Nejde o to mít názor a k němu kývaly, ale umět si jej obhájit, říká autor nové knihy o Husovi. A upálili by dnes Nelu Liskovou, táže se

ROZHOVORY NA OKRAJI PhDr. Radovan Lovčí (*11. 4. 1977 v Plzni) má, jak říká, hlavní domov v Plasích. Na stará kolena se ještě pustil do doktorandských studií v Praze, externě rediguje a věnuje se publicistice. Zaměřuje se na masarykovskou a benešovskou tematiku a na dějiny ženské emancipace. Je autorem několika historických i beletristických knih a editorem a jedním z hlavních autorů právě vycházejícího sborníku duchovních zamyšlení o mistru Janu Husovi, jehož 607. výročí smrti jsme si připomněli 6. 7. 2022.

V době covidové ses veřejným akcím intenzivně vyhýbal. Na několik měsíců tě nedávno skutečně vyřadil z aktivního života právě covid…

Pro lidi s dobrou imunitou byl covid chřipečkou, jiným přinesl smrt. Měl jsem několik přátel s oslabenými průduškami, astmatem. Mají pomníčky. Hodně se mi stýská po Sofii, která byla mojí skoro stejně starou kamarádkou. Krásná, empatická a inteligentní ženská plná plánů do budoucna. Zabil ji agresivní průběh covidu. Byli jsme přátelé, ne partneři, ale chybí mi. Stesk jsem ještě zcela nevyhnal. Umírají čtyřicátníci běžně na chřipečku? Nevím o tom. Mrzí mě sobectví a výsměch neempatických lidí, kteří si myslí, že když oni sami něco zdárně zdolají během pár dní, tak všichni okolo na tom musejí být stejně.

Bojíš se nové vlny?

Strachem se ničit nechci, pocitově ne. Racionálně se ale dalších mutací obávám. Astma, které mám od dětství, není tak urputné. Covid ano; jak mi ukázal na těle. Myslel jsem si původně, že si ho vytvořila Matka příroda nebo NĚKDO-NĚCO SHŮRY, aby nám TO dalo najevo, že když se nebudeme k životnímu prostředí chovat lépe, tak se najde cesta, jak nás přinutit. Teď, po prodělané nemoci, si spíš myslím, že covid je zatraceně chytrá potvora, která si perfektně umí najít v těle nejoslabenější místa a ta natvrdo zasáhnout. A že to nejspíš uteklo z nějaké laboratoře… Husovsky řečeno, je to tedy „lidský nálezek“…

Všichni musíme počítat s tím, že se teď bude běžně umírat i na covid – napříč generacemi. Občas si ale říkám, že ať už covid přispěchal odkudkoli, může mít i dobré stránky.

Jaké?

Člověk je nucen klást si otázky po smyslu života, nebýt tak připoutaný k hmotě, nenechávat některé věci až na stáří. Když to vezmeme z lepšího hlediska, může to vlastně být stimul duchovního vývoje. Lidé ve středověku umírali brzy, na dnes běžně léčitelné potíže. Byli se smrtí konfrontováni neustále, neutíkali před ní. My to neumíme. Možná byli po spirituální stránce mnohem vyspělejší. Třeba covid může být tak trochu i duchovním učitelem, byť s pomyslným karabáčem nebo katanským mečem v ruce. Jinak se z něj ale rozhodně neraduji. Můj osobní výsledek? Poškozená paměť, spánek a oči: na každém – po covidu – nějaká ta dioptrie. Mohlo být nicméně hůř. Ještě mám různé plány, zatím se mi nechce odcházet. S pokorou děkuji, že jsem nedopadl jako kamarádka, i za neplánované brejle.

Ostatně přišly další hrůzy!

To je pravda, a tak se člověk obává i toho, čeho dnes všichni. Jaderné války, která může vyhladit lidstvo a většinu života na planetě. Sedíme už dekády na sudu prachu, v klidu, jako by se nic nedělo. Netuším, jak skončí válka na Ukrajině. Jsou různé varianty vývoje: špatné, horší, nejhorší…. Už jenom fakt, že jaderný kufřík drží pravděpodobně smrtelně nemocný psychopat, paranoik a megaloman Putin, který si teď začal hrát na nového Petra Velikého, nic dobrého nevěstí. Ale přestárlý americký prezident, který občas působí dezorientovaně, ve mně také budí rozpaky. Na mysl mi někdy až nutkavě přichází kacířská otázka: kdo teď vlastně v USA reálně vládne?

 

Radovan Lovčí přednáší v městské knihovně v Plzni, rok 2018. Foto Peggy Kýrová 

Jenom prezident to nebyl nikdy. Ani v Rusku to tak není, i když to tak působí.

Jistě, ale oba mají klíčové pravomoci. Každopádně nejdůležitější úkol pro nejbližší dobu je jaderné odzbrojení. Ne totální, to nepůjde. Ten odstrašující potenciál velmocím zůstane, ale nač mít tisíce jaderných bomb, které můžou vyhladit většinu života naší planety? Vždyť to nevede k vítězství, ani zničení protivníka, nýbrž k sebedestrukci lidstva. Pár desítek bomb by velmocím mělo stačit. Omezeným počtem jaderných výbuchů sice významně poškodí nepřítele a bohužel naruší i planetu, pravděpodobně ji ovšem nezničí. Nejvíc by na takováto omezení měly tlačit státy, kterých se jaderná válka zdánlivě netýká. K čemu jim asi tak bude neutralita, když je konflikt zlikviduje jako vedlejší účinek? A je to i záležitost prostých obyvatel, mas. Nač je běžným občanům vítězství jejich mocnosti, když je válka zahubí, zatímco elita vůdců zůstane v bezpečí bunkrů, daleko od díla zkázy? Máme se radovat z toho, že zbohatlíci a politické špičky přežijí, zatímco obyčejní občané budou chcípat jako krysy na ozáření či během hladomoru? A s biologickými zbraněmi je to podobné. Covid by měl být varováním, i když nečekám, že Čína někdy oficiálně přizná, že unikl z její laboratoře. Generální ředitel Světové zdravotnické organizace ovšem hypotézu úniku bere velmi vážně.

Přejděme k Husovi. Mimochodem, jakými nemocemi trpěl, pokud se to ví?

Přiznám se, že tohle jsem nikdy detailně nezkoumal, a zdůrazňuji, že naše kniha není historická. Jde o soubor duchovních zamyšlení pro kohokoli přemýšlivého se zájmem o téma. Ale potěšilo mě relativně nedávné televizní zpracování Husa (2015, v hlavní roli Matěj Hádek), kde poradci a tvůrci vnímali speciálně tuto problematiku velmi zasvěceně. Dlouhé odloučení od druhých může mít zásadní dopady na psychiku, což je záležitost, kterou u vězněného Husa uměli zdůraznit a rozpracovat. Film mě jen trochu zklamal techno-muzikou místo originálnějších dobových nástrojů, které by lépe přiblížily atmosféru doby.

Co bys řekl k rozporu mezi Husovým asketickým zobrazováním a jeho spíše podsaditou postavou?

Husovy idealizace jsou fenoménem, který žije celá staletí svým životem. Pravda je, že lidé často preferují soulad krásy vnitřní a vnější. Prostě to lépe vypadá, i když realita může být často opačná. Takový svatý Pavel nebyl krasavec. Ale uměl být přesvědčivý. Myslím, že zajímavě výtvarně podaný Hus je pod Krakovcem. Jde o sochu Milana Váchy. To není humanistický a plamenně gestikulující asketa, ale dobře živený muž oválných slovanských lící. Hluboce o čemsi právě přemýšlí.

 

Mistr Jan Hus pod Krakovcem, citováno z galerie Milana Váchy

Setkal jsem se s názory, že byli v Kostnici tolerantní a měl několik šancí, jak se vyvléci.

Kdyby Hus býval byl odvolal, zůstal by stejně uvězněn v některém z klášterů. Takový život by pro člověka jeho typu a rozhledu byl už jen živořením. Pravda je, že jeho konec nás nutí k otázce: zachovali bychom se stejně? Co bychom udělali na jeho místě? Co identicky, co zcela jinak? Luther se později skrýval pod ochranou jemu nakloněné šlechty a to ho svazovalo při její kritice. Co by od svých ochránců musel asi později strpět Hus?

Měl navenek odvolat a doufat v osvobození od přátel? Dočkal by se pomoci, nezůstalo by u slibů? Stál by vůbec o pomoc? Nemohl si říct, že mu hodnostáři v Kostnici za to nestojí a že před nimi klidně zalže stylem pia fraus? Evidentně volil tak, jak volil, a to je třeba respektovat.

Sám by ses zachoval jako Hus?

Asi bych se snažil utéci, tedy nedat kůži zadarmo, a pak si ještě s oponenty znovu zabojovat na dálku alespoň perem. Určitě bych ale nechtěl – na jeho místě – hrát hlavní roli trpící oběti v sadistickém divadle pro druhé, při upalování, a snažil bych se v nouzi nejvyšší odpravit vlastní rukou. Jenže sebevražda byla v dané době vnímána velmi negativně a Husa by jistě připravila o část jeho posmrtných ctitelů.

Tebou sestavená kniha je kolektivním dílem. Jistě se nechceš žádného z autorů dotknout, ale které studie máš za nejpřínosnější?

Myslím, že každý text je něčím osobitý a nutí k zamýšlení. Nepředkládáme ovšem košaté historické nebo teologické analýzy. Naopak. Klademe si otázku, čím může být Hus zajímavý pro dnešního člověka, co je na něm stále inspirující, v čem ukázal lidstvu cestu. Nenapsali jsme dílo pro akademiky, ale myslivého čtenáře, který si může k souboru textů přiřadit ještě svůj, imaginární. A interpretaci, v níž se pokusí odpovědět i sobě: čím právě jemu Hus imponuje, co na něm shledá inspirativního, nadčasového.

Jarmila Plotěná si klade otázku, jak by byl Hus přijímán v dnešní době. Loni zesnulá Sofie Pavala se zabývá tím, jak kultivovat svobodu slova, k níž začali dláždit cestu lidé Husova typu, byť ji vnímali ještě svázanou biblickými mantinely. Sofie dává svůj návod, jak kolem sebe nešířit negativní atmosféru či ryzí negaci. Historik Tomáš Herajt zmiňuje dekadentní morální prvky dnešní doby. Pavel Sedlák hledá paralely mezi Husem a Havlem. Filozof a lingvista Jiří Olšovský se zabývá vztahem katolictví a protestantství: přichází s vlastní syntézou a ukazatelem duchovní cesty, kde má prostor také meditace a jóga.

 

Jak poznamenal pan Lovčí, na obálce knihy Mistr Jan Hus dnešku spolupracovali mistr malířský Václav Brožík z Třemošné u Plzně a mistr grafický Marek Novotný z plzeňských Slovan. Tato útlá knížka je též pravým důvodem rozhovoru. Šéfredaktorka ji dostala darem, přečetla a protože jí připadala velmi zajímavá a inspirativní, požádala Iva Fencla o interview s Radovanem Lovčím. Oba jsou autory Krajských listů.cz, navíc přátelé, proto volba padla právě na pana Fencla. Foto se svolením Radovan Lovčí

A ty?

Mimo jiné se zabývám tím, jak může být oslavován Hus o sto let později, a tzv. politickou korektností, fenoménem dneška. Husem co obecně lidským archetypem a jeho novodobými podobami, které mohou mít také ženskou tvář. Křesťanství a postavy kolem mistra Jana interpretuji v duchu reinkarnační teorie, což je věc ve většině tradičních církví heretická, tedy zakázaná. V tom bude kniha nezvyklá, ale může oslovit svobodné duchy v církvích. Ty, co mají na některé otázky vlastní názor. Ovšem možná kniha víc zaujme necírkevně orientované duchovní hledače, jejichž počet je – po nedávném vyhodnocení sčítání lidu v Česku – podobný počtu církevních křesťanů. Když se dnes řekne, že se někdo hlásí k duchovní cestě, tak v mnoha krajích platí, že je z cca dvou tak hovořících pouze jeden vázán na církevní organizace. Unitaria je strukturou volná, liberální; ale obsahem programů výrazně bližší té neorganizované skupině duchovních hledačů.

Píšeš jak odborně, tak beletrii. Čeho si nejvíc ceníš v první a druhé oblasti?

Střídám několik publikačních žánrů, baví mě to. Pravda je, že díky tomuhle bonboniérovému přístupu asi nezanechám fatální stopu v žádném, celebrita za mě nebude. Ale díky Bohu za to. I když nejsem introvert a společnosti se nevyhýbám, slavný být nechci. Kdyby mě lidé poznávali na ulicích, ztratil bych klid a soukromí a přišel si jako pod drobnohledem. Blbě se zašklebíš, cvak, druhý den jsi v Blesku. Musel bych si snad hledat nový domov za hranicemi, abych si vrátil pocit soukromí. Je to možná zvláštní, protože většině kumštýřů, a to nejen písmáků, dělá sláva a veřejná známost příjemné blaho na duši. Mě děsí.

 

Obálka knihy Ženy proti proudu o prvních ženských pionýrkách, které si musely vybojovat v 19. století nárok na duchovenskou profesi, autor obálky Jiří Kloboučník. Foto se svolením Radovan Lovčí

Jenže neznámý, nepopulární autor prodá méně obrazů, knih. I tady je ten důvod. A dobrá díla nemohou za ukrytost autora, ne?

Beletrie rozhodně je svobodnější žánr. Volnější. Osvobozující. Můžeš si vymýšlet, jak chceš, zatímco historické psaní je náročné; jde pomalu, ztuha. Detektivka. Sháníš stopy léta. Ale nepostrádá to adrenalin, vzrušení historického kriminalisty, který jen těžce, po střípcích – rozesetých na mnoha místech – odkrývá ztracený obraz, nebo aspoň podstatný fragment. A psaní duchovních zamyšlení (husovský sborník) je další žánr, kterému se léta věnuji.

Ale píšu i humoresky. Zároveň vážné věci. Jak mě tedy mají čtenáři nahlížet? S vážností a ztuhlou tváří? Nevážně, přátelsky si ze mě utahovat? Ano, pro některé je to matoucí. Občas i pro mě. Jaký tón nasadit při přednášce? Hrobově-patetický? Humorný? Dle tématu? V posledních letech jsem to řešil tak, že určitou odlehčenost vkládám úplně do všeho. I do velmi vážných přednášek. Proč? Abych to sobě i vnímatelům zjednodušil.

 

Obálka připravované knihy humorných povídek s ilustracemi Petra Bauera, grafické zpracování Olga Kuchtová. Foto se svolením Radovan Lovčí

Ještě bych se rád vrátil k tvojí dlouholeté práci v nejmenovaném plzeňském nakladatelství. Kolika knih ses u nich stal spoluautorem a na kolika titulech ses podílel redakčně?

Redigoval jsem pro různé subjekty, ale zredigované tituly si nepočítám. Určitě to už asi dělá třímístné číslo. Spoluautorem jsem se stal u jedenácti učebnicových publikací, kdy jsem musel nahradit autorský výpadek nebo si rozdělit narychlo s někým jeho práci. Koncepce nebyla má, takže jsem se vezl na tvůrčí vizi jiných osob. Jestli jsem do toho vložil něco zásadně svého, tak víc prostoru věnovaného Moravě a Slezsku. I učebnice dějepisu se totiž občas píší příliš čecho- a prago-centricky. To jsem měnil. A že jste spoluautor řady vámi redigovaných knih, protože jste je museli generálně přepsat či doplnit, znají všichni kolegové. Ale prakticky žádný autor vám tohle nepřizná, natož aby vám dovolil být spoluautorem. Jen čestné výjimky jednají jinak. Stalo se mi to třeba u knihy Známky (2009). Kus práce jsem si rozdělil s autorem Lumírem Brendlem, tehdejším předsedou Svazu českých filatelistů. To byl specialista na slovo vzatý i v cizině, nicméně hodně zaneprázdněný, vše nestíhal zpracovat. „Napiš se tam taky jako autor!“ hlaholil na mě Lumír, a mně to bylo trapné. Mé jméno – vedle takové filatelistické kapacity? Zůstal jsem v knize uveden jen jako redaktor. Dostala literární cenu a já si pak skromnost vyčítal.

Co si myslíš o Středisku západočeských spisovatelů?

Nepatřím k dlouholetým členům a v letech covidu jsem se jako průduškář stáhl ze všech veřejných, životu nikoli nezbytných akcí; takže je možné, že aktivní jádro Střediska se na mě trochu zlobí. V dobrém slova smyslu je to spolek pozoruhodných osobností (dvaačtyřiceti), z nichž některé jsem znal už dřív, jiné teprve poznávám. Určitě jde o velice inspirující společnost. A co bych vytkl? Někdy zbytečně třaskají a vřou na schůzích emoce. Ale to je holt těžká věc. Spisovatel je taky umělec, a tedy osoba leckdy plná vroucích, prudkých citů – a podle toho to dopadá. Sám umím navenek zachovat flegmatickou tvář. Uvnitř ovšem někdy mám rovněž bouři emocí, a co neprozradí obličej, naprášily by měřič tepu nebo EKG.

Co si myslíš o Obci spisovatelů České republiky?

Nechce se mi příliš hodnotit spolek, kam člensky nepatřím, i když nabídku na členství jsem dostal. Zatím nemám čas angažovat se na tolika frontách. Zdálo se mi však, že řada spisovatelů bere členství v Obci jako prestižní záležitost a některým jde víc o to být členem, než vyvíjet činnost. PR Obce mi přijde slabé, facebookové stránky jsem nenašel, asi by to chtělo změny. Jinak se mi zdá, že organizovaní spisovatelé po roce 1989 už moc nehrají roli svědomí národa, to spíš možná jednotlivci. Osobně si tedy vážím těch, kteří kromě svého kreativního šmrdlání nezůstávají uzavřeni do vlastního světa a dovedou se zastat vězňů svědomí, ozvat se stran lidských práv, sociálních poměrů obyvatel. Zrovna teď mávají ekonomické a sociální problémy nejen s nejchudšími, ale se střední vrstvou, což ostatně je ve srovnání s vyspělým Západem klasická evropská chudina. A zdá se mi, že naše vláda v lecčems spí, zatímco jiné evropské vlády jsou v pomoci občanům aktivnější a vynalézavější. A může se stát, že bude námitky třeba dát najevo v ulicích spolu s odboráři, což píšu s vědomím, že si mě za tohle různí „přátelé“ vymažou z Facebooku. I ti reální, protože vynadat někomu na displeji je jednodušší, než zpříma do očí. A přitom nezastírám, že jsem sám volil jedno z uskupení téhle vlády a jsem přesvědčen, že to jako jediné myslí upřímně s bytovou politikou, kterou jinak pokládám za nejzpackanější agendu polistopadové éry.

