Když Marlene Dietrich osvobozovala Plzeň a Ústí, měla přitom v kapse československý pas. Svět Tomáše Koloce
komentář
28.10.2022
Foto: Se svolením Metro-Goldwyn-Mayer
Popisek: Marlene Dietrich
Před 104 lety založená Republika československá (pojmenovaná takto pro českou gramatiku obráceně po vzoru jazyka našeho tehdejšího velkého bratra, République française) byla státem, který množstvím svých národnostních skupin silně připomínal svou předchůdkyni, Rakousko-uherskou monarchii. Přestože se z dnešního pohledu nedá říct, že by šlo o stát multikulturní (Československo před i po druhé světové válce mělo ve své Ústavě jasně definováno, že je primárně státem národů, které má ve svém jménu), práva menšin v něm po celou jeho existenci čněla vysoko nad úrovní práv v okolních státech, což kromě jiného znamenalo, že bylo líhní význačných osobností mnoha národů, z nichž některé obohatily i následnické státy Československa: dnešní ČR a SR.
Ze Slovenska do Česka, i zpět
Tradice Slováků v Čechách a na Moravě se začala už hluboko v 19. století, když slovenští vlastenci jako Pavol Jozef Šafárik (Pavel Josef Šafařík) nebo Ľudovít Štúr působili v Praze. Z další generace slovenských vlastenců, která přišla do českých zemí studovat, čerpal i Tomáš Garrgue Masaryk, když se jeho pravou rukou při vzniku československého státu stali studenti Karlovy univerzity Milan Rastislav Štefánik a Vavro Šrobár, ze kterých se stali vrchní velitel československých legií v Rusku a architekt návratu legionářů do nově vzniklého státu kolem celé zeměkoule a jeden z architektů slovenské části ČSR. Významným zpěvákem a hercem první republiky byl František Krištof-Veselý, u něhož je ale širšímu publiku dnes známa spíše jen tvář.
Skutečný příliv významných Slováků zaznamenalo až poválečné Československo, a to mezi odborníky v nejrůznějších oblastech (chirurg Pavel Pafko, historik Michal Pullmann, filmový teoretik Pavel Taussig, germanista Eduard Goldstücker, psycholog Peter Weiss, historik Vojtěch Zamarovský, politolog Fedor Gál…), zejména ale v jevištním umění jako je hudba (zpěváci Hana Hegerová, Antonín Gondolán, Štefan Margita, Petr Sepeši, Miroslav Žbirka, Anna Kirschner, Dara Rolins, Laco Deczi) a divadlo a film (režiséři Ján Kadár, Juraj Herz, Juraj Jakubisko, Fero Fenič, Ján Roháč, Dušan Klein, Peter Scherhaufer, a herci Yvetta Blanarovičová, Otto Lackovič, nově Michaela Badinková, Hana Gregorová, Zuzana Norisová, Adrian Jastraban, Alena Antalová, ale i ti, o jejichž příslušnosti ke Slovensku se ví málo nebo vůbec jako Josef Abrhám, Taťjana Medvecká, Pavel Trávníček, Antonín Gondolán, Martin Zounar, Petr Novotný nebo Josef Alois Náhlovský).
Kromě řady českých politiků včetně pražské exprimátorky Adriany Krnáčové jsou slovenského původu obě poslední první dámy Livia Klausová a Ivana Zemanová. Podobně tomu bylo s Maďary ze Slovenska, kteří zakotvili v ČR, mezi nimiž najdeme známá jména jako je mistr světa a Evropy v hodu diskem Imrich Bugár, zpěvačka Valérie Čižmárová, fotograf Robert Vano, herec Ladislav Gerendáš či novinář István Léko. Čechy a Češkami, kteří spoluvytvářeli a vytvářejí slovenskou společnost a kulturu, byli naopak spisovatelé Peter Jilemnický a Ladislav Mňačko, lídr Charty 77 na Slovensku Milan Šimečka, herečka Zora Kolínska anebo obě manželky slovenského prezidenta ČSSR Gustáva Husáka, režisérka a herečka Magda Lokvencová-Husáková a novinářka Viera Čáslavská-Husáková. (Na Československou republiku jako na svou vlast ostatně vzpomínali i rodiče slavných slovenských Američanů, herce Roberta Redforda a zakladatele pop-artu Andyho Warhola.)
Naši Ukrajinci, a Rusové, kteří nechtěli být Sověty
Nesmíme zapomenout ani na třetí národ, který měl v Republice československé svůj autonomní zemský útvar. Lidová anekdota z těchto dní říká:
Otázka do soutěže Chcete být milionářem: „Jak se jmenoval prezident, který po delší občanské válce vyhlásil poněkud pochybné referendum mezi rodáky z ukrajinské oblasti, hraničící s jeho státem, načež to území k svému státu připojil, a pak toto připojení podporoval válečnými prostředky?“
Odpověď: „Tomáš Garrigue Masaryk.“
Na Podkarpatské Rusi (dnes Zakarpatské oblasti Ukrajiny) se dodnes vzpomíná na to, jak bylo „pod Čechy“ – a československá Podkarpatská Rus zpětně obohatila dnešní Českou republiku, když se odtud do Hradce Králové přišel učit krejčím otec Ladislava Smoljaka, když do Prahy přišel bývalý prezident separatistické Huculské republiky Štefan Kločurak se svým bratrem, studentem práv a básníkem Vasilem, budoucím otcem scenáristky a spisovatelky Haliny Pawlowské, nebo když k nám ze země rusínského kmene Ukrajinců přišli rodiče režisérů Ludvíka Ráži a Antonína Moskalyka, či herců Jiřího Císlera a Pavla Kikinčuka.
Tehdy ještě nebylo žádné nepřátelství mezi československými Ukrajinci a ruskými uprchlíky z čerstvě zakládaného SSSR do Československa. Zakladatelé Pražského lingvistického kroužku Roman Jakobson, Nikolaj Trubeckoj a Sergej Karcevskij nebo básnířka Marina Cvětajevová, a předkové českých umělců jako hudební skladatel Vadim Petrov, herci Petr Nárožný, Pavel Landovský anebo Jakub Kohák se s Ukrajinci v jednom státě dobře snesli. A naopak.
Naši Němci
Přes tragédii, jakou ve 20. století způsobil střet Němců a Čechů a následný nucený odchod většiny sudetských Němců, bylo Československo rodištěm významných německých osobností, kteří ve svém rodném státě buď zůstali a obohacovali jej, anebo na něj nevzpomínali ve zlém – a nejedná se jen o (od roku 1948 amerického) literárního historika Petera Demetze, jehož sté narozeniny, jichž se dožil před týdnem, jsem připomínal v této rubrice, anebo o jeho mnohem významnějšího pražského kolegu Reného Welleka, který emigroval do USA už v roce 1939 a o 10 let později tam spolu s Austinem Warrenem uveřejnil monografii Teorie literatury, která se stala faktickým základem této vědy na světě.
Mým oblíbeným příběhem je život rodáka z Liberce, který si jako sedmnáctiletý změnil česky znějící jméno Otfried Syrowatka na Otfried Preussler a napsal svůj první nacistický román – zatímco o deset let později se ze zajateckých táborů v Tatarstánu vracel se znalostí východoslovanských jazyků a záměrem napsat antologii ruských a ukrajinských pohádek, přeložit do němčiny Ladova Kocoura Mikeše a psát pohádky z prostředí svého dětství v Lužických horách a Jesenících. Ačkoli jeho země ho nepřijala zpět (zbytek života prožil v Mnichově), všechny své plány splnil a dětství dětí mé generace ve své rodné české zemi obohatil o večerníčkové postavy Čarodějova učně, Malé čarodějnice a loupežníka Osoblahy. I díky lidem jako on se po revoluci v roce 1989 mnozí slavní, kteří se doposavad báli (například herci Otto Ševčík, Jindřich Narenta, Carmen Meyerová, Jiří Hálek, Jan Pohan, Antonie Hegerlíková, Helga Čočková, Magda a Emília Vášáryovy, Felix Holzmann, Michal Pavlata, Stanislava Bartošová, Zdeněk Maryška, Jaroslav Štercl, ba i Jiřina Bohdalová, zpěvačka Judita Čeřovská, kreslíř Vladimír Renčín, sochař Kurt Gebauer, nebo trenéři Alois a Evžen Hadamczikovi) poprvé přiznávají, že pocházejí ze smíšených německých rodin nebo z rodin antifašistů, kteří po odsunu směli zůstat.
