Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nejsmutnějším zeměměřičem. Glosa Iva Fencla

20.07.2021
Nejsmutnějším zeměměřičem. Glosa Iva Fencla

Foto: Alena Wagner

Popisek: Ilustrační foto

Během života jsem opakovaně pracoval u kartografie a zvlášť na období okolo převratu 1989 vzpomínám jako na své ´zlaté časy u geodézie´. Proč? O tom by se dal napsat román, určitě to ale nebude z důvodu, ke kterému se hodí tyto verše Vítka Janoty: „Až budeš sama shrbená v parku, vánočky drobit od snídaně, až v cukrárnách o teplo šálků, hřát si budeš zmrzlé dlaně. Až budeš jediná na celém světě, až nebude to nanečisto, až v tlustém svetru v parném létě, k sezení budeš hledat místo.“

Upřesňovali jsme rozlohy soukromých pozemků a vlastník nějaké nemovitosti kdesi v Pampelicích dojížděl do zaměstnání v Příbrami, ale na tohle musel být předem písemně pozván. Na konkrétní hodinu. To se odbylo, popojeli jsme a čekali u chaloupky sice ladovské, ale… Zarůstala býlím. 

Předvolání se týkalo drobné důchodkyně. Už vzápětí dorazila ze vzdáleného domova důchodců. Vystoupila z žigulíku, kterým ji přivezli, a spráskla ruce nad hlavou, ale vlastně ne: rukama už neuměla dosáhnout k nebi. Rádio ohlásilo devátou ráno a babička se rozhlížela. Viděla spoušť, i vbelhala se na předzahrádku a zřetelně jsem slyšel slovo OSTUDA. Ta paní se shýbla a ukrucovala živou kopřivu. Jednu z mnoha . Pak ukroutila druhou. Od mládí přece o dvorek a hospodářství dbala. To chalupa vypadala ještě jako ze škatulky, ale padesát let uplynulo a ji, hle, přivezou mezi ruiny. Byl teprve rok 1982, abych vše upřesnil. 1982! 

Stařenka ještě v paměti viděla jinou chaloupku, zatímco tu stála před realitou s mrtvou kopřivou v ruce, a duše tu dámu musela bolet. Ukázala nám hranice, ale sama chtěla dál trhat kopřivy. Jenom nohy už nesloužily. A přece BYLA ZNOVA DOMA. 

Později mě napadlo, zda by šťastněji nedožila bez té návštěvy. Zda by to neměla hezčí s neporušenou vzpomínkou na vonné pelargónie a bohulibě upravené stavení. Tady potkala spíš bubáka. Ale co dělat? Právoplatný majitel zkrátka musel být fyzicky přítomen, aby odsouhlasil i zcela neviditelné hranice mezi poli, starými oltáři a někdejšími parčíky.

Ještě popravila shnilou slunečnici a po mracích nám i jí někdo poslal kousek sluneční záře. Nebe zase potemnělo. Mlčky jsme stáli u průčelí baráčku, které pentlilo ještě tak pět jedenáct kopřiv, a jí se klepala ramena. Odvedli jsme ji do vozu. Okénkem se na svůj dům naposled v životě podívala. 

Nu, dneska ten dům už září, jel jsem nedávno kolem. Uplynulo dalších padesát let. Našla by klícku. Ale jinak padá stejné listí a myslel jsem na to v ulicích města, uprostřed spěchajícího davu, když jsem tu bábu najednou uviděl. Ne! Ona ještě žije! 

Jako svatá trčela před pekárničkou. Připadala mi zmatená v té lidské řece, která ji nezadržitelně a netečně obtékala. Ta paní oddechovala trochu jako zvíře, opírala se o pitoreskní vozík. Nebyla svrasklé jablko, ale skoro. Mráz mnou jel, byla jako má strašidelná sudička. Za výkladem zničehonic spustila písnička z kolovrátku, ale já mlčel úplně stejně zbaběle jako tenkrát u zapleveleného stavení a jen jsem se díval. 

Nu, byla to už jiná dáma. Odplouval jsem s davem. Co všechno provedeme druhým, aniž nám to dojde? I ona třeba někomu ublížila. Kdo z nás ne?

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace