Prince nikdy nehrál. Nejoblíbenější postava je masový vrah a v divadle je nej sprcha po představení. Horká židle Zdeňka Piškuly

Foto: Se svolením FTV Prima

Popisek: Zdeněk Piškula v populární show 7 pádů Honzy Dědka, která se tentokrát uskutečnila na vnitřním nádvoří klasicistního loveckého zámku Kozel u Šťáhlav

FOTO / VIDEO Pohádkových 7 pádů Honzy Dědka doputovalo na zámek Kozel. V amfiteátru na nádvoří zpovídal moderátor mimo jiné čtyřiadvacetiletého Zdeňka Piškulu. Proč se nestal profesionálním sportovcem, ale hercem? Jak zvládl v devatenácti odchod z domova a co mu dalo vítězství v StarDance?

Je mladý, vysoký, štíhlý, má krásné světlé vlasy, pěknou tvář a široký úsměv. A tak se Honza Dědek pozastavil nad tím, že nikdy nehrál prince. „Nehrál. Ale pohádky snad nejsou jen o princích, těch už bylo dost. Můžou být třeba... o čertech... Ale to už tady vlastně taky bylo. No, já to myslel tak, že pohádka je hlavně to téma, morální poselství,“ trochu se do toho herec zamotal, a tak raději mávl rukou, aby nezačal moc filozofovat. Raději zavzpomínal, jak to bylo s jeho účastí ve dvou pohádkách. Konkurz do Tří bratrů dělal nadvakrát. „Měl jsem málo času na přípravu písniček do Třech bratrů, na castingu se mi to nepovedlo, tak jsem poprosil Honzu Svěráka, jestli bych mohl další den přijít znovu. A on mi řekl: Ty jo,“ vylíčil, jak se dostal k roli myslivce v známé pohádce.

Matěj v hudební pohádce Zdeňka a Jana Svěráků Tři bratři; foto se svolením Bioscop

Jakého šlechtice hrál v té druhé, Nejlepší přítel, si herec nějak nemůže vzpomenout. Zato si dobře pamatuje, proč ho v té roli vidíme občas divně poskakovat. „Většinu času jsem hrál bos. Když na to chodidla nejsou zvyklá, není to nic příjemného. Aby nebolelo chodit po kamínkách, musel by to člověk trénovat možná tak rok, aby kůže ztvrdla. Já měl na přípravu tři měsíce, což bylo málo. Když jsem ráno nastoupil na plac, hodně jsem se snažil, aby to vypadalo normálně, ale bolelo to, a tak jsem občas nějak poskočil,“ vyprávěl o strastech tohoto natáčení.

Přišel bez švihadla, a tak skončil s fotbalem

Tatínek z něj chtěl mít úspěšného sportovce, jako kluk hrál fotbal, pak s ním ale sekl ze dne na den. „Začalo to být o trenérových ambicích a přestala to být zábava. Jednou jsem si zapomněl vzít na trénink švihadlo a trenér mě za trest nechal celou dobu běhat kolem hřiště. Víckrát jsem tam nešel,“ zavzpomínal, proč se nestal ani slavným fotbalistou ani simulantem. To druhé je totiž věc, která mu na fotbalu také vadí. Hráči by měli být hráči, ne herci. Jsou to dvě různé profese a nemají si do sebe vzájemně fušovat. Tatínek byl ze synova odchodu z fotbalového trávníku rozčarovaný, zvlášť proto, že Zdeněk ho obratem vyměnil za úplně jiný pohyb – začal tancovat break dance. „Možná jsem měl být tím sportovcem, těžko říct,“ ohlédl se zpět.

Patrik Hrouzek v televizním seriálu Lajna; foto se svolením Stream

Další sporty mu přinesly role. V seriálu Lajna hrál hokejistu, takže začal trochu hrát hokej. „Jen trochu. Na skutečné hokejové scény jsem měl dubla. Dali mu dres s mým jménem na zádech, paruku s dlouhými vlasy a jel. Protože takové ty starty z nuly na sto, na to jsem fakt neměl.“ Mnohem víc mu do života vstoupil basketbal, který začal hrát díky filmu Zlatý podraz. „Když to jde, chodím hrát třikrát týdně,“ svěřil se, že bez sportu, i když rekreačního, si život prostě neumí představit.

První konkurz vybrala babička

Když bylo Zdeňkovi dvanáct, běžela v televizi pozvánka na konkurz do seriálu Vyprávěj. Hledali modrookého blonďatého kluka. „Babička řekla, že bych tam měl jít, tak jsem šel. Roli jsem dostal. Možná protože mi na tom zas až tak moc nezáleželo,“ vzpomínal. Za rok přišel další seriál a ze Zdeňka se stala dětská televizní hvězda. Jenže v dětském kolektivu ve škole mu to moc slávy nepřineslo. „Děti umí být svině. Nechci všechny házet do jednoho pytle, ale byly tam případy, které mi dávaly čoud.“ Zároveň ale uznal, že byl v tu dobu v pubertě a choval se jako debil. „Určitě mi to stouplo do hlavy, smíchalo se to s pubertou. A to pak člověk nerozezná, kdy je debil, protože je v pubertě, a kdy je debil, protože točí,“ dodal sebekriticky.

Jako Jan Dvořák v seriálu Vyprávěj; foto se svolením Česká televize/Dramedy production

Tatínek rozhodl, že má dělat, co ho baví

Pak už přišla přihláška na konzervatoř. „Maminka by mě byla ráda viděla na gymnáziu. Ale táta přišel s historkou o nějakém svém známém, který výborně hrál na kytaru, ale rodiče mu nedovolili, aby se tomu věnoval, a tak dělá celý život něco jiného a není v tom moc šťastný. Tak prý bude lepší, když půjdu na tu konzervatoř, i když se tam moc nenaučím,“ líčil dobu, která rozhodla o jeho povolání. „Já byl docela slušňák, do školy jsem chodil. Začal jsem občas zatahovat až ve čtvrťáku. Ale na konzervatoři není fyzika, chemie, matematika. Je pravda, že z těch oborů nevím nic. Daně mi naštěstí počítá účetní a já jí vždycky podepíšu všechno, co spočítá. Pro mě bylo a je záhadou, proč někdo někdy rozhodl, že dvě a dvě jsou čtyři,“ upřímně se zasmál svým počtářským neznalostem, které už asi nikdy nedohoní. Ani se to od něj nečeká.

StarDance ...když hvězdy tančí 2016:

Titul Král a královna tanečního parketu získal s Veronikou Lálovou

V osmnácti letech přidal k řadě televizních rolí i vítězství v taneční soutěži StarDance a jeho popularita závratně narostla. Přesto na soutěž vzpomíná spíš rozpačitě. „ Bylo to půl roku hrozné dřiny a fyzického i psychického vypětí,“ přiznal. Dnes si rád zatančí, nejsou to ale ani klasické tance ani break dance jeho puberty. „Mám ale teď jedno představení, které je hodně pohybové. Jmenuje se Roberto Zucco, což je jméno italského vraha. Ten člověk zabil rodiče, pak několik let prchal a během té doby zabil dalších pět lidí. V Itálii se ale stal celebritou, protože to byl showman. Když ho honila policie, balancoval třeba na římse a předváděl se. Ta postava mě hodně baví. Navíc ta hra není o vraždách, autor ji napsal krátce před smrtí a je to spíš úvaha o tom, co dává životu smysl a jestli tento život je jediný, co může být po něm...“ zve na představení v Divadle Komedie, ve kterém uplatňuje nejen svou schopnost vžít se do komplikované postavy, ale také veškerou svou pohybovou průpravu.

Roberto Zucco:

Zločinec s andělskou tváří na cestě mezi násilím a odpuštěním

Jaké je žít sám

Zdeněk se od maminky odstěhoval v devatenácti letech, aby žil s přítelkyní. „Odešel jsem v devatenácti z domova. Byl to šok. I pro maminku. Říkala, že počítala s tím, že odejdu později, třeba v jednadvaceti. Asi hlavně proto, že rok předtím odešla z domu sestra. Pro mě to byl šok taky, protože maminka funguje tak, že je doma uvařeno, vypráno. A já šel bydlet s přítelkyní a tohle se nedělo. A mně potom, co jsme se rozešli a já začal bydlet sám, došlo, že to bylo ve mně a jak jsem to po ní mohl vůbec chtít. Není to snadné. Od té doby ženám doma pomáhám. Když jsem se odstěhoval, nevěděl jsem ani to, jak si vyprat,“ svěřil se Zdeněk se svými zkušenostmi po rozchodu. „Já jsem doma pomáhal, dával jsem nádobí do myčky, někdy jsem vyluxoval, ale třeba jsem vážně neuměl vyprat,“ usmívá se nad svými samostatnými začátky.

Nejlepší přítel:

Pohádková komedie Lucie Konášové a Karla Janáka, v níž čert Matěj musí za trest plnit chudému Ondrovi přání, dokud neřekne, že je úplně šťastný. Ale lze toho vůbec dosáhnout?

Zpívající pánská šatna ve sprše

„Pánská šatna je zážitek. My máme s klukama takovou tradici, že si jdeme dát po představení sprchu spolu. V koupelně máme sprchy celkem tři a oddělené od sebe. Každý máme svou. Vždy si tam vlezeme, vysprchujeme se, zazpíváme si, řekneme si, co bylo a nebylo, a jdeme. Ta sprcha obvykle trvá déle, než když se sprchuju sám. Jsme ukecaní a obávám se, že to slyší celé divadlo. Včera jsme zpívali Teď královnou jsem já. A skvělé. Do mě se po představení nalije strašný proud energie a mám pocit, že uběhnu maraton. A to se v té sprše vybije. Nevím, kde to vzniklo, ale jsme tak šťastní a dělá nám to dobře. Nejspíš to slyší celá Vodičkova ulice, protože řveme jak na lesy,“ vysvětlil se smíchem, že z divadla odchází v nejlepším rozpoložení, když hraje s kolegy Tomášem Havlínkem a Filipem Březinou v představeních Vojna a mír a Elefantazie, protože to si pak právě užívají konverzační a pěvecký relax ve sprchách.

Vložil: Ela Nováková