Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Freud byl podvodník, zatímco Jung měl pravdu aneb Chtít si něco dokázat. Glosa Iva Fencla

30.08.2022
Freud byl podvodník, zatímco Jung měl pravdu aneb Chtít si něco dokázat. Glosa Iva Fencla

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační foto

Možná každý si chceme občas něco dokázat. Na tom samotném já osobně nevidím nic špatného a ani ne prožluklého, naopak. Zvláštní mi však připadá situace, kdy si člověk něco dokazuje, dostane se již do určité nadějné fáze, nu, a v momentě, kdy ho napadne „ahá! ohó, takže bych to dal“, ucukne.

Snažím se podobným přesmyčkám vyhýbat, co to je možné, ale obávám se, že mně jich ještě pár čeká. A přitom… Zkušenosti už by byly, a kdo se nepoučí napoprvé, ani napodruhé, dokonce ani napotřetí, možná už by neměl do dalšího dobrodružství strkat hlavu. Buď mu ji usekne gilotina, nebo bude příběh zase jen končit oním „nejspíš na to mám, takže ale prr. Svět je větší, chci jinudy“.

Hovořím doposud obecně a nerozumíte mi, ale pokusím se CUKATURU některých lidí osvětlit na třech či čtyřech příkladech. A proč jenom „některých lidí“, že? Ještě by mi mohli někde namydlit podlahu - a zmydlit mě. Použiji jako výukovou pomůcku sebe.

Bylo to někdy koncem války. Chci říct, že roku 1998 nebo 1999. Tou dobou jsem často býval v Českých Budějovicích a znal se s filmovým historikem Borisem Jachninem (1932-2011). Byl mi sympatický, naprosto jsme si rozuměli. Hlavně ohledně zájmu o film a popravdě řečeno mě taky naučil pít kvalitní whisky z Irska. A to je, dodávám, co říct, protože jsem takřka abstinent. Ale doma u Borise „WISKA“ sedla. Vždycky.

Roku 1998 mi bylo 34 let; jemu šestašedesát. Prožil zvláštní dětství mrzáčka - a vůbec specifický život; ale nechci tu navrstvit jeho medailon, i když by si to věru zasloužil: letos v květnu by se totiž dožil devadesátky. Boris Jachnin ale je dávno na pravdě boží a pryč jsou časy, kdy mi doporučoval dobré filmy. Třeba Poklad na Sierra Madre. A pryč jsou i doby, kdy jezdil na filmové festivaly, abychom se tam moc-moc rádi viděli, a konkrétně si - zrovna v čase festivalu karlovarského - vybavuji jeden festiválek menší. Seděl jsem uprostřed ztemnělého sálu a přede mnou jen plátno a před plátnem Boris Jachnin usazený na židli.

Nejprve měl krátkou přednášku, protože promítání bylo tematické. Potom přišly filmy, respektive vždycky jen ukázky. Znervózňující bylo, že se přitom díval do tváří obecenstva. Ne, mně to nevadilo, ale vedle seděl pan Degl, malíř a potomek známého rodu filmařů, a ten se vrtěl. Z nějakého důvodu „nasadil“ Boris i ukázku z westernu Zpívej, kovboji.

No, westernu. Je to taková socialistická napodobenina, kde se vyskytují Vašek Neckář a Dean Reed (1938-1986). A kdo byl Dean Reed, asi víte; dokonce o něm tady vyšla po převratu velmi tlustá kniha. Ale nechci toho nebohého frajera ze Států kritizovat a spekulovat, zda to byl jenom dvojitý, anebo dokonce trojitý odpíchnutý agent. Tak či onak se mu přezdívalo Rudý Elvis. A ve filmu jsou taky písničky a roli jeho kamaráda přijal sám „oscarový“ Václav Neckář, jak řečeno, a pamatuji, že mi bylo strašně, strašlivě divné, proč se mi Jachnin v jednu chvíli začal ukrutně urputně koukati do kukadel. Hele, hele, co je. A proč nekouká do očí radši tady Deglovi, štvalo mě. Ale pusťte si někdy ten film, i když - podle mého názoru - se to dá vydržet jen tak jednou.

