Vzpomínka z jedné pouti v neděli před Marií. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením ČT Edu

Popisek: Ilustrační foto. Dagmar Hochová (1926 - 2012), jeden z jejích kultovních snímků z cyklu Matějská pouť

Pro jednou se Ivo Fencl vrátil ke svým glosám (jinak exceluje v Literárním klubu): Díval jsem se do kalendáře a je tam „nějaká“ Mariana. Proč ne Marie? Nevím. Asi mám blbý kalendář? Jméno každopádně signalizuje pravidelnou pouť, kterou v pětitisícovém městě navštěvuji takřka šedesát let; i kdybych tam měl dojet autem až z Pardubic.

Pokaždé se fackuji, že tam víc nezavítám. Ani heverem mě tam už nedostanou. Nakonec mě vždycky někdo či něco vytáhne a hle, zase kráčím pláckem zlatých kolotočářů.

Ona je dnes každá pouť víceméně dětská záležitost pro „paňáry“, ale pro i mě věc… Ještě spíš hudební. Ne, pokud vím nejsem vůbec muzikální, fascinuje mě však ono typické prolínání se hudeb. Možná to znáte. Stojíte u horské dráhy, zleva zpívá Slovák Habera „z něba spadne zopár lietaděl“, zprava hraje ABBA. I když, to pozor, ABBU jsem na „své“ pouti už neslyšel dlouho. A dost mi chybí všichni čtyři. Zní, to je pravda, pořád a všude, i ve filmech, takže proč ještě na pouti. Ale přechovávám nostalgický pocit a vzpomínku, snad mylnou, že ABBU bujně hrávali u lunaparku v letech sedmdesátých, když jsem byl ještě dítě a když jsem nadšeně atakoval střelnice.

Vzduchovku v ruce. Mám tu skupinu spojenou taktéž se zběsilým ježděním na elektrických autíčcích - a přísahal bych, že jsem nejméně jednou zažil závěrečnou, a totiž večerní, noční prodlouženou jízdu, při které ABBU pouštěli.

„Tenkrát zdaleka nehráli jen ABBU,“ uklidňují mě. „A za druhý: co práva?“ Jistě. Práva. A to mi je záhadou dodnes. Jak je to s právy? Procházím poutí a koukám na kýčovitý kolotoč a vidím tam Barta Simpsona vedle Médi Bédi a říkám si: „Platí světští těm tvůrcům?“

Jdu dál, anebo jdeme s dětmi, a Habera se již přelívá a prolíná do dalších a dalších songů. U labutí jsem se pak vážně zastavil: „Tady mě nechte.“ Poněvadž tu hráli, kdo ví proč, nejlepší vypalovačky. Naprosto omamující. Přitom jsou labutě vznosné a ladné, i když mají páčku. Vznosnost nevadila. Bicí jako kontrapunkt. I poslouchám strnule velice povědomé mi písničky, ale jenom melodie a bohužel vím, že již za minutu onu skvělou notu nenajdu. Ani na skládce. Nikde. „Není mi dáno,“ jak říkával Miroslav Horníček. A tak vždy zoufale přemítám, zda už melodii někdo česky otextoval (například František Ringo Čech), a pokud si vybavím minimálně dvě slova české verze, je vyhráno. Je vyhráno, jelikož song už na webu najdu. Ale když pouze hrají „podklad“, i bez anglického textu, jsem ztracen a vím, že překrásnou písničku už nikdy nesvedu najít. Neidentifikuji ten song. Musel bych se leda u labutí včas zeptat toho pánu v budce, jenže ani on to neví. Nebo bych musel stát na místě u těch labutí a dělat, že se dívám a dívám na Labutí jezero, ale ve skutečnosti čekat a čekat, zda se neprotočí nějaká (teoreticky v ni věřím) akustická smyčka a nedají, nu, zas tu mou. Jak jen to bylo? Jak jen to, kurva, bylo? Když ji zopakují, budu se moct konečně zeptat. Ale mezitím ve „smyčce“ zaslechnu i pár dalších krás - a zase nic. Radši odejdu. Ale ABBU bych poznal. Bohužel je právník té kapely protipouťově cílený padouch, a tak žádné Mamma Mia na Marii. Žádné.

Jdu dál. Jdu - a má to cenu? Vše stejné jako vloni a předloni. Jen minimální změny autoparku. Všechny atrakce na stále stejných místech onoho škvárového hřiště. Ačkoli se „mezi“ sem tam vpraví atrakce navíc. A jiná ubude. Náhle jsem zmerčil zajímavý kolotoč, ale spíš cvičidlo. Skákandu, která se točí, a proti směru točení leží klacek, který musíte jako velkou rafičku přeskočit. A znova. A znova, což je vše. To je celé. Zdá se vám to jednoduché? Tak jděte na pouť a omrkněte onu atrakci: nijak jednoduché to není. Jak by bylo? Je vám teprve pět let a hop, skočíte a pod vámi se tyč protočí. Dopadnete a většinou upadnete, je to skákanda. Než se seberete, je tu opět ona tyč: klepne vás přes lýtka. Podrazí vás a potřetí rovnou dostanete šlupku do hlavy, když se zvedáte. Ale chápu, to by nešlo, a tak pan vynálezce dal místo tvrdé tyče na kolotoč jinou: z téhož měkkého materiálu jako skákadlo. Ani pecka do čela tím pádem nezazvoní, nicméně to nemění pranic na jednom. Z pilin a prachu pouti vypadáte jako nemehlo.

Stál jsem vedle tatínka, který tam vpustil dcerku. Poprvé skočila skvěle. Pak ji to různě otloukalo. Nejde o to, že to nebolelo, ale o to, že on se veškerým jejím pádům upřímně, hlasitě smál. To jsem pochopit úplně nedokázal a spíš viděl, co by to udělalo s člověkem, kdyby se tam točil skutečný klacek. Šel jsem od cvičebního zařízení raději pryč. V koncentračním táboře by tak mohli klidně likvidovat lidi. Hm, ale proč myslet na nejhorší? A díval jsem se na ruské kolo - a všiml si, že dávno není ruské, ale „evropské“. Už loni to tak bylo, jenže tam nečtete EVROPSKÉ KOLO, ono to je englicky. Na poutích dneška jest nakonec „englicky“ takřka všechno, a občanů, kteří ještě chápou, že se ty kolotoče točí také v souvislosti s nějakou Marií (Marie má svátek v úterý dvanáctého), zůstává jako šafránu.

Na tradice jsou návštěvníci dnešních poutí mladí. Do kostela ta holota nechodí, ale nyní žertuji. Ne že bych to nechození komukoli zazlíval, ale jeden si čas od času poví: „Kdyby tak šel vrátit čas a jen zkušenosti by mi zůstaly.“ A představuji si záludnou a podlou sci-fi. V ní sice nejsem Frankenstein, ale jsem nenápadný netvor. Mám schopnost „odsát“ dvacet let z každého nepřipraveného výtržníka či organismu, který potkám. Jdu takto vybaven poutí a zničehonic vidím chlápka, je o dvacet roků mladší. Rouhavě si stýská, že „je starej“. Ha! A psychickou masku má slabou. Lup. A vlastním jeho dvacet let, které by jinak prožil, a sám jsem o jeho dvacet roků mladší. A oběť? Co s ní? To jsem v té science fiction či spíše fantasy ještě nevymyslel.

Na pouti ostatně nesníte. Nesmíte na poutích a s cukrovou vatou v ruce (na špejli) nijak přehnaně snít: řetízkový kolotoč by vás jinak odpálil do dáli. Na pouti se nesní; spíš se tu střílí, žvýká, mává, zdraví, courá, bloumá, žasne a zvrací. Prohlížíte si pěkné ženské, to zvláště za veder jako letos, ale mně skutečně všechno zastírá už zmíněná hudba a mám unfair sen dávného Antonína Zápotockého: veškerý písně zdarma. Pirátsky pryč s právy nebohých tvůrců vč. Johna Lennona a Paula „Cartneyho“. Nechť hoří. Ať se v tom „překrásným novým světě“ (hovořím ironicky) smí reprodukovat cokoli, nebo s výjimkou některých hnusných hymen. A ať se to smí nahlas. Pěkně. A na poutích, přinejmenším tam.

Jak by to fungovalo? Inu, jak asi. U labutím ve snu slyším song od Deep Purple Speed King, u ruského kola Fernanda i Waterloo. I tak ale zůstane rozdíl, který dnešní poutě odlišuje od poutí mého dětství konce let šedesátých. Počet „kár“ parkujících okolo. Narostl totiž strašidelně. Takřka každý dnes „musí“ ke kolotočům i elektrickým autíčkům autem, i když to má od chalupy jen půl kilometru. Snažím se to pochopit: jde to ztuha. Dřív to bylo jiné.

Dříve se maloměstskými ulicemi sunuly k pouti skupiny a rodiny a spolu jsme komunikovali, směřovali k cíli. Sice jednotnému, ale tady o to nešlo. V malém městě se tím odehrála skutečná „pouť“ v původním smyslu slova putovat. Zdravili jste se (s výjimkami), v horku i chladu. Mně to malinko připomíná vzpomínku Jiří Císlera na mládí, kdy prý chodil klidně přes rodné město (Budějovice?) v plavkách. Nemyslím teď to obnažování, ale chápu ho. Tuším, nač a proč si stýskal. Vše je chladnější. Odosobněné. Zdravíte „tě péro“ leda z aut, když to přeženu, nebo možnost dvě. Pěšky, ale vylidněnými ulicemi.

Takto kráčíte (v pravé poledne jako Cooper) a cestou si říkáte: „Je ta pouť, je vůbec? Nezrušili ji? Ještě furt ji neslyším. Nikde nikdo.“ To říkají děti.

Konečně proti vám jde aspoň pár výtečných mladých lidí. Jediný pěšky. Bezděky odeslechnete kus hovoru: „Takže ještě jeho dvě dcery po autu. Je to blázinec.“ U vil rovněž vozy. Všude. Před vrátky. Nikdo od těch domů zrovna nikam neodchází pěšmo. Je to jenom náhoda? A že nejsou auta, která vidím, na elektriku, to ani nedodávám.

Konečně jste na plácku, kde se netočí pivo, ale kolotoče. Plac jako loni: obestavěný auty. Peklo. Jsem v rozpacích. Někdy vidím rok 1971 a sebe: pěšmo se vracím ze školy. Nejedu autem, nejedu tramvají a kolotoče nás čekají na louce týden. Týden před hlavní nedělí. Každé odpoledne jsme se zastavili u střelnic a zlobili, něco tam prožili. Sourozence Kočků jsme měli celý ten týden ve třídě a poslouchal jsem jejich prapodivné historie, když je o velké přestávce dávali k dobru. Ale auta? U toho nebyla. Hudba jistojistě. Lochneska taky ještě existovala a krásné holky už tenkrát chodily. Automobil je ale znak současnosti, a to snad i včetně mého Lamborghini. Je auto nadále pokrok? Asi. Ale… Jedině mě uklidňuje, že je u pouti zelené hřiště a vedle hřiště točí pivo a vždy v neděli dopoledne (letos 10. září) je fotbal. Sport vedle šílení. A vedle zřetelné konkurence. Některé atrakce totiž zůstávají plonk. Naštěstí má dnešní „světský“ atrakcí vždy aspoň pět a jedna vydělá na ostatní. Ačkoli přesně nechápu, že to může sypat. Viz ono sadistické točidlo s bidlem „hop - hop – hop a Franto, vyskoč“, anebo „prostí“ Piráti z Karibiku. Je to velká loupež? Určitě velká houpačka s lebkou v podobě pirátského škuneru - a houpe vás, ale pomalu. Jo, abych nezapomněl: i zde anglické nápisy. A kresby - kýče. Cosi o „černé perle“, ale pravý Depp nikde. A lidé tu loď osazují. Stále se někdo pohupuje. Jsme na Floridě? Možná. Beru nakonec radši ona auta. Na milost. Aspoň ta na elektřinu. Jenže… Klamou vzpomínky? Mám utkvělý pocit, že nám v dětství pán dovoloval i nabourávat. Dnes? Nic. Nesmí se to.

A co mě vytáčí nejvíc?

Proti autům - nakonec - zase tolik argumentů neshledávám. Vadí mi spíš, že nad námi hraje z tlampačů něco nedefinovatelného. Jistěže povoleného, ale ABBA to není. ABBA mlčí.

SPECIFICKÝ REFRÉN ČINÍ Z (TYPICKY POUŤOVÉHO) SONGU víc:

Vložil: Ivo Fencl