Neznám ho a díky tomu ho miluji. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Československá televize

Popisek: Akční polský seriál z druhé světové války byl natočen mezi lety 1968 – 1969. Jmenoval se S nasazením života a v hlavní roli špióna kapitána Klosse účinkoval tehdy velmi populární Stanisław Mikulski. O čem tato ‚legenda‘ je? Jmenuje se Stanislav Kolicki, je mu něco přes dvacet, je Polák a právě se mu podařilo utéct do SSSR. Jeho největším přáním je bojovat proti nacistickým okupantům a pomoci tak osvobodit svou zemi. Sovětská rozvědka právě vyslýchá zajatého německého důstojníka Hanse Klosse, který je nápadně podobný Stanislavovi. Což vede k jeho nasazení jako špióna mezi nacisty. Herec Stanisław Mikulski zemřel ve Varšavě v roce 2014 ve věku 85 let.

VIDEO Mám psát glosu a naskočí mi v mysli automaticky slovo GLOS. Pak i sousloví ‚kapitán Glos‘. Z neznámých důvodů jsem v jedné fázi dětství vyslovoval f jako ch (chodbal místo fotbal) a g dával na místo písmene ká = kapitán Glos, ne kapitán Kloss.

Na Glose jsem si pak vždycky hrál tak, že jsem lítal po trávníku před domem, pifpafoval pusou, mával plastovou pistolkou, padal a vstával. V podobných případech vám totiž nezbude nic jiného než hrát všechny role. Střelců, zabitých, raněných...

Paradox tkvěl a dodnes tkví v tom, že jsem televizní seriál S nasazením života (jehož je Kloss hlavním hrdinou) nikdy neviděl! Když říkám nikdy, znamená to ‚dodnes ne‘. Ale viděl jsem jako dítě několik scén; to, když jsem vždycky na pouhou chvíli unikl z ložnice, kde jsem měl usínat, a nakoukl do sousední místnosti, kde zírali na televizi táta, máma a babička.

Co to vlastně bylo za scény? Kloss v jedné zatlouká skoby a leze díky nim po jakési staré stěně. A jindy musí zastřelit (‚odprásknout‘) kterousi krásku… Není tohle dokonce v sestřihu pro úvodní znělku? Asi ano. Jde patrně o bídnou zrádkyni, jenže vy to víte. Ne já. Sám jsem ten seriál opravdu neviděl. Dodnes. A chtěl jsem teď dodat: „PŘESTO ho miluji,“ ale dodám „DÍKY TOMU jej miluji.“ Není to tak se vším?

Neznáte třeba nějakou ženu, dejme tomu nějakou Ivanu, a jste-li mladý chlap, dokážete po ní přesto šílet roky. Jen se s ní potkáváte a ona vás odmítá, protože je prostě vdaná, má toho moc a navíc, a to je nejhorší, se vaše žhnutí profláklo. Jste ve věku mezi třiceti a čtyřiceti a nikdo rozumný (otec, přítel) vám nedomluvil, takže vám připadá, že ‚jiná jediná‘ neexistuje. Jen Ivana je pro vás pravá láska, a když tuto lásku vyklučíte, jak vám radí celé okolí, vyklučíte vlastní srdce. Nebo velký jeho kus.

Jenomže vy jste pako a nevíte, že kdybyste milovanou poznali, tak by vám posléze - a možná brzy - zevšedněla. Zrovna jako Kloss.

Kdybych se na ten seriál dnes podíval, pochopil bych, že jednak zastaral; za druhé to ani ve své době nebylo nic světoborného.

Anebo bylo, třeba, jenže kouknutím a popřípadě dalšími zhlédnutími se rozpadne legenda. Mýtus. Velká iluze o ikoničnosti. I žena byla zaměnitelná a náhle nechápete, že vás v dětství seriál S nasazením života nastartoval k takovému snění, lítání, ba vraždění; i když vraždění jen pomyslnému. Jak se to jen mohlo stát? Samozřejmě se to semlelo proto, že jste zahlédli jen kousky, které vás však uchvátily, ba uhranuly, které roztočily váš svět jako kolotoč. Fantazie se rozběhla, sto dalších událostí jste si domyslili…

V knihovnách mám strašně moc knížek. Nechci je počítat. Víc jsem jich ovšem nečetl. Jen kousky často znám. Ty knihy miluji. Možná ne přesto. Možná i proto. A kdo ví, co by se stalo, kdybych byl génius a ‚nafedroval‘ do hlavy veškerý jejich obsah?

Byl bych, co myslíte, ještě pořád okouzlen? O tom pochybuji. Lze adorovat rodokapsy, dejme tomu, ale jen pokud je skutečně nečtete. Znát je gruntovně, zešíleli byste. Nudou. Ještě jiný příklad. Mám rád film Velký šéf, ale jsem si jist, že kdybych se na něj musel dívat šestkrát za sebou, začal bych ho nakonec nenávidět. Došly by mi věci, které mi dojít neměly. Aha! Ó, ne. Celé, celé je to nesmysl! Ani jediná scéna by se v reálu přece nemohla odehrát tak, jak je tu inscenována. A konec. Finito. Původní okouzlení z nadsázky o vlakové loupeži se může stát otupělým zhnusením.

Ale mám štěstí a nejsem jako Marilyn Monroe, která jednou řekla: „Když se mi líbí písnička, pustím si ji stokrát.“ Já ne. Oblíbený song si pouštím vždy až po čase. A zase po čase. Nevím to teď jistě, ale s milenkou se vídáme taky tak. No, a ‚Klosse‘, tedy ten seriál, jsem si jednoduše nedokázal pustit dodnes. A jistě, málo času. Není to jen tím málem času, ne. Já se bojím. Nechci rozbít mocnou iluzi z dětství. A zase v mé paměti probíhá konec let šedesátých a lítám ve vzpomínce s pistolí a padám do kopek sena a… A JSEM GLOS.

Kdybych si ten seriál ale hned teď několikrát promítl, tak kdo ví, vážení, zda by to nádhernou vzpomínku ukrutně nezamordovalo. Nic neznat je smrtelné, máte pravdu; ale znát jen útržky anebo částečky, to vede ke štěstí.

Vložil: Ivo Fencl