Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Báječné léto, báječné exploze smíchu, zdravý vzduch i rozum… Mé tábory. Glosa Iva Fencla

25.01.2022
Báječné léto, báječné exploze smíchu, zdravý vzduch i rozum… Mé tábory. Glosa Iva Fencla

Foto: Ilustrační foto Dětský tábor Nežárka

Popisek: Každá generace kluků zažívá totéž 'báječné léto' i tou s dívkou, která se stane, aniž by to tušila, něčí múzou.

Foglar by mě možná z tábora poslal domů. Nevím. Podobná úvaha naprosto není hypotetická, jelikož v čase mého dětství tábory ještě vedl. Představoval jsem si tyto stanové tábory jako ten v knize Hoši od Bobří řeky a popravdě si myslím, že bych podobné prázdniny zvládl. Ne, možná bych nebyl Mirek Dušín, ale Rychlonožkou třeba ano. Bavilo by mě lovit bobříka odvahy a jít za tmy lesem k močálu, ze kterého čouhá či vyčnívá odporná ruka. I když je ten pařát jen větev. A ‚živilo‘ by mě energií, kdyby mě lehce ‚máklý‘ vedoucí tábora strašil Zelenou příšerou! Bu bu bu! Koneckonců si nemyslím, že by musel být máklý. Abychom totiž děti zabavili, tak je často i strašíme! I klasické povídky Montagua Rhoda Jonese občas zaberou. Mrazí z nich, když je převyprávíte u nočního ohně.

V čase mého dětství se však všude a běžně konaly i tzv. putovní tábory, kdy na výstavbu do kruhu umístěných stanů na podsadách nebyl čas. Jedno léto jsme trávili na Šumavě a tuším, že mezi šestou a sedmou třídou další srpen v Krkonoších. Rodiče mi na cestu dali rovněž nějakou hotovost, ale celkem tyto výpravy Československem asi platila škola či Pionýr. To jsem každopádně řešit nemusel a byl moc rád, že jsem dny a týdny (a taky noci) mezi kamarády, spolužáky a spolužačkami. Pionýry. Ale pionýrský oddíl byl totožný se školní třídou a nikoho ani nenapadlo, aby si do Krkonoš bral pionýrský šátek anebo dokonce kroj. Byly to spíš turistické, dobrodružné akce, kde nás hlídávali dva, maximálně tři kantoři – a většinou se jelo s naší třídní a jejím manželem, což taky byl učitel, jenomže středoškolský. Jmenoval se Ryneš.

V takovém nízkém věku stačí věru málo, aby starší profesor děcku imponoval. Příklad? Do Krkonoš jsem si přibalil knížku edice Karavana Dva muži na druhou. „Co to čteš?“ zavolal na mě právě Ryneš - přes celou lůžkovou ubikaci. „Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda. Hm, a je v tý knížce ještě příběh Mistr blecha.“ To jsem dodal lehce už pohrdavě, protože Stevensonův horor se mi ‚děsně, děsivě‘ líbil, zatímco druhá povídka mě mátla, ne zcela jsem ji ještě chápal a četl z povinnosti a následkem pošetilé zásady, kterou jsem tehdy měl: každou knihu dočtu do konce! I když jsou v ní dvě od různých autorů.

„To je od Hoffmanna, ne?“ broukl od lůžka Ryneš. Ocitl jsem se v šoku.

On to ví! Dokonce asi ví i to, kdo byl Hoffmann. Od té doby jsem profesora obdivoval, ale když vidíte Obří důl, tak prostě jde i Hoffmann stranou - a vyleze Hyde. Pořád jsem si ho tam představoval v mlze jako démona Krkonoš. A Krakonoš, Rýbrcoul, ten šel v mých příbězích stranou. Snil jsem v bdělém stavu, kráčel po kamenech a vedle propasti, prostředí mě inspirovalo, i chrlil jsem dobrodružné příběhy. Kluci se okolo mě shlukovali, někdy jsme se opozdili.

