Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Napsat písničku, chytlavou, ale ne blbou, je kumšt, říká známý plzeňský muzikant a skladatel, který v roce 1985 vyhrál Portu a s protivnými hudebníky nehraje

01.07.2021
Napsat písničku, chytlavou, ale ne blbou, je kumšt, říká známý plzeňský muzikant a skladatel, který v roce 1985 vyhrál Portu a s protivnými hudebníky nehraje

Foto: Se svolením: Milan Benedikt Karpíšek (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Milan Benedikt Karpíšek

ROZHOVORY NA OKRAJI, VIDEO Milan Benedikt Karpíšek je plzeňský rodák (*1963), člen a spoluzakladatel řady kapel. S manželkou a rodinou žije v Chrástu u Plzně, ovšem svá vystoupení odehrává nejen na západě Čech či v celém Česku, nýbrž i na jiných kontinentech.

Dobrý den, Milane, vy jste mužem mnoha hudebních profesí. Přitáhla si vás hudba sama nezávisle na vaší rodině, anebo jste měl pro svůj zájem inspiraci mezi svými nejbližšími? Jste jediný hudebník v rodu Karpíšků?

Raději bych – s dovolením – hovořil o rodu Benediktů. Můj dědeček Václav z Čížkova byl vynikajícím trumpetistou a mezi světovými válkami působil jako muzikant u největších světových cirkusů – Krone, Sarrasani a dalších. Působil hlavně ve Francii, Německu, Monaku – tam hrál dokonce i pro monackého prince… Právě on mne svým vyprávěním o dalekých končinách ´infikoval´ láskou k muzice.

O vás je známo, že jste vystudovaný inženýr-kybernetik. Co vás přivedlo k zájmu o kybernetiku (což je věda, která se zabývá principy přenosu a řízení informací v živých i neživých systémech)?

Haha. Kybernetik – to zní hrozně. Ale krátce řečeno – na vysněná studia hudby jsem měl sice prospěch, ovšem nikoli ty správné páky, a tak po absolvování gymnázia se mi volba studia na tehdejší Vysoké škole strojní a elektrotechnické (dnes součást Západočeské univerzity) jevila jako lepší alternativa k dvouleté prezenční vojenské službě někde na Slovensku... Brrrr, strašná představa!

Takže u vás nakonec zvítězila hudba, které se věnujete naplno. Kdy a proč jste se rozhodl, že s kybernetikou končíte a přehodíte výhybku?

Já v tom měl celkem jasno od začátku. Nechtěl jsem národnímu hospodářství příliš škodit a brzy jsem zjistil, že muzikou se dá lidem rozdávat radost, což, prosím, není fráze! Dokonce jsem kul plány, že až dokončím studia, půjdu hrát na zaoceánskou loď. Z toho sice záhy sešlo, ale stále jsem se snažil pro uskutečnění svého snu o ´živení se hudbou´ něco dělat – chodil jsem na soukromé lekce např. k panu profesoru Bažantovi a dalším – a posléze jsem vystudoval postgraduálně hudební teorii na pražské Akademii múzických umění.

 

Milan Benedikt Karpíšek je hlavně houslista, byť ovládá i další strunné nástroje 

Hrál jste v celé řadě kapel. Kolik jich bylo dohromady a které jsou ty nejznámější?

Dneska už to jsou pamětnické či polozapomenuté záležitosti. Na gymplu jsme hráli nejdřív dixieland s kapelou Dynamit, potom bigbít – od klasického rokenrolu až po art rock, pak jsem ´přeladil´ na folk, neb jsme v Michalem Polcarem v roce 1981 založili kapelu E.F.S. alias Experimentální Folkové Studio. To byla moje největší láska...

Na kterou z nich máte asi nejlepší vzpomínky a proč?

Asi na E.F.S., kde jsme hráli vlastní písničky, do kterých jsme vkládali své tehdejší klukovské myšlenky, pocity, sny, lásky... Holkám se to líbilo, byli jsme ´mladí a neklidní´ – inu, parádní léta…

Byl jste také účastníkem legendární Porty. Čím byla ve své době výjimečná a zajímavá, kdybyste ji měl představit mladším ročníkům, které už ji nejspíše znát nebudou?

To by bylo na samostatnou kapitolu... Na Portě byla nejfantastičtější ta atmosféra pospolitosti lidí naladěných na stejnou vlnu, lidí schopných naslouchat, hledat v textech jinotaje, přemýšlet, ne jen tupě konzumovat... Lidí, kteří nepluli v tom mainstreamovém korytu, lidí, kteří uměli použít vlastní mozek. Poznal jsem tam spoustu báječných osobností. Ale to je milovníkům techna a přihlouplého popíku asi těžké vysvětlovat. A když jsme v roce 85 Portu vyhráli a ocitli se na lochotínském amfíku před 35 tisíci posluchači – to byl zážitek opravdu na celý život! Mimochodem – tu PORTU si teď v létě připomeneme koncertem U Branky 30. července, kvůli kterému začalo E.F.S. znovu zkoušet a plánujeme i zajímavé hosty. Přijďte si poslechnout a zavzpomínat.

 

S kapelou E.F.S. vyhráli v roce 1985 Portu, což byl tehdy opravdu velký úspěch 

Kterým hudebním žánrům jste se v životě věnoval? Lidé, kteří vás znají osobně, upozorňují, že je jich celá škála…

Kromě těch zmíněných mě taktéž hodně ovlivnil západočeský folklór. Hrál jsem se soubory Jiskra, Máj či Úsměv. Bonusem k prima muzice i lidem byla možnost vycestování za železnou oponu, kde mám z oněch časů přátele dosud. Pak přišla taková originální komořinka s COLLEGIEM FIDDLE DOLCE, které funguje už bezmála 30 let – tam si dělám radost hrou vlastních skladeb, pak BENEDICTUS – to je gotika šmrncnutá Irskem, mými texty a pojatá někdy až trošičku ´punkově´, se ŠVEJK-BANDEM zase hrajeme písničky z počátků XX. století a projeli jsme kus světa, pak přišel KING SWING, jehož styl je zřejmý z názvu. Parádní muzika a skvělí spoluhráči i zpěvačky! A zase úplně jiný přístup k hudbě – hlavně k improvizaci, což mne nesmírně baví. A pak vznikala různá příležitostná sdružení (Boiohaemum, Ad Libitum, Bohemia Boys…) to už ani nepočítám... Byly to takové kamínky do jakési mé hudební mozaiky. Mnohé z kapel vznikly díky mému angažmá v USA, musel jsem tam vždycky přijít s něčím novým. Jedna věc je ale veledůležitá a to není v muzice - obklopit se fajn a inspirativními lidmi – jak začne nějaký muzikant prudit, pryč od něj.

 

 

A ještě podotýkám, že kapely napsané velkými písmeny stále fungují – tak nějak si paralelně žijí vedle sebe a já jsem za to moc rád, protože hrát jen jeden žánr by mi přišlo jako strašná otrava – takhle je pořád nějaká změna – lidí i stylu.

 

 

Jste také univerzalistou v ohledu hudebních nástrojů, jichž ovládáte celou řadu. Které všechny to jsou? A je nějaký hudební nástroj, se kterým byste se rád ještě naučil zacházet?

Ale kdepak – univerzalistu si představuji úplně jinak. Třeba jako u syna Tomáše, který může vystřídat španělku, elektrickou kytaru, klavír, klávesy, kontrabas či baskytaru – a všecko skvěle. Navíc báječně komponuje, přičemž komponování vystudoval na konzervatoři u profesora Jiřího Bezděka. Já krom houslí hraju jen na mandolínu, ukulele, banjo plus nějaké historické nástroje (dulcimer, psalterium, cistra, buzuki...) a občas tluču do nějakých bubínků či perkusí. Strašně mne mrzí, že nejdu v dědových šlépějích a neumím na trubku – možná to doženu v důchodu nebo v příštím životě.

Jako hudebník jste mnohokrát koncertoval i v zahraničí. Ve kterých destinacích to bylo?

Zaplať pámbu – muzika byla pro mne nejlepší cestovní kanceláří. Evropu jsme projeli de facto celou, v létech 1995–2002 jsme účinkovali na obřích hudebních festivalech v USA, několikrát jsme hráli v Mexiku, vzpomínám na Kolumbii, Brazílii (hlavně na fajn přátelství s tamními muzikanty), ale i na Čínu, Sýrii, Kazachstán, Vietnam… Všude bylo spousta nového, zajímavého. Dnes tak člověk akorát může listovat albem fotek.

Jste rovněž hudebním skladatelem. Jaký typ skladeb je vaší vášní a specialitou?

Píšu písničky nebo komorní skladbičky. Někdo se na to může dívat skrz prsty, že to není dost ´hoch  umění´, ale já myslím, že napsat  písničku, která by byla chytlavá – a nikoli blbá, je docela kumšt. Baví mne taktéž instrumentálky a drobné komorní skladbičky, včetně těch instruktážních pro děti v ´ZUŠkách´. Vlastně ve většině mých kapel hrajeme mou autorskou muziku, a to mne fakt blaží. Zvlášť, když pak lidi na koncertě zatleskají. Anebo když slyším hrát mé věci v rádiu (teď nejčastěji v Rádiu Junior) nebo TV… Nebo když mám fajn zpětnou vazbu od někoho, kdo to rád poslouchá. Úplně nejlepší je, když se pak písnička vydá ´do světa´, žije si svým vlastním životem a já se s ní někde potkám – to je moc fajnový pocit! Říkám si, že není čas ztrácet čas muzikou, co by mne nebavila.

 

Švejk Band

Dále jste textař a skladatel písní. Kolik už jste jich za život vytvořil a která se podle vás nejvíce ´zažila´ mezi posluchači?

Ono jde hlavně o kvalitu, nikoli o kvantitu, nemůžete to ´sekat jako Baťa cvičky´. Když počítám jenom ty kousky, pod které se můžu s klidným svědomím podepsat, tak je to někde kolem pěti stovek. Lidi mají stále rádi třeba Tmavovlásku, v rádiích a televizi se nejvíc hraje Taneček (z pohádky O princezně, měsíci a hvězdě), což mám zdokumentováno dle hlášení OSA (Ochranného svazu autorského). Děti mají asi nejraději Veselé písničky pro kluky a holčičky a Cestovatele Kompáska – mé ´alter ego´.

Angažoval jste se v plzeňském a pražském rozhlasu. Kterým pořadům jste se zde věnoval a stále s rozhlasem spolupracujete, pravidelně či příležitostně?

Právě kdysi na Portě si mne všimla redaktorka Květa Bodollóvá, pro kterou jsem napsal spoustu písniček a se společnými pořady jsme ´urvali´ i nějaké vavříny v celostátních soutěžích. V roce 1990 jsem pak nastoupil do ČRo Plzeň coby hudební redaktor, zažil tam tvůrčí a nadšenou dobu přerodu v poněkud modernější médium, poznal jsem skvělé lidi – především Zdeňka Bláhu, ale i mnoho dalších. Ale postupem doby jsem tam zakusil také intriky, závist (bohužel z šéfovských pozic) a donašečství. Od roku 2000 jsem na volné noze a jsem tomu vskutku rád. Bez šéfa se žije prostě skvěle!

Jste spolupracovníkem několika divadel, jedním z nich je DINO. Čím se zabývá a co na jeho půdě vytváříte?

Hudební divadélko DINO je takové moje duchovní dítě a láska – před více než 20 lety jsme začali s Jitkou Kubištovou (báječnou zpěvačkou a šikovnou multiinstrumentalistkou) hrát moje písničky pro děti, zatím jsme natočili 8 cédéček, deváté už by bylo venku nebýt covidu, takže teď dotočíme poslední playbacky sboru ZUŠ Chrást pod vedením skvělé Ireny Výrutové a těšíme se, až CD vyjde koncem léta.

 

DINO (na snímku s Jitkou Kubištovou)

Divadélko DINO funguje pod křídly Městské knihovny Plzeň, kde také velice často hrajeme (tedy není-li lockdown), ale jezdíme též na vlastní pěst po celých Čechách. Věnujeme se hodně historii – Plzeňska, Šumavy, Brd i celých Čech, zpíváme písničky o zvířátkách, o dalekých končinách, předvádíme dětem historické i exotické hudební nástroje, které si mohou na pódiu osahat a vyzkoušet, snažíme se být hodně interaktivní (to jsem pochytil mimo jiné v USA) a děti zapojovat do děje jakožto muzikanty i herce... Musím zaklepat – je to fajn a baví nás to.

Patříte také k zakladatelům v Plzni velmi dobře zavedeného divadla Pluto. Ale nyní vám covid tamní účinkování nedobrovolně přerušil...

Zatímco DINO (zkratka slov Divadlo Nás Obšťastňuje) je projekt z mé vlastní hlavy, Pluto je ´dítětem´ Jindřišky Kikinčukové – takže otázka by měla být směřována na ni. Na jeho začátky v roce 1999 vzpomínám moc rád – na to naše tehdejší obrovské nadšení a nasazení.

