Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Od rána do večera u hospodského stolu. O zákulisí natáčení filmu Národní třída vypráví Marek Velebný, herec, spisovatel a spoustu dalšího

29.04.2021
Od rána do večera u hospodského stolu. O zákulisí natáčení filmu Národní třída vypráví Marek Velebný, herec, spisovatel a spoustu dalšího

Foto: Se svolením Marka Velebného (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Přátelé. Ivo Fencl a Marek Velebný (vpředu) na Svaté Hoře u Příbrami, kam prý často a rádi jezdí

ROZHOVORY NA OKRAJI Marek Velebný (*1970) je všestranný. Vyrůstal v Březnici u Příbrami, do Příbrami chodil na gymnázium. Jeho tatínek, ředitel polikliniky, pocházel z Plzně, kde absolvoval Lékařskou fakultu. Tu studoval rovněž Marek, posléze ale dosáhl vzdělání na filozofické fakultě zcela jiné školy. Jako členu Střediska západočeských spisovatelů mu brzy vyjde další kniha, je i hercem, úspěšně vystavuje fotografie. Stal se rovněž otužilcem, umí být dobrým přítelem a bývá vnímavým čtenářem a sebevražedně upřímným kritikem. Fakticky je i poutníkem a cestovatelem (a řídí opravdu dobře), dobrodruhem života. Marka důvěrně znám, přesto jsem otázky kladl zvědavě. Spíš než otázky to ale byla šťouchnutí.

Začněme tvým psaním, nebo raději tím, co psaní předcházelo.

Nejprve jsem hodně četl. V dětství. Nejradši o historii a cestopisy. Ten první se jmenoval ... a znali jen kámen (1971) a psal ho Josef Brinke, znalec Austrálie. Jinak mě - vedle detektivek - neminula ani záhadologie, ale obecně vzato, příliš se ke knihám nevracím; akorát v určitých obdobích žití jsem míval rád... dejme tomu Dana Browna či Dänikena.

Roku 1999 jsem vstoupil do Ason-klubu při Knihovně města Plzně. Chodil jsem tehdy s jeho členkou, psal reportáže, verše, fotil. Bohemista Vladimír Novotný, který dnes bydlí v Chodouni u Zdic, si jen trochu později posteskl, že u různých autorských večerů v Plzni jsou na padesáti snímcích ze sta pouze nohy básnířky Ireny Velichové… Posléze jsem začal zaznamenávat vtipné příhody formou fejetonu, krátké povídky, a začal si dělat legraci, nejradši sám ze sebe. Snad jsi mě k podobnému psaní přivedl ty.

To ale teď přeháníme. Oba.

Nevím. Spisovatel Milan Čechura kdysi každopádně zdůraznil, že mi spíš svědčí kratší věci. Tak či onak si říkám, že jsem taktéž hodně vyrůstal na povídkách Šimka a Grossmana.

Přejděme od psaní k herectví. Jak ses dostal k Národní třídě?

Plzeňské Divadlo Dialog mi poskytlo už předtím příležitost v belgickém (a francouzském) filmu Alexise Michalika Edmond z roku 2018. Je o životě francouzského dramatika, který využil figury historického Cyrana. V tomto snímku o Rostandovi se objevilo vícero českých herců, například i půvabná Markéta Krejčová či plzenští Mikuláš Cholinský a Tereza Danihlíková. Snímek vznikal i v srdci plzeňského Velkého divadla. To jsem se i nechal registrovat.

Jako něčí partner?

Ne. U známé pražské agentury Cine-jessy. Brzy volali. Hodně prý o mě stojí. Ve filmu Národní třída hraji následkem toho půvabného štamgasta, ba ocitl jsem se v traileru.

Byl casting náročný? Jak bys ho, Marku, srovnal kupříkladu s castingy do filmů Woodyho Allena?

(smích) Nedělal jsem vůbec žádný casting, Ivo. Nebo tak říkáš focení po kostýmní zkoušce? Bezvadné pro mě každopádně bylo setkání s hvězdou Dejvického divadla Hynkem Čermákem.

