Kočky jsou na tom daleko hůř než psi, lidé (i úřady) si je oškliví jako krysy či holuby. Svět Tomáše Koloce
06.02.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Ňufíček na stromě, volejte hasiče
ROZHOVORY NA OKRAJI Rozhovor s Lucií Gebouskou (36), v současné době pravděpodobně nejvehementnější pracovnicí v oboru ochrany koček v ČR a vydavatelkou benefiční knihy Kočkolásky.
Jaké je vaše civilní zaměstnání?
Věnovala jsem se lektorství tance, v současnosti grafice a webdesignu. Již sedmým rokem ale spolupracuji s útulky a za tu dobu se mi podařilo dostat z ulice do bezpečí domovů společně s pár dalšími aktivisty přes 500 koček a spolupracovat s více než deseti spolky/útulky v Karlovarském i Plzeňském kraji.
Jak jste se dostala k agendě práv zvířat? A proč jste se začala specializovat zrovna na kočky?
Ke kočkám jsem se dostala čistou náhodou – adopcí kocourka ze spolku Svoboda Zvířat v Plzni. Dnes bych řekla, že to byl osud. Nikdo v naší rodině kočky nemusel. Byla to úplně první kočka, se kterou jsme měli zkušenost. Představa, že si přivedu do rodiny zapřisáhlých pejskařů tygra, byla revoluční. Vzhledem k alergiím a astmatu nebylo zprvu vůbec jednoznačné, že si kocourka Damiánka necháme. Ale nakonec vše dobře dopadlo, organismus si vytvořil naopak lepší obranyschopnost a po čase příznaky alergií ustaly.
Díky Damiánkovi jsem se seznámila s konceptem tzv. dočasných péčí. To je koncept pěstounských rodin pro kočky, jež se o ně starají v domácím prostředí. Fungují jako druhotná záchranná síť útulků a spolků. Ty jsou totiž po většinu roku přeplněné a zažívají obrovský přetlak žádostí o umístění. Proto vyhledávají pomoc externě, aby mohly zachránit další zvířata, která jsou v přímém ohrožení a vyžadují individuální přístup či intenzivní péči. (pozn. TK: Stejný systém funguje i u psů a dalších zvířat.)
Pár měsíců po adopci Damiánka jsem byla zaškolena od útulku a dostala jsem svůj první ,případ' koťátka s pupeční šňůrou, nalezeného bez maminky. Skočila jsem rovnýma nohama do maratonu péče o kotěcí novorozeně. Byl to zlomový okamžik, kdy jsem si na vlastní kůži zkusila, jak náročné je vypiplat křehké mládě bez kočičí mámy. Díky němu a dalším pěstounským koťátkům jsem mohla poprvé nahlédnout pod pokličku práce útulků a spolků. Práce kolem koček z ulice je velice náročná časově, finančně, psychicky i fyzicky. Když dokrmujete mláďata, což byla má specializace, prakticky nespíte. Na druhou stranu je nádherné zadostiučinění, když vidíte, že se díky úsilí a práci podaří zachránit zvíře, které by bez vás nepřežilo. To je hnací motor pomáhat dál.
Jaká zvířata máte doma vy sama – a kdo se jimi těší/o ně stará?
Mám doma momentálně čtrnáct koček a jednoho pejska bišonka, zachráněného z množírny. Z počtu čtrnácti koček jsou dvě v dočasné péči. V depozitu, které provozuji v Plzni, mám v současné době devět koček, z nichž některé hledají domov a jiné jsou ve virtuální adopci kvůli plachosti nebo zdravotním handicapům. Mých čtrnáct koček žije s mými rodiči a já současně žiji s devíti depozitními. Všechny jsou zachráněné. Tak nějak nám tu zbyly. Nebyl o ně zájem. Lidé vybírají očima a obyčejné barvy – zvláště černá nebo mour – jsou pro uchazeče o adopci neatraktivní. Je třeba říct, že své vlastní kočky navštěvuji jen občasně. V určitém období mého života jsem stála na křižovatce, zda záchrany opustit vzhledem k naplněnému počtu koček v mém bydlišti, nebo pomáhat dál. Rozhodla jsem se zachraňovat další potřebné bez domova. Odstěhovala jsem se do bytu v Plzni, abych v něm poskytla dočasné zázemí dalším kočkám z ulice.
To mi jako bývalému sociálnímu pracovníkovi lidských bezdomovců (a současnému lidských postižených) zní povědomě. Ale vraťme se k zvířatům. Podle zpráv, které mám, většina psů a koček v oblastech, jako je Balkán či Latinská Amerika, nikomu nepatří. Stahují se do měst a pohybují se v tlupách, které mají často úžasné socializační schopnosti (například se naučily přecházet na zelenou). Dá se maximálně říct, že když dostávají pravidelně žrádlo dejme tomu před nějakým obchodem, zůstanou tam a žijí s ním v symbióze. Jak je to u nás v ČR? A o jaké části těch, které někomu patří, se dá říct, že žijí v uspokojivých podmínkách?
Je těžké porovnávat oblasti, jako je Latinská Amerika, s našimi poměry. Nemyslím, že je u nás situace takto vyhrocená, protože již několik let zde fungují kastrační programy. Na druhou stranu nejsem velký optimista. Navzdory práci spolků a kastračních programů je zde obrovská bublina množitelů koček a majitelů, kteří berou kočku jako spotřební zboží, a samozřejmě jsou tu také velké kolonie koček. Kočky jsou v koloniích začervené, nemocné, často plaché, předávají si pohlavně přenosné nemoci i viry, protože žijí ve skupinách. Nezřídka se u nich najdou staré zlomeniny či broky. V důsledku podvýživy jsou menšího vzrůstu, mají špatnou srst i schopnost vypořádat se s nemocemi a trpí ledvinovým selháváním kvůli zimě. To vše je důsledek lidské nečinnosti.
Každá kolonie začne jednou kočkou a jedním kocourem, ale za rok jich může být dvacet. Kočka je schopna reprodukce již v šesti měsících věku a má průměrně pět koťat. Vrhy může stihnout za jeden rok i tři – jaro, léto a babí léto, počet koček tak roste geometrickou řadou navzdory přírodnímu výběru. Většina koček život venku bez přístřeší a krmení protrpí a zemře velmi brzy. Statisticky nejčastěji na sražení autem. Průměrně se venkovní kočka dožije pěti let, což je v poměru k šestnácti rokům života kočky coby domácího mazlíčka tragický poměr. Jeden kocour se může stát za jedno reprodukční období otcem až čtyřiceti koťat. Kastrace stejně jako očkování hraje zásadní roli v prodloužení života venkovní kočky. Kočka patří mezi zvířata zájmového chovu, a je tak na pomoc člověka odkázaná.
Jaký je u nás v ČR poměr koček, které někomu patří, a těch toulavých?
Nelze zjistit, kolik bezprizorně se pohybujících koček bez majitele je v současné době na našem území, a to nejen kvůli tomu, že neexistuje povinný centrální systém evidence, ale také protože je velice nesnadné určit, zdali kočka, volně se pohybující venku, něčí je. Pokud nemá kočka čip nebo štítek s adresou na obojku, je majitel obtížně dohledatelný a obtížně dokazatelný. Kočka je společensky vnímána jako svobodný tvor, který má oproti psu výjimku. Může se toulat venku, aniž by to bylo sankcionováno, aniž by to komukoliv přišlo divné. Je to paradox. Protože kočka je domestikované zvíře a patří do kategorie domácího mazlíčka, který potřebuje ke kvalitnímu životu člověka. V terénní práci v kočičích koloniích se to ukazuje dnes a denně. Kočky, které prosí o jídlo, nemají až na výjimky žádný domov. Je to podle mě drtivá většina.
Často se ale při odchytových akcích s útulkem setkáváme s případy zubožených koček, které majitele mají nebo měly. Kočky jsou totiž často nežádoucím dědictvím. Různí pseudomajitelé těží z toho, že mohou kočku vyhodit na ulici, a nikdo se nad ní coby venkovní kočkou, pobíhající v lokalitě, nepozastaví. Je to začarovaný kolotoč, ze kterého je nutné vystoupit. Hlavní roli v řešení problematiky koček přitom sehrává spolupráce obcí a kočičích spolků/útulků, která je zatím v plenkách. Spolupráci brzdí zejména obce, které netuší, jak legislativně uchopit problematiku kočičích kolonií na jejich katastrálním území, nebo se jim, laicky řečeno, prostě nechce vynakládat prostředky na řešení toulavých koček, což je ale v rozporu se zákonem. Vznikají třecí plochy. Nezřídka se kočce přisuzuje nálepka něčeho nežádoucího a škodlivého. Přirovnávána je ke kryse, holubu. Kočky mohou být stříleny myslivci jako škodná. Jsou statisticky nejčastěji sráženým savcem na našem území. Drží prvenství i v usmrcování mláďat nebo opuštění či vyhození na ulici. Kočky to nemají lehké. Lidé jim mnohdy nerozumí, štítí se jich nebo straní. Za sedm let spolupráce s útulky vidím stále obrovskou propast v pozitivnějším vnímání a zacházení majitelů i obcí ohledně toulavých psů oproti kočkám.
Jsou u nás poměry horší, než na západě?
Srovnání mohu poskytnout s blízkým Německem, kde je míra prokastrovanosti a vnímání společenské odpovědnosti vůči toulavým kočkám vyšší. V centrálních regionech Německa se začalo s kastračními programy dříve, a tak se v Německu drží populace koček na stabilně nízkém čísle. Dokonce v některých oblastech je nedostatek koťat právě kvůli kastracím. Zaměstnanecká struktura a systém fungování útulků je na profesionálnější úrovni. Tato práce je především oproti ČR společensky doceňována, finančně podporována a vnímána jako potřebná.
Společenské podceňování jakýchkoli primárně nevýdělečných činností je u nás v ČR jevem přímo pandemickým, mluvili jsme o tom i s mým včerejším respondentem, historickým lingvistou… Vím, že po revoluci se částečně mění zákony ve směru chápání zvířete ne už jako majetku, ale jako živé bytosti. Pomáhá vám ve vašem snažení nová legislativa a taky exekutiva (policie, státní zastupitelství, soudy)?
Nová legislativa zasadila povinnosti ke zvířatům do etičtějšího rámce a definovala protiprávní jednání, ale fakticky zatím nezměnila nějak zásadně realitu koček venku. Aplikace legislativy a její samozřejmé chápání na všech úrovních samosprávy je ještě běh na dlouhou trať, speciálně u koček, jež jsou pro mnoho lidí stále živočišným druhem, jemuž není třeba jakkoli pomáhat, neboť „se o sebe postará sám“.
Na rozdíl třeba od chápání a vnímání opuštěných psů a štěňat, málokterý starosta si dovolí ignorovat volně pobíhající smečku psů, nebo třeba opuštěnou fenu se štěňaty, na jejich nahlášení většinou následuje ihned nějaká akce. Opuštěné kočky proti tomu jednak nikdo nehlásí, a pokud je přece jen nahlásí, tak se často nic nestane. Tím odpovídám i na otázku stran exekutivy, tedy ponejvíc MP nebo PČR, je to velmi individuální. Někdy narazíme na někoho, kdo má opravdu zájem kočce pomoct, někdy však nestojí ani za zvednutí se od stolu.
Některé obecní vyhlášky, například ty o zákazu krmení toulavých koček, jsou v rozporu se zákonem na ochranu zvířat. Jedná se o neetickou formu regulace počtu. Dalším palčivým a reálně nepodchyceným problémem je usmrcování koťat. To je od roku 2010 trestné, přesto se děje ve velké míře. Roli hrají předávané tradice i pohled na kočky jako na něco méněcenného. Kočky jsou svou přirozeností plachá zvířata, skrývají se před lidmi a na člověka (na rozdíl od psů) nezaútočí. Pro představitele obce jsou proto častou neviditelnou (nikoho neohrožující) součástí, kterou nemají tendenci řešit. Avšak z malé skupinky koček je za jedno reprodukční období kolonie, a ta se už řešit musí. Některá města se podílí na kastračních nákladech nebo podle smluvních podmínek hradí další výdaje, jako je odchytová služba aj. Podle organizace KasproCats, z. s., spolupracuje v současné době s útulky ohledně péče a kastrací 200 obcí. Ale to je stále nízké číslo. ČR má totiž obcí celkem 6246…
Jak funguje síť útulků v ČR, je alespoň částečně napojená na nějakou ústřední organizaci či grantový systém, anebo ji o své újmě táhnou dobré duše konkrétních lidí, nebo jde o kombinaci obojího? Jakým způsobem dnes u takových organizací většinou probíhá faktický sponzoring?
Útulky jsou závislé na drobných dárcích a drobných sponzorských darech, většinou jsou podporovány spoluobčany a bez nich by nemohly fungovat. Jen pár provozovatelů spolků má spolkovou činnost (kastrace, odchyty, péče a léčby, socializace koček) jako své hlavní zaměstnání a i jejich plat je závislý na dárcích. Drtivá většina chodí do zaměstnání a o kočky se stará ve svém volném čase dobrovolně a zadarmo. Nemají možnost dovolených, protože je málokdo v obrovském kolosu práce zastane.
V kočičích spolcích je převaha žen, je to škoda, protože s prací kolem koček je spojeno hodně fyzické práce a mužské ruce by se hodily. Práce kolem zvířat z ulice je specifické dříčství. Často jsou spolky vystaveny vydírání v podobě telefonátů, že kočka bude vyhozena nebo bude kotěti ublíženo, pokud ho útulek nepřijme. Je potřeba velká mentální odolnost a stanovení jasných hranic. Některé útulky jsou celoročně za kapacitní hranou právě z těchto důvodů – přijímání koček v bezprostředním ohrožení. Zejména v kotěcí sezóně se vyhlašují STOP STAVY. V letních měsících mají útulky výdaje zejména s péčí o mláďata a v zimních s kastracemi. V rámci fungování jim pomáhají charitativní dražby a drobné bazárky. Největším přínosem je adopce reálná nebo virtuální, kdy se zasílá domluvená částka na péči o konkrétní kočku, která nemůže být pro svůj handicap adoptována.
Jak jste přišli na nápad vydat knížku, jejíž výtěžek bude věnován na podporu vašeho snažení (kdo na něj přišel?), a jak se vám projekt zhodnotil? Kolik má tento projekt spolupracovníků/mluvčích, jako jste vy, a jde o lepší způsob financování, než dosavadní způsoby?
Hlavní roli sehrál nečekaný telefonát spisovatele Martina Petišky, který mě nadchl nápadem vydat knihu o kočkách a pro kočky. Naším cílem bylo pomoci nešťastné situaci koček a kočičím spolkům/útulkům knihou, která by zároveň seznamovala čtenáře s kočičí problematikou. A to se nám, doufám, podařilo. Tým Kočkolásek je maličký. Pracujeme bez nároku na honorář. Jsme tři – já jakožto editor a koordinátor projektu, grafik a produkční. Oslovování spolků, editorská korekturní a pisatelská práce stejně jako propagace a distribuce zůstala v mých rukou. Kniha vyšla v nákladu 4000 kusů, z toho 3000 kusů bylo hned rozposláno spolkům/útulkům, jež si knihu za výrobní cenu objednaly, mohly si ji prodávat v aukcích a prodejních akcích, a získat tak prostředky na péči o své kočičí svěřence.
