Je naprosto nemožné nestat se tím, co v nás vidí naše okolí, řekl klasik. Glosa Iva Fencla o vzdoru a deziluzi
26.10.2021
Foto: Se svolením: Sběratelské panenky
Popisek: Ilustrační foto
Deziluze je krutá. Pro někoho strašná. Přitom se k ní dá dojít stezkou dlážděnou dobrými úmysly. Najednou jste navzdory dobráctví těch úmyslů v pekle. Několik lidí denně spáchá sebevraždu jenom v naší zemi. Dá se deziluzi vůbec vzdorovat?
Na to neexistuje univerzální odpověď. Tak například výška IQ, co si o ní myslíte? Jsou blbové v pohodě, protože jim tragédie nedocvaknou, a naopak vysoce inteligentní lidé v nevýhodě, protože mají příliš informací, což je mor na optimismus? Ani to neplatí. Vezměte si třeba Ondřeje Neffa. Je chytrý, deziluzemi netrpí, anebo takřka nikdy. Ale byli nejspíš chytřejší – a zbláznili se. Například Nietzsche. V Neffově Neviditelném psu jsem nedávno četl článek o bezdomovectví a jeho autor v něm dvakrát, ne-li třikrát zopakoval, že je „v kapitalismu každý strůjcem vlastního štěstí“. Pisatel tomu snad opravdu věřil. Nebo si to jen urputně sugeroval? Nevím. Ale NIKDO nejsme strůjcem vlastního štěstí. Božena Němcová jím nebyla, ale možná ani Karel Sabina ne. U toho si, uznávám, každý řekne: ´Neměl donášet´. Ale jak by se vyvíjel jeho život bez oné spolupráce a zda bychom o něm dnes ještě něco věděli, tím si nejsem jist.
I Josef Škvorecký vždy zdůrazňoval, že nikdo není sám strůjcem svého osudu, a sotva lze Škvoreckého podezírat z nějaké výrazné příchylnosti k marxismu. Hodně lidí, co uspěli, se samozřejmě domnívá, že to bylo jejich dílo, ale ve skutečnosti část kariéry každého z nás už je předem stanovena spoustou faktorů. Mj. třeba vzhledem. Josef Nesvadba napsal povídku, která je i zfilmovaná, a předvádí se tam, že člověk mění charakter podle tváře. Je-li zločinecká, stanete se zločincem, a naopak. Že je to nesmysl? Víte, přečtěte si napřed tu povídku. A Nesvadba (tatínek Báry Nesvadbové) byl nejen spisovatel, nýbrž také psychiatr.
V takto obecné rovině bychom se nicméně podstaty tragédie nedobrali a vždy by mi někdo oponoval, takže to zkusím intimně. Svého času jsem se s jednou svou milenkou setkal velmi brzy ráno v takové besídce u dětského hřiště. Usedli jsme tam vedle sebe za tmy, líbali jsme se a nemá cenu to zde dál rozvíjet. Třeba jste byli někdy taky zamilovaní. V takovém stavu vás samozřejmě ani nenapadne, že i ta láska je vlastně iluze. Nebo snad ne?
Uplynuly týdny a měsíce a jednou má přítelkyně na to mimořádné ranní setkání zavzpomínala, a to těmito slovy, která řekla pouze mně: „A vím, že jsem pak, po dlouhé době konečně otevřela oči… a najednou byl úplný den.“
Díval jsem se na ni, když to říkala, a nebyla to přímo deziluze, co mnou projelo, ale uvědomil jsem si hned několik věcí najednou. 1. Já jsem oči zavřené neměl. 2. Ani jsem nejspíš nevěděl, že ona je zavřené má. 3. Pro ni to klidně mohla být silnější emoce než pro mě. 4. A co když DALEKO silnější? 5. Nelze to srovnat a leda existuje-li Bůh, srovnal to. 6. Pravděpodobně už to tak nikdy nezopakujeme.
Nu, nepřipadá vám to snad jako krajně deziluzivní řetězec úvah? A jak by to taky šlo zopakovat? To bychom tam šli znovu, ona by zase zavřela oči a snažila by se vydržet do dne bílého bez jejich otevření? Třeba by to vyšlo, ale uznejte, že už bychom byli jen herci. Spontánní by to nebylo. Z čehož vyvozuji, že většina věcí se vám bohužel v životě přihodí jen jednou. „A víckrát ne,“ jak by dodal Edgar Allan Poe. Jistě, někdy je naopak lépe, že se vše stane jen jednou…
Příhody milenců se mohou deziluze dotknout, ale přece jenom to není tak hrozné, jako když si vezmete příběhy stárnutí a různých spolupracovníků. Tak dejme tomu si vezměte nějakou učitelku, která šťastně pracuje v oboru a nic ji nevyvede z míry. Přece jen ale stárne a okolo ní se vynořují nové a nové pedagožky mladší. Naše hrdinka je plna entuziasmu a žije a konverzuje naplno po desítky let. Svět se trošku mění, děti jsou stále hloupější, ale to se zvládne. Jen někdy…
Jednou, už je to spousta let, jsem stál poblíž maminky, když zavolala do jiného kraje republiky mé sestře. Chvíli se bavily, nevím už o čem, a potom máma řekla: „Ty, já si tuhle všimla, že ona mě snad tak nebere.“ Hovořila o mladší kolegyni. „Nejen ona, možná je to obecnější.“ Maminka mluvila do telefonu s nehraným úžasem. „Takže já to klidně všechno říkám a zařídila jsem taky ostatní, ale náhodou, najednou jsem si ti všimla, že ona udělala skoro za mými zády na ostatní obličej. Ušklíbající se… Pomalu jako by si klepala na čelo. Takže, víš, oni vlastně možná…“ Jak byla užaslá!
Naštěstí mám za to, že se to pak nějako muselo zase srovnat. Možná ale jenom na oko. Nevím. Budu už si to vždycky pamatovat a v očích svého okolí vždy jsme někým jiným, než v očích vlastních… Není to snad krajně deziluzivní zjištění?
„No, tak se o to nestarej, ne?“ řekne mi skoro každý, ale já si vždycky vybavím jednoho klasika, který nemusel mít naštěstí úplnou pravdu, jenže řekl: „Je naprosto nemožné nestat se tím, co v nás vidí naše okolí.“
A tím, slibuji, s pesimismem navždy končím.
Vložil: Ivo Fencl