‚Soudružka‘ Rynešová chtěla taky něco zaslechnout, a tak se nenápadně přifařila, ale na dospěláky jsem disponoval čidly. Měl jsem Rynešovou rád, copak o to, ale z nějakého důvodu jsem se za své horory před dospělými styděl. Vždycky, když přišli, jsem zmlkl. Nebo dokonce ztratil nit! Jednou Rynešová řekla: „Nepovídejte pořád. Rozhlížejte se!“ Ale já stihl vstřebávat i kraj, i své vlastní fantastické děje. Do jeho mlh se mi montovaly; něco podobného jsem později zažil u Pravčické brány. A byl zcela, zcela okouzlen a šťasten. Ne sám sebou, ne! Těmi ději, těmi světy a úžasem posluchačů a absolutní schopností své improvizace. Nikdy jsem neměl pro vyprávěním sebemenší předběžný plán; to by byla nedozírná nuda. A já se nenudil. Já žil. Bylo nás tam jen třináct kluků a osm děvčat. Ta si ovšem povídala spolu. Měla asi víc rozumu. A vypravěčem jsem byl - v létě 1977 – tedy především pro kluky. Třeba pro budoucího lékaře Mirka Mandu, který se pak odstěhoval do Aše. A jestli už se mi líbily ve třinácti holky? No, když neposlouchaly, tak zas tolik ne. A spíš naslouchali Pirner, Češťa Chýlek, Pavel Šašek, občas i – už vyspělejší a moudřejší - Jirka Kunciter.

Mimochodem, Češťa ani nebyl z naší třídy. Šlo o mladšího brášku Vaška Chýlka, mého kámoše, i vzali jsme ho – po přímluvě - a on se odvděčoval děsným zlobením. Vždycky ráno byla rozcvička, a ještě jej tady vidím: na nereprodukovatelné fotce, v teplácích. Čertík jeden! Čerchmant.

Postupně jsme bydlili na třech místech Krkonoš a nejvíc mi utkvěla plochá a dosud stojící chata na kraji Pece pod Sněžkou. V jedné části trávily noc holky a my, kluci, v druhé. Ale Monhart a Kunciter zorganizovali výpravu. Už nevím, kdo se ještě účastnil, ale holčiny byly ve svých třinácti osahávány. Ryneš si pak předvolával pachatele k výslechu. Připadalo mi, že jsme spáchali těžký zločin, ale už tak za hodinu se o ničem z toho nemluvilo a zbytek puťáku taky ne. Tahal jsem zato rád z příkré stráně naproti větve a udělali jsme táborák. Čenda objevil nedaleko skvělou říčku. Chodili jsme po kamenech proti jejímu proudu a chtěli ten potok taky osahat a prozkoumat, ale… Ale to už jsme se Krkonošemi přesunovali jinam. Ten stesk! Ten stesk! Připadalo mi, že se tam nikdy nemohu vrátit! Ale omyl. Před pár lety jsem šel kolem. Kůlna, kde jsme tři dny bydlili a kde někdo sahal na holky, tam stále stojí. I potok bublá. Opodál. Zvláštní že tam byla i jedna vymykající se dívka.

Jmenovala se Zuzana Nosková. Tehdy mi to bohužel nedocházelo, ale byla nejhezčí a měla charisma. Taky proto tu lepou zrzku obklopovaly kamarádky, asi jako mě posluchači. Stále si vybavuji její nos. Myslíte teď, že něco stylizuji, ale ne. Jmenovala se Nosková a skutečně měla roztomilý nos. Jednou jsem s ní stál - během školního roku - před tabulí a z legrace předstíral, že jí jednu ubalím. Zle jsem to ale spočítal, takže se pěst sice před bambulkou nosu zastavila, avšak jen tak půl milimetru.

Zuzaně to způsobilo šok. Ale šok toho typu, že se rozesmála. Klidně mi ukázala na prstech: „Takovejhhle kousek, Ivo, a teče mi červená.“ Měl jsem ji rovnou sbalit.

Ale v tom věku? Mě to nenapadlo. Co jsem právě popsal, je navždy nejintimnější můj kontakt se Zuzanou, a na černobílých, mizerných fotografiích dnes vidím, že to je krásné, pihovaté dítě, které čeká celoživotní štěstí. Ono se to ale bohužel někdy vyvine právě opačně. Mladíci po ní samozřejmě brzy ‚jeli‘ a přesně nevím, co vše zažila, anebo to tu z piety nechci říkat, ale taky se nechala vozit na motorce… Jednoduše se zabila. Extrémně mladá. Po letech jsem doma navštívil Rynešovou a ona řekla: „Zuzana už není.“ A bylo vidět, že ji milovala. Ukázala mi některé její fotky. Brečel jsem. Pak jsme další rok jeli do Tater a typické je, že ani nevím, zda taky Zuzana!

Nebyla přímo sexy, ale hezká. Já… Tehdy… Nevšímal jsem si jí! Všiml jsem si ale třeba Oldřišky Kopecké, když přišla jeden den do práce, tedy chci říct do školy, ve žlutých minišatech; to mě v osmičce už odbouralo. A jiné kluky i jinak. Oldřišku honili po chodbě, ona pištěla, srazili ji k zemi, nebo sama upadla… Jistěže měli učitelé zase co dělat.

Ale v Nízkých Tatrách ne. Fascinovala nás příroda, snad i památky na Slovenské národní povstání. V památníku vprostřed Bystrice nám o SNP promítli film. Večer jsme hrávali kopanou či nohejbal, spali na internátě, protože byly prázdniny, a každý večer se hodnotil den. Ráno se bodovalo stlaní a už nevím, co ještě. 10. července 1978 jsme dopoledne putovali autobusem do Turecké a za dobrý vtip pokládali, že nemáme cestovní pasy. Přesto do TURECKÉ smíme! Ha ha ha. Vyjeli jsme tamodtud sedačkovou lanovkou (fascinující zážitek) na Križnou, jenže lilo a byla mlha. Po hřebeni jsme pak putovali do Prašnického sedla a cestou si vyfotili ‚jakousi‘ Mayerovu skálu. Moc mě nezajímala, zase už jsem kecal. Výhoda byla, že manželé Rynešovi jezdili na stejná místa asi tak jednou za čtyři roky, vždy s novým nálevem děcek, a tak měli Šumavu, Krkonoše i Tatry prochozené. Nemohli jsme se ztratit a nudná místa předem eliminována. Jediné, co se nedalo ovlivnit, bylo počasí. To neovlivní ani paní Kellnerová, nejbohatší Češka! Hm, a ani zlobení Češti Chýlka se ovlivnit nedalo, samozřejmě.

Popravdě už ale nevím, jestli byl vzat na milost a do Tater vůbec směl. Jeho brácha tam byl, dnes je ředitel jedné továrny. Jako já vzpomíná.

Jak si taky vybavuji, pedagozi nás upozorňovali na různé chráněné byliny a ovce. Těch oveček jsme si ale přece jen všímali sami. Existuje písnička Jiřího Schelingera z tohoto prostředí, která je možná tím nejhorším, co kdy spískal. Text psal ovšem génius František Ringo Čech, byť sám přiznává, že někdy tvořil tolik rychle a moc, že do éteru propustil i nedotažené věci. Navíc fungovala cenzura. V tomto „eko-songu“ měl Schelinger pochopitelně původně zpívat: „A na té naší horské louce – turisti si klidně válej vejce.“

Ale to nebylo košer, tak slyšíme: „Na té naší horské louce – si turisti loupaj vejce.“

 

Dobře jsme se také bavili už jen ‚slovenčinou‘. Tak třeba se mi hrozně líbilo říkat: „Naozaj sa mi to páčilo!“ Vybavuji si asi patnáctikilometrový pochod skvělými lesy do Kremnice, která disponuje starobylými hradbami a branami. Muzeum bohužel bylo v rekonstrukci a Kunciter řekl učitelce pro mě nezapomenutelným a úmyslně plačtivým tónem: „A keď som povedal, že je zatvorené, nikto mi něveril.“

Ve Zvolenu jsme to odpoledne viděli nejen stejnojmenný hrad, nýbrž i obrněný vlak slovenských povstalců. Stál tu ale taky obchodní dům PRIOR, což bylo pro tehdejší děcka lákadlo; takže nám dali volno (proč ne?) a my se rozprchli dovnitř. Následovala procházka na místní ‚cintorín‘ s padlými.

Vedle Sovětů tu leží rumunští vojáci a místní občané. V boji s Němci umřeli v letech 1944-45. Na puťáku jsme sice každý večer sportovali (plavání, nohejbal, fotbálek), ale mocně se hrály taky karty. O ‚prašule‘. Michal Horáček by se divil. Nebo spíš ne. A když jsem tenkrát vyhrál deset korun, bylo to, jako bych dnes vyhrál sto korun. Pedagogové to buď nevěděli, nebo tolerovali. Už nevím. A zda jsme mastili mariáš? To se mi nezdá. Asi to bylo jen ‚prší‘.

Pršelo naštěstí jen první dva dny, pak už bylo počasí perfektní a pršelo štěstí. Navštívil jsem tenkrát také Brezno a ještě netušil, že tu za pár let strávím kus života jako vojín základní služby – v poddůstojnické škole. Ale to je už jiná pohádka a možná ji ani nenapíši. Jednou jsem se totiž na Světě knihy v Holešovicích ptal Ludvíka Vaculíka, kdy ‚konečně‘ vydá dlouho slibovanou Vojenskou knížku alias své příhody z kasáren. Ujistil mě u piva, že dílo zaručeně vyjde. Úplně najisto! Pokud vím, neexistuje ani v rukopise.

Ono je to možná taky tím, že o vojně napsal už prakticky každý chlap, který ji zažil, a někdy jsou ty příběhy nudně podobné. Ženy vypínají uši, když se s nimi začne. Přesto mě neexistence Vaculíkovy Vojenské knížky mrzí. Ptal jsem se i jeho milenky Lenky Procházkové a jejich dcery Cecilie Jílkové, tedy dvou skvělých, neskutečně půvabných spisovatelek, avšak ani ony o tomto díle neví. Nakonec asi nevzniklo.

Ale my se vraťme do Tater a chvil štěstí, kdy mi bylo sladkých čtrnáct. Měl jsem hotové přijímačky na gymnázium a svět se zdál v pohodě. Lanovka na Chopok byla ryzí dobrodružství. Spadneme? Sletíme? Umřeme? Ha-ha-ha! A milujeme Slovensko? Jasně. Slováky? Všechny. A maj prima řeč? Lepší než my! Ostatně jsem byl na tu řeč lehce připraven, přečetl jsem už před puťákem několik knih ve slovenštině. Především Draculu s hrůzostrašnými fotkami herce Maxe Schrecka. A tak jsem věděl, že rty jsou slovensky pery. A hrabě? Gróf. Atd. Z vrcholu Ďumbieru ale nebylo vidět žádné upíry a Čachtickou paní taky ne. Obklopovala nás totální mlha, ano, zrovna taková, o níž Bram Stoker umně psával. Nato začaly padat obrovské ‚krůpy‘, ale jinak se nám počasí ‚páčilo‘, to nemůžu říct.

Došli jsme na chatu SNP a pěšky podle lanovky sestupovali do Serdiečka. ‚Odtial autobusom‘ do Brezna a ‚vlakom‘ do Bystrice. Rynešovi měli trasy promyšlené. Nikdo se neztratil, nikdo nezřítil do žádné Karikovy zrádné škvíry. Báječné léto, báječné exploze smíchu, zdravý vzduch i rozum, o nějakých epidemiích se nám ani nesnilo. Docela klidně jsem tenkrát vstával v půl šesté ráno, myl se studenou vodou, napodoboval před internátem cviky a věděl, že na snídani se jde rovnou do místní cukrárny. Že v Korytnici se nalokáme i super minerální vody. Byly to zřejmě lázně. A jsou.

Odsud lze strašlivě strmou stezkou vystoupat na Kozí Chrbát (Kozí Hřbet) a po hřebeni se kravskými stády (hlídal je ovčácký pes Brit) prodrat do nacisty kdysi vypáleného Kaliště, kde snad ještě i dnes je pamětní síň a památník padlých partyzánů. Za jejich akce, pravda, životem platili méně ve válce aktivní. Občané. A čím víc se blížil konec bezstarostného tábora, tím víc se nám vedoucí podbízeli, tím spíš nás přímo laskali. Byly lepší obědy, biograf a jakýsi slavnostní večerní program v předposlední den (ale nevím z něho už nic). Konečně i nádherné odpoledne na lodičkách kdesi v Tajově. Ani tam se nikdo neutopil, zato Ryneš se rozčílil doběla. Měl toho dost.

Nezajímal nás totiž místní vynálezce bezdrátové telegrafie Marguš a ani jakýsi spisovatel Tajovský. „Jste barbaři, o nic se nezajímáte, celé ty dni.“ Ryneš doslova upadl do deprese. Bezděky (což si neuvědomil) nás srovnával s gymnaziálními studenty, které jinak celoročně učil. Až mu to došlo, že jsme malí a pitomí, a uklidnil se. Šťastně jsme putovali vlakem zpátky do Čech a dal bych miliony, kdyby se to mohlo celé opakovat. Možná bych je dal i proto, že si jednoduše pamatuji jen to dobré. „Mladí mají velké štěstí, že některé věci nevidí,“ říkal Arnošt Lustig, s nímž jsem se později míjel v pražském nakladatelství Hynek. A měl naprostou pravdu.  

 

Vložil: Ivo Fencl