Úspěch v novinařině se dost těžko měří, říká dlouholetý novinář, kantor a současný kralovický starosta

ROZHOVORY NA OKRAJI Ing. Mgr. Karel Popel (* 5. 2. 1965, Praha) je absolventem dvou univerzit a na severu Plzeňska představuje známou až renezanční osobnost spojenou s řadou různých veřejných aktivit, sportovních, spolkových, pedagogických, publikačních i jiných. Také je již čtvrtým rokem starostou města Kralovice. O jeho životě i o tom, co přináší starostování v době covidové, nám prozradí více v následujících řádcích.

Karle, ty jsi původně pražský rodák. Co tě vlastně osudově zaválo až do tříapůltisícových Kralovic na Plzeňsku?

Narodil jsem se v Praze, ale za Pražáka se nepovažuji. Těmi byli oba rodiče, kteří dva roky před mým narozením přišli za bydlením a prací do Kralovic a na severu Plzeňska trvale zakotvili. Já už vyrůstal v Kralovicích. K babičkám, bratrancům, sestřenicím a dalším příbuzným jsme pak na víkendy nejezdívali na venkov, jako řada mých spolužáků, nýbrž do Prahy.

Tvůj otec byl dlouholetým pedagogem na místním kralovickém učilišti. Byla jeho pedagogická dráha inspirací také pro tebe, nebo sis k učení nalezl cestu sám nezávisle na něm?

O zcela zásadní učitelskou inspiraci asi nešlo. I proto, že oba mí rodiče (maminka byla rovněž učitelka) museli z politických důvodů, jelikož nezměnili svůj názor na okupaci v roce 1968, kantořinu opustit. Normalizace na venkov dorazila v roce 1975 a tatínek, zemědělský inženýr, následně pět let pracoval jako topič v hornobřízské keramičce. Pak sice přešel na kralovické pracoviště Ústavu pro vědeckou soustavu hospodaření, ale za katedru se mohl vrátit až v roce 1990. Maminka, která nastoupila do lékárny jako sanitářka, si po čtyřicítce pro zvýšení kvalifikace dálkově dostudovávala laborantskou školu. Takže dojížděla do Prahy, šprtala latinu a se třemi relativně malými dětmi znovu maturovala. Ani jeden si však nikdy, alespoň přede mnou a mými dvěma mladšími sestrami, na nic nestěžoval a nepřenášel na nás ani náznak nějaké zloby či zatrpklosti. Otec si navíc přes zmíněný zákaz cestu k dětem a práci s nimi našel v mimoškolních aktivitách, v Kralovicích založil oddíl stolního tenisu a mnoho let vedl turistický kroužek malých dětí. To všechno na mě určitě vliv mělo.  

Na kterých školách jsi působil ve svém životě a jak na ně vzpomínáš? A které předměty jsi vyučoval?

Míří-li otázka na mé pedagogické působení, tak jako kmenový učitel na dvou: na Gymnáziu Zikmunda Wintra v Rakovníku a na Gymnáziu v Plasích (na částečný úvazek jsem občas učil ještě na základních školách v Kralovicích, v Kaznějově a v Plasích). Rakovník bylo moje první místo po vysoké škole, a byť šlo jen o dva roky, na první ‚flek‘ se nedá zapomenout, i proto, že jsem si zde prožil jako benjamínek sboru revoluční listopadové události v roce 1989. Učil jsem odborné strojírenské předměty, technickou grafiku, výpočetní techniku a tehdy ještě i brannou výchovu. Do Plas jsem přešel v roce 1990 jako učitel výpočetní techniky, postupně mi pak pan ředitel Škop svěřil matematiku a neaprobovaně tělesnou výchovu, kterou jsem později absolvoval dálkově na FTVS. Na plaském ‚akademickém vršíčku‘ (škola leží na příkrém kopci) jsem maturoval a pak osmadvacet let učil – a na to se rovněž nedá zapomenout.

 

Před tabulí na Gymnáziu v Plasích (28. 6. 1994)

Zabýval ses někdy i výtvarnou činností? „Popelovská“ vysvědčení bývala na školách tvého působení známá svým kaligrafickým pojetím, kdy iniciála příslušného žáka vždy vypadala jako malé umělecké dílo. Nebylo tak pěkně vyvedené vysvědčení symbolickou náplastí pro studenty, kteří možná nedopadli v hodnocení příliš dobře, ale alespoň mohli doma říci, že mají krásné vysvědčení po stránce výtvarné? :-)

Pokud ta vysvědčení byla pro studenty zajímavá výtvarně, jsem jenom rád. A věřím, že to platilo i pro ty úspěšné. Určitou náklonnost k výtvarné činnosti jsem zřejmě zdědil po mamince. Vždy jsem rád kreslil, v dětství chodil do výtvarného kroužku a tu a tam získal nějakou drobnou cenu na soutěži. I proto mě hodně mrzelo, že na gymnáziu jsem si nemohl vybrat z výchov ‚výtvarku‘, ale byla nám přidělena hudební výchova, na rozdíl od paralelní třídy. Nikdo se s námi o výběru nebavil, taková byla doba. Ale kromě toho ozdobného písma, které jsem se naučil od kamaráda na vojně, jsem se nijak dál po výtvarné stránce nevzdělával a nerozvíjel.

Ty jsi patřil dokonce k finalistům celorepublikové soutěže o nejoblíbenějšího učitele České republiky Zlatý Amos. Ve kterém roce to bylo?

Bylo to v roce 1995. Učitele musí navrhnout studenti, žádost odůvodnit a podpořit patřičným počtem podpisů. Velice si té nominace vážím, s postupujícím časem stále víc a víc. Na finále do Prahy mě přijela podpořit řada studentů a o to více mě i teď zpětně mrzí, že jsem v soutěži před porotou tehdy nepředvedl zrovna nejlepší výkon.     

Být mezi šesti nejoblíbenějšími učiteli celého Česka mi rozhodně nepřijde jako špatný výkon… Každopádně jsi také známý sportovec, který se aktivně věnoval celé řadě sportů. Které to byly a ke kterému sportu jsi přilnul nejvíce?

Nejvíce jsem přilnul k hokeji. Do kralovického oddílu, který tehdy měl jen družstvo mužů, jsem se osmělil vstoupit v roce 1982, to mi bylo sedmnáct. Jenže bohužel mi vždy chyběl (a stále chybí) základ tohoto sportu, kvalitní bruslení. A to mě patřičně limitovalo coby hráče. Ale o co hůř jsem bruslil, o to více jsem si tento sport zamiloval. Takže jsem se angažoval i jako rozhodčí, funkcionář a trenér – dokonce jsem vystudoval licenci B.

Největších úspěchů jsem ovšem dosáhl v turistickém závodě, což je běh v přírodě kombinovaný s dalšími dovednostmi, jako jsou orientace podle azimutů, hod míčkem na cíl, překonávání lanové lávky apod. Tomuto sportu se věnuji od svých devíti let, jsem několikanásobným mistrem republiky, vítězem Českého poháru a mezinárodního mistrovství. Nyní se u těchto závodů zaměřuji hlavně na organizační práci, letos v červnu budu pomáhat s pořadatelstvím mistrovství České republiky jednotlivců.

Určité vlohy pro běhání jsem pak uplatňoval při veteránských atletických kláních, byl jsem třeba šestý na Evropských veteránských hrách v běhu na 400 m překážek. Jeden čas jsem hrál v Kralovicích lakros, na gymnáziu vedl dlouhé roky kroužek basketbalu a teď na stará kolena jsem se vrátil ke sportu z mládí – stolnímu tenisu, mám na starosti kroužek dětí.   

Před časem jsi napsal historickou publikaci o dějinách kralovického hokeje. Jak vypadá hokejové usilování na menším městě? Podporuje stát dostatečně takovéto aktivity, nebo je to spíše ochotnická záležitost? Nebo bys mohl říci, že některý sport je státem či kraji podporován více, a jiné, konkrétní, spíše odstrčenou popelkou v koutě?