Tak kniha Kočkolásky vydělala již kolem 50 000 korun. Tato částka, kterou útulky a spolky díky svým prodejům napříč ČR získaly, je pro mě krásný milník. Přála bych si, aby se v druhé fázi, ve veřejné sbírce v nadačním fondu Znesnáze 21, vysbírala aspoň polovina této částky. Tato sbírka je věnována 36 útulkům/spolkům, jež do Kočkolásek věnovaly svůj příběh. Cílová částka je 221 000 korun a bude použita na nákup toho nejesenciálnějšího, a tím je krmivo. Financování spolků však nadále zůstává v rukou spoluobčanů a případně sponzorů v podobě lokálních firem. Nejsou raritou útulky o stovce koček, kde jdou náklady na provoz (krmivo, stelivo, veterina) měsíčně do desítek tisíc korun, a to dlouhodobě nepokryje žádná kniha.
Věřím, že význam projektu Kočkolásky se ukáže v čase. Hodnotu Kočkolásek vidím v tom, že otvírají téma koček způsobem, jakým to dosud nikdo neudělal. Příběhy ukazují reálný život bezdomoveckých koček. Fungují jako okénko do kočičího útulku, přes které se může čtenář podívat dovnitř na to, co se v něm děje. Věřím, že má moc měnit pohled na kočky jako takové a přivábit adoptivní rodiny i pomocníky. Knihu zdobí ilustrace Jiřího Wintera-Neprakty, Eduarda Petišky a předmluvu napsal Martin Petiška. Za tak krásný vklad do Kočkolásek jim a jejich dědicům patří velký dík.
Jak jste sháněli příspěvky do knihy – a chystáte se vydat další díl?
Dát dohromady padesát autorů bylo náročné, ale díky tomu, že se pohybuji sedm let na poli záchran, věděla jsem, kde začít. Jako primární síto pro oslovování nám fungovala databáze projektu Kočičího přání, nicméně nebylo dost autorů, tak jsme rozhodli, že výběr necháme volnější a dáme prostor i aktivistům, kteří zachraňují na bázi dočasných péčí nebo se nějakým způsobem světa kočičí problematiky dotýkají a formují ho. Tak se mi podařilo shromáždit padesát autorů, z nichž 36 je spolků a zbytek dovažují příběhy ostatních.
Nutno podotknout, že většina příběhů, které se ke mně dostaly, měla smutný děj, ,neútulkové' příběhy to však vyvážily, a celkové vyznění knihy tak není melancholické. Tvorba knihy byla zajímavý proces, často se odehrávala v nočních hodinách. Provozovatelé útulků mi volali při čekání na veterinární pohotovosti, při nočních odchytech nebo donášce krmiva do různých lokalit. Potvrdilo se tak, že kočkaři fungují v organizacích na hraně, nemají čas. Někteří mi poslali příběh ke korektuře a asi čtvrtina mi příběh ,jen' vyprávěla. Tyto příběhy jsem se snažila zachytit autenticky a přesně tak, jak se odehrály.
V Kočkoláskách popisují příběh své osudové kočky z ulice. Kočkolásky II jsou zatím v jednání. První kniha není psaná spisovateli, ale obyčejnými lidmi, ale v případě vydání druhého dílu budeme rádi za předmluvu, patronát a sponzoring i cokoliv dalšího od kohokoliv, kdo má možnosti na tomto poli oslovit čtenáře a pomoci měnit pohled na kočky. A jsem předem vděčná každému, kdo podpoří kočky v právě probíhající dobročinné sbírce Kočkolásky, kde jako poděkování za příspěvek 221 korun a více darující získá knihu Kočkolásky.
Vložil: Tomáš Koloc