Někteří lidé nenosí v zastavěných oblastech na ´čumácích´ roušky. Odstup nejen britský aneb co s tím má Albert Einstein? Glosa Iva Fencla

Foto: KVIFF (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: A co s tím mají fanynky, čekající na Johnnyho Deppa v Karlových Varech? Celkem nic, až na to, že pečou na roušky a respirátory, a to i ´uprostřed hlučícího davu´

Nu, a někteří jiní občani na ně proto a za to ukrutně řvou. I tak to chodí. A vede to, pěkně prosím, k následující glose a úvaze. Říkám si... Říkám si, že snad ani tak nevadí porušování takového nařízení, pokud si dokážete (více i méně automaticky) udržet patřičný odstup. Odstup od jiných lidí, byť... Ano. Rovnou také uznám, že tohle spíš půjde zvládnout na ulici maloměstské, než na - vždy poněkud zaplněnější - ulici pražské; o tom nepochybuji.

Případy, které mám na mysli, bych pak - vcelku s poklidem a nepokřiveně - přirovnal k distingovanému odstupu od lidí, který je příslovečný a příznačný například pro typického Brita. Anebo... Nebo dokonce k odstupu - a jisté vnitřní samotě - velikého Alberta Einsteina, který často dumal nad všehomírem a takřka určitě svým Aspergerovým syndromem NETRPĚL; jak nejvíc dokazuje finále jeho života v USA, kdy byl jednoduše RÁD SÁM.

Podobná touha po klidu, ba samotě není, uznávám, samozřejmě vlastní každému a fakticky jde o úchylku. Člověk jí postižený ale nebývá nešťastný a naopak trpí vprostřed davu i vstoupí-li na hlučnou ústřední poštu nějaké metropole. Anebo do banky. Tam se možná naopak může i zbláznit. Ne že by vždy přímo hysterčil, avšak i na dálku poznáte, jak se snaží vykličkovat; a na to nepotřebujete teleskop. Ten člověk se jednoduše stáhne do sebe a má někdy dokonce problém s návštěvami restaurací (dnes ovšem zavřených). Všechny podobné autisty našich veřejných prostor pak identifikujete v nálevnách dost snadno. Jak?

Slavný fyzik, který neměl lidi rád :-) Foto Pixabay

Jsou skoro vždy a nejčastěji opřeni zády ke zdi a - skrytě - doufají, že celý prostor hospody jaksi uhlídají. A že jej mají pod kontrolou.

Teprve když tomuhle ti opatrníci uvěří, uvolní se a... Panenko Maria! Náhle jsou nejfantastičtějšími společníky. Na chvíli, třeba i na večer. Ale nic to nemění na té skutečnosti, že je prostor žahavě děsí a že lidi okolo sebe často mají jenom za vlastní ozvučný štít. Za kulisu.

Byl to, tuším, Karel Sýs, kdo jednou napsal, že není opravdovým básníkem života ten, kdo nemá pocit, že se svět otáčí okolo něj. Mýlil se? Neřekl bych.

A máte-li taky někdy pocit, že zůstáváte ´v odstupu´ a že život okolo vás pouze protéká, ba rotuje, tak to ještě nemusí být příznak egoismu. A proč by taky byl? Vy nejste neviditelní a ani ne mrtvolami a lidem okolo naopak mnohdy dáváte sebe celého, i když spíš jen jako obrázek a coby prostorem krásně vyslanou a mysteriózně otevřenou duši.

Dojde přitom, pravda, pouze na občasný dotek, ale tvrdit, že jsem právě popsal velkou výjimku, je příliš snadné; osobně bych spíš řekl, že jsme... takřka všichni tací. Pouze jsme takovouhle upozaděnost zdárně překonali, většinou už v dětství. A tak je to správně. V normálních časech. Ale v týdnech, kdy došlo takřka k lockdownu celé české kotliny, bychom možná měli zavzpomínat celou svou signální soustavou na onu schopnost „být jen pro sebe“... a měli bychom se krotit a spíš jen pozorovat a... A především si dávat bacha na každém rohu a před kterýkoli kaňonem: howgh!

Tím skutečným anebo skutečnějším problémem v dnešních ulicích Prahy či Plzně ostatně spíš bude, že každý respirátor na ústech a nose zdánlivého ´poctivce´ nemusí být ani zdaleka funkční. I zlatá česká policie to, řekl bych, pochopila, anžto ve svém celku není příslovečně hloupá a pohybuje se nejčastěji ve zcela hmatatelném světě reality. Nesní a uvažuje zdravým rozumem, určité kontroly samo sebou provádí a jistěže taky pokutuje, avšak potká-li na dlážděném chodníku pomyslného Einsteina s bujnou kšticí a skloněnou, obnaženou tváří, tak ho, myslím, šikanuje pouze výjimečně.

Vložil: Ivo Fencl