Vysaje ti chuť i síly příběh napsat, když ho odvyprávíš v hospodě. Pokec kontra samota a... zeď. Glosa Iva Fencla
07.09.2021
Foto: Ilustrační foto Alena Wagner
Popisek: Unavená duše, tak nazvala tento svůj snímek jeho autorka, Alena Wagner
V románové sérii Jalna mě kdysi zaujal moment, kdy si jeden z hrdinů začne povídat, proto, aby si vyprávěnou záležitost zapamatoval. Sám. Není to snad egoistický přístup? Myslím, že ano, a jistě, ve většině druhým nevyprávíme, abychom si anekdoty, historky fixovali, ale proto, že jim chceme něco podstatného sdělit a kapičku je - dejme tomu - i obohatit. Spisovatelé a jiní psavci si ovšem to samé vyprávějí někde u laptopu a sami, i když předem nevylučme, že předtím totéž někde také odvyprávějí.
A dobrá. Vykecají se. Ale vykecání se skrývá mocné riziko, které dávno tušíte, a skutečně si to zkuste sami.
Máte jiskrný nápad, jdete na večírek, povídáte si tam u piva, vína či výčepní lihoviny, nápad nejméně jednou odvyprávíte a ne vždycky, ale často dojde na to, že se rozpustí jako cukr.
Nevytratí se úplně z mysli, jenže jeho podstatná příchuť je v loji. Touha zaznamenat také. Chuť ve vás jaksi povadne. A čím víckrát historii vyprávíte, tím je uvadání zřejmější.
Jeden spisovatel mi to jednou během oslav kulatin Ondřeje Neffa ve Štěpánské ulici řekl beze stínu pochybnosti: „Vysaje ti chuť i síly příběh napsat, když ho odvyprávíš v hospodě. Máš to taky tak?“
Už nevím, zda jsem tenkrát zdvihl obočí, ale dnes dávám postřehu za pravdu. Velmi často už nenapíšete, co předtím s nadšením prodáte v živé, bujné společnosti. Ono nadšení uvnitř vás i okolních lidí při pokecu samozřejmě je ve svém momentě štěstím, ale možná i proto vám satan (či co) už vzápětí brává šanci věc zaznamenat.
Jistěže jsou silné výjimky, kdy to bylo překonáno, ale uznejte sami: nevíme už, jak příběh z té a té knihy vypadal původně.
Známe jen literární záznam a někdy je horší než původní legenda, která ale už rezonovala na večírku či oslavě narozenin. Ale ještě k území Jalny. Nikoli jen v Jalně, ale x-krát už bylo konstatováno, že lidé - i polovědomě - využívají druhé jako rezonanční stěnu.
Zdánlivě ty druhé bavíte, ale v reálu? Zkoušíte na nich vypravěčské finesy, triky. A řečmi se odreagováváte. Variantu téhož umožnil internet a ještě víc Facebook. Hle, zní dialog:
„Představ si, že mě má láska zbavila pohledu na ZEĎ!“ povídá kamarád u piva.
„A na kterou? Zeď Sing Singu?“
„Ne. Na svou zeď na Facebooku.“
„Hrozný? Neřekl bych.“
„Ale je to peklo. A hroznější, než si umíš představit.“
„Náhodou, já si umím představit všechno.“
„H... A víš ty co? Představ si to - ve svém případě – krapet posunutě a nevirtuálně. Tvá platonická láska se mazlí se svým klukem. Jo? Zničehonic ale vstane, míří k tobě a pistolí nebo i jinak (chvaty) tě donutí, aby ses i ty postavil. Jako ona. Nato ti sebere židli a ujistí tě, že jsi nadpočetný a bylo by lepší, kdybys šel - a nikdy, nikdy už se na ni a jejího partnera nekoukal; i když to má pro tebe dost do sebe.“
„To že by se mi přihodilo? Tak to by fakt byl děs!“ zapálil jsem si, i když nekouřím. „Být oni oba mí kamarádi a tohle se semlít. Hele, a tobě někdo udělal něco podobného?“
Přikývl. „Nejen to. Stalo se mi - dokonce - něco tisíckrát horšího.“
„A co, ty vole?“
„Právě to s tou zdí. Najednou nevidím, co si tam dáma přidává.“
„Ó, to zavání shakespearovskou tragédií. Ale židli pod zadkem ti ještě neukradla, nebo jo?“ Své pivo jsem dopil a další už nechtěl, ostatně mi od začátku chyběl test.
„Židli ne. Tu ještě mám.“
„Tak vidíš? Dokonce... Ani u tebe nebyla na návštěvě. Tak se zklidni.“ A v duchu jsem se mu smál.
„Mám se uklidnit? Pitomče. Řeknu ti vše ještě jednou, pomalu. Smím sedět, není to v base, a tak i na svý židli tupě sedávám. Když zrovna nic legračního nehrají v divadle. Ale pochop! Zbavila mě zdi. Podle všeho navěky.“
„Ale nestraš. To jsi na tý stěně tak moc rezonoval?“ A tu...
Tu jsem se zarazil. Sklaplo mi. Konečně jsem se totiž do té situace vžil. On ji miloval, samozřejmě, a dost dlouho ji mohl na Facebooku sledovat. Náhle nemůže. Peklíčko? Proň snad. Ale...
I podobné věci se můžou mezi zemí a nebem stát, když dáváte voyeurství přednost před tradičním pokecem.
I takové věci se mohou stát - a nejen v Hitchcockových filmech.
Vložil: Ivo Fencl