Příjezd šaška do města udělá pro zdraví lidí víc než karavana s léky. Arabské přísloví citované Nepraktou; exkluzivně o malíři a karikaturistovi

ROZHOVORY NA OKRAJI, FOTOGALERIE Aneb Jiří Winter Neprakta nám chybí už deset let; interview s Danielou Winterovou Pavlatovou, manželkou a obdivovatelkou kreslíře v jedné osobě. Daniela Winterová znala budoucího chotě, už když studovala na jisté pražské vysoké škole. A znala ho dokonce od dětství, fascinována nikoli jen kresbami, nýbrž okouzlující osobností. Taktéž o některých hercích a zpěvácích se řekne: „Unikát.“ Platilo to i na Nepraktu. Prožil pohnutý, barvitý život, ovšem i život přímo pěchovaný prací. Neustále tvořil. Lidi jeho kresby sbírali, mnozí na něj žárlili, ale další Jiřího milovali. Taky Daniela. A ještě jiní se marně snažili Nepraktu napodobit. On ale, podobně jako Josef Lada, zůstává jedinečný. A protože je tomu zrovna deset let, co nás opustil, mluvme s Danielou Winterovou, mimo jiné iniciátorkou bezpočtu jeho výstav i stálých expozic (včetně té ve Spáleném Poříčí).

Kdys prvně viděla Jiřího kresbu?

Jiřího kresby jsem poprvé zaznamenala jako docela malé dítko, když jsem v knihovně mých rodičů objevila útlou knížečku nazvanou První pomoc při nehodách manželských. Plzákův text byl tehdy pro mě ještě zcela nesrozumitelný a vlastně i nečitelný. Prostě nějaká nudná kniha pro dospělé … Omlouvá mě snad to, že mi bylo asi sedm nebo osm let. Zato ty obrázky! Hezké, legrační, roztomilé a jakýmsi zvláštním způsobem šťavnaté; vhodnější slovo mě nenapadá.

Přece zkus konkretizovat.

Eva v ráji laškující s hadem, manželé, kteří si manželské lože předělují cihlovou zdí… Co kresba, to potěšeni pro duši i oko.

 

A živoucí Jiří? Díky čemu jsi se poprvé potkala s Nepraktou osobně?

Živého Jiřího Wintera, neboli pana Nepraktu, jsem poprvé viděla ve svých čtrnácti nebo patnácti letech, už si přesně nepamatuji. Zato si pamatuji, že mi dvorně políbil ruku a velice mě tím uvedl do rozpaků, protože jsem si chvilku připadala jako dospělá dáma a vůbec jsem netušila, jak má dáma na takové vyznamenání od tak slavného pána vlastně reagovat.

Setkání prý spískal tvůj táta.

Ano. Otec, zakladatel a tehdejší ředitel Západočeské galerie, uspořádal v Plzni Jiřímu několik výstav. Posléze se oba pánové spřátelili. Navzájem si ukazovali své sbírky starožitností a podivuhodností. Často se navštěvovali. A právě návštěvy u Jiřího a jeho milé a laskavé ženy Jiřinky (v roce 2002 bohužel zemřela) pro mě vždy byly výletem do jiného světa .

Jako by člověk vkročil z šedi do tajemného, poněkud strašidelného hradu, kde žije ve svém podivuhodném světě moudrý kouzelník. Ne ten z Vrchlického, co si hlavu srazí, ale takový, co by i Hrubínovu Květušku přenesl do jara.

Co tě na Jiřím Winterovi fascinovalo jako na člověku? Čím disponoval vedle svého talentu?

Tady se vraťme půl století zpátky. Tenkrát se karikaturisti ještě spolupodíleli na atmosféře doby, která si, ano, o internetu mohla nechat jen zdát. A pozor: NEBYLI to „slouhové" režimu, jak to kdosi formuloval. Dovol, ocituji z nejmenovaného článku: „Karikatur s tou tematikou bylo někdy v jednom čísle Dikobrazu i několik. Ba věnovali se jim desítky autorů, z nichž mnozí - jako i Jiří Winter-Neprakta, Vladimír Hlavín, „Bape" anebo Jaroslav Pop - řadu let. A tehdejší mládež, nositelé dlouhých vlasů zde byli představováni jako flákači, vandalové, narkomani a zloději.“

Tehdy skutečně v Háru (časopis) otiskli taky tucet těchto děl od Neprakty, i když většinou na náměty Miloslava Švandrlíka. Ty obrázky stvořil, to nelze vyvrátit, ale nejsou útočné ani agresivní, ale absolutně nevinné. Ano, ano, vždy se na nich vyskytuje někdo dlouhovlasý, to však je také vše. Jiří disponoval schopností splnit zakázku a nepřekročit práh bolesti! (Rozsudek v této kauze najdete ve fotogalerii.)

 

Foto Jiří Bezděk

I jiní se po převratu do Jirky opřeli, viď!

Ano. A jeho tehdejší žena se několik dní rozmýšlela, zda nereagovat na fejeton Petrušky Šustrové v Lidových novinách. Nehodlám ho citovat a radši k Háru. Ukázky dlouhovlasých tam otiskli, aniž by platili. Přitom si možná vzpomeneš, jak se Zdeněk Svěrák kdysi soudil i s kterýmsi obchodním řetězcem, jenž využil jeho text. Vysoudil dvě stě tisíc a měla jsem radost. Proč? Šlo o princip. Nu, a dobrá pověst se nedá ani zvážit, ani změřit. A svévolně by se s ní nemělo nakládat. Většina karikaturistů byla tenkrát Hárem viněna za spolupráci s totalitní mocí, které prý pomáhali pronásledovat a ostouzet dlouhovlasé. Zmiňováni jsou Vladimír Hlavín, Dušan Motyčka, Evžen Seyček, Bohumil Ceplecha, Alena Dostálová, Marie Plotěná, Jan Vyčítal, Adolf Born, ba dokonce Oldřich Jelínek (než odešel do exilu). Za služebníka režimu je označen také Švandrlík. Jeho žena tehdy napsala do Revolver Revue, ale bez odezvy. Podle někoho byl Dikobraz komunistický časopis, a tak výtvarníci zákonitě museli souhlasit i s režimem. Ale… Obvinil snad kdokoli z kolaborace s totalitní státní mocí lékaře v komunistické nemocnici? Učitele? Prodavačky? A Havla, když koulel v pivovaru?

To už, Danielo, přeháníš!

Snad. Ale v cizině si přece karikaturisté z vlasatých legraci taky dělali! Hnutí hippies k tomu navedlo stovky, možná tisíce obrázků. Bývají mnohem ostřejší než ty zveřejněné v Háru a… Karikaturisté už jsou přece takoví a kreslí vše okolo sebe. Také si proto tropí šprýmy z květinových dětí.

„Za totality u nás existovala politická satira,“ nepopírá ovšem Nepraktova tehdejší manželka, „a Dikobraz jí byl plný. A byla tam, když v časopise pracoval Pavel Kohout, ale… Později obsadila hlavně první dvě stránky, které jsme automaticky přeskakovali. A jak šel čas, stále očividněji šlo o nutný ústupek. Časopis pouze nadívaný politickou satirou na imperialisty by se neudržel nad vodou ani zde, v rezervaci, a z politicky skutečně angažovaných a výborně placených karikaturistů se v Háru kupodivu objevuje pouze soudruh Pop a dvojice BaPe. Jenže mezi nimi a dvojicí Švandrlík-Neprakta vede tlustá čára. Háro se přitom využívalo i jako didaktická pomůcka na střední škole a bylo doplňkem knihy Tesilové kavalérie alias Popkulturních obrazů normalizace z nakladatelství Pistorius a Olšanská (2010). Očekávala jsem, že nepravdy z učebnic podlehnou zmizíku a odejdou s odchodem totalitní státní moci, ale nebyla sama, kdo žil v takové naivitě. A víte, jak na absurdní situaci reagoval můj muž?

Toužebně povzdechl: Škoda, že se toho nedožil Míla Švandrlík. Ten by o tom jistě napsal další knihu.

Možná napsal, možná ne, ale každému, koho zajímají poměry v socialistickém Dikobrazu, doporučuji právě Švandrlíkovo dílo Ještě máme, co jsme chtěli. A to taky je pravá studijní literatura mých dětí, tam se budování socialismu líčí vtipně a přitom nezkresleně. A zde se i dovíte, proč v ´Dikouši´ nepublikoval Jiránek, zatímco v Mladém světě ano…

 

Komentovala bys, prosím, tento výlev?

Snad jen obecně. Neprakta třeba nikdy nepodepsal Antichartu a ani nic, zač by se musel stydět. A taky víš, že Jiří byl již za války souzen za odboj. Vždyť mu i vyvraždili celou rodinu, tedy kromě maminky. Ona jediná masakr přežila. A Jiří? Byl odsouzen k smrti.

Soudce sice zmírnil trest na deset let, ale jen proto, že se k přelíčení nedostavil svědek.

Ten soudce nechtěl Jiřího odkládat a mírnější rozsudek stejně znamenal v praxi smrt. Deset let v lágru! Nešlo to přežít. Nikdy v dějinách se to nepovedlo.

A za komunistů?

Jen kreslil. Občas vystupoval v televizi, ale nikomu neškodil. A měl to snad zapotřebí? Ne. Za extrémní pracovitost je dnes v Guinessově knize rekordů a nezúčastnil se žádných špinavostí.

Obrátila jsem se tehdy na advokátku Kožíškovou a shodně jsme konstatovaly, že jsou v Háru tvůrci přehnaně sepsuti. Námětářem většiny Nepraktových vtipů byl ovšem Švandrlík a u vtipů podepsaných jenom Neprakta byl námětářem Bedřich Kopecný….

Tady připomeňme, že slovo NEPRAKTA bylo původně míněno žertovně a jako název firmy: na protest proti údajně praktickým názvům let padesátých jako Obuna či Masna.

Přesně tak. Ale Háro označilo za služebníka režimu i Švandrlíka. Ten měl přitom kvůli Baronům mnoho let zakázanou činnost a byl monitorován orgány moci. Není taky jiné tak přepisované, množené, kolující, oblíbené knihy doby totality. Jediným zdrojem Švandrlíkových příjmů tenkrát zůstalo právě psaní námětů ke vtipům, později ještě tvorba krátkých povídek. Jeho příspěvky do Dikobrazu přitom zůstaly důsledně apolitické.

A Dikobraz, jistě, patřil Rudému právu, ale to i Květy, dejme tomu. Snažil se mít aspoň pár výtvarníků, kteří by jistili jeho prodej, a vedle Wintera - a podobně apolitického Borna - tedy využíval Vyčítala, Bartáka, Jelínka či Renčína (i když i Renčín zažil zákaz). A Dikobraz JEN s politickými karikaturami imperialistů? To by kupoval leda fanatik. Šéfredaktor Bešta byl naštěstí rozumný. Nenáležel k fanatikům ideologie. A můj budoucí manžel tu tedy mohl prosadit jako námětáře i Švandrlíka.

A předtím Kopecného?

A předtím Kopecného, což byl taky služebník režimu jako z učebnice (smích). Prvorepublikový důstojník, intelektuál, bohém, znalec orientálního umění. V padesátých letech Kopecného za protistátní řeči vedené na veřejnosti dokonce uvěznili, takže pracoval v uranových dolech v Příbrami. Propuštěn byl teprve po těžkém úrazu hlavy. Do konce života se potýkal s vážnými zdravotními problémy způsobenými ozářením a životem v lágru. A pil.

Podobně jako Kopecný byl postižen i pan Hlavín (v Háru tehdy taky dehonestovaný). Jako syn kapitalisty a továrníka byl tento kreslíř Hlavín pronásledován po celý život a strávil tři roky u PTP, a to na počátku let padesátých, kdy se podmínky ještě vyrovnaly vězeňským táborům a rozhodně nešlo o legraci, jakou vidíme v jinak výtečně natočeném Herzově televizním seriálu Černí baroni.

S vtipy měla dvojice Neprakta - Švandrlík nejeden problém. A to i vážné. Často se ohrazovali postižení příslušníci Bezpečnosti a významný soudruh se poznal v praseti, kterým Neprakta ilustroval latinské úsloví Sus sui pulcher (svině se svini líbí). Soudruh autorovi vyhrožoval rovnou likvidací. Ale většina těch příběhů je naštěstí už za náma a sám Švandrlík je zachytil v knihách vydaných po převratu.

Mimochodem, jednou chtěli zlikvidovat už hotové číslo Dikobrazu jen proto, že manžel nakreslil Dia jako labuť na trůnu. Kontrolní orgán to považoval za útok na Husáka. Bešta sice věc přejel žehličkou, ale Jirkovi propříště zakázal zobrazovat drůbež.

Smutné mi přitom připadá, že Jiří má čtyři medaile za odboj a že válku přežil jen díky tomu, že včas skončila. I tak si ovšem odseděl rok a půl, když mu bylo dvacet let, a jeho rodina se rozplynula v Osvětimi. I v důsledku těch zkušeností se Nepraktovi nakrátko ostříhané vlasy zošklivily a nikdy je nenosil.

Padlo tu jméno Pavla Kohouta. Ten prošel pozoruhodným vývojem!

V 50. letech každopádně pracoval Pavel Kohout jako šéfredaktor Dikobrazu a byl zapáleným komunistou. Mhm, a Dikobraz podle toho také vypadal. Vzorem sovětský Krokodýl. Jiří tam ale začal pracovat až po Kohoutově odchodu, kdy se stal šéfredaktorem Václav Jelínek a Dikobraz nabyl poněkud přijatelnější podoby. A šéfredaktor Bešta? Pragmatik, který chtěl vyjít vstříc jak soudruhům z ÚV, tak čtenářům. V dobách slávy vycházel Dikobraz v nákladu víc než půl milionu výtisků týdně a autory dělili ve dvě skupiny, jak už řečeno. Na ty, kteří zajišťovali přízeň strany a vlády… a ty, k nimž náležela i dvojice Neprakta – Švandrlík a dále Vyčítal, Born či Renčín. A kvůli nim Dikobraz kupovali normální lidé.

 

Zleva: kreslíři Kantorek, Saudek, Neprakta

Dovol mi teď, Danielo, malou vsuvku. Co předcházelo éře počítačových her? Éra her stolních her. A v letech sedmdesátých jsme s mladší sestrou a kamarády pilně hráli Smolíčka Pacholíčka či Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Detektiva. Tajuplný ostrov. Odvážný rybolov. A všechny tyto hry kreslil, víceméně anonymně, Jirka.

Zvlášť druhou z nich mám rád. Disponuje neuvěřitelně pestrým plánem a mezi pohádkovými bytostmi se hned v několika pózách vyskytuje krásná princezna, která možná není naprostou esencí Nepraktovy ženy, ale… Takřka. Obkreslil ji typicky tlustou linkou, přesto působí zcela živě. Křehká, jako by dýchala. Je kouzlem, pro děcko kamarádkou. Dobrodružkou i zajatkyní, kterou byste rádi osvobozovali. I když jsem tenkrát po holkách ještě nekoukal (bylo mi deset), tuto magickou hru jsme opakovaně prožívali a šlo o natolik intenzivní magično, až jsem se do princezny zamiloval; a když jsem pak večer ležel v posteli a měl spát, v šeru jsem snil a hrál divadlo. Šťastně si vymýšlel, sám sobě vyprávěl nekonečné příběhy. A ten o Nepraktově dívce mi splynul s velmi zvláštní Hapkovou/ Rytířovou/Neckářovou Písní pro Joriku, v hudebním studiu nahranou 27. listopadu 1970. Ale k Nepraktovi. Ta hra je kreslená mistrně a král kreslířů pokaždé precizně vystihl i princeznu. Uhranula dokonce dítě. I proto jej kladu ještě před Káju Saudka, a to i v oblasti zachycení erotična.

Saudek děti tak neuhrane. Neprakta ano. Ale okouzluje všechny do sta let.

Nezapomeň, že miloval i zvířata. Pražskou Zoo. Přírodopisné exponáty Národního muzea. Chvíli dokonce studoval na Přírodovědecké fakultě UK.

Stálou expozici má ve Spáleném Poříčí, v bývalém špejcharu, ale osobně vzpomínám i na další výstavy. Jednu jsem přece s tebou uváděl v plzeňském Pivovarském muzeu. Další na náměstí v Tachově. A ta dávná stolní hra podle Erbenovy pohádky sice v expozicích pokaždé absentovala, ale já ji na vernisáže bral.

Nezapomeň ale, že byl i mistr kreslených seriálů, jak to rozebral ve své studii Jak jsem chtěl dělat komiksy sběratel Jaroslav Kopecký (vyšlo ve sborníku Aargh!). Tím nejznámějším z těch seriálů přitom zůstávají, jak, Ivo, sám víš, Sek a Zula. Jeho takřka kompletního knižního vydání se naštěstí ještě dožil, a to aniž zvěděl, že tu některé díly omylem vyšly dvakrát, zatímco jiné chyběly. Američtí Flinstoneovi, pravda, vznikly dřív, ale jejich československá varianta s brontosaurem Punťou je lepší.

Souhlasím. Nu, a v podobě kresleného seriálu zachytil i Robota Emila (vymyšleného Jiřím Melíškem) či Antickou mytologii. František Skála Junior pak dodnes vzpomíná, nakolik byl inspirován komiksem Jak vyhubili upíry na Rusi…

„Švandrlík napsal scénář k prvním dvaapadesáti dílům Upírů,“ vyprávěl sám Neprakta. „Od toho jsme si slibovali, že konečně uděláme nějakou nekončící sérii. Začátkem roku 1968 se zdálo, že týdeník S32 si bude žánru jménem komiks považovat. Reakce čtenářů nás nezklamaly. Hned po prvních pokračováních začal stoupat náklad a redaktoři si díky tomu udrželi místa (a tak byli všichni spokojeni). Ale poslední číslo se objevilo ve středu 21. srpna 1968 a okolo stánků Poštovní novinové služby už hřměly pásy tanků, zněla střelba. Tehdy jsem namaloval obálku S32 a na ní Václavské náměstí s nápisem Upíři už jsou tady. Časopis vyšel ve zvláštním vydání, ale do redakce vstoupili likvidátoři a všechno, co našli, spálili – i včetně dvou dosud neuveřejněných pokračování Upírů.“

Víš, připomenu něco něžnějšího:

Nestůjte u mého hrobu a neroňte slzy,  Nejsem tam. Nespím, to zjistíte brzy. Jsem tisíc větrů a všechno jejich vlání. Jsem jiskření stříbřitých sněžných plání. Jsem sluneční svit na zralém obilí. Jsem podzimní déšť, všechno zaliji. Když se probudíte do ranního ticha, já jsem ten čilý šum, co na vás svěže dýchá.

 

Ale jak oba víme, jeho tvorba je ještě daleko rozsáhlejší!

Jistě. Jedná se i o hračky, pohádky, divadelní kostýmy, celé kulisy, propagační předměty, loga… A možná tě překvapí, že stvořil i houpací kohouty a koníky, milované generacemi dětí. Prodávali se přes šedesát let. Možná i to by patřilo Guinnessově knize rekordů.

A také film Šíleně smutná princezna. Šustí právě Nepraktovými kostýmy a otevírá našim zrakům jím navržené interiéry. Můj muž stojí i za kominíčkem Matesem z někdejšího „malého televizního sázení“ či kostýmy a kulisami klasických her Osel a stín a Těžká Barbora. Spolupráce s Werichem trvala léta a kulisy a kostýmy navrhoval i k dalším scénám. I do zmíněné knihy rekordů se dostal jako nejplodnější světový výtvarník. Byl přitom i jedním z našich předních orientalistů a skvělým amatérským přírodovědcem a historikem. Kamarádi mu právem říkali Chodící naučný slovníku.

Když byl mlád, začínal jako ilustrátor odborných knih o přírodě, a nutno říct, že tyto odborné obrazy vyzařují laskavou a usměvavou energii. Jeho fenomenální znalost přírodovědy a historie je ale patrna i z karikatur anebo ilustrací pro beletrii. Tak dokonalé, tak přesné zpracování detailů zůstává - i ve světové karikatuře – čímsi ojedinělým.

A víš, on obdivoval dokonalost božího stvoření - a projevem toho se mu stala záliba v antropologii. Moc let se přátelil s Emanuelem Vlčkem, mezinárodním esem, a rekonstruovali podoby historických osobností. I tady se ale projevilo cosi typického. Portréty, vytvořené na základě kosterních pozůstatků, se staly přesnými antropologickými studiemi, nicméně sálá z nich duchovní energie každé zobrazené osoby. Jen už Zdeněk Burian cosi podobného dokázal - ve spolupráci s antropologem Josefem Augustou; ale tohle je snad ještě víc, protože o kus nad fotografičností.

 

Neprakta měl obrovský talent. Uměl zobrazit i neviditelné. Vnitřní. Prohlédni si jen portrét Zdislavy z Lemberka, vytvořený pro papeže Jana Pavla II. u příležitosti Zdislavina svatořečení. Zobrazuje ženu s neobyčejným kouzlem osobnosti, ze které přímo vyzařuje laskavost, energie a odhodlání. Ale bohužel, většina těch počinů leží v antropologických depozitářích Národního muzea, veřejnosti nepřístupna.

A pomůžeš mi teď nahlédnout i do soukromí… onoho radostného optimisty?

Zkusme to… Jeho dětství, pravda, plynulo od počátku příjemně a poklidně - první republikou. Jeho život měl řád a „Jiříček“ byl obklopen láskou a klidem středostavovské rodiny. Ta s potěšením podporovala jeho výtvarné nadání i zájem o přírodu, dějepis. Rodiče doufali, že se doma dočkají profesora. Žili v Holešovicích a tenkrát se jednalo o půvabnou čtvrť na okraji Prahy, odkud byl kousíček k Vltavě i do Stromovky i do Zoo. Právě do Stromovky chodil Jiří moc rád - s maminkou. V neděli tam krmil kachny a veverky a někdy potkali koně Hektora a na něm Masaryka, jemuž Neprakta do smrti říkal „pan prezident“.

„Dobrý den,“ zdravil ho - a Masaryk s úsměvem zasalutoval a odpověděl.

Blížila se ale válka. Jiřího otec byl židovského původu a rod brzy musel po částech do Terezína, pak i do plynových komor Osvětimi. A tehdejší student gymnázia? Zapojil se do odboje. Obstaral zbraň pro jakousi akci, jenže domnělý kamarád byl konfident. Rozjely se kruté výslechy na gestapu, nejméně jeden odbojář promluvil. A taky mluvil o tom, komu dotyčná zbraň patří. U Winterů tedy zazvonili muži v černých kabátech, rodina musela k výslechu celá. Byli zatčeni. A hned na uvítanou dozorce dvacetiletého Jiřího strašlivě zbil.

Když ho zkrvaveného a napůl mrtvého hodil na podlahu cely, měl už vzdorný malíř v mozku jen jedinou myšlenku. A to: Tvou lebku si jednou postavím na knihovnu.

Šlo o projev zoufalství.

Určitě. Psal se rok 1944 a státní zástupce navrhl pro Jiřího smrt, to jsem už říkala. K stání se ale naštěstí nedostavil důležitý svědek. Prý onemocněl. A ač byl Jiří z pohledu nacistické ideologie míšenec, bez řádného rozsudku a mimo koncentrační tábor ho popravit mohli jen stěží. Tomu soudci se navíc řízení nechtělo protahovat pro „rybu bez významu“, měl důležitější případy, a tak rovnou a během stání číslo jedna Jiřího odsoudil k šesti letům vězení v pracovním táboře. A že v tamních nelidských podmínkách nemůže dlouho přežít, zřejmě věděl. Ale podobně jako přežil válku Arnošt Lustig, i Jiřímu se - díky mládí a nezdolnému zdraví - podařilo přečkat aspoň první zimu. Přežil i operaci provedenou bez narkózy a jen za pomoci holící žiletky. Operátorem byl spoluvězeň a operace malíři zachránila život. Pak už naštěstí přišlo jaro 45. V jiném táboře umírá na tyfus Josef Čapek. Ale branou Jiřího tábora projíždí americký tank. Domů šel pěšky, taky jako Lustig, a jen líčení té pouti by vydalo na film. Vstoupil do Prahy.

 

Zjistil, že zřejmě přišel o celou rodinu, a zatím netušil, že maminka přežila, ale teprve se vrací. Sám stál ve dveřích holého domova, na okraji bytu s rozbitými okny. Pryč byl majetek, pryč obrazy, pryč jeho sbírka starožitností. Všechny věci, které by mu připomínaly rodinu. Část propadla Říši, zbytek rozkradli Češi. Sousedé. Byl to těžký začátek, ale zato opravdu začátek nového života. A kolo se otočilo o celý kruh. Hle, i surový dozorce z Pankráce byl odsouzen k smrti - za kolaboraci - a groteskní náhodou se jeho mrtvola octla v pitevně patologického ústavu, kde pracoval Jiřího kamarád. Ten vytočil Winterovo číslo:

„Jirko? Ty jsi přece chtěl tu lebku! A já ho mám. Na pitevně. Bachaře, co tě málem zabil.“

Už do ústavu jel Jiří se smíšenými pocity. V leckterém filmu by následoval efektní konec, ale prožité utrpení udělalo lovce lebek soucitnějším. Možná to souviselo s Jiřího právě nalézanou vírou v Boha. Kdo ví. Stál ale na pitevně, stáhl plachtu z mrtvoly. Pohled na tělo ho nepřekvapil. Nevyděsil. Mrtvoly v táborech byly každodenní realita. Hleděl muži do tváře. Bachař vypadal jinak než v černé uniformě. Už nebudil hrůzu. Jiří prý posmutněl. Nad veškerými zbytečně zmarněnými životy a zlem, utrpením jako takovým, utrpením na obou stranách bojiště. Sjel snad blesk a Jiří popraveného zakryl. „Já tu lebku nechci. Já si to rozmyslel.“ Možná se tu narodil i náš nový Neprakta. A kdo ví, jak by maloval, kdyby tenkrát surovci neodpustil. V Guinessově knize by měl možná taky heslo, ale jako plodný malíř krajně pochmurných krajin a temně mystických olejomaleb, které se ostatně zachovaly z doby jeho mládí, byť většinou jenom na fotografiích. Místo dekadence se Jiří stal zdrojem radosti a při pohledu na jeho obrázky sami suďte, nakolik se mu ten spontánní záměr podařil. Hm, a víš, co dělával ve volném čase? Maloval půvabné, něžné akty, portréty a krajiny. Ty kresby jsou lehoučkými, ladnými akvarely průzračných barev a podepisoval je občanským jménem a… Většinou je zadarmo rozdával. Až, Ivo, najdeš někde v antikvariátu krásnou kresbu tuší podepsanou jakýmsi ´neznámým´ Winterem, věz, že ji kreslil Neprakta.

 

Vložil: Ivo Fencl

Jiří Winter Neprakta, Rozhovory na okraji, Daniela Winterová, HP,