Hned od svých hokejových začátků v Kralovicích jsem shromažďoval všemožná statistická data a po letech, kdy v klubu působím již jen jako kronikář a statistik, jsem vše sesumarizoval do uvedené publikace. Hokej v našem městě, a i v jiných na okrese, byl kdysi provozovaný výhradně na přírodních kluzištích. Mírné zimy ale dnes hokejisty ‚vyhánějí‘ na umělý led a ten v Kralovicích není. Ačkoliv je momentálně díky ploše v Třemošné a dvěma dalším na Lochotíně situace výrazně lepší než před lety, udržet klub při životě je velmi těžké, především finančně. Jenže hokej je v Čechách populární tak, že o něj stále mají zájem i kluci u nás, staráme se rovněž o zhruba dvacítku žáčků. Dotace pro oddíly hrající okresní přebor, což byl náš případ, v minulosti svaz nepřiděloval. Až v polední době si dokážeme dosáhnout na peníze z kraje, České unie sportu (ČUS) či MAS Světovina, uspěli jsme i u Národní sportovní agentury (NSA). Ovšem provoz oddílu je skutečně pro funkcionáře ‚ochotničina‘. To, jak je či není ten který sport centrálně podporován, by bylo na delší materiál přesahující rámec tohoto povídání, ale řekl bych, že obecně se lépe daří olympijským sportům.

Obálka zmíněné publikace

 

Rozhodčí hokejového utkání na přírodním ledě v Kralovicích - v současných klimatických podmínkách bohužel výjimečné události (16. 1. 2014).

Kromě sportovních aktivit jsi také dlouholetý novinář a přispěvatel několika deníků. Do kterých novin jsi přispíval během svého života a kolik už jsi napsal za svůj život článků?

Počet článků spočítaný přesně nemám, ale tisícovka to bude jistě, samozřejmě velmi různého rozsahu. Vyjmenuji to postupně – Rozvoj, Pravda (později, a hlavně Plzeňský deník), Kralovický obzor, Region Plzeňsko, MF Dnes, časopis Turista. V naprosté většině šlo o sportovní tematiku.

Co bys označil za svůj největší novinářský a publikační úspěch nebo momenty, které ti nejvíce utkvěly v paměti v souvislosti s tvou novinářskou prací?

Úspěch v novinařině se dost těžko měří. Pokud máš na mysli nějakou cenu, tak to mě minulo. Ovšem momentů mi za mého působení ve sportovním oddělení Plzeňského deníku (tři roky stálý redaktor, dalších patnáct externí spolupráce) utkvěla řada. I souhrou pro mě příznivých okolností jsem třeba mohl cestovat s plzeňskými fotbalisty na pohárová utkání do Jerevanu, Kodaně a Mnichova – a byť nejsem skalním fanouškem Viktorie, byly to po profesní i osobní stránce fantastické cesty a zážitky. Díky působení v Deníku jsem se zúčastnil závodů F1 v italské Imole (i když ne jako akreditovaný novinář), dvakrát jsem byl – to už oficiálně – na vyhlášení Sportovců roku ČR v Praze, referoval o plzeňských basketbalistech během dvou let jejich působení v nejvyšší soutěži, byl jsem na MS juniorek 2001 v basketbalu v Brně, na MS 2006 ve vodním slalomu v Praze, účastnil se několika klání Světového poháru v kolové, psal o finále hokejové extraligy, dělal rozhovory s Hilgertovou, Železným, Zídkem, Sukovou, Marianem Jelínkem, Martinem Strakou... Nezapomenutelné.

 

Na novinářské tribuně při utkání fotbalové Ligy mistrů Bayern Mnichov - Viktoria Plzeň (23. 10. 2013).