Castingy se nicméně jinak před natáčením Národní třídy konaly.

Ano. A teprve dodatečně mě herečka Katka Janečková, ba sám režisér Štěpán Altricher upozornili, že castingem NEPROŠLO vícero profesionálních herců. To ovšem mnoho neznamená. Respektive to, že jsem vlastní přirozeností zapadl. Náhodou mezi esa.

 

S představitelem hlavní role Hynkem Čermákem

A jak vlastně podobné natáčení probíhá?

Přijelo pro mě auto s členem štábu, vezli mě až na plac. Nezapomenu na slečnu produkční. Ale skvěle se ke mně chovali všichni. To tvůj Woody Allen herce nemá tak rád.

Ale má. Nebo to vyplývá z jeho knihy Mimochodem. Občas ostatně není divu, že režiséři šílí. Už klasikou jsou stížnosti na prodlevy mezi záběry. Ty jsi na ty pauzy zvyklý?

(Marek Velebný přikyvuje.) Postával jsem tam s kolegy docela rád; jeden byl z Příbramského divadla. Bavívali jsme se taky s Honzou Cinou. Honzu jsem si oblíbil nejvíc. Je milý, jak by řekl tvůj Woody, a potkali jsme se pak i při projekcích v Praze nebo v Plzni, vždy si popovídali a on vtipkoval, že jsem v přestávkách postával u stolů s nápoji, že asi tedy mám talent na využití podobných situací.

To prý zvládal na recepcích ministr Jiří Dienstbier.

Možná. Ani on, ani já, ale nepatříme k holubí letce.

A co zmíněný Hynek Čermák, o kterém na CD dokonce pěje duo Těžkej Pokondr?

Ten? Z mé strany respekt. Ba já to rozdýchával. Znám ho nyní taky z lidské stránky. A je pod tlakem.

Asi jako teď v Americe Brad Pitt, když se soudí?

Nežertuju. To si nepředstavíš. Divadlo, filmy. Přesto zůstává dodavatelem dobrých historek, ty bych ti tedy přál. Umí žertovat, úplně žongluje žerty. Pro kolegyni z divadla se mi rád podepsal i na zadek. Ne. Ne! Prostě se pro ni podepsal.

Přiblížil bys teď, Marku Velebný, čtenářům Krajských listů.cz někdejší premiéru Národní třídy?

Víš, jako ucho jsem asi neuměl reprízy po republice a hlavně premiéru (to vodění nás, medvědů, z kinosálu do kinosálu) kloudně využít. Teprve v Plzni jsem ze sebe vydlabal krapet sebevědomí. Ještě náročnější však bylo natáčení. Třeba brutální pronásledování prasete. Představ si to nebožátko. Živý divočák, ale kýmsi ochočený. A teď ho ten chovatel provokuje. Ve filmu navíc ´hrají´ další prasata, jen mrtvá; a my takovou mrtvolu opakovaně přenášeli. Jen chvílí před filmováním spatříš čerstvě odstřelené zvíře, představ si. Je dovezeno rovnou z honitby a přímo před tebou vyvrženo. Stál jsem tam navíc nešikovně a ´špinil´ objektiv.

Ale celá pracovní doba jistě takto brutálně vyplněna nebyla.

Scény se točily vždy celý den. Vstávali jsme brzičko. Vyzvedlo nás, jak říkám, auto štábu. Jak je to dál? Následuje snídaně u cateringu: dobrý teplý kafe nebo čaj, párek, míchaná vejce. Nato dojde na převlékání v autobuse, tj. u svůdné kostymérky. Následuje vlastní přesun na plac, jinak se to neříká, a setkání s režisérem Spielbergem, tedy Altricherem. (úsměv) Na nás byl puntičkářský. Jen někdy se scéna musela opakovat; to když jsem se přeřekl, nebo když - komusi dalšímu - vypadl text. I herci jsou lidé.

Měl jsem sedm natáčecích dní a jeden pozdně večerní den, abych tak řekl, kdy jsem na plac přijel teprve okolo 18.00. Nastalo ono tebou zmiňované čekání a trvalo takřka šest hodin. K natáčení jsem se dostal teprve před půlnocí. Filmovala se noční scéna před panelákem, trávil jsem ale před ní většinu času v karavanu.

