Říkali mu „Mikeš“. Bláznivý Jakešův projev psal dějiny. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Wikimedia Commons / ŠJů.film, CC BY-SA 3.0

Popisek: Použití Jakešova portrétu jako poutače ke zdůraznění výzvy ke generální stávce v Listopadu ´89

Miloš Jakeš byl celoživotním kovaným komunistou, který se dva roky před rozpadem režimu dostal do čela strany. Nezachránil ji, naopak urychlil rozpad její důvěry mezi lidmi. Hlavně jedním projevem, který zachytily televizní kamery právě před 35 lety.

Léto 1989 lidem v Československu oživily dvě svérázná lidová díla. Tím prvním byl film Slunce, seno a pár facek, druhá část košilaté Troškovy série. Do distribuce šla 1.7. na začátek prázdnin a sezóny letních kin a na plátně ji viděly přes 4 miliony diváků, což je dodnes nedostižný rekord. Ten druhý lidový výtvor se šířil mezi lidmi tajně na kazetách jako audio nebo video. Tímto undergroudovým způsobem si předávali nahrávku politického projevu nejvyššího představitele strany, která měla v Ústavě zakotvenu roli vůdce země. 

Proč se projev generálního tajemníka ÚV KSČ šířil tímto způsobem, když stranický tisk Rudé právo vycházel v milionovém nákladu a největším možném formátu? Když strana řídila rozhlas i televizi? A jak je možné, že byl o hodinové žvanění stranického potentáta mezi lidmi takový zájem? Jako odpověď postačují dvě slova: Červený Hrádek. Plzeňská periferie vstoupila do českých dějin díky vystoupení Miloše Jakeše, když uprostřed parného července přijel pohovořit k soudruhům ze Západočeského kraje. Jeho projev otřásl důvěrou lidí v komunistickou stranu a stal se jednou z nejvýznamnějších událostí na cestě k Listopadu 1989. 

Jakeš třeba vysvětloval, jak udělat ekonomické reformy a současně zachovat podstatu režimu. „V těch socialistických zemích probíhaj´, tak jako u nás, složitý procesy, velice složitý procesy. To není jednoduchý proces ta přestavba, není. To je proces, bych řekl, v kterým se ne každý dost vyzná a proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé. A vypadají přitom jako přátelé, určitou dobu. No a proto musíme, bych řekl, velice se věnovat těm otázkám. Mám na mysli tu ideologickou práci, osvětlovat ty podstaty toho socialismu znova, osvětlovat tu naši cestu.“ 

Současně ale musí strana žádat podporu od společnosti. „Co nám pomůžou jenom kritici. Vždyť my víme, že v Praze nebo v Plzni či jinde, kolik je tam špíny, tedy ve vzduchu mám na mysli, kolik je tam kysličníku siřičitého, to můžeme změřit, víme to, no k tomu nepotřebujeme, aby nám to někdo říkal. My víme taky, kdy to chceme realizovat, kolik na to máme, jestli na to vůbec máme, jestli to vůbec můžeme udělat, mám na mysli různá ta ekologická hnutí. Ale my potřebujem, aby vzali, prostě aby se sebrali řekněme a šli vyčistit konečně ten potok, pomohli, a ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křičeli prostě, udělejte spalovnu.“ 

A vysvětlil třeba i postoj k sesazenému stranickému lídrovi z roku 1968: „Stejně tak ten Dubček vedle toho chodí, nebo snaží se chodit po tom světě. Taky jsme pod těžkou kritikou. Chtěl jet do Itálie po druhý, nepustili jsme. Chtěl jet do Španělska teď, nepustili. Samozřejmě chodí velvyslanci, píšou předsedové vlád, předsedové stran, píše tady předseda internacionály, ten Brandt, Willy Brandt, a tak dál, všichni intervenujou. Složitý záležitosti jsou to. A proto je tak důležitý, ta podpora zespodu, aby my jsme mohli říct: né my si to přejem´, to je ten lid, to žádá taky, my s tím souhlasíme s tím lidem, my plníme jeho vůli a ne prostě, aby my jsme tam byli sami, jak kůl v plotě, neměli jediný, jediné slovo podpory“. 

Jakešův projev byl reakcí na petici Několik vět, kterou na konci června představili Václav Havel, Jiří Křižan a Alexandr Vondra. Výzva k dialogu a větší aktivitě společnosti patřila mezi dokumenty československého disentu k těm umírněnějším, ale možná proto dokázala zaujmout mnoho lidí, kteří se doposud báli dát svůj podpis pod jakoukoliv opoziční aktivitu. A mnoho v tomto případě znamenalo desetitisíce. 

Potřeba zareagovat na úspěch opozice vedla k plánu natočit projev nejvyššího představitele KSČ a odvysílat jej v televizi, aby se lidé dozvěděli, jak to vidí strana. V čase prázdnin, kdy i politici mají volnější program, se jako první nabízelo setkání se západočeskými soudruhy. 

Jenže šlo o formát, který je k vysílání vhodný úplně nejméně. Byl to interní projev pro straníky, což je v každé partaji prostor říci si od plic, jak to skutečně je. Když se straně nedaří, a to byl případ KSČ léta 1989, bývá to velmi drsné. Ale vždycky je to improvizované, útržkovité a politik přitom mluví, jak mu „zobák narost“. Slyšel jsem v takovém aranžmá mluvit hned několik českých ministerských předsedů a můžu říct, že úrovni Jakeše na Červeném Hrádku se v neoficiálním hovoru blížili všichni. 

Těžko říct, kterého šílence na ÚV napadlo, aby volný tok myšlenek zachytily pro příští generace televizní kamery. Režim si jinak velmi zakládal na tom, aby straničtí vůdci byli prezentováni patřičně důstojně. Komunismus fungoval ve zvláštním rozporu, když svou ideologii odvozoval od spisů Marxe a Engelse, vydávaných za sofistikovanou vědu, ale současně jej měli reprezentovat lidé se správným původem v dělnické třídě, který se často propisoval do jejich intelektuálních limitů. 

Řešením bylo velkolepé předstírání, kdy dělnické kádry do kamer a mikrofonů předčítaly někým jiným napsané projevy a hrály role mudrců. Strana tím dokazovala svou kompetenci vládnout a řídit stát. Na Červeném Hrádku tato iluze padla. 

ČST natočila celé vystoupení i následnou diskusi, celkem přes hodinu záznamu. V televizi se z natočeného zhrozili a rozhodli se nakonec nic nevysílat. Zásluhou několika techniků se ale záznam dostal ven a na kazetách mezi lidi. Alexandr Vondra vzpomínal, že ke kopírování pásků se používala i technika, kterou měl k dispozici disent. 

Především ale kompletně zazněla ve vysílání Svobodné Evropy, exilové vysílačky, jejíž rušení komunisté už na začátku roku 1989 vypnuli jako příliš nákladné. V Československu ji pravidelně poslouchaly tisíce lidí, včetně členů strany. 

Zásah to byl obrovský. Lidé nejen přestali věřit, že v čele strany stojí státnický formát, ale dokonce se jeho projevu začali smát a přezdívali mu „Mikeš“. A směšnost je to nejhorší, k čemu se politik může dopracovat. 

Osoba jiného formátu 

Miloš Jakeš skutečně patřil k těm členům vedení, u kterých byl rozpor mezi veřejným obrazem a realitou největší. Než šel do sálu plzeňského kulturáku pronést svůj „životní“ projev, požádali jej, aby něco napsal do pamětní knihy. A tajemník popřál hodně zdaru zaměstnancům „kuchině“. Kuriozitou je, že knihu pak odvezli plzeňští estébáci a po návratu bylo íčko ve věnování opraveno. 

S Jakešem jsme se seznámili už ve výročí z roku 1968, kdy jej někdejší známý z Gottwaldova Alois Indra přivedl do skupiny, která si říkala „zdravé jádro“ a chtěla využít sovětské vojenské invaze k sesazení stranického šéfa Alexandra Dubčeka. Nebyl tam nejdůležitější a měl spíše podřadné úkoly. 

Odkaz: Bylo jich pět 

Postupně se ale propracoval do nejvyššího stranického orgánu, kde dostal na starost zemědělství. V této oblasti prosazoval umírněné reformy a snahu o ekonomickou efektivitu. V Sovětském svazu vykonával stejnou funkci tajemníka pro zemědělství Michail Gorbačov, který se v roce 1985 dostal do čela strany a začal proces „perestrojky“. 

Československé vedení, které svůj mandát odvozovalo od srpnové invaze, se na jeho reformy příliš netvářilo. Politické otevření, kterému v Moskvě říkali „glasnosť“, pak vnímalo vyloženě jako hrozbu. 

Jako elegantní řešení se zdálo připuštění omezenějších reforem v ekonomice, která i v Praze začínala být celkem palčivým problémem. Místo sovětské „perestrojky“ se tak razila obsahově užší československá „přestavba“. Jakeš, který si v zemědělství vybudoval image reformátora a znal se s Gorbačovem, se uvedl jako její mluvčí. 

Současně se začal řešit osud stranického šéfa a prezidenta republiky Gustáva Husáka. Tomu se blížila pětasedmdesátka, zjevně se mu zhoršovalo zdraví a nezdálo se, že by pro avizované změny měl dostatek energie. 

Otázka Husákova nástupnictví se v rámci vedení i v Moskvě diskrétně řešila celý rok 1987. Původně byl za hlavního adepta na nástupce, u něhož by se energie nového koštěte spojila s odhodláním k reformám, považován předseda vlády Lubomír Štrougal, který minulých sedmnáct let dokázal stranickou politiku v rámci možností celkem zdárně převádět do praxe.   

Proti němu ale podle historika Michala Macháčka intrikoval hlavně Vasil Bilak, nejvěrnější sovětský kůň v pražském vedení. Postupně tak stoupaly akcie Jakeše, o kterém se Gorbačov příležitostně zmiňoval, že se přece reformám věnuje. Husák mu sice upřímně sdělil, že na prvního tajemníka strany je potřeba „osoba jiného formátu“, ale moskevský lídr tu myšlenku stále udržoval ve hře. 

Nakonec v listopadu 1987 skupina členů předsednictva strany využila nejistoty a zorganizovala akci, která se asi nedá nazvat jinak než jako puč proti Husákovi. A jako nástupce navrhli právě Jakeše. Všichni to vnímali tak, že jde jen o dočasné řešení. Nakonec i Jakešovi už táhlo na sedmdesátku. 

Nový šéf sice přišel s některými hospodářskými reformami, které se ale stále pohybovaly v úzkých mantinelech centrálního plánování a podle mnohých neřešily podstatu problémů. Doporučuji filmovou komedii Vážení přátelé, ano, která ukazuje přestavbu v jednom koncernovém podniku na záchodové mísy. 

Jinak Jakeš držel spíše roli rozšafného strýce. Že by hájil reformy podobně energicky, jako v Moskvě Gorbačov, o tom nemohlo být řeči.  Červený Hrádek se tak stal jeho nejznámějším vystoupením vůbec. 

Byl to projev, který v podstatě uzavřel čtyřicetiletou éru vlády KSČ. Nejen tím, že ukázal krále jako naháče, ale i svým obsahem. Když odfiltrujete svéráz Jakešovy rétoriky, je to zdrcující přiznání, kam strana tuto zemi dovedla. Vše lapidárně shrnula slova, že „tu jsme to v minulosti trochu přešvihli, abych to tak řekl, s tou socializací“. Projev je plný komunálních mikropříběhů, které dohromady utvářejí plastický obraz plánované a přerozdělovací ekonomiky ve stadiu rozkladu. 

Půl roku po Jakešovi se pokoušel dědictví komunismu popsat v novoročním projevu prezident Havel. I když patřil k nejlepším stylistům v dějinách české politiky, přesto si z toho většina lidí pamatují jen úvodní povzdech, že „naše země nevzkvétá“. 

Proč nevzkvétá a co zde komunismus napáchal, k tomu i já raději používám lapidární historky Jakešovy, třeba o hospodském, co v neděli zamkne hospodu a jde se koukat na fotbal a my mu musíme platit ztrátu, místo abychom mu tu hospodu dali. Cestu z této pasti „reformátor“ Jakeš zjevně neviděl, takže jen lamentoval, že vedení strany je jak kůl v plotě a lidé se ho nezastanou. O půl roku později vláda kůlu v plotě skončila. 

Samotnému Jakešovi ale projev přinesl velmi svéráznou popularitu. Zatímco ostatní komunističtí funkcionáři se po Listopadu 1989 stáhli do soukromí, „Milouš“ byl až do své smrti před pár roky jakýmsi maskotem komunistické nostalgie, bez kterého se neobešel žádný První máj ani jiná stranická událost. 

Vrcholem byl filmový dokument Milda, kde devadesátiletý funkcionář na odpočinku předváděl dary od zahraničních soudruhů a vyráběl si zásobu jahodových knedlíků. 

Roli na hraně „senior stateman“ a pouťové celebrity hrál poctivě a vášnivě až do smrti. A nedalo se popřít, že jeho víra v myšlenky komunismu je skutečně železná. Projev z Červeného Hrádku měl ve vzniku této legendy velmi důležitou roli. Vstoupil do české kultury, pasáže z něj lidé běžně citují, a nejen tu o milé holce Haničce Zagorové. 

A o několik desetiletí později se s nástupem sociálních sítí stane lidová mluva regulérním politickým trendem. 

Bizár z Červeného Hrádku patří do dějin české politiky více, než si jsme ochotni připustit. 

Zdroje: Křemen, Pavel: Milda. Dokumentární film, 2017 

Macháček, Michal: Gustáv Husák. Vyšehrad

https://www.totalita.cz/txt/txt_o_jakesm_text_hradek_01.pdf 

https://cs.wikipedia.org

Vložil: Jakub Vosáhlo