Do detailu propracovaný systém, jak se postarat o uprchlíky v tehdejší ČSR... Český herec pomáhal řeckým dětem. Svět Tomáše Koloce
14.05.2022
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov
Popisek: Václav Kotva ve filmu Marečku, podejte mi pero!
ROZHOVORY NA OKRAJI Před sto lety se narodil herec Václav Kotva (1922-2004), zakládající člen Činoherního klubu, jehož tvář, jež se objevila v asi dvou stovkách filmových a televizních epizodních rolích. Dodnes ho zná skoro celý národ, jeho jméno však příliš známé není. Autor této rubriky s ním krátce před jeho smrtí udělal rozhovor, který v těchto dnech nabývá na aktuálnosti i proto, že v něm Václav Kotva, původně učitel řeckých dětí z migrační vlny přelomu 40. a 50. let, svědčil o zcela jiné metodě organizace imigrace v tehdejším státě, ale i o rozumnějším způsobu, jímž se Češi a Slováci po srpnové okupaci 1968 vypořádávali s nebezpečím zhoubné rusofobie…
Můj kolega Milan Hanuš se s ním seznámil v kostele a rozhodli jsme, že s hercem pro Český rozhlas 6 natočím jeden díl pořadu Pamětníci, který jsme tehdy spolu vytvářeli. Pořad vznikl, ale bůhvíproč nebyl nikdy odvysílán, zůstal ale text, který si dnes budete moci přečíst. Prostota a pokora pana Kotvy mě ohromovaly asi tak, jako mě bavil složitý systém otvírání jeho domu na pražské periferii pomocí házení klíčů z okna. Nejoblíbenějším tématem jeho hovoru bylo dětství na všechny způsoby. Pan Kotva, přestože byl jako herec pod celoživotním drobnohledem, nikdy netajil své katolictví a velice těžce nesl rozvod, který byl ovšem asi jediným řešením dlouhodobých rodinných problémů. Život, který prožil, nebyl zrovna idylický, ale během jakékoli zmínky o rodných Radnicích u Rokycan jeho šedivá tvář, charakteristicky zbarvená díky čtyřem špatně pracujícím bypassům v jeho srdci, nabývala své přirozené, silně dětské podoby. Kromě občasných návštěv pečovatelky k němu nikdo nezabloudil, takže jsme se mohli (pouze s ohledem na jeho srdce) ponořovat do vzpomínek, jak dlouho a jak často jsme chtěli. Naposledy jsem mu donesl autorský výtisk časopisu, kde jsem uveřejnil jeho krátkou vzpomínku na milované rodné Radnice. O jeho smrti jsem se dozvěděl o týden později, z internetu. Vzpomínám dodnes.
Začínal jste jako učitel, podobně jako vaši herečtí kolegové Karel Höger nebo Jiřina Bohdalová. Jak jste se k tomu povolání dostal?
Po válce už mi bylo třiadvacet, ale byl jsem ještě nedospělé tele. Z rodných Radnic u Rokycan jsem poprvé přijel do Prahy studovat filozofickou fakultu. Chtěl jsem všecko znát, chodil jsem i na přednášky, které nepatřily k mému oboru, bydlel jsem u strýce, který mě v průjezdním činžáku umístil do studeného pokoje nad průjezdem a o víc se nestaral. Neměl jsem žádné peníze, místo brigád jsem hltal přednášky, skoro nic jsem nejedl, takže nebylo divu, že si mě za pár měsíců tatínek v uzlíčku vezl domů s oboustranným zánětem středního ucha. Když jsem se z toho dostal, tatínek rozhodl, že už žádná Praha – bude ze mě učitel!
Kde jste začínal a jak tehdy po válce vypadaly základní (tehdy obecné) školy? Podobalo se to stejnojmennému filmu otce a syna Svěrákových?