Já jsem to nedávno počítal – napsal jsem muziku či texty, které zazněly ve čtrnácti pluťáckých inscenacích, baví mě, když to lidi baví. Moje songy tam s gustem zpívá např. i Radim Uzel. Na některé tituly, např. Návrat Odyssea, Lucerna Zeleného Rudolfa či Vražda v koupelně vzpomínám s nefalšovanou láskou.

A co se týče té covidové pauzy – paradoxně pomohla člověku zpomalit, dohnat to stádo ´bychů´ a taky třeba zjistit, že k životu toho vlastně tak moc nepotřebuje! Stačí zdraví a pohoda – a to fakt není fráze.

Vy jste v době covidové vytvořil množství zajímavých zpěvníků a hudebních publikací. Můžete je krátce představit? A kde je případný zájemce sežene ke koupi?

Ano, měl jsem tzv. nucený sicflajš. A tak jsem vysypal staré kostlivce ze skříní a noty ze šuplíku, sedl k počítači a už to jelo. Z rukopisů jsem přepisoval starší kousky, občas něco přikomponoval... vznikly i nové věci – např. třívětý koncert pro dudy s doprovodem, sborníky skladbiček IMPRESSIONS a SHARDS, zhudebněné keltské pohádky i ´klasické´ náměty – Sůl nad zlato, Popelka, Sněženka a 7 pidimužů, další dětské písničky – třeba o hudebních nástrojích, které právě pro své CD nastudovává sbor Javořičky s nadšenou sbormistryní Bedřiškou Koželuhovou. Celkově jsem vydal asi pětadvacet nových sborníků, kdo by měl zájem – ať už základní škola, ZUŠka nebo jednotlivec, najde vše ZDE

 

Karpíškovo dílo a kocour Flek

Mimochodem, jak inženýr Milan Karpíšek přišel ke svému prostřednímu jménu?

Benedikt – to je pro mne důležitá symbolika. Jak už jsem zmínil výše, je to památka na dědu Václava Benedikta, dal jsem si to do jména během studií hudební teorie na AMU, když se mne pořád ptali, zdali jsem synem toho slavného tenoristy-jmenovce. A chtěl jsem tím vyjádřit dědovi dík za ty geny i za nekonečnou lásku a trpělivost, s níž mne k muzice vedl. Bohužel jen do mých necelých třinácti let.

Co vaše rodina? Toleruje vám, s výjimkou již řečeného syna Tomáše, vaše umělecké aktivity?

Já jsem se rodiny nikdy moc neptal, prostě se živím muzikou a tím to končí. Někdo zase chodí do Škodovky nebo na melouchy a taky se nevyptává… Nicméně – moje manželka je velice tolerantní, ostatně sama pochází z hudebních poměrů. A synové jdou, zaplať pámbu, v těchto šlépějích taktéž. Říkal jsem jim – držte se muziky, život s ní je veselejší. Tak si to asi vzali k srdci... Tomáš (bude mu letos 30) po studiích na AMU v Praze, Royal Academy of Music v Londýně, Musik Hochschule ve Freiburgu a angažmá ve Vídeňské filharmonii a Staatsoper zakotvil v České filharmonii coby kontrabasista. Moc rád si s ním vždycky zahraju – je to pro mne čím dál tím víc takový svátek. Taky už jsme spolu leckde účinkovali – od Mexika po Šanghaj... A mladší Michal (25) před pár dny ´odbakalářoval´ na JAMU coby violoncellista, ovšem hraje skvěle i na dudy.

 

Se Švejk Bandem

Co byste označil za svůj největší hudební úspěch v životě?

Každopádně mne moc potěšilo, když muzikálový soubor Divadla J. K. Tyla uváděl v sezóně 2019/20 moje Plzeňský pověsti, které navíc hudebně aranžoval syn Tomáš. Ale největší úspěch? Na ten pořád ještě čekám a stále pevně doufám, že se někdy dostaví. (úsměv)

A co vaše plány do budoucna? Na co nového z vaší dílny se mohou těšit vaši příznivci a fanoušci?

Zásadně neplánuju. Přál bych si jen zdraví pro sebe i všechny svoje blízké… včetně mých čtyřnohých kamarádů. A ten zbytek už snad nějak přijde.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace