Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vysaje ti chuť i síly příběh napsat, když ho odvyprávíš v hospodě. Pokec kontra samota a... zeď. Glosa Iva Fencla

07.09.2021
Vysaje ti chuť i síly příběh napsat, když ho odvyprávíš v hospodě. Pokec kontra samota a... zeď. Glosa Iva Fencla

Foto: Ilustrační foto Alena Wagner

Popisek: Unavená duše, tak nazvala tento svůj snímek jeho autorka, Alena Wagner

V románové sérii Jalna mě kdysi zaujal moment, kdy si jeden z hrdinů začne povídat, proto, aby si vyprávěnou záležitost zapamatoval. Sám. Není to snad egoistický přístup? Myslím, že ano, a jistě, ve většině druhým nevyprávíme, abychom si anekdoty, historky fixovali, ale proto, že jim chceme něco podstatného sdělit a kapičku je - dejme tomu - i obohatit. Spisovatelé a jiní psavci si ovšem to samé vyprávějí někde u laptopu a sami, i když předem nevylučme, že předtím totéž někde také odvyprávějí.

A dobrá. Vykecají se. Ale vykecání se skrývá mocné riziko, které dávno tušíte, a skutečně si to zkuste sami.

Máte jiskrný nápad, jdete na večírek, povídáte si tam u piva, vína či výčepní lihoviny, nápad nejméně jednou odvyprávíte a ne vždycky, ale často dojde na to, že se rozpustí jako cukr.

Nevytratí se úplně z mysli, jenže jeho podstatná příchuť je v loji. Touha zaznamenat také. Chuť ve vás jaksi povadne. A čím víckrát historii vyprávíte, tím je uvadání zřejmější.

Jeden spisovatel mi to jednou během oslav kulatin Ondřeje Neffa ve Štěpánské ulici řekl beze stínu pochybnosti: „Vysaje ti chuť i síly příběh napsat, když ho odvyprávíš v hospodě. Máš to taky tak?“

Už nevím, zda jsem tenkrát zdvihl obočí, ale dnes dávám postřehu za pravdu. Velmi často už nenapíšete, co předtím s nadšením prodáte v živé, bujné společnosti. Ono nadšení uvnitř vás i okolních lidí při pokecu samozřejmě je ve svém momentě štěstím, ale možná i proto vám satan (či co) už vzápětí brává šanci věc zaznamenat.

Jistěže jsou silné výjimky, kdy to bylo překonáno, ale uznejte sami: nevíme už, jak příběh z té a té knihy vypadal původně.

Známe jen literární záznam a někdy je horší než původní legenda, která ale už rezonovala na večírku či oslavě narozenin. Ale ještě k území Jalny. Nikoli jen v Jalně, ale x-krát už bylo konstatováno, že lidé - i polovědomě - využívají druhé jako rezonanční stěnu.

Zdánlivě ty druhé bavíte, ale v reálu? Zkoušíte na nich vypravěčské finesy, triky. A řečmi se odreagováváte. Variantu téhož umožnil internet a ještě víc Facebook. Hle, zní dialog:

„Představ si, že mě má láska zbavila pohledu na ZEĎ!“ povídá kamarád u piva.

„A na kterou? Zeď Sing Singu?“

„Ne. Na svou zeď na Facebooku.“

„Hrozný? Neřekl bych.“

„Ale je to peklo. A hroznější, než si umíš představit.“

„Náhodou, já si umím představit všechno.“

„H... A víš ty co? Představ si to - ve svém případě – krapet posunutě a nevirtuálně. Tvá platonická láska se mazlí se svým klukem. Jo? Zničehonic ale vstane, míří k tobě a pistolí nebo i jinak (chvaty) tě donutí, aby ses i ty postavil. Jako ona. Nato ti sebere židli a ujistí tě, že jsi nadpočetný a bylo by lepší, kdybys šel - a nikdy, nikdy už se na ni a jejího partnera nekoukal; i když to má pro tebe dost do sebe.“

„To že by se mi přihodilo? Tak to by fakt byl děs!“ zapálil jsem si, i když nekouřím. „Být oni oba mí kamarádi a tohle se semlít. Hele, a tobě někdo udělal něco podobného?“

Přikývl. „Nejen to. Stalo se mi - dokonce - něco tisíckrát horšího.“

„A co, ty vole?“

„Právě to s tou zdí. Najednou nevidím, co si tam dáma přidává.“

„Ó, to zavání shakespearovskou tragédií. Ale židli pod zadkem ti ještě neukradla, nebo jo?“ Své pivo jsem dopil a další už nechtěl, ostatně mi od začátku chyběl test.

„Židli ne. Tu ještě mám.“

„Tak vidíš? Dokonce... Ani u tebe nebyla na návštěvě. Tak se zklidni.“ A v duchu jsem se mu smál.

„Mám se uklidnit? Pitomče. Řeknu ti vše ještě jednou, pomalu. Smím sedět, není to v base, a tak i na svý židli tupě sedávám. Když zrovna nic legračního nehrají v divadle. Ale pochop! Zbavila mě zdi. Podle všeho navěky.“

„Ale nestraš. To jsi na tý stěně tak moc rezonoval?“ A tu...

Tu jsem se zarazil. Sklaplo mi. Konečně jsem se totiž do té situace vžil. On ji miloval, samozřejmě, a dost dlouho ji mohl na Facebooku sledovat. Náhle nemůže. Peklíčko? Proň snad. Ale...

I podobné věci se můžou mezi zemí a nebem stát, když dáváte voyeurství přednost před tradičním pokecem.

I takové věci se mohou stát - a nejen v Hitchcockových filmech.

 

Vložil: Ivo Fencl