Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Grotesky socialismu. Jak jsem prožíval to ošemetné dvacetiletí takzvané normalizace. Glosa Iva Fencla

13.04.2021
Grotesky socialismu. Jak jsem prožíval to ošemetné dvacetiletí takzvané normalizace. Glosa Iva Fencla

Foto: Alena Vagner

Popisek: Mladí si leckdy představují období socialismu jako ustavičné a neměnné Dantovo peklo; ilustrační foto

Sem tam potkám lidi mladé, ale mozky mají malinko vymyté. Naprosto neříkám, že úplně, a kdo si dejme tomu přečte krátkou knihu Husitská revoluce od Petra Čorneje, nebo jeho Jana Žižku, tak je, řekl bych, v obraze ohledně historie patnáctého století. Tak to bylo, tak se to tenkrát seběhlo. Ale nechci mluvit o husitství, pamatuji socialismus. Ne komunismus, ten jsme pouze budovali, jak mi ve škole vysvětlovali. Rokem 1989, kdy mi bylo pětadvacet, to skončilo, a někteří mladší lidé si roky 1948-1989 představují dnes jako hotové Dantovo peklo. Slýchám o Mileně Horákové, uranových dolech, báťuškovi Stalinovi (naštěstí nepanoval u nás), o Gottwaldovi, Jiřině Švorcové, slýchám ledacos. Většinou je to pravda, někdy polopravda, taky se setkávám s neuvěřitelným nepochopením doby.

Snad nejošemetnější je přitom dvacetiletí takzvané normalizace. Alena Fialová napsala o té éře (vzápětí rozebranou) knihu Poučeni z krizového vývoje (2014, pozor, čárka nad prvním písmenkem „i“ tam není), která má podtitul Poválečná česká společnost v reflexi normalizační prózy, takže je to specializovaná práce, ale buďte si jisti, že i skrz to užší okénko pochopíte hodně okolo literatury a ze života. Taky jsem se rád poučil a tady podle mého názoru o žádné vymývání mozků nejde. Neříkám, že naprosto se vším v té knize musíte souhlasit, ale jinak je to jako s prací skvěle píšícího Petra Čorneje.

Dvacetiletí normalizace už pamatuji a neřekl bych, že zkresleně: byl jsem vnímavý, i když, uznávám, i dost zavřený doma. Pamatuji přesto příjezd tanků a vlastní reakci na maminčiny slzy: začal jsem chodit v kroužku na jednom místě kuchyně, přes rameno jsem měl flintičku a čekal, že se otevřou dveře a vstoupí voják. Naprosto vážně jsem byl připraven maminku bránit. To všechno proto, že s pláčem řekla: „Asi bude válka.“ Že přeháněla? Možná, ale ještě zažila druhou světovou válku a její tanky, takže tu bylo logické spojení; Rusové přijeli už podruhé a rozdíl byl v tom, že nyní jim říkala Rusáci.

Tatínek Ivo byl školní inspektor a doktor filosofie. Vaculíkových Dva tisíce slov sice nepodepsal (mimochodem, víte, že jedna z posledních Vaculíkových knih se kratčeji jmenuje Tisíce slov?), nicméně prověrky ho neminuly. Stal se vychovatelem v internátu.

O svou původní práci sice přišel, ale mně se tahle zdála lepší. Do internátu mě vzal, představil mě některým chlapcům, ukázal mi, jaký úžasný model krajiny s vláčky vybudovali, taky mi vyprávěl, že dva z nich slezli z výškové budovy internátu po hromosvodu, což se nemá, atd. Taky o tuto práci otec přišel, za oné éry jste ale museli být zaměstnaní, takže rozhodně nehrozilo, že by nás musela živit jen maminka, respektive i babička ze svého důchodu. Jak si teď vzpomínám, někteří disidenti té doby pracovali v kotelnách, kde se dalo v klidu číst atp., ale táta se, mám dojem, práce nikdy nebál, což jsem viděl i doma, a jednoduše se rozhodl, že se vyučí pekařem.

To byl o něco víc než v Kristových letech. Do toho internátu jezdil okolo pekárny, která každé ráno neuvěřitelně voněla, dokonce i přes silnici. Zrovna dnes ráno jsem okolo profičel na kole - a voní pořád. V tom smyslu tedy taťuldu zcela chápu. Teprve pár let před smrtí se mi přiznal, že zkoušku na pekaře ošidil. Teorii a spoustu dalších věcí sice zvládl, ale válení těsta a vytvoření konkrétní dobroty už mu tak nešlo. Někdo to tedy při zkoušce uválel za něj. Otec pak byl pekař, v noci hlídal pece a četl verše. Jenže noční mu neseděly, neuvědomil si zřejmě, že u těch pecí nepůjde spát. Zase z pekárny vycouval. Tou dobou přišel na návštěvu jeden známý a prohodil: „Já to nechápu: takhle zacházet s kvalifikací.“ Bohužel nevím, zda tehdy narážel na tatínkův čerstvý výuční list nebo na to, že je táta doktor.

Jenže inspektora dělat znovu nemohl, takže šel šoférovat. Místo se opět našlo, jen pár bloků od našeho domu. Tak táta prožil valnou část normalizace a nyní si představte rok 1978. Přichází za mnou: „Ivo, půjdeme na brigádu.“ Bylo mi čtrnáct. Šli jsme míchat maltu, táta jezdil s kolečkem, co jsem dělal já v těch čtrnácti, už nevím. Ale vzali mě díky tomu na gymnázium. Nějak podobně se to muselo zařídit, abych se dostal na ČVUT, respektive pak na Universitu Karlovu; a jak si teď uvědomuji, taky doba studia se mi započítává do důchodu. Hm. Aspoň zatím to nikdo nepředělal. Ale o tom jsem nechtěl mluvit. Chtěl jsem jen připomenout dvacetiletí, kdy každý mohl dělat všechno. Doktor filosofie (otec) pekaře a pekař, kdo ví, možná i školního inspektora. Ale to přece jen přeháním. Ve směru dolů to ale platilo. S jedním nárazníkem. Nikdy jste nemohli, ba nesměli skončit ´na ulici´, anžto byste se stali příživníky. A tak jste pracovat museli, což mi jako klukovi připadalo hrozné, a jestliže jste měli vzdělání, jež neodpovídalo vašemu pracovnímu uplatnění, tak jste samozřejmě museli občas i něco překousnout, a to nejen od lidu. Konkrétně:

Tatínek tedy šoféroval, ale šéfovi podniku se nějak stále nezdál jeho titul. „Tak vy jste doktor," opakoval. „Tak mě vozí pan doktor. Víte co, pane doktore, dneska pojedeme tam a tam.“ Ten den prožil táta peklo, pár let před smrtí mi o tom vyprávěl. Ušetřím vás podrobností, ale šéf pana doktora filosofie dokázal dovést do takové situace, ve které mu mohl vítězně říct: „A víte co? Dejte sem ten volant. Já si to dořídím sám.“

O práci ale otec přijít nemohl. Bylo to jenom ponížení, a dokud jsem byl já ten mlaďoch s obdobou vymytého mozku (jeliman), mlčel o tom přede mnou jako hrob. Ale stalo se. No, a pak se táta málem věšel, načež se rozvedl, potkal novou ženu, našel práci vychovatele v Jedličkově ústavu; tam se dožil převratu. Brzy nato konečně vydal první knížku, za jménem mu přibylo CsC., atd. „Byla to hnusná doba,“ říká právem Ondřej Neff, ale všechno je relativní. Systém absolutní zaměstnanosti osobně považuji za skrytou formu nepodmíněného příjmu ´za nic´; ale s tím, že jste každé ráno museli vstát a nějakou práci přece odvést. Pod jakým tlakem?

Někdy i pod velkým. Většinou ale pod žádným. Beze stresů. Osobně mě tohle totalitně totální jištění státem poznamenalo na celý život.

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace