěji hovořili o možné návštěvě psychiatrie, a to ji rozhodilo natolik, že byla ochotna oslovit i mě, takzvanou šarlatánku. Pořád mi opakovala: „Já přece nejsem blázen!“ Měla obrovský strach, že kdyby musela na psychiatrii, už by se té nálepky před kolegy nikdy nezbavila. A tak mě požádala o pomoc.

Jak to dopadlo?

Podívala jsem se na ni na dálku a spatřila, že má ve své auře uvízlou duši nějaké ženy. Nijak mě to nepřekvapilo, protože na záchrance, kde zdravotníci dnes a denně přicházejí do nejbližšího kontaktu se smrtí, je to logické a předvídatelné. A tak jsem se paní doktorky zeptala, jestli v době, kdy se u ní extrémní únava projevila poprvé, neměla v práci nějaký zvlášť vyhrocený případ. Vyprávěla mi, že se jednu paní snažila mermomocí zachránit a nechtěla s resuscitací skončit ani na naléhání kolegů, kteří už dávno věděli, že nemají nejmenší šanci ji oživit. I přes veškeré úsilí se paní doktorce nepodařilo ženu vrátit zpátky do života. Její smrt ji citově velice zasáhla a to v nehmotném světě způsobilo, že se na ni duše přilepila a už ji neopustila.

Věřila vám, že je něco takového možné?

Paní doktorka sice nebyla věřící, ale protože už neviděla žádné jiné východisko, byla ochotna mi naslouchat. Nakonec na základě našeho rozhovoru provedla rituál, který jsem vám před chvílí popsala, a ještě ten samý večer mi volala, celá nadšená, že se cítí o osmdesát procent lépe. Poradila jsem jí, ať rituál udělá ještě několikrát, dokud si nebude stoprocentně jistá, že ji duše poslechla a vydala se za světlem. Jde totiž o to, že pokud je mezi živým a zesnulým člověkem silná citová vazba, nemusí to vyjít hned napoprvé. Důležité je, jak se po rituálu cítíme, to je rozhodující. Tělo nám totiž nikdy nelže.

Chtěla jsem si najít vaše webové stránky, ale žádné jsem nenašla. Je to váš záměr?

Odhadla jste to správně. Ke mně chodí obvykle jen lidi, kteří se o mně dozví třeba od známých, jimž jsem pomohla. Internetu a reklamám jsem nikdy nepropadla a i to, že spolu teď děláme rozhovor do vašeho časopisu, je vlastně spíš náhoda. Slíbila jsem to někomu, komu na vás moc záleží, a jemu jsem nemohla říci ne. Už jsem v důchodu a volného času na práci teď moc nemám… (směje se).

Čemu všemu se tedy věnujete, když jak říkáte, s klienty pracujete?

Hlavně dělám automatickou kresbu, zaměřuji se na zdraví a partnerské vztahy, protože to je to, co lidi trápí nejvíc. Také na ně dokážu působit energeticky na dálku, pokud o to mají zájem, nebo se, teď spíše výjimečně, věnuji regresním terapiím (vhledům do událostí tohoto i minulých životů – pozn. red.). Regresní terapie jsou opravdu úžasné, dokážou nám pomoci v mnoha oblastech. Jen díky nim jsem se zbavila například celoživotní fóbie ze psů. A víte, co to způsobilo? V jednom z minulých životů mě sežrali vlci. V regresi jsem si to s nimi vyříkala a od té doby nemám s pejsky absolutně žádný problém. Jsem za to vděčná, protože mi to negativně ovlivňovalo život, a ten je příliš krátký na to, abychom to nechali jen tak a své nezpracované strachy v sobě hromadili.

Jitka Svobodová

„“

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Marie Löwová,