Jednou jsi mi říkal: „Škoda, že´s nedodělal vysokou. Mohl bys přednášet.“

Obávám se, že žijeme v době akademické titulománie a hypertrofované honby za publikační činností na vysokých školách. Na nižších úrovních to ale neplatí. Tam jsem naopak leckdy překvapen, že z některých lokálních muzejníků či archivářů nevypadne celá léta dokonce vůbec nic, ani řádka. Když jsem chtěl před pár lety z rodného kraje přesídlit do několika pražských historických institucí, tak jsem zjistil, že bez doktorátu za jménem nemáš šanci. Ještě v letech po mých prvních studiích to přitom neplatilo. Můj rigorózní doktorát mi teď nestačí, takže na stará kolena studuji a píši obsáhlou disertaci.

 

Spisovatel Radovan Lovčí a výtvarník Petr Bauer vymýšlejí ilustrace do nové knihy... Karikaturu nakreslil  P. Bauer.

Kvůli dlouze zavřeným archivům za lockdownů a promaroděným měsícům při covidu to možná ani nestihnu včas dodělat. V nejhorším budu mít místo disertace a dalšího doktořího přílepu za jménem „jenom“ novou knihu; i to mě ale v nouzi potěší. Každopádně ty bys mohl učit tvůrčí psaní. Znalosti o literatuře máš podobné univerzitním profesorům, možná i větší. Myslím, že v USA by šance byla. Tam se totiž víc klade důraz na praxi. Úspěšný spisovatel může být skvělým zpestřením výuky co univerzitní lektor, i bez titulů. U nás v byrokratistánu to nehrozí. Tady platí: ukaž titul, vytáhni diplom, anebo táhni. Znám z vlastní zkušenosti.

Kdo neučí nebo nepíše v Praze, jako by v ČSR nebyl. Nebo se pletu? Jak vidíš handicap mimopražských? Je to věc pocitu, nebo realita, kdy tě třeba i vyštípají?

Vztahy mezi básníky a beletristy po linii Praha-zbytek Česka nemám prozkoumané. V Praze jsem několikrát bydlel, i když mám raději život v menších lokalitách. Miluji některé pražské čtvrti, ale co mi vždy vadívalo, byla přezíravost části Pražáků k tomu, co se nalézá za Prahou. Praha byl pupek republiky a vidím to podnes v médiích. Často ty samé, profláknuté, recyklované tváře v pozici hostů, odborných rádců. V regionech máme přitom na univerzitách plno kvalitních lidí, kteří by taky mohli být vidět; ale Praha je zároveň plna náplav, takže bylo dost „spolupražáků“, které to štvalo jako mě. Když nicméně udělám přednášku v Kožlanech a Plzni na stejné téma, která z nich bude pravděpodobně zmíněna v médiích na Plzeňsku a která vůbec ne? Ani nemusím odpovídat, že…

Sám mám lepší zkušenosti s historiky v Praze a ve středu Čech než s těmi Plzeňska. Kdyby nebylo těch pražských a zvlášť některých mých učitelů na Karlovce, tak bych si jako historik téměř neškrtl; maximálně bych mohl psát recenze. Když jsem si doma – v kraji – po škole myslel, že jako spisovatel budu představovat pro místní archivy a muzea přidanou hodnotu (a že mi schopnost psát knihy otevře dveře), pravdou byl opak. I proto jsem dlouhá léta musel pracovat ve zcela jiné, tedy nakladatelské profesi. Nevstřícnosti i neskrývané rivality jsem zažil na Plasku a Plzeňsku dost. Vzpomínám též na kolegy a kolegyně, kteří přede mnou nesmírně rádi zdůrazňovali své křesťanské přesvědčení, a když jsem naivně čekal na skutky, včetně pomoci se sháněním místa, nic se nekonalo. Ostatně tohle chování některých „takykřesťanů“ kritizoval už Ježíš v Bibli aneb „po ovoci poznáte je“. Po něm Hus, tím se k němu vracím. Nejmenovaný vedoucí mi ústně sliboval místo pět let a vždycky, když se naskytlo, o mně najednou nevěděl. Jeden z největších podrazů, které jsem co historik zažil. A ten člověk byl tak chorobně ješitný a nesoudný, že se ještě cítil dotčen a uražen, když jsem ho po téhle zkušenosti už nikdy nepozdravil (což trvá takřka patnáct let).

Máš oblíbené knihy? Spisovatele?

To je pro odpověď na desítky stran. Každopádně, kdykoli se potřebuji odreagovat beletrií a přejít na lehčí myšlenkovou notu, mám oblíbených beletristů povícero, ale Hašek nikdy nezklame. Jeho povídky mě baví po sto letech, i když se přiznám, že některým reáliím v nich už občas stoprocentně nerozumím. Vše neúprosně stárne a rovněž génius humoru Hašek. Přesto pořád stojí za čtení. Z vážnější nehistorické literatury bych zmínil vedle děl Paula Bruntona, Bhagavadgíty a Nového zákona (zvláště Lukášovo evangelium je krásné) knihy nakladatelství Avatar. Vycházejí tu klenoty – a nejen spisy rodiny Tomášových, ale i díla pozoruhodného Ankera Larsena, kloubící duchovní poznání s beletrií.

Jak bereš (otázku jsem si šetřil) Husa očima unitáře?

Šéfredaktorka Krajských listů může potvrdit, že jsem se bránil jakýmkoli textům, kde by se unitáři objevili – kvůli svému spojení s nimi. Ale právě proto, že je zná málokdo, a přitom se ví o jejich spojení s Charlottou Masarykovou, jsem se loni dal přemluvit (nebo to byl možná „befél“) k rozhovoru s pražským unitářským duchovním. Nakonec i k tomuhle povídání, i když obé beru jako výjimky. Sám připravuji u příležitosti Vánoc a Velikonoc představení duchovních z malých křesťanských církví a postupně se chystám i na Židy, buddhisty a další. Potěšilo mě, když mi čtenáři psali, že je v rozhovoru zaujalo to či ono a že netušili nic o starokatolících. Nebo je zaujal rozhovor s farářem Bujnou z Československé církve. Nicméně a vzhledem k mému zaúkolování budou asi vždy v rozhovorech dominovat různí literáti a tohle budou minoritní perličky. A co říct za unitáře?

Nejsem jejich mluvčí! Smím mluvit jen za sebe nebo tým autorů, který podpořila brněnská Unitarie, k níž patřím od roku 2021. Tím, že unitáři nemají závazné vyznání víry, ale jen určitý soubor zásad (racionální a svobodné hledání pravdy, tolerance, respekt k vědě a názorům druhých), klidně by mohl vzniknout soubor textů, který sice vydají, ale bude o dost jiný, než „náš“. A stejně jako podporuji reinkarnační teorii, jiní unitáři by tohle vidění odmítli. O jednotném unitářském stanovisku k Husovi se zkrátka mluvit nedá.

Ale všichni bychom pravděpodobně ocenili jeho odvahu postavit se čelem určité názorové totalitě. Náš přístup je svojský, osobitý a možná proto je unitářů nejen v Česku tak málo. Řádově stovky. A proč? Když už někdo preferuje nějakou církev anebo organizaci, asi dává přednost jasnějšímu vedení anebo společně definovaným názorům na určité otázky. Unitáři jsou jiní. Nedodávají dogmatické pravdy, ale spíš inspiraci k duchovní cestě ve stylu: „Ber, nebo nech! Máš jiný názor? Tlumoč jej. Ale dobře si ho zargumentuj, přemýšlej o něm!“ Třeba tě pak druhý přesvědčí, že nemáš pravdu, protože jeho argumenty budou pádnější; nebo naopak. Či se názorově sejdete někde uprostřed. Shrnu: jsme demokratické společenství a asi víc filozofické, než tradičně církevní. A také univerzalistické, na naší duchovní cestě se neinspirujeme pouze křesťanskou tradicí.

A kniha o Husovi? Jak jsem řekl, osobně čekám, že výrazněji osloví nezávislé duchovní hledače bez organizačních vazeb. Ty třeba víc, než pravověrné evangelíky, pro které mohou být naše výklady teologicky nepřijatelné.

Žijeme ve zvláštní době. Lidi se veřejně přou o pravdu a svoje pravdy, znovuobjevují se cenzurní prvky, pravda se stává relativním pojmem. Je pohodlnější hledat souvěrce s týmž náhledem na svět a uzavřít se s nimi do společné bubliny, než pravdu trpělivě odhalovat a tříbit argumenty. Hus ukázal cestu k jejímu hledání, za kterou bylo vzdělání, znalosti a pokorné, trpělivé studium; ale dnes je pohodlnější najít či stvořit si na sociální síti skupinu stoupenců, kde ukřičíte oponenty nadávkami, nebo je vyblokujete. Pak si stoupence můžete zvát na setkání, a když to záměrně přeženu… Kdyby dnes někdo obnovil upalování za šíření nepravdivých názorů a byla upálena třeba Nela Lisková, nekritičtí stoupenci z její bubliny by si z ní udělali svého Husa (anebo upálenou husu, kdo ví). Samozřejmě, že by Liskové byla škoda. Je to krásná ženská, která by se mohla živit i jako modelka. Ale bohužel asi dělá chybu, že se předvádí v tom, co jí naopak shůry dáno nebylo. Vtipné kaše zkrátka moc nepojedla, a tak z ní občas padají úplné nesmysly; třeba o tom, že nás anektuje Ukrajina.

Nebo šířila vymyšlený projev poslankyně Richterové. Ale její obdobně naladění stoupenci jí tleskají. I Hus uměl oslovit davy svými názory, rozdíl je nicméně jasný. Jeho argumenty byly pečlivě promyšlené a jeho inteligenční kvocient nezpochybnitelný. Chápu, že některé evidentní výmysly mohou mít fatální dopad na dění ve státě a že demokracii rozkládají. Ta občas zajde na blbost části občanstva. Ale na druhé straně, dát jasnou dělící linku mezi nepravdu a jiný úhel pohledu je v určitých případech velice těžké. Vzpomínám na nedávné vypnutí některých webů, což je podle mne opatření sporné – taktéž proto, že by v důsledku mohlo vést až k extenzivnímu zneužívání této metody. – Ne, po Aeronetu se mi nestýská. Přečetl jsem tam několik slátatin, jež vyhovují lidem, kteří o obsahu textu nepřemýšlejí, ale chtějí mu věřit. Text lichotí jejich egu a líbí se jim, že jsou jiní, nemainstreamoví, výjimeční. Sputnik mi zase ukazoval pohled ruské strany, ale budiž, je to hlásná trouba nebezpečné diktatury; oželel jsem ho. Koho ovšem napadlo vypnout „Kupředu do minulosti“ Martiny Kociánové? Copak žijeme v diktatuře, kde se nenosí konzervativní názory? Což říkám s vědomím, že se sám definuji jako liberál.

Snad děláme něco systémově špatně jako společnost, už u kořene. Snad selhává škola, kde se příliš papouškuje. Málo se klade důraz na výměnu názorů, argumentaci. Nejde totiž o to mít názor a k němu kývaly, ale umět si jej obhájit. Říct, proč ten názor mám. Co mě k němu vede? Jak jsem na něj přišel? Umět obstát v debatě se zastáncem opačného stanoviska. Staré psy už asi novým kouskům nenaučíme a zůstanou spokojeně izolovaní ve svých bublinách, ale děti bychom ještě podchytit mohli. Uvědomí si to nový ministr a politické elity? Nemusím respektovat každý názor, ovšem měl bych umět si svůj kriticky obhájit nebo ho naopak opustit s promyšlenými argumenty. To byla i cesta Jana Husa, která je dodnes inspirativní, a rovněž T. G. Masaryka, který se k Husovi hlásil a byl ještě kritičtější, neboť měl odvahu hledat pravdu i bez odkazů na Bibli a zjevení.

 

Vložil: Ivo Fencl

Radovan Lovčí, HP, Rozhovory na okraji,