Nesmírně. Začínal jsem krátce po válce na obecné škole ve Štěnovicích u Plzně. Děti tam byly špinavé, nedisciplinované a mě něco napadlo. Byla to doba, kdy se rušil skaut. Já jsem zajel do Plzně, nakoupil jsem odborky (skautské nárameníky s emblémy družin – poz. autora) a rozdělil jsem děti do oddílů, které jsem hodnotil body. Tato soutěživost způsobila, že se i vyhlášení špindírové drhli rejžákem na boty, protože oddíl, který vyhrával, směl v pondělí na návsi vyhlásit své vítězství indiánským pokřikem. Foglarovštili jsme, lovili jsme bobříky, až do chvíle, než přišel inspektor a přeřadil mě do Újezda u Svatého Kříže k bavorským hranicím, kam byli tehdy umísťováni ti, co se nelíbili. Byli jsme ubytováni velmi rafinovaně, já jsem byl například umístěn na půdu k rodičům předsedy místního národního výboru. Byla tam taková zima, že se tam vůbec nedalo spát, takže jsem trávil většinu času ve škole, kam za mnou až do pozdního večera chodily děti. S těmi, co chodily v noci pást, jsem potom šel hlídat dobytek. Můj největší vroubek byl, že když soudruh náměstek seděl v neděli ráno na okně a v ruce měl notýsek, ve kterém měl zapsáno, kdo všechno chodí do kostela, mohl si tam přečíst: Kotva – čárka, Kotva – čárka, Kotva – čárka a tak dále. Kam jsem přišel, tam jsem s dětmi založil recitační kroužek a chodili jsme recitovat mimo jiné v neděli do kostela, za což byl obvykle vyhazov. A tak jsem putoval od školičky ke škole. Na to už člověk byl zvyklý.
Právě v této době, po válce, proběhla největší migrační vlna konce 40. a začátku 50. let. Zatímco u nás se odboj, orientovaný na Londýn a na Moskvu, alespoň během války jednotil, v Řecku, okupovaném Italy a posléze Němci, bojoval pravicový a levicový odboj proti sobě, a když si každý založil svou vlastní vládu, britští osvoboditelé podpořili řeckou pravici, která návazně na válku proti Němcům začala bojovat proti vlastním komunistům a levičákům vůbec. Za účelem holé fyzické sebezáchovy muselo z Řecka emigrovat okolo milionu lidí, o které se slíbil postarat nově vzniknuvší východní blok. Mezinárodní organizace světových komunistických stran Kominforma rozhodla, že migrace bude probíhat tak, že gró migrace se nejprve zastaví v tranzitní zemi, jíž bude Jugoslávie, zatímco v cílových zemích se zatím bude budovat infrastruktura, kterou využijí nejprve řecké děti, a teprve poté rodiče. Bylo rozhodnuto, že z východní Evropy budou nejvytíženějšími cílovými zeměmi Československo a Polsko, které po odchodu Němců z českých a polských Sudet získaly prostory k dosídlení, ze sovětské střední Asie pak bude hlavní cílovou zemí Uzbekistán. Celá migrace byla pojata jako dlouhodobý strategický úkol, kdy v souladu s paternalistickou filozofií režimu bylo o každého vybraného a přijatého uprchlíka, ještě než přišel na území ČSR, postaráno, od jeslí přes nově založené řecké školy až po nově tvořená pracovní místa. Vy jste se stal jedním z učitelů řeckých dětí, což asi znamenalo se nejprve naučit řecky.
Ano, to bylo to nejtěžší, nám, kteří jsme byli osloveni, to zabralo měsíce. Pak jsem učil řecké děti v klášteře na Svaté Anně, kde v jednom křídle kláštera bydleli premonstrátští mniši a ve druhé novořecká mládež. To byly děti tak veselé, milé, čistotné, a protože to byly děti pastevců, často vyprávěly, jak zaháněly vlky a lišky. Vzpomínám si na jednu holčičku, které jsem řekl: „Egó agapó óla ta pediá“ – „Mám rád všechny děti“ a ona se na mě tak udiveně podívala a říkala: „Sinagonistí, soudruhu, ale to přece nejde, jak bys mohl obejmout děti celého světa? Na to přece nestačíš!“ Je pravda, že tehdejší metody, jak se o děti postarat, nebyly nijak rukavičkové. Když počet dětí přesáhl určitý počet, jednou uprostřed noci se celý klášter proměnil v den. Policie ho osvítila silnými reflektory a začala nahánět řeholníky do nákladních automobilů, které odvezla, a už jsme o nich neslyšeli.
