Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Neodvolám ze své Druhotiny po desítkách let ani slovo. Básnířka Alenka Vávrová prý píše srdcem i rameny

24.03.2022
Neodvolám ze své Druhotiny po desítkách let ani slovo. Básnířka Alenka Vávrová prý píše srdcem i rameny

Foto: Se svolením Ivo Fencl

Popisek: Alenka Vávrová s autorem rozhovoru v Polanově síni v 2. patře Městské knihovny Plzeň, rok 2021

ROZHOVORY NA OKRAJI Letos jubilující básnířka Alenka Vávrová se narodila se 24. února 1952 v Dolním Žandově, vystudovala Univerzitu Karlovu a co autorka i organizátorka na čas splynula s kláním Literární Františkovy Lázně. Jistěže však nejen s ním. Už to bude takřka dvacet let, co mi v knize Záložky věnovala báseň s podtitulem Pevnosti IF. Zrudl jsem. Alenky nejsem hoden, a ještě k tomu jsem tenkrát byl zadán… Současně je realitou, že jsem básnířku z Františkových Lázní lehounce zradil, anžto jsme si slibovali exkurzi a setkání u mého milovaného zámku Kynžvart (o kterém zrovna píši již druhou knihu), k čemuž nadále nedošlo…

V roce 1989 Alenka obdržela z Nadace Bohumila Hrabala za sbírku Nahatma (a nejen za ni) cenu Pražské imaginace. Mimo jiné jí (pokřtěna vskutku není Alena, ale Alenka) vyšly knihy Druhotina (1986), Nahatma (1989), Mé a Františkovy aneb Z jiného světa (1993), Soukromá Hrabaliana (1998), Marcikáj (1998), Rodinné balení (2001), Modrý pierot (2001), Záložky (2004), Síť plná rybářů (2006), Café Illusion (2012), Žena nesmí maso tygra (2012), Harlekýn na římse (2014) či Vnitřní úsměv (2020).

Ještě poznámku: Alenka Vávrová je opravdu křtěna ALENKA, není to tedy zdrobnělina Aleny.

Zahajme tento náš hovor pohledem do éry ještě „předpřevratové“ a konkrétně roku 1983, kdy jsem prvním rokem studoval vysokou školu v Praze a Alenku bohužel ještě nepotkal.  Život se mi zdál tenkrát - mylně - bez konce. S čím ty máš rok 1983 spjat?

Nebyl pro mě nikterak významný, zato rok předešlý až moc. 1982. Bylo mi třicet a do Františkových Lázní vnikla parta spisovatelů. Ne nadarmo. Uspořádala první ročník celostátní literární soutěže. Vymysleli si to Alexandra Berková s Mirkem Huptychem, ti oba z Prahy, a plzeňský prozaik Josef „Pida“ Kejha. K partičce patřila i plzeňská básnířka Michaela Pánková, pro mě naprosto úžasná recitátorka i svérázná básnířka. Žel, už nepíše. S Literárními Františkovými Lázněmi je rovněž spjat František Spurný či skvělý moderátor Petr Jančařík, tehdy řečený Tútovka, neboť moderoval pořad Tutovka v televizi. A také Miroslav Kovářík, editor básnické sbírky Blues pro bláznivou holku od Václava Hraběte. Tito lidé mě vzali pod křídla, a ta křídla byla úžasná, hřejivá… Podpořili mě všemožnými radami - a prý ať vydám sbírku… Pracovala jsem na ní, a když jsem ji nesla do Západočeského nakladatelství, šel tam se mnou Josef Kejha, abych se nebála… Má prvotina vyšla v roce 1986 pod provokujícím názvem DRUHOTINA, s půvabnými ilustracemi akademické malířky Marie Lacigové, stála Kč 5,50 a výborně se prodala. Měla modrou, brožovanou obálku.

Byl to nádherný pocit, držet v ruce první výtisky. Dostávala jsem na čteních často otázky typu: a co vaše prvotina? Případně otázku, co slovo Druhotina vůbec znamená anebo jak jsem ho mínila…

A jak?

Použití názvu Druhotina bylo v duchu mého humoru. A tenkrát jsem odpovídala, aby si ji přečetli a odpověď si uvnitř našli sami. Víš, pro mě byla moje opožděná prvotina dost důležitá… a kupodivu je pro mě důležitá i dnes. Neodvolám z ní po desítkách let ani slovo, i když se nad některými básněmi už dnes jen shovívavě pousměju.

S výjimkou grafomanů lidé psaní v životě povětšinou nepovažují za prvotní a jejich stupnice priorit bývá jiná. Samozřejmě, že se případ od případu liší. Jak by asi vypadal náčrt podobného žebříčku u tebe – a co všechno máš „před psaním“?

Pro mě se stalo psaní koníčkem až po čtyřicítce, do té doby jsem se mu nevěnovala. Neboli: před psaním vždy dám přednost své rodině; ta je u mě na prvním místě.

A hned pak?

