Pro ty starší jeden ze Čtyři z tanku a pes, pro mladší svérázný tatínek z Díky za každé nové ráno. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Česká televize (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Čtyři z tanku a pes: Franciszek Pieczka, Szarik, Roman Wilhelmi, Włodzimierz Press a Janusz Gajos

Franciszek Pieczka byl populární polský herec, taky v Česku jej takřka každý poznal, i když si třeba zrovna nevybavil jméno. Zemřel 23. září ve věku 94 let. Pocházel ze Slezska, ze samé blízkosti hranic, takže přes ně chodil v dětství do kina. Vystudoval herectví a roku 1954, kdy mu bylo šestadvacet, se objevil ve Wajdově válečném filmu Nezvaní hosté. Ale skutečnou popularitu mu přinesla teprve televizní role: Gustlik Jeleń v „legendárním“ seriálu Čtyři z tanku a pes (1966 - 1970).

Má generace to v dětství brala jako napínavou střílečku, přičemž jsme skálopevně věřili, že polští vojáci drtili při protiofenzivě Hitlera a zrovna tak permanentně se přitom šťavili. Proč nakonec ne? říkám si dnes. Byli mladí. Ale seriál to občas přehání.

Takřka vše tu probíhá ve značné „pohodě“, nic hnusného se zásadně neukazuje a například scény z Varšavy jsou poněkud schematické. I jinak hrdinové s přehledem unikají z pastí, a ještě se okolo míhají divukrásná ošetřovatelka Marusja přitažlivá radistka Lidka.

Mí rodiče seriál z nějakého důvodu ignorovali, takže bych jej na počátku let sedmdesátých možná ani neviděl v premiéře, kdyby bratranec Zdeněk, kluk z jiné čtvrti, neupozornil mou starou babičku (rodiče válku pamatovali, ale pouze jako děti), že prý je to doma „baví“; i pustila televizi, tehdy černobílou, a ocitl jsem se v palbě. A z nitra tanku „pocházel“, jak mi hned došlo, i ten pes: inteligentní vlčák Šarik (rusky Kulička).

Možná jste to dílo nikdy neviděli (vše je možné), a chci proto upozornit, že proporce čtyř lidských hrdinů nejsou - ani v určitém schematismu – vymyšleny špatně. V tanku jedou k Berlínu (s dlouhou přestávkou v nemocnici) - a jsou tu tyto typy:

Mladý Janek, úplně ještě nevyzrálý.

Zralejší chlap Grigorij Sagašvili, k Jankovi kontrastně temný, protože je z Gruzie… Za třetí (ještě ale ne v první sérii, kde velí osádce O. Jaroš, Sovět polského původu) tak trochu nejednoznačný a občas smutný spolubojovník, kterého ostatní občas postrkují k nějakému tomu děvčeti, jak se stydí; ale zato zahraje na tahací harmoniku a vybojuje taky své. A - za čtvrté - Gustlik. Tedy kdosi, kdo už obličejem, charakterem a osobností lidi okolo stmeluje. Samo sebou jsme mu ve školní třídě říkali Gustík. A je to tak, tuším, i nadabováno.

Hrál ho právě Franciszek Pieczka a roli mu nikdo víc neodpáral. Svým způsobem by tak snad mohl zbytek života jezdit jen po besedách ve státech někdejšího socialistického tábora. Ale to neudělal. Přece jen by ho to asi neuživilo a jistěže ho taky moc bavilo hrát v divadle. A v dalších filmech.

U nás jsme ho prvně mohli vidět v poněkud hrůzostrašné historické podívané o víře a nevíře Matka Johana od Andělů (1961). Pak v několika válečných filmech (Duben, Druhý břeh) a roku 1964 se objevuje dokonce v adaptaci zvláštního románu Rukopis nalezený v Zaragoze.

Jednou z jeho prvních hlavních rolí byla titulní v Matoušově životě (1967) - volné adaptaci knihy norského básníka Tarjee Vessase Ptáci. Zosobnil tady snícího prosťáčka, až moc fixovaného na rodnou sestru.

Franciszek Pieczka ve filmu Život Matoušův

Jak to za předešlého režimu už chodilo, některé jeho filmy si na premiéru počkaly - uzamčeny řadu let; například - fantaskně laděné - Slunce vychází jen jedenkrát denně (1967), kde má hlavní roli horala z Beskyd.

Objevil se rovněž v adaptacích vícera knih od polských nositelů Nobelovy ceny za literaturu Wladyslawa Reymonta (Sedláci, Země zaslíbená v režii Andrzeje Wajdy) i Henryka Sienkiewicze (Potopa, Quo Vadis). A ve filmu Austeria chrání jeho postava Židy před kozáckým pogromem. Titulního léčitele zahrál ve snímku Janek Vodnář (1994) a ve známém českém filmu Díky za každé nové ráno (1994) ztvárnil ukrajinskou hlavu rodiny: Vasila Hakunděka. Vzorem svérázné to postavy, jak je aspoň představena scénářem, je skutečný tatínek autorky předlohy Haliny Pawlowské.

Díky za každé nové ráno

V kinech se Pieczka naposled objevil roku 2017 v mysteriózním dramatu Syn sněžné královny a na obrazovce ve vysoce úspěšném a ve svém čase v Polsku nejsledovanějším komediálním seriálu z prostředí vsi Ranczo. Udržel se tady od roku 2009 až do roku 2016. - Ale ještě k mýtu o tankistech, kde si nejprve pomohu citací z knižní verze, která vůbec není špatná.

Zdaleka, jako skrz vatu, zaslechli štěkání psa. Podívali se po sobě. „Šarik?“ podivil se Janek. „A předtím jako by volala Marusja!“ „To se ti jen zdálo,“ namítl Gustlík a s hrůzou pozoroval, jak se jeden z nosníků nad nimi hnul. Pruty výztuže se začaly prohýbat, Gustlík zavřel oči, betonová tříšť se zachvěla.

I pro seriál Čtyři z tanku a pes jsou - jako pro veškeré akční „westerny“ - typické záchrany na poslední chvíli, což konkrétně vrcholí v momentě, kdy se v jedné epizodě mezi nacisty objeví sám kapitán Hans Kloss, hrdina z jiného polského seriálu, a tiše radí Gustlíkovi, jak se mohou i s tankem T34 číslo 102 (pojmenovaném Rudý dle jako „agaňók“ rusých vlasů zdravotnice Marusji) zachránit, i když teprve v momentě, kdy je už Němci užijí jako ujíždějící cvičný terč.

Dvě či tři knihy povídek o čtveřici přeložila do češtiny Helena Stachová, a ještě jednou citujme:

Potom se shora sesypaly drobné úlomky a prach zase houstl, ale v úzkém průzoru už se leskly dvoje oči. Tomášovy a Šarikovy.

„Panenkomarjá, a já už myslel, že vás zubatá skosila,“ vyhrkl s úlevou Čerešňak.

„Ta je na nás slabá!“ povzdychl Gustlík hluboce. „A tak nás jen trochu praštila přes prsty. Jak jsi nás našel?“

„Šarik mi ukázal cestu.“

„Inu, eště na tom světě pár dní pobudem.“

Autor díla Janusz Przymanowski (1922 - 1998) sice válku prodělal i jako cosi děsivějšího, v notné idealizaci mu to ale s odstupem dvaceti let nezabránilo. Sám byl v Rudé armádě i v polských jednotkách a pracoval jako válečný dopisovatel. Po kapitulaci se stal redaktorem a své povídky shrnul do knih V první řadě (1952) a Bodák z uralské oceli (1953). Napsal romány Vojáci čtyř řek (1953, česky 1958) a Tajemství pahorku 117 (1954), ale sága o kamarádství uvnitř - zřejmě nezničitelného - tanku Zrzek přebila vše.

„Kawalerie rechts!“ zařval feldvébl Zápalka, prudce se přikrčil a vypálil dávku od boku.

„Hurááá!“ řvali jezdci a trubač zvedl signální trubku, aby do vzduchu vyslal čistě kovové tóny. Jezdec, kterého hrstka střel zasáhla do prsou, ještě zápasil se smrtí, a tak mu Grigorij vyrazil na pomoc, ale stačil jen zachytit šavli. S ní se na vraníku vřítil mezi pěchotu. „Vašá!“ řval gruzínsky a rozrazil skupinu výsadkářů. Dva smetl bleskurychlými údery a třetí na něj namířil, ale Grigorij ho zasáhl hrotem dřív, než stiskl spoušť. Feldvébl Zápalka se v tu chvíli rozmáchl nožem, ale tu prolétl pod břichem Grigorijova koně jako šíp Šarik, tesáky se zakousl do ozbrojené ruky a dvojnásobným úderem předních tlap srazil výsadkáře na zem. Tímto bleskurychlým soubojem bylo střetnutí rozhodnuto a výsadková rota kapitána Krummela přestala existovat!

Tady se kriticky pozastavím – a ptám se: vypadala druhá světová válka opravdu takto? Těžko. Co si asi myslili o podobné nadsázce všichni, kdo ji pamatovali, když seriál prvně zhlédli? Že to byla pro Poláky řádka vítězných Little Big Hornů?

Ke Grigorijovi přijel strážmistr a odevzdal mu pochvu od šavle zabitého jezdce. „Jako co jezdíš v tom tanku?“

„Jako řidič,“ připjal si Grigorij pochvu k opasku.

„Škoda,“ zabručel Kalita a v tom jediném slově bylo vše. Uznání, upřímná lítost i třpyt neodevzdaného vyznamenání.

V rámci dobrodružné literatury to, uznávám, obstojí, a hezky se to čte. Knihy navíc tolik netlačí na pilu a jsou spíše uvěřitelné. A seriál?

Tomu, řekl bych, dominuje Gustlik - a i zde pochází z Těšínska - jako jeho představitel. V jedné části se ocitá vůči očekávanému nacistickému útoku úplně odříznut a sám, i sledujeme přípravy na soukromou válku. Taky na ni dojde a možná překročí hranice pravděpodobnosti. Němci padají jak figurky, Gustlík jako obvykle nezná strach (tohle seriál podle mě skutečně přehání) - a jako kuna pobíhá mezi předem rozmístěnými zbraněmi a granáty. Předstírá, že on sám je celá četa. Zasažen není, pokud si vzpomínám, snad ani jednou.

A jeho představitel Franciszek Pieczka? Jistěže uměl hrát i jinak, ale sotva kdy umíte potlačit dobrosrdečný pohled. Pieczka ho měl. A byl cítit vrozenou autoritou. To byl, ale navzdory odpovědnosti, kterou jeho hrdinové často nesou, vypadal pokaždé veselý. Více anebo méně. Optimista. Měl hlubší hlas a vysokou postavu a polští diváci ho měli rádi. Za šest let, roku 2028, si naň snad ještě vzpomeneme: uplyne století od jeho narození.

Dožil se, čeho se dožil, co asi říkal válce Ruska s Ukrajinou, nevím, ale jeho smrt je možná trochu symbolická.

Vložil: Ivo Fencl