Naše ukázka začala smírně, načež se chabě vyvíjí jakýsi příběh a Boris mi do očí čučel a čučel. Pak… Najednou vás to zvukově šlehne a slyšíte tu nejnádhernější Neckářovu písničku, co kdy pěl. Vyhrkly mi automaticky slzy. Je to tím kontrastem. Tím hrozným kontrastem to muselo být. Mezi filmem a tím, co Vašek uměl okolo roku 75 s hlasem.

A Boris to čekal. Přesně tohle. Jednoduše to již předem věděl. Setkal se s tím předtím ne snad nespočtukrát, ale určitě víckrát. Efekt překvapení, efekt kvality, efekt přebití slaboty. Neckář. V čase natáčení ještě pořád měl hlas, kterým u nás nedisponoval nikdo. Jednoduše to nebylo s ničím tady srovnatelné. Ta jeho Píseň pro Joriku, dejme tomu, a… Řekl to nějak podobně kritik Jiří Černý. „A pak dlouho nic… a Neckář. Naprosto svůj.“ A to zasaďte do mdlého socialistického westernu. To vám bylo takové překvapení, když ten Vašek zazpíval… Zkrátka na slzy. A historik mě otestoval, ba testoval i funkci pana Neckáře. Současně asi chtěl obecenstvo upozornit na tu nádhernou písničku, protože věděl, že by se na film samo nikdy nepodívalo. Ten hit by nenašli. No, a vy se taky nepodíváte, ale teď aspoň víte, že tam je písňový šok. Moc hezké.

Boris mě pozval i na pár přednášek. Hovořil hlubokým hlasem, například o Ejzenštejnovi. Zajímavé. Moc. Ani jsem si neuvědomoval, kolikrát to už musel Boris opakovat a pilovat. Líčil třeba dětem, jak se Ejzenštejn zamiloval a posílal dopisy po nějakém provázku… Hned vedle mě, ale i všude v aule seděli samí mladí studenti. A po mém boku dívka a kluk, oběma mohlo být dvacet. Jak vzpomínám, on se cítil fandou Alfreda Hitchcocka, což byl připraven Borisi Jachninovi vmést do tváře. No, ale nemyslím, že by to slavného historika mohlo jakkoli rozhodit. Ejzenštejn je jistě dobrý, avšak Hitchcock lepší. To víme. Tak třeba film Pověstný muž, jehož titul lze dle mého názoru přeložit i jako Pověstná žena.

Ta dívka chlapci lehce oponovala, ale jen proto, že ještě od „velkého“ Alfreda moc filmů neviděla; to mi bylo jasné. A já seděl hned vedle a byl starší jen o mizerných 14 let. Tenkrát mi to připadalo hrozně moc. Ale rozhodl jsem se přesto, že tuhle filmovou školu vystuduji. A sice mi uteklo už čtrnáct let, ale co! Takže rozhodnutí proběhlo, ale bylo to jen takové filmově-přednáškové rozhodnutí. Nic víc. Hlavou mi proběhly i představy o problematičnosti svého uplatnění po té škole a taky jsem měl - jako já vždycky - až moc jiných zájmů. Bylo mi hlavně strašně líto, že ti dva nejsou mými spolužáky a kamarády, nicméně jsem je zradil a na školu nešel. Dál jsem pil s Borisem, vedli jsme debaty a nahrával mi filmy - pro syna. Ale… Ale přeskočím teď nějakých patnáct let a ocitám se rovnýma nohama v lomu.

Sice jsem tam nepracoval, nicméně o víkendech jsem měl za úkol ten lom hlídat. Vymyslil to asi majitel oné díry v zemi - a zadal bezpečnostní agentuře, která mě tehdy zaměstnávala.

Jednoho dne mě zkrátka v lomu vyhodili z auta mezi strnulé bagry - a neumíte si představit krásu onoho prostředí. Všude lesy, hluboko dole v propasti rybníček a spousty žuly na hroby - v různém stadiu opracování. Jednoduše jsem nemohl uvěřit, že budu za něco podobného ještě brát peníze. Ale stalo se - a vydržel jsem tam nakonec tři roky. Vždycky jsem přijel na kole v pátek večer a ráno v sobotu domů, bylo to jen pár kilometrů. A v sobotu večer zase tam - na noc - a v noci na pondělní ráno už jsem vypadl extrémně brzy, tak ve čtyři, abych nerušil dělníky. Samozřejmě jsem tam toho hrozně přečetl a poznal zajímavé lidi. Jeden Moldavan tam i nastálo žil v obytné buňce a mohl tedy vlastně díru hlídat místo mě. Díru a stroje. No, ale kdy by spal, když přes den fyzicky makal? Navíc… Na víkendy odjížděl do Ústí za milou, než ho zradila. Velmi dobře hovořil česky, byl šikovný, uměl třeba dělat podlahy a taktéž byl nehraně zbožný. Jistěže pravoslavně. A neustále stahoval filmy. Byl jsem při tom. Anebo býval. Ani zdaleka ne každý film ale prošel Sergejovým výběrem. Byl extrémně přísný a zcela spoléhal na intuici, zkušenost a čidla svého odhadu. Nečetl, ale inteligentní byl. „Tohle bude blbost,“ říkal skoro o všem, sotva zhlédl dvě ukázky. Obyčejně se nemýlil. Spřátelili jsme se, ale to je jiná pohádka, jak by řekl Kipling, a napsal jsem o „životě v lomu“ povídku pro jeden časopis. Měl jsem se v těch letech víc než dobře a Hemingway by tam stačil vyprodukovat hned několik románů. Já napsal jednu anebo dvě knížky, hrozné spousty článků do Literárních novin - a moderoval přes týden hned několik cyklických pořadů.

Jeden byl o záhadách, druhý o literatuře. Ale bylo to pořád málo, a ještě taky žil táta. Povídá mi: „Člověče! Když máš tolik času a vždycky tejden volno, to bys moh´ ještě udělat vysokou.“ Já jsem totiž v mládí asi ze dvou vysokých škol utekl, ačkoli jsem na nich předtím strávil skoro čtyři roky.

„Vejšku? A jakou?“

„Co tě baví. Vyšší geodézie už ti nešla, a proč jsi za socialismu bojkotoval ta studia na Univerzitě Karlově, to jsi mi dodnes nevysvětlil.“

„Museli jsme tam možná při tělocviku do bazénu,“ dělal jsem si „prču“.

Táta se zasmál. Od plic. „Ale vážně. Proč jsi zdrhl? Proč jsi se radši dva roky flákal na vojně?“

„No, dalo se tam dobře číst a psát. Teda… Kromě začátků.“ Odmlčel jsem se. „Možná bych mohl jít na psychologii.“ A najednou mě to vážně popadlo. Bylo mi přitom pomalu padesát.  Řekli nám, že přijímačky uděláme, ale bude pro mě osobně jistější, když absolvuji týdenní kurz. To ještě předtím. A protože jsem v týdnu nepracoval, nebyl to problém. Do věci jsem se opravdu ponořil, a ještě pořád mám sešit plný poznámek. Psychologie mě zajímala víc a víc. Už jsem pochopil, že Freud byl podvodník, zatímco Jung měl pravdu, a líbili se mi budoucí přednášející. Bezvadné dámy, samí skvělí lidé. Taky by mě jejich práce nejspíš bavila. Ten týden školení pomalu představoval rok a jediné, co mě znervózňovalo, byly některé mladé dívky, které mě ve svých devatenácti prostě přitahovaly. Trochu. A nakonec jsem měl dojem, že již umím vše a jednoduše nemohu proletět. Možná ty testy neudělám za sto, ale dostačujícím způsobem určitě. Jenže co dál? Budeš muset čtyři roky chodit do školy, načež… Skutečně chceš dělat psychologa? Popravdě jsem si to představit nedokázal.

Byl jsem zvyklý pořád psát - a na značnou svobodu. Vždycky jsem taky intenzivně četl knihy nejrůznějších oborů; jenom psycho-specializace mi nepřišla jako dostatečně širé pole. Takové knihy o Hitchcockovi jsou samozřejmě zajímavější. Takže se na školu dostanu a s prací u agentury seknu, ale půjde to vůbec? A vyjdu finančně?

Dopsali mi, že jsem bodů nasbíral dost, ale zájem o studium je tak mocný, že už jsem těsně pod čarou. Nevejdu se. Ale mají na univerzitě pro ty případy a mne ještě jiný obor, kde se psychologie taky přednáší. Tam prý mě vezmou. Ale i tak jsem měl pocit, že tu je pár lidí, kteří si celou dobu myslí, že jsem novinář, který se inkognito přihlásil, a nechce víc než napsat o poměrech během přijímaček. Reportáž. Což jsem samozřejmě napsat mohl, ale právě proto, že to možná čekali, jsem to už nikdy neudělal.

V tomhle případě jsem ale měl o něco lepší pocit, než když jsem „zradil“ onu filmovou školu Borise Jachnina. Třeba bych psychologii dokončil, ale… V oboru bych stejně nepracoval. Nebo ano?

Svého času jsem se dokonce ucházel i o post novináře v Denících Bohemia. Muselo to být někdy mezi roky 2006 a 2009 - a nepotřeboval jsem vůbec nic s výjimkou tří námětů na reportáž. Ty jsem „schrastil“ za jedno odpoledne - a zvládli byste to taky. Uvědomte si však, že při práci v podobném deníku byste další a další tři náměty museli vymýšlet či někde lovit každý týden. Zaser a zase. Ale na to jsem nemyslel a věřil si. Seženu toho vždycky dost. Jsem kapitán – a v nejhorším si něco vymyslím. Ale ne! Ale ne! Pozor! Poslední větu škrtněte. To se přece v denících nesmí. Tam píšete pravdu - a nic než pravdu. Že ano. A nic není staršího než noviny příští den.

Prošel jsem jakýmsi „kolečkem“ a dostal se k rozhodovacímu řízení. Seděli tu slovutný šéfredaktor i mnozí další. Mám dojem, že taky můj přímluvce. Anebo přímluvkyně? Kupodivu si už nevzpomínám, ale možná přímluvce i přímluvkyně. Oba mladí. Přišlo pár otázek. Bez problémů jsem odpověděl. „Bereme vás.“ Jak jsem to uslyšel, vstal jsem a povídám s naprosto bezelstnou jistotou hodnou skutečného „génia“.

„Já…“

„Co?“

„Já si to, víte, šéfe, právě na poslední chvíli rozmyslel.“ Tak rychle jsem předtím nevypadl odnikud. ALE CO! DOKÁZAL JSEM SI, ŽE NA TO MÁM. Nebo snad ne?

Jistěže ne, ty idiote. A to jsem říkal sám sobě. Dokázal jsem si pouze, že by mě zaměstnali na tři měsíce. Nato by se lámal „chlebík“. Teprve pak. Šel bych. Možná.

Což mi připomíná ještě jedno výběrové řízení.

Byla to jakási agentura či firma, kam jsem snad zabloudil omylem. Chtěli po mně nějaké odpovědi a seděla tam neobyčejně přitažlivá dáma. Mohlo to být zjara 2009, už bych ten dům a vchod ale asi nenašel.

Těžko říct, co se jim na mě či mých reakcích nezamlouvalo, ale odepsali mi, že jsem neprošel. Nebo tak něco. Pro mě to ale celé byl natolik fascinující zážitek, že jsem o přijímačkách napsal povídku. A navíc trochu erotickou. Někde jsem ji uveřejnil. Uvědomil jsem si ale, že si ji zkoušející nepřečtou, to by byla přílišná náhoda, kdyby na ni kápli, a tak jsem jim povídku poslal. Anebo odkaz na ni, už nevím. A za pár hodin jsem na záležitost zapomněl. Četl jsem něco od Neffa či Kinga - a bylo to za mnou, a jak říkával stoletý Otakar Vávra: „Házet věci za hlavu. To je ten recept. Házej problémy vždycky za hlavu.“

Jenže se ozvali. Povídka někoho ve firmě očividně zaujala. Chtěl jsem je tím příběhem urazit, ale někoho jsem vzrušil a nabídli mi místo. Popsal jsem jejich „bunkr“ dokonale. Přijali mě. Chtěli, abych tam přišel, pracoval s nimi. Byl to pro mě šok. Zda i zadostiučinění, nevím. „Strašně se omlouvám,“ povídám do telefonu.

„Ale proč? Pročpak?“

„Už pracuju jinde.“

„Vy? A kde, proboha?“

„U bezpečnostní agentury v muzeu.“

A ve skutečnosti jsem sám sobě nikdy nedokázal vůbec, ale vůbec nic.

Všechno je přece vždycky jinak.

 

Vložil: Ivo Fencl