Jak holčička v Úterý z hrobu vstala. Záhady života

Západní Čechy za minulého režimu byly spíš hrází socialismu než místem k žití. Tamní přírodní krásy jsou přitom jedinečné.

A stejně tak úžasná je i šíře a rozsah zdejších pověstí, záhad a paranormálních jevů. Mnohé legendy jsou však temné, krvavé, hrůzostrašné a doslova pekelné…

Mysteria Českého lesa 

Platí to zejména o hraničních hvozdech bývalé keltské Gabrety, Šumavy, a jejího podhůří. Ještě více pak o regionu Českého lesa. Zdejší krajina není zdaleka tak známá jako sousední Šumava, a přitom se jí krásou zcela vyrovná. Tím, že sem nejezdí tolik turistů, je to jakési zapomenuté místo na mapě republiky; zdejší opuštěnost jako by šla ruku v ruce s jakousi sklíčeností. Na mnoha místech Českého lesa na poutníka dolehnou jako těžká deka výrony negativní energie, ale i silný genius loci.

Pravděpodobně je to proto, že mnohá místa v této dodnes napůl opuštěné krajině jsou zatěžkána masakry a hromadnými vraždami. Ty pocházejí velkou měrou z posledních dnů druhé světové války, kdy tudy Němci vedli do svého koncentračního tábora Flossenbürg několik pochodů smrti a vězně zde na mnoha místech spolu s místním sudetoněmeckým obyvatelstvem nemilosrdně vraždili. Zdá se, že historická paměť i paměť krajiny tyto hrůzy stále vydechuje.

Platí to třeba pro část jinak krajinářsky krásného a romantického údolí Hadovky z Kohoutova, zvanou Peklo. K tomuto místu se vztahuje mnoho démonických pověstí, rozhodně nejvíc v celém okolí. V nich vystupuje třeba Divoký jezdec se svou družinou – Divokou honbou, jemuž místní lidé odpradávna říkali Hejman. Na koho v lese v tu dobu narazil, ten to měl spočítané. Také tu opakovaně bývají vidět strašidelné přízraky velkých ohnivých koulí.

Jiné, jinde v ČR nepříliš časté paranormální zjevení, se má dodnes občas zjevovat v hlubokých lesích kolem Benešovic u Kladrub, jejichž místní názvy Peklo nebo V jámách dávají ledacos tušit. Je jím Hejkal, malý a po celém těle velmi chlupatý lesní muž s dlouhýma ušima a strašným, ohnivě planoucím červeným obličejem. I tomu bylo nutné se za každou cenu vyhnout. Zjevoval se pouze v noci a svou přítomnost dával na vědomí pocestným typickým protáhlým ječením a skřeky, při nichž člověku tuhla krev v žilách.

Lidová moudrost radila, že kdo jeho vytí uslyší, nemá se dívat napravo ani nalevo a co nejrychleji z jeho dosahu zmizet. Běda ale tomu, kdo si zkusil na Hejkala opakovat jeho zavolání. V takovém případě se přízrak okamžitě zjevil vedle troufalce, skočil mu na záda a začal ho škrtit. Zbývala jediná šance, rychle i se škrtícím skřetem na zádech utíkat k nejbližšímu lidskému obydlí, na jehož prahu se záhadný přízrak pustil a zmizel. Pokud ale takové místo záchrany bylo daleko, nebožák měl smůlu a jeho studené tělo našli lidé bez známek života.

Zdá se, že v případě benešovického Hejmana se může jednat ještě o paranormální symbiózu s dalším typickým strašidlem západního českého pohraničí, které bylo rozšířené v tamním sudetoněmeckém obyvatelstvu. Jmenovalo se Hockauf, tedy Hup na záda, česky také Škrtič nebo Kožískový mužíček. Vyskytuje se zřídka v pásmu od Českého lesa a Šumavy až na jižní Moravu, Mikulovsko, a vždy skáče ze stromů podél cest poutníkům na záda a dusí je. Záhadologové soudí, že se jedná o jakousi personifikaci nepojmenovatelného děsu z osamělého putování a samoty jako takové vůbec. Tím ale výskyt míst kolem Benešovic, jimž je dobré v noci se vyhnout, nekončí!

V tamním Velkém holostřevském rybníku, nacházejícím se v údolí napůl cesty mezi Benešovicemi a Holostřevy, se má dodnes zjevovat přízrak místního zlého kněze. Pop, který kdysi sloužil v pozdně románském, skoro 700 let starém kostele svatého Mikuláše, velmi špatně jednal se svými farníky a neměli ho rádi ani jeho nadřízení z kláštera v nedalekých Kladrubech. Místní pověst říká, že když zemřel, nedošla jeho duše pokoje a rozzlobení lidé ji vypudili právě do tohoto rybníka, kde prý stále čeká na své vysvobození. Zjevuje se však i přímo ve vesnici, u kostela, a to v podobě velkého černého psa. Jezdí prý v ohnivém kočáře, taženém párem bezhlavých koní…

Další temný lesní přízrak se dodnes zjevuje v lese východně od obce Brod nad Tichou, mezi Planou a Tachovem, v předhůří Českého lesa. Podél lesní pěšiny, která vede od mostu v Brodu přes Tichou (též Hamerský potok) kolem krásného kostela až do Týnce, se objevuje přízrak podivného mužíka se špičatým kloboukem na hlavě. Jedná se údajně o ducha bývalého zdejšího myslivce, který upsal svou duši čertu, aby žádná z jeho kulí neminula cíl. V čase, kdy vypršela platnost úpisu, byl právě zde na této cestě po vystřelení poslední rány ďáblem proklet a vzat do podzemí. Místní legenda praví, že zde musí jeho duše bloudit tak dlouho, dokud ji polibkem nevysvobodí zbožné děvče. Takové se však dodnes nenašlo, a tak duše nebohého myslivce pod kopcem Sedliště stále čeká na své vysvobození.

 

Krajem přízraků, vzpurných dětí a nehodných mnichů 

Podobně jako straší mniši v Českém lese, zjevují se duše nehodných sluhů božích i na sever od něj, v nejzazším cípu Plzeňského kraje, v lázeňském kraji kolem Konstantinových Lázní. To je i případ paranormálního přízraku, zjevujícího se v nádherné zřícenině hradu Gutštejn, jehož věž neobvyklého tvaru se tyčí nad říčkou Hadovka. Společně, ruku v ruce, tu straší gutštejnská bílá paní, za života manželka hradního pána Gutta Hroznatová, a její modlící se hradní kněz. Mnich totiž na hradě žil velmi zhýralým životem a bez ohledu na svůj stav a šat si užíval s hradním pánem všech slastí pozemského života. Během jedné pitky ho ale hradní pán v opilosti zabil, a tak se musí s paní Guttou až do skonání světa zjevovat ve zdech paláce, dokud ho z kletby neosvobodí počestný mládenec.

Hrůzostrašná pověst se vztahuje také k malebnému městečku Úterý, známému ze seriálu Zdivočelá země. Legenda má navíc reálné jádro a lze ji přesně datovat. Udála se v roce 1718, kdy byla na městský hřbitov pochována osmiletá dcera měšťana Anische. Obřad proběhl v pořádku, ale když druhý den přišli rodiče na hřbitov srovnat květiny, zjistili, že z hrobu dcery vyčnívá její ruka. Rakev byla tedy znovu na popud radnice vykopána, otevřena a ruka do ní opět vložena. Ani to však nepomohlo. Když Anichovi přišli na hřbitov následující den, ruka opět „koukala“ ze země!

Na radnici zasedla městská rada a byli povoláni odborníci z Plzně, dokonce i vymítač ďábla, aby se zjistila příčina tohoto děsivého jevu, který už stačil zachvátit hrůzou nejen městečko v hlubokém údolí Úterského potoka, ale i jeho širé okolí. Zjistilo se, že za svého krátkého života bylo děvčátko dost zlobivé a několikrát se po svých trestajících rodičích ohnalo. Přivolaní experti proto radili, aby stále se objevující ruku své dcerky zase, tak jako za jejího života, vyšlehali metličkou. A budete se divit, pomohlo to, protože počtvrté se ruka už nad hrobem neobjevila. Když pak byl starý hřbitov rušený, zjistilo se, že mrtvola této dívenky má v rakvi ruku mimořádně zachovalou. Tím stará legenda o zázračné ruce z Úterý opět ožila. O jevu se znovu začalo mluvit po celých západních Čechách, a proto bylo nakonec rozhodnuto ruku z hrobu vyjmout a po dlouhou dobu ji vystavovat v márnici.

Je zajímavé, že podobnou pověst, dokonce ještě o něco starší, mají i v nepříliš vzdálené Plané u Tachova. Zde se podle záznamů zdejšího děkana Schmidta, žijícího v letech 1678-1752, objevovala podobně z hrobu vystrčená ruka patřící nezdárnému synovi, který ji jednou vztáhl na svou matku a poté, co ji udeřil pěstí, padl prokletý ihned k zemi. Když se ruka podobně jako v Úterý několikrát za sebou objevila nad zemí, na radu místního faráře ji zmrskali, a ještě na hrob navalili těžký tříboký balvan. Pak se už podivné a hrůzné zjevení v Plané nikdy znovu neopakovalo. Hrob zlého syna se dodnes nachází v místech za hlavním oltářem, u cestičky vedoucí kolem farního kostela.

Očarovaná a děsuplná Šumava a její podhůří

Zdá se (a četní záhadologové to potvrzují), že všechny pověsti o zlatých pokladech na území Šumavy mají své pravdivé jádro a pocházejí ještě z doby, kdy pány zdejšího pohraničního pomezního pralesa byli Keltové. Tomu by odpovídalo i záhadné zjevení lesního ducha s jeleními parohy na hlavě, které přesně odpovídá popisu 3000 let starého keltského boha Cernunna, uctívaného jako bůh plodnosti nebo „pán zvířat“. Ale Šumava má i mnohá další, mladší strašidla, třeba lesní můry, vodní žínky, smrtící ptáky, světýlka nad močály nebo zdejší pohraniční speciality, škrtiče (huckaufy) a šumavské upíry (wildkanzly).

Lze tedy říci, že galerie démonů očarované Šumavy je opravdu rozmanitá. Na Šumavě i v jejím podhůří ale nestraší jen bohové a animální duchové, ale také zvířata, lidé – a samotný ďábel. Třeba v dodnes mohutných zbytcích slavného hradu Pajrek u Nýrska, na samém severním konci šumavského podhůří, jež jsou domovem celé řady paranormálních jevů a pověstí.

Jedna z nich vypráví o pokladu, který si měl v podzemí hradu ukrýt ďábel jménem Urian. Bohatství střeží jeho věrný společník a sluha, pekelný černý pes. Klíče od sklepení jsou prý schované ve vydlabaném výklenku uvnitř hluboké studny na sousedním hradu Klenová. Jednou se tři vesničané z Nýrska rozhodli, že poklad získají za každou cenu, a požádali o pomoc peklo.

Vydali se uprostřed noci na hrad a hledali vstup do podzemí. Zjevil se jim ďábel, a když mu celí vystrašení řekli, proč přišli, souhlasil, že jim poklad vydá. Měl ale jednu podmínku, chtěl za to duši jednoho z nich. Protože se nemohli dohodnout, který z nich to bude, poslal na ně ďábel dalšího svého služebníka, divokého myslivce, aby je z Pajreku vyhnal. Trojice byla vyděšená doslova na smrt, protože její „šéf“ Antonín Rauscher, kterému patřily pozemky pod hradem, na následky prožitého děsu po několika dnech zemřel.

Další zajímavá zdejší pověst vypráví, že na hradě kdysi bydlel obr, který vlastnoručně postavil kostelík v Loučimi. Každé ráno si přes celý obzor podával ruku se svým přítelem, také obrem, který bydlel pro změnu na nedalekém hradě Rýzmberk.

Třetí hradní pověst vypráví o dceři loupeživého šlechtice (údajně Racka z Pajreku, žijícího v 15. století), kterou jeden z neprávem ztrestaných poddaných jejího otce za trest zaklel v hada. Od té doby se tu už přes 600 let zjevuje její duch v podobě zmije se zlatou korunkou na hlavě.

Své pověsti ale nemá jen samotný vršek hradního kopce se středověkou pevností. Na jeho úpatí kdysi stávala hospoda v jejímž sklepení se po celé generace zjevovala dlouhá napřažená ruka s váčkem. Jednou ji uviděla místní odvážná děvečka a pokusila se jí váček sebrat. Přízrak ruky ji však pevně chytil, sevřel a nechtěl pustit. Teprve když celá vyděšená vykřikla: „Ve jménu božím, dej mi to, co mi máš dát!“, uvolnil přízrak sevření a váček s penězi spadl na zem. Pak se zjevení ruky s úlevným zašeptáním „Zaplať ti to Pán Bůh,“ rozplynulo v šeru.

Legendy hradů kolem Plzně a Rokycan

Jižně od krajské metropole se nachází zbytky hradu Litice, jednoho z nejstarších českých hradů. V jeho podzemí je prý ukryt velký poklad, střežený, jak jinak, samotným ďáblem. Bohatství původně nashromáždil jeden z Drslaviců, kteří hradu ve 13. a 14. století vládli a díky svému loupežnému naturelu získali obrovský majetek. Ten ukryli v tajných sklepeních pod pevností. Podle staré plzeňské legendy ho střeží velký černý pes, chrlící oheň.

Navíc vstup k němu lze objevit jen jednou za rok a kupodivu ne o Velikonocích (jako jinde), ale jen o Štědrém večeru. Tehdy se na hradě zjeví velký bílý kůň se zlatým klíčem v hubě a zastaví se u vchodu do sklepení. A aby to nebylo příliš jednoduché, podle pověsti může přízrak bělouše spatřit jen člověk narozený v neděli.

Pokud takový poklad díky koňskému přízraku zlatokop objeví, musí si hlídat čas. Jakmile totiž zazní z údolí zvon z gotického kostela svatého Petra a Pavla značící, že v něm končí štědrovečerní mše, vchod do podzemí se uzavře. Případný opozdilec pak má podle legendy poslední možnost k záchraně, zkusit se zorientovat v podzemí a dojít některou z tajných únikových chodeb, vybudovaných pod zemí, až k mohutnému hradu Radyni. Pokud by si však spletl směr, skončil by v Čertově díře, která se skrývá v lese směrem k Plzni a z níž vede přímý vstup do pekla. Proto se tu nakonec zjevuje sám ďábel v podobě černě oděného vysokého muže s červeným pláštěm na ramenou.

Tváří v tvář takovému riziku proto mnozí vesničané na hledání pokladu v nitru litického hradu raději rezignovali a spíše chodili na nedalekou Dubovou horu nebo Dubový kámen. V jejím nitru bydleli skřítci, kteří zde také schovali své poklady. Protože byli hodní a lidem neškodili, občas jim tu na povrchu z něj kousek nechali ležet, aby jej mohl najít někdo potřebný.

Hrůzostrašné legendy se vážou i k u nás výjimečnému a velmi zachovalému hradu Švihov na Klatovsku, který znají diváci z legendární pohádky Tři oříšky pro Popelku jako tvrz zlé macechy. Hrad patřil i na svou dobu neuvěřitelně krutému šlechtici a fanatickému katolíkovi Půtovi Švihovskému.

Stará legenda říká, že když během stavby hradu spadl z lešení do vodního příkopu kámen, řekl Půta: „Škoda ho.“ Zatímco když dělník, odbyl to slovy: „Čert ho vem.“ Proto si pro něj také ďábel přišel a odnesl Půtu do pekla. Měl toho totiž na svědomí víc, nechal třeba zaživa zazdít svou služebnou, která se bez jeho souhlasu zamilovala. Když se nebožačky zastávala i jeho manželka, chtěl ji probodnout mečem. Vtom se v rohu komnaty propadl strop, otvorem skočil do místnosti ďábel a Půtu si odnesl. Ona díra pak na hradě byla ještě po celé generace vidět a nešla zazdít.

Podle druhé verze místní pověsti propadl Půta peklu, když po skončení stavby hradu pozval dělníky na slavnost do stodoly, kterou s nimi pak dal zapálit, aby ušetřil na jejich odměně. Pekelník si ho proto odnesl dírou v hradní věži, která také nešla po staletí pořádně opravit. Co bylo ale zvláštní, i když pršelo či sněžilo, žádná vlhkost dírou dovnitř věže nepadala.

Od té doby se Půtův duch zjevuje v plamenech na chodbách hradu. Přízrak Půty se ale neomezuje jen na hrad,– zjevuje se i v okolí Švihova na cestě k Horažďovicím, k Sušici nebo na vrcholu kopce Březník. Je nesmírně zlý a vždy se příšerně mračí. Navíc toho, kdo jej nepozdraví, na místě ztrestá ohnivými důtkami, které nosí s sebou.

Mnoho zajímavých pověstí včetně těch nejnovějších z 20. století se váže i mohutnému hradu Zbiroh na Rokycansku, na severním okraji pohoří Brdy. Bez přehánění lze říci, že pevnost je středobodem záhad v kraji mezi Prahou a Plzní, dokonce se zde prý píše náš osud. Dnešní zámek, původně středověký hrad, byl postaven na jaspisové (buližníkové) skále, tedy na jedné z vůbec nejtvrdších hornin. Proto je malým zázrakem, že se lidem do ní podařilo vysekat jednu z nejhlubších hradních studní u nás. Měří 163 metrů.

Ze studny má pak podle starých legend vést kilometr dlouhá tajná chodba, která končí až v rybníku Flusár. To potvrdila nebohá kachna, kterou jednou vhodili do hradní studny a za několik dní její tělo vyplavalo na hladině Flusáru.

Před několika lety se na průzkum jeskyně vydali horolezci a hledači pokladů, kteří do ní slanili a hledali v ní vchod do tajných prostor. Podle historiků sem totiž měli němečtí okupanti schovat a výbušninami zabezpečit tajné říšské dokumenty, seznamy agentů gestapa a plány zázračných zbraní. Podle někoho je tu prý snad ukryta i bájná Jantarová komnata.

Po vítězství katolíků sloužil Zbiroh jako vězení pro zajaté protestanty, z nichž tu jakýsi Fünfkirchner byl v kobkách umučen. Podle staré pověsti nedošel jeho duch po smrti klidu, protože se mu nedostalo rozhřešení, a od té doby se ve zdech Zbirohu zjevuje jeho duch.

Kromě ducha tohoto mučedníka je možné na zámku a v jeho okolí spatřit také v Čechách a na Moravě poměrně vzácný paranormální jev, raráška. Zbirožský ohnivý mužík měl mít podobu ostrého světla, tvořícího obrys lidské postavy. Horní část těla mu stále hořela a létaly z ní jiskry, spodek, tvořený podivnými dlouhými nohami zakončenými šedivými botami se špičkou nahoru, byl zachován. Rarášek býval často viděn při svém putování zámkem, které většinou končilo ve sklípku pod touto bývalou pevností, kde zařehtal jako kůň a propadl se do země. Stará legenda vypráví, že tento sklípek je vyústěním jedné z několika tajných hradních chodeb.

Další záhada obestírá také planinu pod zámkem, zvanou Na ječništi, kde jsou pohřbeni švédští vojáci, kteří tu padli během Třicetileté války. O úplňkové půlnoci se tu proto ze země ozývá žalostný podzemní pláč a bolestné sténání.

Jižně od Zbirohu se tyčí zalesněná hora Kvásek, kde podle nalezených pravěkých uren byli pohřbíváni lidé už před tisíci lety. Dnes se tu zjevuje podle svědectví místních lidí tajemný přízrak bílé paní. Naopak severně od hradu, přímo naproti Matčině hoře, lidé už odnepaměti uctívají studánku Křtitelnici.

Za třicetileté války sem chodil tajný protestantský kněz skrytě křtít novorozeňata utlačovaných nekatolíků. Za jasných měsíčních nocí tu má být viděn průvod bílých postav, které vystupují ze studánky a po chvíli v ní zase mizí. Pokud jsou v tomto průvodu vidět postavy dosud žijících lidí, je to znamení, že do roka a do dne zemřou. Mimochodem, nedaleká studánka při lesní cestě ze Zbirohu na Sýkorův mlýn inspirovala básníka J. V. Sládka, který tudy často putoval, k napsání známé básně Lesní studánka…

Petr Blahuš

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života,