Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Propaganda pozbude účinnosti, jakmile o ní víme. Pravil v roce 1937 „nejpovolanější“, Joseph Goebbels. Glosa Iva Fencla

20.09.2022
Propaganda pozbude účinnosti, jakmile o ní víme. Pravil v roce 1937 „nejpovolanější“, Joseph Goebbels. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Nakladatelství Academia (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Snímek z filmu Pád Berlína

Filmová propaganda komunismu i nacismu… Richard Taylor z Velké Británie je současně profesor politologie a teoretik filmu. Vedle ruských a německých dějin dvacátého století (mají společného ledacos) ho zaujaly metody, jejichž následkem se životy lidí promítají do filmové propagandy. Ať v rámci snímků dokumentárních či hraných. Zevrubná Taylorova práce „Filmová propaganda: Sovětské Rusko a nacistické Německo“ vyšla před časem v českém překladu Petrušky Šustrové. Jádrem výkladu jsou dva kulty, okolo Stalina a okolo Hitlera, a meritem díla jsou komentovaná fakta. Odsud se odvíjejí úvahy a zaujme hlavně druhá a třetí část práce. Každá z nich sestává ze sedmi kapitol.

V kapitolách 3 až 9 probere Taylor Rusko. V kapitolách 10 -16 Německo. Naštěstí není obecný, je konkrétní. Až moc. Takže v prvním případě vypráví děj pouhých čtyř filmů - Deset dní, které otřásly světem, Tři písně o Leninovi, Alexandr Něvský a Pád Berlína. A v druhém případě mapuje německou demagogii třicátých a čtyřicátých let skrz pověstný Triumf zla, Věčného Žida, Strýčka Krügera a film Kolberg.

Jistěže mohl navíc rozebírat dobové filmové týdeníky, a to jak socialistické, tak nacistické, ale to téma nechal na jindy a v této knize se nerozmělňoval: cílí výhradně na díla hraná.

Měl, pravda, problém. Ne každé to „veledílo“ je dnes dostupné. Taylor by velmi rád analyzoval i zcela modelový PROTIsovětský film Krvavá vichřice (1935), ale je uzamčen v archivu. Klíče se nevydobyl ani prestižní badatel Taylor. Anebo ano, nicméně… „Psát o filmu, na který se čtenáři mé knihy nemohou podívat? To postrádá smysl.“

 

Pan Taylor aplikoval na svou práci taky další kritéria. Zkusil se vymanit svodu těch příběhů, o nichž je napsáno už dost. To je sice i Triumf vůle (1934-1935), ale zde musel uznat, že ho pominout nelze. V knize ho pitvá, protože je to snímek snad až ohavný, ale i „příliš důležitý“. Odepsat do vyhozeného celuloidu se nedá.

 

Oproti tomu ale vypustil Křižník Potěmkin (1925). Tady ovšem byl důvod nečekaný. Zrovna o něm Taylor chystal samostatnou monografii.

Do původní verze své knihy (prvně vyšla roku 2000) pojal Richard Taylor i Pudovkinovu Matku (1926), ale revidované, Šustrovou přeložené vydání (2009) ji vyhodilo s tím, že si veškerá Pudovkinova tvorba zaslouží rovnou samostatné připomenutí.

Taylor zpracovává taky „Stalinovy“ muzikály, respektive hudební filmy, jejichž strukturu neanalyzuje nijak namátkově. Naopak. Jde dějem záběr po záběru! Pád Berlína (1948-1949) je příkladem toho precizního postupu. Stal se darem Mosfilmu k Stalinovým sedmdesátinám a učinil diktátora na plátně pánem bohem. Jenže Taylor měl obří lupu, takže nám předvede poměrně šokující fakt. Ruští tvůrci místy okopírovali propagandisty nacistické.

 

V Pádu Berlína se například uchovala scéna jednoznačně inspirovaná sekvencí Triumfu vůle. Jaká? Příslušníci Říšské pracovní služby zde vypočítávají (a vztyčují přitom rýče jeden po druhém), ze kterých částí země přišli. V ruské verzi jsou jména těch rodných míst vyvolávána vojáky.

Navzdory jednoznačné propagandě, anebo právě jejím následkem je Pád Berlína bohužel dílo nerealistické. Aljoša a Nataša se štěstím přežijí válku, oba, a není to nikdo jiný nežli sám báťuška Stalin, kdo Aljošku osobně přiměje, aby dívce vyznal lásku.

Ale to není vše! Ve finále filmu se Aljoša a Stalin potkají ještě jednou a vrah žehná v dobytém Berlíně jejich svazku. Je to pár metrů od Hitlerova bunkru a žádnému divákovi neunikne, nakolik novomanželé Stalina milují. Slušelo by se napsat KONEC, škrtnout EC a připsat INA (=KONINA), ale místo toho následují glorifikující záběry vznešené Stalinovy hlavy na pozadí vlajících praporů. Pokud se ovšem domníváte, že je to aspoň ždibec původní filmařská invence, jste mimo jak les jedlí. Jest to vykradeno z filmu Kolberg (1943-1945).

 

A víte, propaganda je životně důležitá. Skutečně. Psychologická válka jakbysmet. Patřily na Zem, co svět světem stojí, a k natočení „veledíla“ o statečném městě Kolberg, které kdysi odolávalo Napoleonovi, byly dokonce odvolány síly z fronty. Práce na uměleckém díle neustávaly, ani když Německo zřetelně prohrávalo, a film se znovu a znovu promítal zjara 1945, kdy chyběly do ukončení bojů týdny. Goebbels nicméně nebyl idiot a měl nejméně jeden správný postřeh. I po totální prohře působivý film zůstane v paměti. Ministr propagandy se domníval, že bude Kolberg Německo provždy ospravedlňovat. Přitom je to schematický film plný klišé.

Oproti němu je takový Alexandr Něvský (1938) klenot. S jednou výhradou. Je to podlý klenot a krajně podlým způsobem protiněmecký film.

 

Hnusem a trapně protibritským paskvilem se pak stal Strýček Krüger (1941), který předvedl - vedle bezpočtu dalších, děsuplných klišé, že to byli právě Britové, kdo vynalezl koncentrační tábory. To sice není nepravda, ale podobně asociativním sestupem do času lze argumentovat vždy. A masově se umíralo již v (koncentračních) táborech za války Severu s Jihem.

Ale k filmu Strýček Krüger. Je to skutečně „klenot“. Falšuje historii búrské války a vysoce zdařile tím ospravedlní jakkoli surový útok na Británii čtyřicátých let.

A zatímco dobrotivý vůdce Búrů „strýček Krüger“ je stylizován až do Ježíše Krista během „Kázání na Hoře“, lord Kitchener je pouhým bezohledným Anglánem a rozpoutal v Africe přímo totální válku.

Ale vznikly horší paskvily a mistrovským kouskem válečné propagandy zůstává dodnes právem zakázaný kvazi-dokument Věčný Žid (1940) od Fritze Hipplera.

Působivost toho filmu je bohužel tak mocná, že jeho zhlédnutí přesvědčí o pravdivosti nacistického pohledu každého. A když říkáme každého, možná nemíním zrovna vás, ale i diváky židovského původu. Je to zapříčiněno zvláště vyvrcholením, které umí vyvolat mezi diváky ryzí antisemitismus. Goebbels si zakládal na (už jistou dobu předtím připravené) scéně rituálního podřezávání a vlastně je chtěl prosadit již do filmu Žid Süss (1940).

 

Málem se to stalo. Jenže režisér Harlan se vykroutil (byť s odřenýma ušima). Přesvědčil říšského demagoga, že by šok přebil zbytek příběhu. A měl pravdu. „Zbytek“ je jistě odpornou propagandou, nicméně se přiznaně jedná o fiktivní záležitost.

Richard Taylor bývá napadán konzervativními historiky, kteří si vědeckost neumějí představit bez psaného slova a kteří filmem často pohrdají. Ale například badatel White ze Států oponuje: „Každá psaná historie je přece produkt přesně těch postupů, jaké se užívají při produkci filmové reprezentace. Nebo snad ne?“

 

Vložil: Ivo Fencl