Chystá ´Psáno střelným prachem´. A další. Doyen legendárního Ábíčka Vlastislav Toman a jedna magická rokle u Třemošné
08.04.2021
Foto: Se svolením Vlastislava Tomana (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Vlastislav Toman
ROZHOVORY NA OKRAJI Tentokráte je naším zpovídaným muž, kterého všichni milovníci SF v republice považují za svého guru. Vlastislav Toman (* 1929) je český novinář, spisovatel dobrodružných knih a scenárista komiksů. V letech 1959 – 1992 působil jako šéfredaktor časopisu ABC, slavného ´Ábíčka´.
Křestní jméno dostal omylem matrikáře – měl se jmenovat Vlastimil. Je původem Plzeňák, narodil se tu, v Plzni vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou, kterou dokončil roku 1948, až po II. světové válce, během níž byl totálně nasazen. Po dokončení studia nastoupil do plzeňské Škodovky. Poprvé publikoval krátkou povídku v časopise Vpřed v roce 1948. V roce 1956 pomáhal zakládat časopis ABC, v roce 1959 se stal jeho šéfredaktorem, kterým byl až do dosažení důchodu, roku 1991 (ABC bylo za jeho působení největším časopisem pro mládež). Publikoval také řadu dobrodružných i populárně naučných knih a scénářů komiksů, obvykle se sci-fi námětem. Tyto komiksy vycházely na pokračování v časopisu ABC, okrajově i jinde. Věnoval se také popularizaci kosmonautiky a historii střelných zbraní. V roce 1974 byl oceněn cenou ČSAV za nejlepší populárně vědecké práce v tisku, rozhlase a televizi. Tento rozhovor je překvapivě velmi aktuální, týká se toho, co doyen legendárního Ábíčka, plzeňský rodák, toho času v Praze dělá právě teď.
Ceny časopisu Plzeňský literární život v roce 2016 (vlevo Vlastislav Toman, vedle něj autor tohoto rozhovoru Ivo Fencl)
Jsi, Vlasto, stále extrémně aktivní; dávno ti přitom bylo devadesát. Nechtěl jsi, abych vyzvídal, jak to děláš, a tak aspoň vyzraď, co dnes děláš. Vybízím tě.
Mám radost z Výprav do ztracených světů. Tak se jmenuje má nová kniha. Vydalo ji Nakladatelství Josef Vybíral v Žalkovicích (2020) a vedle mého úvodu se pyšníme závěrečnou studií od znalce komiksů Milana Krejčího. Nikdo, Ivo, ale nepopírá, že jsem nebudoval zámky na louce zelený, nýbrž adaptoval klasický román sira Arthura Conana Doyla Ztracený svět (1912).
Celý život tvoříš pouze pro děti a mládež; to mi imponuje. A máš ve zvyku předestírat jen optimistické ideály. Dobře děláš!
Výpravy do ztracených světů si ale nebudou kupovat jenom příznivci moji. Vznikly i podle dávného námětu Jaroslava Foglara a scénáře obrázkových seriálů sem psali také slavný František Běhounek, Ivana Peroutková, Jaroslav Hlaváček a jistý pan Chalupka. Kreslili Václav Junek (jak asi víš, byl to i spoluautor Rychlých šípů), skvělý Jiří Petráček, Jirka Veškrna, František Kobík a Ladislav Říha. Na sto čtyřiceti stranách se pánové vyřádili.
I ty?
No, mám už zas jinou práci. Desítky scénářů pro chystanou knihu Psáno střelným prachem. Ale ještě k Výpravám. To, co jsem tam psal já, zabralo jen stránky 56-120. První Výpravu kreslil Jiří Veškrna (1931-1996) už pro již 14. ročník ABC (1969-1970), ale kdepak by se jednalo o adaptaci otrocky věrnou. Žádnou výzkumníkovu dceru Jessii ve slavné knize nenajdeš, jak víš. A pro dvě další pokračování jsem čerpal už výhradně z vlastní fantazie. V letech 1979-1980 jsi, jak vím, i ty čítal ve 24. ročníku ABC Druhou výpravu do Ztraceného světa, nakreslenou kompletně Františkem Kobíkem (1933-2006). Už předtím dal tento muž a přítel podobu mému Kruanovi ze Žluté planety...
Jedno z mnoha děl Vlastislava Tomana
To vím. A Druhá výprava svou dobrodružností nijak nezaostala za Doylem. Dost čtenářů má dokonce za to, že jde o adaptaci původního pokračování.
Jistě, Doyle užil svých chrabrých hrdinů ze Ztraceného světa ještě ve čtyřech prózách Jedovatý pás, Když Země vykřikla, Země mlhy a Muž, který chtěl rozložit svět. Ty se ale neodehrávají v Jižní Americe, natož na jakékoli náhorní planině přeplněné přeživšími dinosaury a praopy.
Co finále trilogie?
Vysnil jsem ho teprve v první dekádě nového tisíciletí a výtvarně se ho chopil Jiří Petráček. Poprvé byl ten seriál zveřejněn (2013) ve Zlaté knize komiksů, i když jako próza se už roku 2007 objevil v 9. čísle měsíčníku Pevnost. Obě varianty, scénář a povídku, máš pak v mé oceněné sbírce Třetí výprava (Triton, 2008).
A víš, někdo mi řekl, že jsem sám hrdinou Třetí výpravy, ale to není pravda. V tom komiksu jde o anonymního novináře, jemuž pan Petráček pouze žertem přidělil mé vzezření.
Pozoruhodné Výpravy do ztracených světů budou pokřtěny na Světě knihy, bude-li se konat, a i kdyby nebyly, navždycky mě uhranou už úvodní vzpomínkou na jednu rokli u Třemošné, kterou jsi prozkoumával...
Jo, jako kluk. Tou magií se později prodchl i příběh Doylův. Vznikly samozřejmě i jiné jeho kreslené adaptace, dvě dokonce tady v Čechách, ale...
Tvá je nejlegendárnější. Zaručil ji už obrovský náklad časopisu ABC. Avšak povídej... Co jsi zažil u Třemošné, vsi na trati poblíž Plzně?
Obezřetně jsem se prodíral porostem a co chvíli se zastavoval, ba lekal jsem se, když odněkud vzlétl vyplašený pták. Zadupal polekaný divoký králík. Objevil jsem ježka, zahlédl veverky, možná i kunu. Fantazie to ovšem viděla úplně jinak. Byl jsem někde daleko, v divoké končině, kam noha člověka ještě nevkročila! A co víme? Mohli tu být praještěři i pralidé.
Vlastislav Toman se svými Ábíčky
Tu rokli u Třemošné ani za osmdesát let nezarovnal buldozer, a tak se tam klidně můžeš jít se mnou podívat. Ta rokle je i na mapě. Jen město se jí přiblížilo. Na opačné straně vyrostla chatová osada U Šteflíků. Hm. Zrovna tam míval usedlost můj dědeček. Právě od něho jsem jako desetiletý vycházíval snít do džungle.
Bylo by to hezké finále, ale ty skutečně chystáš další knihy, že?
Jasně. Pilně píši vzpomínky na Facebook. A mimo té knihy „se střelným prachem“ to teď bude prvně úplně kompletní vydání mých Strážců (ještě jsem nějaké díly připsal) a taky kniha Trampoty s kapitánem. Zda to bude pouhá reedice? Nech se překvapit, taky tam je něco navíc.
Devadesátníkova odpovědna
Tomanovy vzpomínky na Facebooku se jmenují ´Devadesátníkova odpovědna´, mají již sedm dílů a my si ten dosud poslední, pod názvem ´Protektorátem do puberty´, dovolíme publikovat; konec konců i proto, že se odehrává kde jinde než v Plzni:
Je 1. září 1940 a já nastupuji do prvního ročníku Měšťanské školy chlapecké v Houškově ulici. Z Táborské, kde bydlíme, dnes poněmčené Haufově ulici, to mám o kus dál než bylo do Masarykovky obecné. Je to právě rok od začátku druhé světové války, kterou začalo Hitlerovské Německo přepadením Polska. Teď už se válčí v celé Evropě! Hitler se namlsal a jeho Wehrmacht všude vítězí. Noviny i rádio jsou plné zpráv o vojenských úspěších Německa. Obrázky vítězných německých vojáků a zkroušené tváře nepřátelských zajatců vidíme i v kinech ve filmových aktualitách. České filmy mají německé titulky, ale nedělní programy pro děti ještě promítají americké grotesky a kovbojky.
Měšťanka nám hned na začátku připravila několik překvapení. Na Slovanech Němci zabrali novou školu a tak žáky rozmístili do okolních škol. Tedy i do Houškovky a nám do třídy taky! Tradiční soupeření Petrohraďáků se Slovaňáky se tak přeneslo i sem, aspoň na nějakou dobu. Urazil nás i učitel náboženství, katolický kněz, který při první hodině zjistil, že mezi žáky jsou i nekatolíci (tedy i já) a vyhodil nás na chodbu! Po změně rozvrhu bylo náboženství hned první hodinu a my, nekatolící, jsme mohli chodit do školy později.
Lehké to neměli ani kantoři. Měli při vstupu do třídy „hajlovat“, tedy zdravit zdviženou pravicí. Tak „házeli“ rukou za ucho, že jako… My, žáci, zase měli některé hodiny v němčině, jako třeba matiku. Vrcholem bylo, když jsme si museli přinést černou tuš a redispéro a přeškrtávali v dějepisu určité věty, ba i odstavce nebo slova podle učitelova diktátu. Od té doby vím, že každá doba má své historiky, ba i každá vláda! Co se Němcům nehodilo/nezdálo muselo pryč.
A navíc nám předělali školství! Zrušili 5. třídu obecní školy a zkrátili o rok docházku i nám, to aby Češi nebyli příliš vzdělaní! Celkově tedy bylo základní školství jen osmileté! Z měšťanky se stala Hauptschule – Hlavní/základní škola.
Neměl bych opomenout ani rozšíření okruhu mých kamarádů-spolužáků. Na měšťanku se mnou z Masaryčky přišel Vašík Šteklů. Kamarád od 3. třídy, kdy se s maminkou přistěhovali za roh na Nepomuckou. Za dalším rohem v Hlavanově ulici bydlí Míra Lišků, nový kamarád z měšťanky. A čtvrtým do party se stal Vláďa Bednář z Koterovské. To ale bylo číslo extra super! Třídní o něm říkal: „Bednáři, ty jednou skončíš na šibenici!“
Vláďa si třeba sedl na parapet u okna, pak nadskočil a spadl na podlahu rovnou na zadek! Mezi učiteli jsme měli i jednou mladou kantorku. Když stála vpředu u katedry, Vláďovi „něco“ z lavice spadlo na podlahu a za chvilku už šlo po třídě tajné hlášení: „Má růžové kalhotky…“ Na šibenici asi Vláďa neskončil, neboť jsem nikdy nečetl/neslyšel, že by někdo takový byl odsouzen. Abych nezapomněl! To on rád jezdil na kole. Ale to už je jiná historie.
K téhle trojici kamarádů z měšťanky musím přidat i Zdeňka Vřešťála ze Slovan, který chodil o kousek dál na Mikulášském náměstí do reálného gymnázia. Maminka se znala s jeho rodiči, měli vilku v Motýlí ulici, a chodívali jsme tam na návštěvu. Já pak někdy sám za Zdeňkem. Modelařili jsme, řezali z lipového dřeva modely letadel, hráli jsme si s figurkami indiánů a kovbojů, dělali chemické pokusy. Jaké to bude mít jednou následky, jsme netušili!
A život šel dál!
|
Vložil: Ivo Fencl