Nejsmutnějším zeměměřičem. Glosa Iva Fencla

Foto: Alena Wagner

Popisek: Ilustrační foto

Během života jsem opakovaně pracoval u kartografie a zvlášť na období okolo převratu 1989 vzpomínám jako na své ´zlaté časy u geodézie´. Proč? O tom by se dal napsat román, určitě to ale nebude z důvodu, ke kterému se hodí tyto verše Vítka Janoty: „Až budeš sama shrbená v parku, vánočky drobit od snídaně, až v cukrárnách o teplo šálků, hřát si budeš zmrzlé dlaně. Až budeš jediná na celém světě, až nebude to nanečisto, až v tlustém svetru v parném létě, k sezení budeš hledat místo.“

Upřesňovali jsme rozlohy soukromých pozemků a vlastník nějaké nemovitosti kdesi v Pampelicích dojížděl do zaměstnání v Příbrami, ale na tohle musel být předem písemně pozván. Na konkrétní hodinu. To se odbylo, popojeli jsme a čekali u chaloupky sice ladovské, ale… Zarůstala býlím. 

Předvolání se týkalo drobné důchodkyně. Už vzápětí dorazila ze vzdáleného domova důchodců. Vystoupila z žigulíku, kterým ji přivezli, a spráskla ruce nad hlavou, ale vlastně ne: rukama už neuměla dosáhnout k nebi. Rádio ohlásilo devátou ráno a babička se rozhlížela. Viděla spoušť, i vbelhala se na předzahrádku a zřetelně jsem slyšel slovo OSTUDA. Ta paní se shýbla a ukrucovala živou kopřivu. Jednu z mnoha . Pak ukroutila druhou. Od mládí přece o dvorek a hospodářství dbala. To chalupa vypadala ještě jako ze škatulky, ale padesát let uplynulo a ji, hle, přivezou mezi ruiny. Byl teprve rok 1982, abych vše upřesnil. 1982! 

Stařenka ještě v paměti viděla jinou chaloupku, zatímco tu stála před realitou s mrtvou kopřivou v ruce, a duše tu dámu musela bolet. Ukázala nám hranice, ale sama chtěla dál trhat kopřivy. Jenom nohy už nesloužily. A přece BYLA ZNOVA DOMA. 

Později mě napadlo, zda by šťastněji nedožila bez té návštěvy. Zda by to neměla hezčí s neporušenou vzpomínkou na vonné pelargónie a bohulibě upravené stavení. Tady potkala spíš bubáka. Ale co dělat? Právoplatný majitel zkrátka musel být fyzicky přítomen, aby odsouhlasil i zcela neviditelné hranice mezi poli, starými oltáři a někdejšími parčíky.

Ještě popravila shnilou slunečnici a po mracích nám i jí někdo poslal kousek sluneční záře. Nebe zase potemnělo. Mlčky jsme stáli u průčelí baráčku, které pentlilo ještě tak pět jedenáct kopřiv, a jí se klepala ramena. Odvedli jsme ji do vozu. Okénkem se na svůj dům naposled v životě podívala. 

Nu, dneska ten dům už září, jel jsem nedávno kolem. Uplynulo dalších padesát let. Našla by klícku. Ale jinak padá stejné listí a myslel jsem na to v ulicích města, uprostřed spěchajícího davu, když jsem tu bábu najednou uviděl. Ne! Ona ještě žije! 

Jako svatá trčela před pekárničkou. Připadala mi zmatená v té lidské řece, která ji nezadržitelně a netečně obtékala. Ta paní oddechovala trochu jako zvíře, opírala se o pitoreskní vozík. Nebyla svrasklé jablko, ale skoro. Mráz mnou jel, byla jako má strašidelná sudička. Za výkladem zničehonic spustila písnička z kolovrátku, ale já mlčel úplně stejně zbaběle jako tenkrát u zapleveleného stavení a jen jsem se díval. 

Nu, byla to už jiná dáma. Odplouval jsem s davem. Co všechno provedeme druhým, aniž nám to dojde? I ona třeba někomu ublížila. Kdo z nás ne?

Vložil: Ivo Fencl