Brad Pitt by se nechoval jinak.

Asi ne. Co ti ale řeknu: kupodivu jsem zjistil, že se točí v domě, kam se krátce předtím přistěhovala jedna má láska.

Ale ty jsi spal v tom karavanu, ne?

Platonická láska, Ivo. A někdy jsem spával u kamarádky. Nikdy v karavanu.

Představ si ovšem (a prvořadě) tucet hodin na place, odkud absolutně nemůžeš. Představ si opakování jediné scény až do... ne-ko-neč-na. A pochop povinnost se soustředit i přechytračit únavu. Ale u komparsu to je horší.

Vážně?

Litoval jsem jednoho vietnamského herce. Den za dnem seděl před herním automatem.

No a?

Já to měl zase takhle: seděl jsem po pět dní od rána do večera u rohu hospodského stolu a vracel se k tomu rohu vždy, už jako stroj.

Slečna produkční nebo ochotní kluci ze štábu nás vždy nějak sehnali - a dovedli na plac. Odsud tě vedou snad i na oběd, z oběda zpět na plac, z placu znova do kostymérny, odsud k autu, tím jedeš až tam, kde nocuješ.

Občas jsem se, ležérně, nechal vysadit u bazénu v Podolí a šel před spaním do sauny. Zaplavčit si. Jiní se družili - ač ne v Podolí, pařili do rána, ale to víš, není mi dvacet; tak to nesmím přehánět. I dík tátovi mám trochu cit, co ještě organismus unese.

Ostatně nás drželi zkrátka, pili jsme při filmování pouze nealko Birell. A protože jsem od rána do večera sedával u toho štamgastskýho stolu, a s půllitrem, tak mi ´pivo´ nakonec teklo asi už i ušima.

Jen občas ho někdo ze štábu v našich sklenicích napěnil. Jindy nám dotočili. V panácích, v láhvi Borovičky byl akorát čaj. Bože. Ale co, to znám z divadla.

Co úspěšná literární předloha Národní třídy?

Knihu jsem četl. Několikrát. Ale teprve po natáčení mi Jarda Rudiš a režisér důvěrně řekli, že to byl nemalý oříšek převádět onu prózu do filmu. Ani se nedivím. Kniha je monolog hlavního hrdiny. Takže... Co s tím? Je to zfilmovatelné? Vše se nakonec zfilmovat dá a Jarda se Štěpánem připsali, jo, právě ty důležité role štamgastů.

Ale film je - ve výsledku - určen pro artová kina, jen pro určitý okruh diváků.

Taky pro přemíru vulgarismů. Dokonce je sprostší než seriál MOST! Jana Prušinovského a Petra Kolečka. Mimo to… Některé nevysvětlené sekvence mohou zůstat nepochopeny.

Jak tedy ten film vnímáš jako divák?

Jde o jistý protest. O vyjádření zklamání z moderních zbohatlíků i developerů. Jenže je už dnes asi zbytečné vzpomínat na svět, kdy lidi ještě drželi pospolu, asi jako my - štamgasti - u toho stolu. Teď máme individualismus. Teď kralují prachy.

Víš tedy co? Vraťme se k ostatním tvým filmovým a televizním rolím.

Vůbec první vystoupení před kamerou se v mém skromném případě odehrálo v soutěžích AZ Kvíz, Riskuj a Kolotoč. Pak jsem se objevil v talk show Honzy Musila Sauna a na vejšce v Bídnících, které tehdy, v roce 2000, Francouzi točili v Plasích. Vedle Gérarda Depardieu a Johna Malkoviche tam hrají třeba i Jakub Zindulka nebo David Suchařípa.

O přestávce při natáčení se mi tehdy povedl trapas. Omylem jsme si sedli ke stolu francouzského štábu a pustili se - chutě - do oběda.

Co další filmy a seriály?

S jedním ze svých idolů - Pierrem Richardem - jsem ve snímku Bez rodiny, také v roce 2000, kde hraje mimo jiných Čechů také Vladimír Javorský. Točeno v Chotěšově u Stoda. V německé Věži o 12 let později, nafilmované mj. v Plzni, jsem, ač mírumilovný, hrál východoněmeckého demonstranta a rval se s pořádkovými silami. Hrál jsem taky v seriálech Nebezpečné vztahy, Záchranáři, Policie v akci, Dáma a král a Profesor T.

A v Boženě.

Jasně. Kněze jsem představoval ve snímku pro podporu cestovního ruchu Za barokem na kole, anebo budu v - ještě neuvedené - adaptaci knihy Patrika Hartla Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Režíroval to autor prózy osobně a napsal si sám scénář.

Jsem ale - pro úplnost - třeba i ve výukovém snímku pro zaměstnance České pošty anebo v reklamě na Gambrinus. Taky ve filmu proti kyberšikaně a ve Smazaných skečích, produkovaných a režírovaných u nás Petrem Smazalem.

To je snad ale původně seriál americký, ne?

Asi. O fous mi utekly role v Nabarveném ptáčeti, v Šarlatánovi a v Havlovi.

Ty sám na filmy taky koukáš?

Jenom na některé. Jednak mám rád bláznivé komedie - a já sám jsem ostatně spíš typem do komedií, jednak detektivky. Jsem fanda na celou francouzskou produkci let 1960 až 1990 a víš, co to všechno je. Velký blondýn, Delon, Depardieu, Moulin... Fantomas. Vše s Funesem. Miloval jsem i britské Profesionály. U nás je to určitě Vlasta Burian - právě vyšly jeho skeče a písničky na audionosiči Život za smích, pak nová vlna, Homolkovi a kriminálky jako Sázka na třináctku, Smrt stopařek, Holka na zabití, Na kolejích čeká vrah a Čas pracuje pro vraha. Seriály jako Pitaval i - mistrně dělaný - Major Zeman. Konečně i Svěrákem psané komedie Mareček, Jáchym, Co je vám, doktore?, Vesničko má středisková...

Zatím jsme ale dost nezdůraznili, že ses k tomu dostal přes divadlo.

To je pravda. Divadelně jsem vyrůstal na Semaforu a Cimrmanech a okolo roku 2005 jsem začal hrát v plzeňském souboru Amceth dnes už bohužel zesnulého Jiřího Č. Ulricha. První roli jsem získal v Lustigových Krásných zelených očích. Hrál jsem v Audienci a sami jsme si pak založili soubor Sofranza. Skvělý režisér František Zatloukal (na fotografii je se mnou a s Vladimírem Gardavským) už je dnes bohužel po smrti.

Františka Zatloukala i Jirky Ulricha je převeliká škoda. Sám se neodvažuji posoudit, nakolik byli doceněni, ale Mistra Zatloukala pamatuji jako charismatického herce. Výhradně, to je fakt, divadelního – a v mé knize ´Columbo a já´ dokonce je (drzá) divadelní aktovka, kterou jsem parafrázoval klasickou sekvenci z filmu Pulp Fiction. To jen proto, že se František Zatloukal trošku podobal Harveymu Keitelovi. S ohledem na autorská práva Quentina Tarantina by však tuto krátkou hru (psanou víc Tarantinem než mnou) bylo stěží možno uvést. Vraťme se do plzeňského Dialogu, který zastřešil tebou vyjmenovávané soubory.

Díky Františku Zapletalovi jsme hráli jak komedie, tak klasické historické hry; ale opět jsem se ´trhl´, ještě s pár kolegy, a založil soubor Orákulum. Tady jsme zkusili vlastní tvorbu, a to hlavně jistou hru o panu Kačabovi. Bylo to, věř, úžasné představení. Cítili jsme nadšení, sounáležitost. Hra se navíc stala impulsem pro kolegu Miroslava Herejka, známého třeba ze Slunečné či Krejzových, a on náhle chrlit nápady, celé hry. Ale víš, jak to chodí. Ten založí rodinu, ta rodinu ztratí... S Herejkem jsme dnes sami.

 

V divadle, na snímku vpředu

Jsem rád, že jsem hrál v jeho Nezdvořákovi, a oba ještě občas fungujeme v jiném souboru. Dostali jsme šanci u Jakuba Zindulky a byla to například role v Gogolových Hráčích, s nimiž jsem dokonce vystoupil v Činoheráku. U Zindulky jsem hrál i v Sojkově hře Hodina historie a teď oživuji Náměstí svatého Marka, což je další hra, kterou pro mě napsal ceněný básník a spisovatel Jan Sojka.

Dobrá, a co focení?

Otec, jak víš, byl lékař, ale také nadšený fotograf. Měli jsme temnou komoru, brzy fotil bratr, učil mě. Začal jsem s Exou, následovaly východoněmecké bakeliťáky, měl jsem přístroje se superzoomem, teď jsem u Canonu. Aniž bych pohrdl chytrými telefony. Jimi ale fotím teprve od léta 2020.

Dělám rád portréty a přírodní akty, u vody, u posprejovaných zdí, na parapetech, v rozpadlých stavbách. Je to sexy. Jistě, vždy se vše nepovede. Fotil jsem i kulturní akce, dokumentoval koncerty, literární pořady. Účastním se výstav Fotoklubu, a jak říkám: Technice nemusíte tak rozumět, ale fotka má mít myšlenku. Má vystihnout moment anebo rovnou scénu. Ještě něco je tady podstatou. Stejné naprogramování a soucítění mezi mnou a modelkou.

Taky sportuješ. Nebojíš se, že jednou zmrzneš v řece?

Realitou je, že od poloviny desátých let kamarádím s otužilci Plzně. Ale nikdy jsem sám nebyl zvlášť otužilý a jen jednou to narušila - rozhlasem zachycená - akce poblíž Ostravy, tzv. Tichavský tuleň. Jde o tamní únorovou tradici. Ale to musel přijít až pan Mráz. Pozval mě na ples klubu otužilců a koukám, vždy po nácviku předtančení si to někam sypou. K vodě? Nerad trhám partu, i jsem dnes otužilcem, ale asi omylem.

Na jednom bále jsem se dokonce zúčastnil půlnočního předtančení akvabel, jindy zkoušel Labutí jezero; věřil bys?

Ale jo.

Bezvadné byly pravidelné otužovací pátky na - Plzeňákům všeobecně známém - rybníce Kameňáku, kde to výslovně miluju. Ale mám slabost pro celou rekreační soustavu Boleveckých rybníků. Jak si vzpomínám, snášel se někdy sníh, tak se mi do vody nechtělo, ale každý rok to jde líp. Ještě se hecujeme, podporujeme. Nasloucháme tělům. I když se nechci kasat. Někteří borci se totiž i v lednu cachtaj´ - a dlouze. Den co den. Mně stačí pár minut. A chce to ale slunce nad hlavou, bezvětří. Jak vyprávívám, stávám až na koncích těch front k vodě. Proč? Musím nadělat četné fotky a za druhé chci z rybníku brzy ven.

Nebylo by to ale takhle celé. Pak se někdy i hřejeme v hostinci u kamen, dámy napečou. Před pár lety jsem dokonce bodoval na memoriálu Alfréda Nikodéma. Nijak zvláštně, ale... Ani ne sto metrů jsem uplaval a přátelé z nealko-mokré čtvrti taky hráli, uvědomuji si, v Bábě z ledu. Kdybych je tehdy znal... Juch, šel bych do toho.

Konečně jsem si teď pořídil i pravé otužilecké ponožky. Pravou čepici. Letos v zimě jsem se chodil co nejčastěji ponořit do díry v ledu - a jezdím (někdy i v dámské společnosti) po okolních zatopených lomech a západočeských rybnících. Vždy mám ručník, plavky tak nutné nejsou.

V dobrém si občas vzpomenu na vnější, nevyhřívaný bazén v Podolí, ale jde to i jinde. U Kamenného rybníka jsme v zimní sezóně skutečně měli ´sociální díru v ledu´. Tam jsme se scházeli. V rouškách, samozřejmě.

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace