V městečku kousek pod polárním kruhem se najednou ulice začaly plnit obyvateli zjevně jižního původu. Ty jejich oplzlé posunky… Cestovatelka a spisovatelka projela svět

Foto: Archiv Peggy Kýrové (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Peggy Kýrová

ROZHOVORY NA OKRAJI „Svět vidím jako nekonečně pestrý a rozmanitý domov nás všech, kteří na planetě Zemi žijeme – a to nejen lidí, ale i zvířat a rostlin,“ prozradila v rozhovoru někdejší předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů, pilná cestovatelka, od narození podnes věrná Plzeňačka Peggy Kýrová (*1970)? Tato členka Obce spisovatelů České republiky je autorkou více povídek, avšak i půvabných bajek. Spoluautorkou publikací Literáti na trati IV (2017), Moje republika (2018), Trabanti mezi námi (2019) či Žena? Žena! (2020). A vyšly jí knihy Amerika aneb Velká země českýma očima (2006, znovu 2016), Stará dobrá Anglie aneb Poslední vandr (2017), Západní Evropou aneb Žigulíkem za železnou oponu (2019) a Trabantem za polární kruh aneb Dvoutaktem po stopách Zdeňka Šmída (2020). Naposled zmíněné vyprávění líčí pouť realizovanou ve stopách známého spisovatele (mj. autora předlohy televizního seriálu Proč bychom se netopili). Díky té samé cestě, na níž se Peggy ´probíjí´ k severu Evropy až překvapivě osaměle, vznikl i film.

Komplet tvých cestovatelských a cestopisných knih není jen pragmatickým souborem faktů, ale připomíná mi luzný sumář citů, pocitů a bezvadných postřehů. Nevybavilo se ti ovšem dodatečně něco senzačního, čím bys ta díla ještě doplnila? Jinými slovy: postrádáš zpětně něco v knížce o Staré dobré Anglii, v knížce Amerika či ve svém příběhu o putování na dálný sever, o cestě Skandinávií?

Díky za uznání. Vše, o co jsem se chtěla se čtenáři podělit, v knihách je. Na cestách si vždycky píšu deník a hodně fotím, takže vzpomínky zůstávají živé, nezapadnou v hlubinách paměti.

A stala se ti na tvých výpravách nějaká veselá příhoda (i kdyby ne z natáčení)?

Veselých příhod bylo dost, většinou se jim ale člověk zasměje, až když je po všem. Kdysi jsem s rodiči vycestovala na příslib žigulíkem na západ. Ve Francii nás zastavili četníci. Krve by se v nás nedořezal, nevěděli jsme, jestli jsme nespáchali nějaký přestupek – a oni si nás jen chtěli prohlídnout jako nějaké exoty, hlavně toho žigulíka. Nebo když jsem před lety jela s irským bratrancem vypůjčeným autem na Ukrajinu, v jedenáct večer jsme na dálnici do Oděsy píchli a zjistili, že v autě není hever. Tak jsem ve tmě na tom ´divokém východě´ přes hodinu stopovala…

Spisovatelka předčítá... Besedy se čtenáři patří tak nějak ´k věci´

Kdo málo cestoval, o dost přišel. Právě to si uvědomí každý tvůj čtenář, aniž jsi to možná chtěla. Kdo by se rád nevypravil ve tvých stopách! Co by ti nejspíš chybělo v obraze světa, kdybys necestovala?

Svět vidím jako nekonečně pestrý a rozmanitý domov nás všech, kteří na planetě Zemi žijeme – a to nejen lidí, ale i zvířat a rostlin. A velmi doufám, že ona nádherná rozmanitost zůstane zachována – respektive, že si ji zachováme a nenecháme si ji vzít, že nedopustíme, aby zmizela v nudné šedi uniformity kráčející ruku v ruce s globalizací.

Bez cestování by mi chyběla spousta úžasných zážitků, dobrodružství a setkání s originálními lidmi. Že cestování rozšiřuje obzory, je asi pravda. Ovšem je třeba, aby člověk cestoval s otevřenou myslí i srdcem. Pokud tomu tak není, nepomůže mu, ani kdyby objel zeměkouli desetkrát dokola.

A přihodily se ti na cestách více kontinenty i neveselé příhody?

Neveselé ani ne, ale jeden velmi nepříjemný zážitek mám ze své cesty trabantem po Skandinávii. Vpodvečer jsem projížděla a prohlížela si městečko kousek pod polárním kruhem a najednou se původně prázdné ulice začaly plnit obyvateli, kteří se zjevně narodili o hezkých pár tisíc kilometrů jižněji. Výrazy v jejich tvářích a oplzlé posunky byly zcela jednoznačné. To mi fakt nebylo dobře po těle. Dupla jsem na plyn a ujela.

Jsi taktéž expředsedkyní Střediska západočeských spisovatelů. Co podobná práce obnáší, co jí bylo nutno obětovat a kdy sis řekla: „Tohle mě vytočilo“? A kdybys opět byla zvolena, šla bys do toho?

Být statutárním zástupcem právnické osoby znamená v první řadě velkou zodpovědnost a celou řadu povinností, což si málokdo uvědomuje. Měla jsem štěstí v tom, že jsem podobné funkce vykonávala už dřív díky své práci a zodpovídala jsem za projekty za desítky milionů, kde se pracovalo i se státními dotacemi; takže v tomto směru jsem byla velmi dobře připravená. A při vědomí odpovědnosti asi až moc svědomitá, takže mi práce vzala obrovské množství času a energie. A jestli bych do toho šla znova? Sice se říká „nikdy neříkej nikdy“, ale vzhledem k tomu, jak se v poslední době změnily poměry a vztahy v SZS, můžu celkem zodpovědně říct, že teď již by mě to netěšilo.

Cestopisy Peggy Kýrové

Považuješ se za odpovědnou? V čem vůbec spočívá odpovědnost: ať už při práci nebo na cestě?

Snažím se v první řadě spoléhat sama na sebe. Spoléhám sama na sebe též v tom, že na cestách vždy přesvědčím nějakého chlapa, aby mi pomohl!

V práci je to samozřejmě něco trošku jiného. Tam by měl člověk dělat to, co opravdu umí. Nebo umět pořádně to, co má dělat.

Nechci nijak přeceňovat význam a smysl dětství každého z nás; přesto bych se tě rád zeptal, jaké dětství jsi měla ty. Ovlivnili tě knížky? Lidé? Osobnosti?

Mé dětství bylo plné klasických pohádek, starých pověstí a dobrých knih, muziky a výletů po krásách a pamětihodnostech naší nádherné země. Táta mi o každém takovém místě dokázal velmi poutavě vyprávět. Stejně jako později při cestách do zahraničí. Dětské knížky časem vystřídaly mayovky, foglarovky, verneovky, historické romány, detektivky, humoristické romány, knihy našich klasiků… Těžko jmenovat jen některé. To platí i pro filmy a písničky. Uvědomuju si ale, že právě v dětství jsem si vytvořila díky tátovi a jeho velmi muzikální rodině vztah k národním písničkám a jsem za to ráda. Národní písně (stejně jako třeba naše tradice a historie) jsou součástí naší identity a čím víc jsme si vědomi své identity, tím lépe a pevněji jsme v životě zakořeněni. V raném dětství mě nejvíc ovlivnili rodiče a oboje prarodiče. Ty se ale spíš ptáš na nějaká známá jména… Zcela jistě je to Monika Švábová, kterou vnímám jako rodinu. A irský dramatik a spisovatel John B. Keane. Setkání s ním sice bylo relativně krátké, ale nezapomenutelné.

Přeceňujeme podle tebe něco na ataku viru v letech 2019-2021?

Taková neveselá otázka na závěr rozhovoru? Zkusím odpovědět stručně. Je tady nová (ale to chápu s otazníkem) nemoc. Víme, že pro některé jedince může být opravdu nebezpečná. Není to však zabiják typu moru, tyfu nebo cholery. Většina z nás asi očekávala seriózní informace a smysluplná opatření, která nenadělají víc škody než užitku. Pokud ta opatření ale devastují ekonomiku a školství, pak devastují naši budoucnost na generace dopředu. Pokud jsou natolik podivná, že by člověk skoro uvěřil tomu, že se nakazíme na sjezdovce, ale nenakazíme se v nacpaném voze MHD, a pokud dobrovolnost očkování bude asi taková jako dobrovolnost členství v ROH za normalizace, pak je asi něco hodně špatně. Ptejme se tedy se starými latiníky - qui bono?

Vložil: Ivo Fencl