Vzhledem k mé zodpovědnosti stojí na další příčce žebříčku práce. O následující místa se už perou koníčky: právě psaní, čtení, divadlo, skalky na zahradě, turistika, cestování… Abych se ke tvé otázce ale ještě vrátila: před psaním mám samozřejmě, světe, div se, život: v celé jeho nepředstavitelné šíři, hloubce, tajemství. Dávám přednost životu a straním jeho tajemství, jeho alternativám. Je na prvním místě - a v něm na nejvyšším vrcholu „ta otřepaná“ láska. Láska ve všech podobách. 

Zmínila´s četbu. Máš oblíbené knihy?

Čtení patří k životu, ale jsem přesvědčena, že netvořím pod vlivem žádného ze svých oblíbených autorů, kterými se v mém mládí stali Dostojevský, Hostovský, Valenta nebo Baldwin.

A dnes?

V současné době mi dělají mj. radost knihy od Delphine de Vigan, Harukiho Murakamiho, Juli Zeh, Richarda Powerse, Milana Kundery, Jany Šrámkové a Jana Balabána.

Kdybys teď náhle získala hodně času a současně dozor, ne-li přímo kuratelu, jež by tě nutila tvrdě psát, co bys nejspíš stvořila?

Nepotřebuji dozor, ani kuratelu, a jak už jsem řekla, pro mě je psaní koníčkem. Píšu, až když se mi v hlavě usadí nápad na příběh; až po tom, co o něm přemýšlím. To nechávám fantazii, aby příběh rozvíjela i několika směry, z nichž si jeden vyberu. Pokud jsi postavil svou otázku takto, zřejmě by ti vyhovovalo tvrdě psát pod dozorem, ale já tě zklamu - píšu, jen když opravdu chci.

Ještě se, Alenko, vrátím časem. Jak jsi prožila listopad 1989?

Na konci srpna 1989 se mi narodila dcera, takže jsem Listopad z valné části trávila spolu s ní a starším synem. Doma. Události jsem tedy sledovala prizmatem televizních zpráv a lokální fakta se dozvídala od manžela, který se účastnil demonstrací v Plzni.

Jinak si ale myslím, že v přelomovém období právě i žijeme.

Jak nahlížíš na činnost Střediska západočeských spisovatelů?

Jsem členkou drahně let, a tak jsem v něm zažila už řadu změn a koncepcí. V každém sdružení je podle mě nejtěžší nalézt shodu, která by vedla k co nejlepšímu výsledku. Toho ale nelze dosáhnout bez vzájemného respektu - jak ve výboru, tak v celém spolku. Jenže dokázat se navzájem respektovat a dokázat vyslechnout názor druhého bez opovržlivých reakcí se v současnosti ukazuje být problémem celé společnosti. Přesto doufám, že se nemění původní důvod, proč se ve SZS literáti z Plzeňského kraje sdružují. Jednak jsou spřízněni volbou svého zájmu, rádi si vzájemně čtou ze svých děl, ale hlavně usilují různými pořady o to, aby svým příznivcům předali něco ze sebe.

Co ti dal a co ti naopak sebral život?

Ach, vy novináři: dovedete klást dost divné otázky. Co? O tom jsou přece všechny moje knihy!

Život dává i bere už od našeho narození.

Já si začala první ztráty uvědomovat asi od pěti let, ale mohutně je převyšovaly nové a mnohdy velmi překvapivá nálezy. Například ten, že jsem v sobě nalezla pocit Boha - stvořitele. Stalo se mi to na zápraží našeho domku, kde jsem neposedně seděla a vrtěla se na nočníku. Maminka se každou chvíli ptala, jestli už jsem udělala „e- e", já zvědavě nahlížela do hrnku, spatřila tam pojednou krásně zbarvený javorový list a vychutnala si ten obrovský stvořitelský pocit autora karmínově zbarveného javorového listu. Vážně jsem si myslela, že ho zrodilo moje úsilí vyhovět mamince a udělat konečně „e-e". Byla jsem holt dítko snaživé, a tak to dítko udělalo do nočníku zázrak sám – onen list. Jen nic o tom, že je právě javorový, jsem ještě netušila. Ale je krutá pravda, že ve stáří se každému začíná biologická vteřina zkracovat a že soubor ztrát se stále rychleji řetězí. O životě člověka, psa i kočky; stromu, keře a kamene; listu; o životě zrnka a semínka, mraku, bouře i sněhu…, ne, o nich nelze psát jako v podvojném účetnictví. Taky proto se ze mě nestala - tolik potřebná – účetní, ale poetka. A čím jsem starší, tím víc mě psaní přitahuje. Celý život jsem ho musela odsouvat (často právě kvůli podvojnému účetnictví) a teď mě zase tak sužují nemoce kloubů (dokonce těch v prstech), že psát taky nemůžu.

Ale trochu ano!

Verše. Psaní si dávkuju už zase jen za odměnu. A musím se sama sobě smát. Smíchem zlehčuju svou tragikomickou životní situaci. Lépe… už bylo! Jen jsem o tom, já truhlík, nevěděla.

Jo, a taky mé bolí obě ramena. To asi bude proto, že na nich nesu všechny bolesti světa. Nebo ne? Možná nesu. Mé srdce naštěstí umí létat, protože hluboce prožívá i všechny radosti téhož světa. A čím že píšu?

Přece oběma rameny - a srdcem.

 

Vložil: Ivo Fencl