Být publicistou v Praze nebo velkoměstě znamená být často blízko médiím a do televize či k větší známosti je cesta mnohem snazší a přístupnější. Nemrzí tě, že novinářská nebo spisovatelská srdcařina v menších obcích nikdy nevede k témuž zviditelnění? Leckdo navíc nadává, že venkov je v médiích málo vidět ve srovnání s velkými městy…

Srovnávat venkov a velká města si netroufám, i když třeba v Praze je profesní provázanost žurnalistů jistě značná. Já už jako malý toužil být novinářem, a jak jinak než v celostátním periodiku. Ale musím říct, že má pozdější práce, byť ‚jen‘ na regionální úrovni, mě bavila. Určitou dobu jsem měl dokonce v Deníku na starost sport výhradně na severním Plzeňsku a vůbec mi nevadilo, že to není ‚celostát‘. Vymýšlel jsem rubriky, psal o všech možných sportech a naplňovalo mě to. Bohužel se pak cesta novin dala trochu jiným směrem a tzv. okresní mutace na Plzeňsku zmizely. Podobně mě bavilo a baví psát o ryze kralovickém sportu do obecního měsíčníku. Takže mě působení na venkově nemrzí. Z toho ‚celostátu‘ bych si troufale vypůjčil jedinou věc: mít možnost jednou dvakrát za rok vycestovat na mezinárodní akci, to by byl takový milý bonus.

Od roku 2018 jsi starostou Kralovic. Jaké to je být nyní sám předmětem zájmu novinářů? Máš nějakou zkušenost, kdy se ti zdá, že ti bývalí kolegové nedali dost prostoru nebo v rámci zjednodušení něco zásadního opomněli, případně dokonce zkreslili?

To, že novináři opomněli nějakou pro mě důležitou myšlenku, se párkrát stalo. Ale třeba nebyla tak důležitá… Nebo se z poměrně dlouhého rozhovoru použila jediná věta, či dokonce vůbec nic. S tím nic nenadělám. Když jde o zásadnější věc, požádám o autorizaci.

Co tě vlastně vedlo k zájmu o komunální politiku a v čem ti přijde jiná než ta vysoká?

Před lety jsem do voleb šel na popud kamaráda. Rozdíl vidím hlavně v tom, že na relativně malém městě se prakticky ví o všem, co se řeší. Kdežto vysoká politika je od lidí dosti daleko.

Lákalo by tě zkusit si vyšší level v podobě celostátní poslanecké dráhy, nebo je to něco, kam už by se ti osobně nechtělo?

Právě pro tu odtažitost by mě něco takového nelákalo. Když se u nás něco děje, tak buď hned vím, o co jde, nebo to velmi rychle zjistím a mohu řešit.  

Není nevýhodou být členem nezávislého politického sdružení bez vazby na nějakou silnou politickou stranu? Nebo je to naopak garancí, že lidé budou takové uskupení volit ochotněji? Kdy vlastně vzniklo vaše sdružení a jaké si klade cíle?

Jeden kolega, člen politické strany, mi několikrát opakoval, že my, jakožto nezávislí, to máme jednodušší, protože se nemusíme nikomu zpovídat, myšleno stranické základně. Ale podle mého je to u nezávislých naopak těžší: musíme se zpovídat a předkládat výsledek práce úplně všem. V komunálních volbách se mohou preferenční hlasy přidělovat napříč kandidátkami, obzvlášť v menším městě pak voliči vybírají osobnosti především podle toto, jak koho znají. Původním ‚společným jmenovatelem‘ našeho hnutí byla angažovanost členů ve volnočasových aktivitách, i to máme v názvu (Volba pro aktivní využití volného času). Prvně jsme kandidovali v roce 1998 a v průběhu času, kdy dlouhodobě působíme v zastupitelstvu – a já teď i jako starosta, se pochopitelně naším cílem stala starost o dění ve městě v naprosto komplexním rozsahu.

 

Starosta Popel odávající

Starostové, kteří získali své funkce v roce 2018, měli určitě rozsáhlé plány, co během volebního období podniknou a vybudují, a pak přišel covid. Jak to ovlivnilo tvé plány a chod Kralovic? Jaký je rozdíl mezi zamýšleným a tím, co se v limitovaných poměrech podařilo dosáhnout? Z čeho máš radost, a co tě naopak mrzí?

Covid určitě zasáhl do chodu úřadu, škol, firem. Ale naštěstí jsme od nějakých velkých investičních plánů ustoupit nemuseli. Spíše bylo potřeba přehodnotit pořadí realizovaných akcí, určité výdaje šly a stále jdou na testy, dezinfekce atd. Zásadně ale bylo omezeno setkávání lidí, obyčejný společenský kontakt. Odkládala a rušila se shromáždění, valné hromady, kulturní vystoupení, sportovní akce… To vidím jako největší minus celé epidemie, spolu se zavíráním škol a rušením volnočasových aktivit dětí. Navíc bylo naše kulturní středisko samozřejmě ve finančních problémech a situace není dobrá stále. Radost jsem měl naopak z toho, kolik se hned z počátku dařilo najít dobrovolníků na pomoc, třeba na šití roušek.

Jak vlastně prožívaly Kralovice dobu covidovou a co ti z té doby nejvíce utkvívá v paměti?

Snad mohu říct, že jsme covid prožívali a prožíváme vcelku klidně. I proto mi v paměti utkvělo období, kdy jsme se tak trochu stali oběťmi ‚honby za senzacemi‘. Což vyčítám právě novinářům. V říjnu 2020 se celé území ORP Kralovice dostalo v přepočtu na 100 000 obyvatel na nejvyšší příčku v zemi v nákaze covidem. A rázem se o nás začaly zajímat televizní štáby. Když pominu ‚detail‘, že si několikrát redaktoři spletli území ORP (obce s rozšířenou působností) a samotné město Kralovice, a mátli obyvatele, tak z reportáží mohl mít nezúčastněný divák pocit, že je u nás snad nějaká apokalypsa. Samozřejmě, nemocní bohužel byli, ale to přinesla situace a tak, jak čísla narostla, postupem času zase klesla. Ale jako šokující zpráva se to prodávalo zřejmě dobře. Takové zviditelnění mi skutečně není vlastní.

Plánuješ případně pokračovat ve funkci i v roce 2022 a co by podle tebe Kralovice nejvíce potřebovaly v dalších létech?

Pokračoval bych rád, protože čtyři roky funkčního období jsou opravdu krátká doba. Rozpracovaných projektů zůstane dost, spolu s kolegy stále máme i další nové nápady. Jednou z hlavních věcí, které potřebuje naše město, je to, aby u nás zůstávali mladí lidé. I proto intenzivně chystáme lokalitu se třiceti stavebními parcelami a věřím, že se co nejdříve začne s budováním inženýrských sítí.

 

Při své premiéře na lyžařské Jizerské 50 (18. 2. 2018). 

Co pokládáš za největší problémy, s kterými si obec sama neporadí, a potřebovala by pro ně větší podporu státu či obcí? A jak hodnotíš dosavadní spolupráci s krajem i státem?

Hodně nás tíží rekultivace skládky. Tady chybí dotační tituly. Je nám úředníky z kraje připomínáno, že jsme si měli na rekultivaci šetřit. To jsme dělali, jenže ceny před dvaceti lety a dnes jsou skutečně někde jinde a našetřené finance nestačí. Jinak kraj zejména prostřednictvím dotací pomáhá obcím hodně, máme zastání v dopravě, ohledně covidu… Využíváme i státní dotace, ale na druhé straně třeba tzv. optimalizace provozu poboček finančních úřadů byla dosti nemilým zásahem státu.

Kralovice náleží k obcím, které by chtěly oživit někdejší železniční spojení z Plzně ve směru na Mariánskou Týnici a Rakovník. Co tomu věcně brání? Je to třeba i rozdělení státu do krajů a obtížnější spolupráce mezi nimi?

Dovolím si tvrdit, že je to vše o lidech a v mnoha ohledech jde už spíše o politiku než faktickou stránku. Navíc je třeba rozlišit dvě věci: jednak zarostlý a neprovozuschopný úsek Kralovice – Mladotice. Před více než dvaceti lety se ten, kdo se o trať měl starat, o ni starat přestal. A dnes tato organizace (resp. její nástupkyně) tvrdí, že trať musí zrušit, protože je v žalostném stavu. Je to normální? Druhou věcí je zrušení provozu na funkční části tratě Rakovník – Kralovice. Zřejmě je jedno, zda je objednavatelem dopravy stát nebo kraj. Dnes už exministr dopravy Havlíček, který s námi loni v září situaci řešil, pravil, že kraje dostaly provoz regionálních tratí do gesce s vírou, že se o jejich chod lépe postarají než stát. A nyní kraj – upozorňuji, že Středočeský – svoji trať, vlastně hned dvanáct tratí, poslal k ledu. Jak říkám, je to o lidech a jejich přístupu.   

Jaké máte vztahy s opozicí? V některých obcích téměř žádná není, místy jsou tyto vztahy klidné a věcné, jinde velice napjaté, a opozice má dokonce své vlastní noviny. Jaké je to v Kralovicích? Existuje nějaká městská tiskovina, kam mají publikační přístup koalice i s opozicí?

V Kralovicích – a podotýkám, že dlouhodobě, členem zastupitelstva jsem od roku 1998 – se věci řeší věcně, nikoliv stranicky. Názorové rozdíly jsou, aktuálně možná větší než v předchozích letech, ale ty vyplývají z věcného či osobního pohledu jednotlivých zastupitelů. Mně vyjádřilo bezprostředně po volbách přímou podporu v kandidatuře na starostu sedm kolegů a těším se jí dodnes, čehož si skutečně nesmírně považuji. Ale za více než tři roky tohoto volebního období byl při hlasování v zastupitelstvu nejtěsnější výsledek 8:7 jen v naprosto minimálním počtu případů. I některé velmi důležité a kontroverzní body jednání byly schváleny výraznější většinou, třeba 9:6 nebo 10:5. Městskou tiskovinu máme jednu a přispívat do ní může každý.

 

S družstvem žákyň plaského gymnázia na okresním basketbalovém přeboru škol v Kožlanech (6. 12. 2016).

Politika ti přináší velké časové vytížení. Jak přitom zvládáš péči o rodinu? Nepadá kvůli politice větší díl péče o ni na manželku a máš doma podporu pro své politické snažení?

Časové zaneprázdnění je samozřejmě velké, hlavně se jedná o častá jednání pozdě odpoledne, večer či o víkendech, tedy pokud nejsou covidové uzávěry. Naše tři děti jsou ale už přece jen starší (dcera 17, synové 15 a 10 let), takže na jedné straně se samy o sebe v lecčems postarají. Na druhé straně jsou k mé práci vnímavější. Uvedené absence se snažím rodině vynahradit jinak, především společným prázdninovým a občasným víkendovým cestováním. V době nejtvrdších uzávěr jsme doma najeli na příjemný zvyk, po večeři se sejít při nějaké společné hře, kanastě, pexesu, kostkách…. To se snažíme dodržovat stále, i když je to při vytížení všech obtížnější. Nicméně bez tolerance celé rodiny bych starostování dělat nemohl a jsem za to manželce i dětem vděčný. Ovšem práce je práce, koneckonců řada profesí vyžaduje vytížení večer či o víkendu, takže to mi ‚prochází‘ poměrně hladce. Hůře má manželka Marcela, jinak učitelka na základní škole, nese moji účast na mimopracovních, třeba sportovních aktivitách. Ale i zde je ke mně velmi tolerantní.

 

S rodinou...

Co bys popřál závěrem svým spoluobčanům i čtenářům Krajských listů do nového roku 2022?

Zcela klasicky – pevné zdraví a brzký návrat do co nejnormálnějších životních kolejí. A pak lásku a přízeň těch nejbližších: přeji každému, aby spřízněných duší měl kolem sebe co nejvíce.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Karel Popel, HP, Rozhovory na okraji,