Rasputin, King a TO, jak býváme vedeni ´shora´. (Velmi osobní) glosa Iva Fencla
22.06.2021
Foto: Alena Vagner
Popisek: Ilustrační foto
Podivná fotografie vznikla začátkem tisíciletí následkem existence mé hlavy. Víte, nesnáším se vizuálně, nebo aspoň ne příliš, a fotografování nemiluji. Přesto vznikl snímek, jehož existence mě ještě po letech zaráží, i když nikoli jako pilot do země. Mate mě.
Nevím, zda se mi podaří reprodukovat sem onu fotografii, pokud ale ano, mě si odmyslete a povšimněte si na ní okolí mé hlavy. Jistě. Není úplně dokazatelné, že ta šílená fotka nebyla napřed zaranžována, ale konstatuji, že nebyla, a zůstávám po patnácti letech pořád kapánek v šoku.
To za mnou přijel přítel a spolužák z vysoké Jára Frič; nečekaně vstoupil do mého pokoje, kde jsem seděl u psacího stolu, a fotil. Snímal mě okamžitě a daleko dříve, nežli mi vůbec došlo, která bije.
A nyní ta zvláštnost. Za prvé: v našem domě jsou desítky knihoven, ale na jednu jedinou výjimku nebyl tenkrát za sklem ani jediné portrét jakéhokoli spisovatele; byly tam jen hřbety knih. Za druhé: mám těch knih desetitisíce, ale s jedinou výjimkou si nevybavím ani jednu, jejíž hřbet by okupovala lidská tvář. Navzdory tomu koukám na výsledek Járova focení vždy s úžasem. Nad mým pravým spánkem zírá totiž sám Rasputin, zatímco pod levým spánkem Stephen King. Rasputin civí ze hřbetu své biografie a Kingovu fotku jsem na dotyčný flíček umístil... Opravdu jenom náhodou? Je snad náhod? Zrovna tak knihu o Rasputinovi jsem tam dal ´jen tak´, šlo o úplně nesystematicky řazenou polici knih ´k doprohlédnutí, k dočtení´. Takových mám po bytě spoustu. Čas a prostor ovšem sehrály divadlo, má hlava se ocitla mezi dvěma jinými hlavami. Jak to?
_20210621.jpg)
Autor na snímku Járy Bilíčka Friče
A nevím, zda zrovna Stephena Kinga cítívám jako nedostižný vzor, ale možná jo. Určitě. I mentalitou je mi tenhle spisovatel blízký, zatímco Rasputin, Rasputin, ten mě vždy ´jen´ fascinoval: tolik, až jsem o něm napsal kramářskou píseň.
Je to celé? Zdaleka ne. Aby toho nebylo málo, ocitla se ve zlatém řezu snímku ještě ikona mého dětství, loupežník Rumcajs. Není to taky zvláštní? Je ovšem zrovna tak pravda, že teď mohu mechanicky pokračovat a mapovat celou ZVĚTŠENINU, i když ne tu od režiséra Antonioniho.
Mimo to jsou totiž na snímku patrny knížky o legendárním Fouchém (ta je od Zweiga) či Alfredu Nobelovi, také část Škvoreckého spisů a Ďáblův slovník od Bierce. K tomu soubor povídek Munra-Sakiho, Breiského sebrané spisy, cosi od Eca, Aldingtonova kniha Všichni lidé jsou nepřátelé, tři publikace o Spejblovi a Hurvínkovi, paměti Nancy Reaganové a Sedm fantastických příběhů od Blixenové. Vedle Kinga je pak takřka kompletní Poe a snad už jste si všimli, že se autoři v knihovnách tak dlouho vzájemně hledají, až se skutečně najdou a přitisknou k sobě deskami. Poe k Hawthornovi a vodorovně tu leží hned čtyři slovníky literární a filmové fantastiky a další tři práce o fantastice včetně mnou oblíbené Heldové publikace V říši obrazotvornosti. Rudý hřbet dole na fotografii je pak sešit s šestým mým ´románem´ o kočkovité příšeře afrických džunglí známé jako Mgva, dodnes to nevyluštěné hádance kryptozoologie. V pokoji ten sešit zůstal na onom místě od chvíle, kdy jsem jej přestal číst synovci. Ani to není vše. Víc vzadu je vidět dílo Červená knihovna od paní Mocné, pod ním stejnobarevný svazek o rodokapsech a nad Rumcajsem se táhne regál složený ryze z Chestertona a Stevensona. O kus dál, v další z knihoven je svazek literatury faktu Dutá země. Takže knížek dva habaděje. Jak to ale, že se i při existenci tolika habadějů dostal můj obličej zrovna mezi obličeje pánů Rasputina a Kinga?
Nechme však knihy knihami a spolu s více či méně pomyslným Bohem skočme teď rovnýma nohama do skutečného života, i když opět pouze mého.
Není to dávno, co mě cosi vyděsilo. Nezmocnila se mě přímo úzkost, ale stres jistě. Nechci nebo možná ani nemohu rozvádět, jaké události to byly (a vy si třeba představte, že ztrácíte zaměstnání), ale ve výsledku jsem přerušil jízdu na bicyklu a vedl ho loukou daleko od stezky pro cyklisty. Stanul jsem až u strouhy a několika vznosných jasanů a strnule hleděl do prázdna, zoufal si, vzpamatovával jsem se. Asi půl hodiny. Hlavou (a snad to znáte) vám kolují nesčetné existenciální otázky.
Pak... V určitou chvíli, jak náhlým impulsem jsem se vrátil na cyklostezku a pak, překvapení, prvně v životě odbočil z ní k vodárně. Vybral jsem si tím jako průzkumník zbrusu novou cestu. Okolo plotu vodárny jsem kolo zatravněnou pěšinkou vedl, znovu nasedl a vracel se domů nezvykle po hlavní silnici procházející mezi domy a plochou za náměstím. Náhle jsem vpravo minul starého kamaráda Jakuba, neviděl jsem ho možná už několik let. Bylo to tak nečekané a jel jsem tak rychle, že jsem ho přesto nepozdravil. Vedl své dítě, malého syna, zřejmě od zdravotního střediska. Ale já byl zdrchán a... Ačkoli jsme na sebe snad i pohlédli, naše oči zůstaly prázdnými.
Doma jsem využil šance a šel prostě spát, snad abych se vzpamatoval. Spát do podkroví, ale po probuzení se mi v hlavě zvolna vyvrbila jediná další nejlepší možnost cesty.
To byly čtyři odpoledne. Stál jsem v kuchyni, pak vyšel ven z domu, opět vsedl na kolo, zamířil ke koupališti a ´náhodou´ vjížděl do jeho areálu současně s Monikou a jejím kočárkem, aniž jsem ale Moniku ještě poznal. Byla ženou onoho mého kamaráda, který si u koupaliště pronajal stánek. Teď tlačila kočárek souběžně se mnou, snad si mě nevšimla a já se vrátil a opřel kolo do stojanu, došel ke stánku, řekl si Jakubovi o pivo, a ještě předtím povídám s mírně sehraným podivem: „Co, že vůbec máte otevřeno? Skoro už prší.“
Také že na mě kapky dopadaly a do napouštěného bazénu, zároveň i požárního, tekla říčka po skloněné betonové ploše. Jakub řekl, že nemá dvanáctku, ale jen desítku za 28 korun a virové časy byly, zdálo se, zrovna za námi. Pokynul půvabné servírce, aby mě obsloužila, a já chvíli zůstal s ní. Kdysi, už to bylo deset let, chodil Jakub s jinou servírkou, s Jorikou, a svůj vztah k tomu páru jsem vylíčil v několika knihách a povídkách. A vylíčil jsem tam i chvíli, kdy byla Jorika nahrazena Monikou, kterou si Jakub posléze vzal...
Ve stánku, pravda, zářila kterási nová dívka (s jakýmsi tetováním), ale situace staré deset let se skrz ni divně vrátily a já dokonce cítil, jak se veškerý můj zájem přesunuje pouze na tento nový objekt snění. I nechal jsem servírce bez problému svou novou knížku a druhý výtisk nechal Jakubovi, usedl kousek dál, pil to, co mi kráska natočila, koukal na Moniku, jak se ubírá podle bazénu za svým ještě malým synem, a sice jsem se rozechvěle vrátil domů, protože plachost zvítězila, ale ono ´pověstné´ (a často popisované) ´existenciální zoufalství´ bylo ve mně pro ten den VŠEMI TĚMI SHODAMI zabito.
A teprve doma a opět jako ´náhodou´ jsem zjistil, že má Monika zrovna svátek. Vím, na sto pět procent mi teď řeknete, že jsem vylíčil jen obyčejné shody okolností, jaké přece občas prožívá každý příslušník lidstva, a že sami nevidíte nijakou boží osudovost a že mě v den zoufalství nikdo ´shora´ nevedl. Dobře.
Dobře. Dobře. Asi se ale mýlíte vy, a naopak já jiná vysvětlení než ta svá kouzelná nevidím.
Vložil: Ivo Fencl