Na druhou stranu, o děti a pak i o rodiče uprchlíků bylo opravdu postaráno. Část z nich zůstala doma a z těch se často stali známí lidé. Kdykoli kdekoli slyším, že je někdo dítě z téhle vlny, tak si to zapíšu, takže vím, že jsou to třeba hudebníci Martha a Tena Elefteriadu, Statis Prusalis, producent Janis Sidovský, majitel filmy Kofola Kostas Samaras, historik Petros Cironis, herec Libor Baselides nebo fotbalista Marek Jankulovski. Další část se, když v Řecku v 70. letech padl fašistický režim, vrátila domů. Myslím, že to byla nejlépe zorganizovaná emigrace, o které jsem slyšel, protože si náš stát, ať už si o něm jako katolík myslím, co chci, ji dobře zorganizoval. Na rozdíl od toho Uzbekistánu, kde nezorganizovali nic a řada Řeků tam prý pomřela hlady. Když si vzpomenu, že by tam mohly skončit i moje děti, děti, které jsem učil, je mi do pláče.
Tak začneme z jiného soudku. Jaká byla vaše cestička k divadlu?
Od dětství jsem hrál u nás na dvorku v Radnicích loutkové divadlo a později jsem si vytvořil postavu artisty, klauna Jucku (nejspíš to pocházelo z anglického Jack), jehož představení jsem provozoval až do sedmnácti let. Vstupné bylo k stání za dvacet a k sezení za deset haléřů. Když mně bylo šestnáct, v roce 1940, přišel za mým tatínkem režisér radnického ochotnického spolku pan Jan Keller, že by mě potřeboval. Tatínek to povolil, pod podmínkou, že nebudu zanedbávat studium na gymnáziu. Pak jsem dělal v lese, studoval a nedostudoval v Praze filozofii, učil, ale pořád jsem hrál a později i režíroval v radnickém ochotnickém spolku, kde jsem takto působil až do roku 1995. Skýtalo to řadu doprovodných aktivit. Jezdili jsme například na semináře do Hronova, na které jsme se museli doma připravovat, byli jsme zkoušeni a dostávali jsme známky. Vzpomínám si, že v roce 1940 jsme do Hronova jeli s kamarádem sto padesát kilometrů na kole. Od smrti hladem nás tenkrát zachránil pan hostinský, který tajně sehnal prasátko, a aby se neřeklo, od každého z nás vybral jeden potravinový lístek na deset deka masa. Díky přehlídce v Hronově si mě nakonec také všimla paní doktorka Rektorisová, která mě později, v mých 33 letech, dotlačila na DAMU.
Vy jste ale, pokud vím, podobně jako vaši slovenští kolegové Lasica a Satinský, na divadelní škole nestudoval herectví…
Ano. Jak jsem řekl, profesorka hlasové výchovy, paní Rektorisová, mě v roce 1955 poslala na přijímací zkoušky na DAMU, na obor režie, protože na herectví už jsem byl moc starý, a když pak komise rozhodla, že přijme pět lidí (já byl šestý), vymohla mimořádné rozšíření o jednoho studenta. Tím jsem byl já. Čtyři roky jsem pak studoval a musím se přiznat, že jsem dělal zase spíš herectví. Hrál jsem snad ve všech hrách v Disku. Pak jsme s dvanácti kluky odešli do Divadla Petra Bezruče v Ostravě, kde se pod vedením Jendy Kačera rodilo nové divadlo. Nejdřív jsme hráli v Katolickém domě, ale pak, když jsme dostali Dům kultury VŽKG se šesti sty místy, byla otázka, jak je zaplnit. Tak jsem po dopoledních, hned po zkouškách, chodil po středních, učňovských a vysokých školách a nabízel předplatné, až jsme to nakonec naplnili.
Jak jste se dostal do pražského Činoherního klubu?
Po roce si mě z Prahy, kam se mezitím vrátil, povolal Jenda Kačer a musím říct, že v Činoherním klubu jsem prožil svá nejkrásnější léta, hrál jsem tam až do roku 1992. Ćinoherák totiž stál na herecko-režijní spolupráci, kde byla odbourána nadvláda režiséra nad hercem, která je v české kultuře tradiční. Já jsem tam přišel v roce 1965, kdy už Činoherák začal být známý po světě, a měl jsem to štěstí, že vždycky, když jsme jeli do ciziny, dostal jsem ve hře, kterou jsme tam představili, pěknou roli. Když jsme jeli do Švédska, hrál jsem například ve Smočkově Podivném odpoledni doktora Zvonka Burkeho Burkeho přítele pana Tichého. Dr. Burkeho hrál tenkrát Vladimír Pucholt, který byl mou nejbližší duší v divadle, a myslím, že i já jsem mu byl blízký. Byl to velice jemně a slušně vychovaný chlapec, kterému se hnusilo kouření a pití, takže by nemohl být na pokoji například s naším divadelním bouřlivákem Lanďákem.
Představení v cizině se často hrála za účasti tamních herců dvojjazyčně, což bylo mnohdy velice komické. Dodnes si vzpomínám, jak Vláďa Pucholt chrlil česky roli Burkeho a do toho mu jedna tamní studentka herectví švédsky mlela Stázu. Byla to nádherná doba, která ovšem záhy skončila. V roce 1970 jsme byli na divadelním festivalu v Londýně, kde se na našeho Revizora dokonce přišla podívat část královské rodiny v čele s královninou sestrou, princeznou Margaret. O té bylo známo, že je silná kuřačka, což ji nakonec taky stálo život. Na recepci po představení přišla k Lanďákovi (který hrál hlavní roli hejtmana) a nabídla mu ze své zlaté tabatěrky cigaretu. Lanďák rezolutně zavrtěl hlavou, a naopak on vytáhl balíček partyzánek a po chlestakovovsku nabídl princezně. Ta si partyzánku vzala, a s chutí a za velkého potlesku ji vykouřila. Pak jsme měli jet do Londýna podruhé, a to už nám samosebou nedovolili.
Když mluvíte o slavné inscenaci Revizora, napadá mě, že s Pavlem Landovským párkrát alternoval i ruský herec Oleg Tabakov...
No samozřejmě. Tabakov tehdy přijel do Prahy a projevil zájem si s námi párkrát zahrát roli Chlestakova, kterou předtím nikdy nehrál. Hrálo se přesně jako ve Švédsku: Tabakov v originále, my česky. V jedné chvíli dochází v ději k situaci, kdy hejtmanka, kterou hrála Helena Růžičková, přistihne svoji dceru v objetí s Chlestakovem a tvrdě jí vyčiní, jak si to přestavuje. Když se pak chystá na Chlestakova, ten bleskurychle obrátí a říká: ´Ne, já nemiluju vaši dceru. Já miluju VÁS!´ V inscenaci to bylo uděláno tak, že padá na kolena, hejtmance to připadá upřímné, tak padá taky, a pak se mají políbit. Jenže to Tabakov neudělal. Místo aby Helenu jen symboliky políbil, přímo se k ní přisál. Obecenstvo nevědělo, co se děje. Zůstali v té pozici snad minutu, až Helena začala červenat, rudnout, fialovět, a když začala modrat, z posledních sil se vzepjala a odhodila Tabakova, ten opsal neuvěřitelnou křivku a dopadl na zem.
A v tu chvíli začalo nejen obecenstvo, ale i my všichni na scéně i za scénou řvát smíchy a tleskat. Když k nám přijel Tabakov podruhé, bylo to s Činoherákem už nahnuté a Tabakov jako známá osobnost ze Sovětského svazu myslel, že nás zachrání. Jenže pak se sešel s Pavlem Kohoutem, který byl už dávno na indexu, a měl co dělat, aby zachránil v Moskvě vlastní divadlo. Nás pak za věci, které jsme hráli v 60. letech, a za postoje našich šéfů za Pražského jara 1968, jako byli Ladislav Smoček nebo Jan Kačer, velice tvrdě postihli. Nejprve tím, že vyhodili ty dva jmenované, a pak řadu dalších včetně mnoha vynikajících herců.
Byl rok 1970, těsně po okupaci v čele s vojsky SSSR, a Československo bylo naplněno strašlivou rusofobií. Nevadilo nikomu ze souboru, anebo divákům, že Tabakov byl Rus?
To nikomu ani nepřipadlo na mysl. Revizora jsme hráli už od roku 1967, a lidi byli naopak rádi, že se mohou vyžít při satiře na strašlivé podmínky v carském Rusku, kterou, mimochodem, napsal Gogol, který byl Ukrajinec. My na jevišti jsme věděli, že Tabakov je kolega, který svou pomocí chce naopak okupaci alespoň malinko odčinit, a lidi v hledišti když viděli jeho výkon, který dokonale ztvárnil ruskou vychloubačnost, ho milovali.
Mluvil jste o svém blízkém vztahu k Vladimíru Pucholtovi. Ten ale v roce 1967 emigroval. Komu jste se v divadle nejvíc přiblížil potom?
Jednou z mých nejmilejších kamarádek v Činoheráku byla Helenka Růžičková. Byl jsem také svědkem jejího nejvážnějšího úrazu při natáčení televizního seriálu Irma a Vilma, kde jsem hrál jejího partnera. Po natáčení scény, při níž jsme honili po dvorku králíky, se Helenka únavou opřela o drátěnou hradbu zahrádky a začala kousat svačinu. Jenomže plot povolil a Helenka se zřítila na kočičí hlavy dlážděného dvorku, který byl pod ní, a ještě v pádu přerazila klepadlo na koberce. Urazila si tenkrát na páteři trn jednoho obratle a byla v bezvědomí. Myslím, že v tomto bezvědomí získala část svých pozdějších ,čarodějných' schopností.
Ve filmu jste hrál především malé role, z nichž se mi nejvíc vybavují uklízeč stadionu pro judo ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! a učitel z filmu Tajemství hradu v Karpatech. Které se nejvíc vybavují vám?
Do filmů mě začal prvně obsazovat režisér Evald Schorm, se kterým jsme se na počátku šedesátých let potkali v Činoherním klubu. Bohužel byly záhy všechny zakázány. Nejkrásnější role, kterou mi dal, byla role Jana Páně ve Farářově konci, jakémsi moderním přepisu evangelia, který napsal Josef Škvorecký. Jan Páně je obecní pastýř, který na rozdíl od všech okamžitě pozná, že důstojný pán, který vjíždí na oslíčku do jeho vesnice, není žádný důstojný pán, ba ani kostelník, ale že je to Ježíš Kristus, takže ihned klekne a objímá se s jeho oslíčkem. Předseda místního národního výboru (hrál ho Jan Libíček) mu dává brožurky o ateismu a on si z nich vystřihuje svaté, které si dává nad postel. To byla tenkrát nejen moje pozice, ale i pozice režiséra Schorma, u něhož jsem měl tu neuvěřitelnou čest, že jsem mohl docházet k němu do rodiny. Jako bývalý učitel jsem totiž doučoval jeho syna.
Hlavní roli jsem měl v životě ale jen jednu, ve filmu režiséra Petra Tučka Svatej z Krejcárku, který mě do jeho hlavní role vybral bůhvíproč, snad i pro vzdálenou podobnost hrdinova osudu s mým. Okamžitě po natočení v roce 1969 byl zakázán, takže ho prakticky nikdo nezná. Je to příběh ševcovského tovaryše, kterého si vytipuje pět chlapů a dohodí ho jedné paní, která má pět dětí (on neví, že otcem každého z nich je jeden z těch kamarádíčků). On u ní bydlí a za to se jí stará o děti, zatímco ona žije nočním životem. Když se ona jednou k ránu vrátí domů, vyčte jí, že se o děti nestará, ona mu plivne do obličeje, v něm se všecko obrátí a vrazí jí do hlavy sekeru, kterou vidí nad sebou zaseknutou do trámu. Pak odchází rozkvétajícím polem a povídá si s knězem o odpuštění.
A jaká role vám byla v životě vůbec nejmilejší?
I když jsem na sklonku života, dostal od Jendy Kačera v Národním divadle legendární roli lva ve Snu noci svatojanské. To je pro všechny herce trochu pověstná role. Je to hra ve hře, když Shakespearovi řemeslníci hrají pro radost „Rozvláčně stručnou hru o Pyramovi a Thisbě“ a jeden z nich jako typický herecký charakter chce hrát všechno, což tak udolá ty ostatní, že řeknou režisérovi: „Dejte mu i toho lva!“ Což je i můj herecký příběh. Hrál jsem skoro jen malé role, ale skoro v každé hře i filmu. A nakonec mi dali i toho lva!
A co bylo vůbec nejkrásnější ve vašem životě?
Možná psaní básniček. Když jsme v zimě bruslili na nádržce pod Altánkem nebo putovali po zamrzlém potoce až za město pod Kalvárii. Tam jsem také napsal svou první báseň, kterou jsem, protože přišla ve chvíli, kdy nebyla po ruce tužka ani papír, vyryl do rozmoklé cesty a hnal se domů pro sešit. Nebo zimní výlet, uprostřed něhož jsme v Újezdě u Svatého Kříže dostali v hájovně krajíc chleba přes celý bochník, natřený takovým dobrým, řekl bych až mandlovým máslem, a k tomu hrnek mlíka. Nebo když se k panským koním připnuly sáňky všech radnických dětí a sáňkovalo se…
Vložil: Tomáš Koloc