Když nám i snaha disidentů a exulantů, kteří svůj částečně německý původ nezapírali nikdy (jako byli zakladatel Charty 77 Jaroslav Šabata, divadelní režisér Andrej Krob, či spisovatelé Ota Filip, Daniel Strož, Ota Ulč a Jan Beneš), otevřela hranice, dozvěděli jsme se i jména našich dalších slavných – v tomto případě už bývalých – spoluobčanů německého jazyka: jako jsou rakouský herec Ferdinand von Thun (známý u nás ze seriálu Náhrdelník), světoznámá rakouská bylinkářka Maria Treben, německá herečka Carola Braunbocková (macecha ze Tří oříšků pro Popelku), popová hvězda NDR Lutz Jahoda a televizní komik SRN Alfred Biolek, rakouská literární teoretička Sigrid Löfflerová a její německý kolega Hellmuth Karasek, rakouský filosof Ernst Fischer, německý grafik Heinz Edelmann (výtvarník filmu Beatles Žlutá ponorka), ba i nositelé Nobelovy ceny za fyziku Carl Ferdinand Cori a Gerty Coriová (v té době občané USA) a Peter Grünberg (SRN), ale i legendární rakouský novinář, který ve volbách 1992 ustoupil z kandidatury na spolkového prezidenta, aby mohl zůstat nezávislým novinářem: bratislavský rodák Hugo Portisch.
Neměli bychom zapomenout ani na německé uprchlíky do Masarykovy a Benešovy republiky jako byla rodina nositele Nobelovy ceny Thomase Manna a jeho bratra Heinricha, jejíž někteří členové žili v ČSSR až do roku 1968, ani na Marlene Dietrichovou, která díky manželovi, rodákovi z Ústecka, vlastnila československý pas, který jí ve 30. letech umožnil hladké přesídlení do USA, což božská Marlene naší zemi nikdy nezapomněla a jako překladatelka amerických osvobozovacích vojsk se stala členkou styčného výsadku, který se spoluúčastnil spojeneckého osvobozování Plzně a Ústí nad Labem.
Zrozeni z boje
Mnohé děti se doslova zrodily z československého boje za svobodu za druhé světové války:
zpěvák Josef Laufer a odborář Richard Falbr se narodili jako děti vojáků československé interbrigády ve Španělsku a španělských matek. Zpěvák Miroslav Žbirka, politici John Bok a Jan Kavan, zpěvačka Jana Lewitová a fyzioterapeutka Helena Lewitová se narodili jako děti vojáků československé zahraniční armády ve Velké Británii a britských matek. Scenárista a zakladatel televize Nova Vladimír Železný se zrodil jako dítě vojáka československé zahraniční armády v SSSR a ruské matky. Religionista Ivan Štampach a zpěvák Vladimír Mišík přišli na svět jako synové amerických vojáků, osvobozujících Plzeň, a Češek. Kytarista Štěpán Rak byl syn člena a členky Rudé armády ukrajinské národnosti, kteří hned po osvobození Prahy dostali rozkaz vrátit se do SSSR – a novorozence, který nebyl schopný převozu, se ujala česká rodina.
Režisér a scenárista Jindřich Mann se narodil jako syn polsko-židovského spisovatele Ludvíka Aškenazyho, který vstoupil do Československé zahraniční armády v Haliči a došel s ní až do Prahy, a Leonie Mannové, jejíž otec, německý spisovatel Heinrich Mann, před válkou utekl s celou rodinou do Prahy před Hitlerem, a pak sám pokračoval do USA. Herečka Uršula Kluková se narodila z lásky Rusky a Rumuna totálně nasazených u hranic Protektorátu Čechy a Morava, herečka Dana Syslová zase z lásky totálně nasazených Češky a Francouze – a jejich kolegové Tomáš Töpfer a Táňa Fischerová se narodili ze svazků lidí, kteří se seznámili během společného věznění v terezínském ghettu a koncentračním táboře Osvětim.
Ekonom Valtr Komárek a politolog Alexandr Tomský byli adoptováni českými rodinami, protože jejich židovští rodiče kvůli holocaustu nemohli vychovávat své dítě. Ještě dramatičtější je příběh několikrát vyznamenaného českého knihkupce a popularizátora literatury Vratislava Ebra, který byl těsně po narození odebrán své matce Františce Sívkové. Jeho narození, na které německé okupační orgány čekaly, jí prodloužilo život – byla totiž sestrou jednoho z atentátníků na Reinharda Heydricha Josefa Valčíka, a jako taková byla jako všichni dospělí příbuzní atentátníka určena k smrti. Jejího novorozeného syna, jehož přesné datum narození se dodnes nepodařilo zjistit, se ujala bibliofilsky založená rodina Ebrova, všech zmíněných pak poválečná Československá republika.
Nikdo o nich neví: uprchlíci leví
Zvláštní kapitolou, o níž se za minulého režimu nesmělo psát pro „odpadlictví“ některých zmíněných od ideologické linie a nyní se o ní z pochopitelných důvodů opět nepíše, je příchod komunistů a dalších levicových aktivistů z celého světa do Československa. Ta se začala kupodivu už za první republiky – protože už tehdy byla v naší tradičně průmyslové a tedy i levicové zemi československá komunistická strana podle počtu členů třetí největší na světě (po sovětské a německé).
Už tehdy přišli do ČSR spolu s dalšími studovat židovští rodáci Franz (František) Kriegel a Becion Bať (Stanislav Budín), kteří strávili válku jako válečný lékař v Číně respektive válečný novinář v New Yorku, na přelomu 40. a 50. let byli oporou Gottwaldova režimu, který je později po procesu se „Slánského spikleneckým centrem“ poslal dělat „dělníky svých profesí“, aby se v roce 1968 stali oporou Pražského jara a spoluzakládali Chartu 77.
Podobný příběh prožili spisovatelé, emigranti z fašistického Turecka a Španělska Nâzım Hikmet a Jorge Semprún, kteří v 50. letech přišli na dobříšský zámek, který Antonín Zápotocký věnoval spisovatelům, pod ochranou stalinského režimu, aby se z nich pak v 60. letech stali nejdrzejší satirici bojující proti stalinismu, Hikmet svými divadelními satirami, Semprún třeba scénářem k světoznámému francouzskému filmu Doznání, v němž se popisoval příběh oběti Slánského procesu Artura Londona. Po pádu Francova režimu se pak stal španělským ministrem kultury.
Příslušníkem stejné emigrace, levicových občanů Španělska, prchajících před Francovým fašistickým režimem, byli i druhý manžel Dany Medřické Artemio Precioso Ugarte, a první manžel Terezy Brodské, dokumentarista Jordi Niubó. A ze stejného důvodu se do někdejšího Československa během tamní občanské války a fašistického vyhlazování levice dostaly i zpěvačky Martha a Tena Elefteriadu. Také předkové producenta Janise Sidovského, fotbalisty Marka Jankulovského, moderátorů Jiřího Kokmotose a Libora Baselidese, nebo podnikatele Jannise Samarase, jehož otec Kostas v bouři sametové revoluce 1989 coby privatizátor zachránil české rodinné stříbro, firmu Kofola, a syn Jannis ji nyní zachraňuje před bouří české energetické krize.
Zdroj: Jana Mrákotová: Československá stopa legendárních nohou „Modrého anděla“ Marlene Dietrich
Vložil: Tomáš Koloc