Televize jako nepřítel. Glosa Iva Fencla

Foto: Pixabay

Popisek: Televizor

To mi bylo nějakých devět (1973). Televizi jsem samozřejmě velmi, velmi miloval. Vnikla do mého života jen pár let předtím a byla to Nova. Chci říct novum. Líbilo se mi tam ledacos. Tak třeba miliardář Soukup… Žertuji. Seriály Korzáři, Můj přítel delfín, Sebastián mezi lidmi atp. Jistěže jsme - ještě s mladší (o dva roky) ségrou Evou – „žrali“ i Večerníčky (Saturnin). A já sám jsem asi „telku“ miloval především dík tomu, že tenkrát dost uváděla němé grotesky… Aby taky ne - a František Filipovský týden co týden moderoval dva skvělé seriály 52 komiků a 52 komiků a spol.

Kdo by jen za podobných okolností tušil, že ve Spojených státech (kde ovšem byli z televize už poněkud zpitomělejší) se zrovna sune do krámů budoucí bestseller Jerry Mandera (*1936) Čtyři důvody pro zrušení televize.

Wikipedie uvádí jako datum prvního regulérního vydání až rok 1977, ale zase tak na tom snad nezáleží (copyright je z roku 1973!) a „drzé“ to dílko bylo přeloženo do češtiny stejně až roku 2000, kdy je vydalo nakladatelství DOPLNĚK - s předmluvou Jakuba Patočky.

Vstoupila tak - přes dvacet let stará - kniha rovnou do éry internetu, zatímco v letech sedmdesátých jsem si ještě ani neuměl představit videokazetu, a když mě rodiče vzali na dovolenou, oplakal jsem animovaný seriál Viktor a Horác. A proč taky nebrečet, když jsem si byl stoprocentně jist, že jej neuvidím nikdy víc a skvělí braši mi tak utečou navždy. Čistě mimochodem, nepletl jsem se. Večerníček o vynálezci Viktorovi a jeho fámulu Horácovi (kterému občas napráskal) opravdu už nikdy nereprízovali, jak jsem si dohledal na internetu, právě na stránkách Večerníčků.

Ale nedumejme ale o blbinkách pro děti, mudrujme teď o blbinách pro dospělé. O zpravodajství. - Na internetu se stalo nekončící řekou titulků a jsou lidi, kteří dodnes vegetují v libě naivní představě, že „četbou a jen četbou“ těchto titulků jsou, svatá prostoto, zhruba informováni o světě a dějích tam. Samozřejmě jsou na omylu.

Velká část těch článků navíc má zavádějící názvy, což ale ještě není to nejhorší. Kdyby bylo totiž možné vyzvonit obsah reportáže jen jejím titulem, nač by pak byla? A naštěstí se mnozí a i opakovaně nechají strhnout a některé články čtou.

A vedle v pokoji sedí, dejme tomu, jejich maminka - a sleduje zprávy v televizi, jak je od roku 1973 zvyklá. Je sedm večer, zpravodajství se dělí na víceminutové bloky. Takže do toho. Ani si možná neuvědomuje, že syn - hned vedle - vstřebá za stejných pět minut desetkrát i třicetkrát víc informací - z internetu - a že jsou aktuálnější. Ostatně…

Televizní redaktor, cha cha, obyčejně nemá internet hned u stolu, nebo dokonce proti sobě, vedle kameramana:-).

Ale nechme být staré paní. U televize může sedět kdokoli a jsem si jist, že zrovna vaše matka či tchýně je vysoce inteligentní. Před obrazovkou přece může na zábavu a novinky číhat každý, kdo se na televizi a zpravodajství fixoval. Kousek nad ubrusem tak baští lupínky a jen čeká, co mu předestřou z obrazovky. To, že jde o nezdravě pasivní přístup, mu nevadí za mák. I proto, že byl přes den aktivní; makal.

Úvodem každého bloku řekne moderátorka, co přijde v příštích minutách, a ty věty si můžeme představit jako obdobu zmiňovaných titulků na síti; až na to, že na internetu je titulků vždycky rovnou třicet anebo šedesát. Tady tři. „Zůstaňte s námi,“ dodává přesto půvabná dáma na obrazovce a považoval bych za vtipné, kdyby jednou připojila: „Zůstaňte s námi, rozhodně nechoďte na internet.“

Dobrá rada nad zlato! Kdyby to pronesla, vyhodili by ji? Myslím, že jo.

Ale nedělá konkurenční SÍTI reklamu a já stejně zůstanu, myslí si recipient - a pije minerálku. Chci zdůraznit, že je střízlivý. A že tou drogou tady je, ano, televize.

Berme taky diváka férově a nedělejme z něj hned idiota. Je jen unaven, odpočívá… a zajímá se mírně o svět. Co zví? Pokusím se o příklad.

Vysloužilí američtí astronauti pijí. Tedy někteří. A hned druhá zpráva téhož „bloku“ se bude týkat kteréhosi ze zločinu viněného muže islámského vyznání. Přičemž je odhaleno, že byl nevinen. A zní znělka, blíží se druhý, třetí mikroblok. I tam budou dvě, tři podstatné zvěsti. Tuší ale vůbec pán před obrazovkou, z jak gigantického množství informací se vybíralo? Nevím. A možná by to našemu čumilovi konečně došlo, ale následkem dunění znělek, na které už si narkoticky navykl, a následkem uspořádání bloku působí zprávy ve výsledku významně. V Americe (někteří) kosmonauti (výjimečně) nasávají a jeden Arab byl zproštěn obvinění. Tyto hlavní zprávy určila televize a divákovi podprahově naznačuje: „To je svět.“

Některý divák sice PODLOST a lacinost výběru vycítí (dříve či později) a zvolna mu dochází, že jde o devastaci jeho volného času, i vypne přístroj, ale co naplat: průzkumy ukazují, že to není pravidlem. A televize upadá, ale - zatím – přežívá. Vnímatelům v jejich většině utkví v mozku jistá fakta zpravodajských bločků, tečka - a „televizní noviny“ končí. Nesledoval je úplně tupec, i tucet, patnáct informací pobral. Něco si dokonce bezelstně kumuluje hromady a do souvislostí a nakolik mu vše procedili a vybrali, o tom neuvažuje. Obraz světa? „Dnes večír jo.“

A ten obraz zůstává v jeho podvědomí. Ani to televizi nedalo moc zabrat.

Do pokoje vstupuje někdo další z domácnosti: „Ahoj; co nového?“

„Co by? V NASA mají bordel, asi, a krom toho Amíci omylem zajali chlapa z Teheránu. Ten byl bez viny, museli ho zase pustit. Asi to bude typický. Nebude to jistě jediný případ. Vždyť to vysílají dokonce v televizi.“

Proč ten člověk tohle mele? Protože máme všichni sklon zobecňovat. Ale o tom, že je televizní informační pole brutálně zúžené, psal právě Mander už na zmiňovaném začátku sedmdesátých let. Zrovna tak zjistil, že diváci drasticky nadsazují počty policistů v USA a jsou u televize přesvědčeni o extrémní míře kriminality. Zprávy jim to zkrátka imputovaly do hlav.

„Jednotlivost je lepší než mnohotvárnost,“ píše Mander, jehož postřehy nepatrně zhušťuji, a osobnost či symbol je snáze sdělitelná záležitost než filozofie, která vyžaduje cestu do hloubky a čas… Taky slovní informace se sdělují snáz nežli smyslové a zrovna tak se v televizi nejlépe vyjímají konflikty. Válka. Chtíč je vždy lepší podívaná na uspokojení. Nadšení i úzkost přitáhnou, jak ale předvedete klid? Nejde to. I žárlivost je v televizi snáz pochopitelná než láska a soupeření se vyjímá lépe než spolupráce. Spolupráce totiž postrádá kýžený konflikt.

Televize se - už z principu - nemůže obírat křehkými pocity či různorodostí a nuancemi. Vícerozměrné informace v ní nepůsobí dostatečně přijatelně, takže musí stačit rozměr jediný. A statistice vždycky věřme, hlásá zpravodaj, zatímco proměnlivé záležitosti ani neexistují. Vždyť nejsou (televizně) sdělitelné.

Abnormálnímu se vždycky v televizi dostane víc pozornosti než běžnému. Jakékoli údaje jsou tady pokaždé lepší než poezie. Jednodušeji se zobrazí květina než pole. Strom než krajina. Konkrétní se dá vždycky ukazovat, obecné ne. A smutek? Málo! Ten člověk by měl plakat! Tělesné cvičení ano, ale sotva jóga. Tu je zvykem i procítit.

Jerry Mander samozřejmě není jediný, kdo odporuje televizi, ale fakticky byl první, když nebudu brát v úvahu (obecněji uvažujícího) Marhalla McLuhana (1911-1980), jehož práce Jak rozumět médiím je z roku 1964, a každopádně Mander předešel autora známé knihy Ubavit se k smrti (1985) Neila Postmana (1931-2003).

Už někdy roku 1968, kdy byl na dovolené u břehů Dalmácie, se prý prvně zhrozil, že neumí niterně zažít překrásné pohledy na příboj, skály, přírodu - a bere ty výhledy stejně, jako by seděl před televizí. Byl to asi silný moment, jemuž osobně říkám „skleněná stěna“. A jde o projev mírného autismu, proč to zastírat, kdy jsme dočasně ztratili onu už „předvěkou“ schopnost býti součástkou přirozeného světa.

Někomu ztráta nemusí ani vadit, ale konkrétně Mander si odosobnění kontaktu uvědomil silně. Indispozice ho vedla k širšímu pohledu na svět, a kdyby oproti tomu zůstal zcela zdráv a byl jako třeba u nás zoolog Miloslav Nevrlý, který si věru dokázal užít každou krajinu, nikdy by se Jerry Mander nepustil do boje s televizí.

Závěrem ho nezbývá než ještě jednou citovat (v překladu Tamary Váňové):

„Neříkám lidem, aby nepoužívali televizi. Říkám, že bychom neměli vůbec mít televizi, a totéž by se dalo říct o počítačích. Tady ne úplně, ale tvrdím, že by život byl mnohem lepší a mocenské systémy by se staly rovnostářštějšími. Že bychom měli vyrovnanější podmínky, pokud se jedná o toky informací; a podle mě by média byla demokratičtější, kdyby neexistovala televize. Měli bychom populaci méně odcizenou, méně zaplavenou obrazy jiných lidí; ale uznávám, že teď už je pozdě a nemůžete „jen“ odstranit televizi - a vše ostatní nechat na místě. Jde o celý nervový, integrovaný systém technologického stroje, a když hovoříme o televizi, musíme zároveň hovořit o všech technologiích. Ale mým argumentem zůstává, že televize nadělá mnohem víc škody než užitku.

Samozřejmě je ale idealistickou a utopickou fantazií si myslet, že by podobné médium vůbec mohlo být reformováno, a nejúčinnější je při centralizovaném užití „shora dolů“, které lidem vnucuje zobrazování a které nás programuje. Stejná obraznost v lidech i zůstává - a ti ji napodobují. Jde tedy o výkonný stroj na vymývání mozků, o homogenizaci - a směšné je si myslet, že vy, já nebo naši přátelé podobné médium ovládneme a že uděláme z prostých lidí meditující filozofy. - Skutečnou otázkou není, jestli dokážete v televizi prosadit jednu nebo dvě dobré věci. Skutečnou otázkou je, jaké budou nakonec fatální účinky těchto technologií.“

Z adaptace prózy Jerzy Kosinského Byl jsem při tom:

Vložil: Ivo Fencl