Kacířská úvaha nad distanční výukou; místo školy jen předčítejme knížky, třeba horory. Naše děti z toho nezblbnou. Glosa Iva Fencla
23.03.2021
Foto: Jitka Jeslínková
Popisek: Mráz kopřivu (ani bodlák) nespálí; ilustrační foto
Když už stát školy zavřel úplně (a nevidím to 2. března 2021 bohužel pouze na tři týdny), navrhuji jako neplacený expert rovnou razantně zjednodušit výuku. Učitelé! Vyberte si každý libovolnou mládeži přístupnou knihu a předčítejte každý den od osmi ráno pohádky a starším dětem povídky. Máte-li přitom ratolesti vlastní, mohou naslouchat z bezprostřední blízkosti, a totiž vedle monitoru. Ale dost humoru. Fungovat by to nemohlo. Leda tak v ideálním vesmíru. Rád si ho představuji.
Tam totiž mé děti doposud nevyrostly a mohu jim zaujatě předčítat ze svých oblíbených románů, což se ale nedá praktikovat ani ospale, ani unyle, ani pesimisticky. Kdepak. Do četby se musíte položit, trhat řadící pákou, uhánět textem i nad ním nadsvětelnou rychlostí a výslovnostní rekordy nechávat nikým nehonorované. Na místě je i bez ptaní korigovat autora, umět přibrzdit, když není zdlouhavý, a navrch přidávat legrace. Tak například jsem někdy měnil veškerá slova, u kterých se to měnit dalo, na zdrobněliny, když jsem čítal synovi, a docela jsme se nasmáli. Jak totiž zjistíte i jako profesor fyziky, v češtině lze ve zdrobnělinu přetavit nikoli snad každé, ale takřka každé slovo.
Pozoruhodné? „Taková už jsem já, matinko,“ reaguje jazyk český. A kdosi jednou obhajoval, ba úspěšně obhájil i to, že děckům předčítá skoro samé hrůzostrašné příběhy (a zasazoval se za věc následovně): „Když se totiž zpětně zamyslím, co mi zůstalo z dětské četby v děravé paměti, tak hororové momenty.“ A jistě, vážení. Utkvěly.
Koneckonců i ta šokující chvíle z foglarovky, ve které se zraní učeň a... A tryská mu plným proudem krev z tepny, než je zachráněn.
S krví bych to u dětí já sám sice nepřeháněl, ale jinak souhlasím. Ostatně. Není krev jako krev. V klasickém románu Dracula jsem ji kupříkladu již odmalička bral s rezervou, a tak jsem ve věku dospělém čítal synovi poklidně i povídky upírské. Nijak zvlášť se nebál, pokud si vzpomínám, a setkával jsem se naopak s úspěchem; pouze když jsme četli Z upířích archivů uspořádaných jistým panem Otto Penzlerem do dvou svazků o tisíci čtyř stech čtyřiatřiceti stranách (česky 2010), byl jsem posluchačem upozorněn, že to ve výsledku není úplně ono, když člověk u každé historky (např. Arthur Conan Doyle: Parazit) už dopředu ví, že pointou bude, ano, právě upír a jeho přítomnost – a ne třeba chobotnice a přítomnost její.
Nikoli každé dítě je ovšem můj vnímavý syn, i brzy zjistíte, že fracka nejenom nedonutíte, aby si četl sám, ale že nebude naslouchat ani vám, a to i kdybyste měnili stokrát hlasy a překonávali se ještě víc než Oldřich Kaiser při četbě Švejka.
Pak vám ovšem nezbude než děti zabavit jinak. Anebo je bohorovně nechat, ať se zabaví samy. Slovy dalšího fyzika, rezignujete. Odpadnete. Sesypete se. A - v tom lepším případě - vám zbyde čas i chuť si čísti alespoň pro sebe.
Potichu.
I to ovšem disponuje háčky. Jak totiž nenápadně i nápadněji stárneme, čím dál tím víc se vybavuje sousloví ´marnost nad marnost´, a tak při čtení přeskakujeme. Ne možná vždycky při četbě děl naprostých mistrů a miláčků vlastního dětství, ale jinak jo. A surově. Jsem dobrý příklad podobně podloudného piráta-přeskakovače, ale omluvit to vždycky umím. Prošel jsem si totiž v dětství údobím, kdy jsem za svatou povinnost měl nic nevynechávat. Byla to chyba.
Chyba chyboucí. Co ale naplat, když jsem věřil, že teprve poté, co na konci dočtu i tiráž, smím zvládnutou přítelkyni knihu zaznamenat do sešitu, ne-li deníku, a přifařit k ní pořadové číslo.
Pokud jsem ovšem ve svazku vynechal i jen jednu jedinou povídku, už do počtu nesměla přibýt, na to já byl až moc zásadový a pošetilý a dočítal v důsledku téhož někdy i neskutečné pitominy. Ale to bývalo. Dnes se cítím relativně svoboden a každou novou knihu (a starou taky) otevřu bez všech skrupulí namátkou. V místě, kde k otevření dojde, čtu. Když mě text ani po chvilence nelapí, tak mu šanci udělím ještě na jiném místě, a když to opět hapruje, kouknu se drze na konec. Jenom od začátku začínám málokdy. Zato se na začátek vždycky vrátím u té knihy, co uspěla v testu a zaujala; a teď otázka.
Je snad ve třetím tisíciletí znakem inteligence právě i těkavá četba?
Polovina odpoví, že byla znakem inteligence už ve středověku a nad Václavem Hájkem z Libočan a Kronikou českou, ale druhá polovina lidí vám řekne, že je těkavá četba pouze znak vaší neschopnosti se soustředit. A musí tomu tak být vždycky? To si nemyslím a s trochou zkušenosti knížku pouze prolistujete, a přesto z jejích stránek vytáhnete stokrát víc než pomalé, ploužící se a usínající ťululum a slůně, které začalo pětkrát znovu od stránky jedna, jak doporučoval starý pan učitel. Navíc...
Chovám určitý obdiv ke všem, kteří naplno a nekompromisně svedou říct: „Aha, ale to mě celkem nezajímá, víte? Odcházím.“ A skutečně odkráčejí, je-li tedy ještě kam.
A copak odkráčet od knihy, z toho se dávno nestřílí. Ale od televize? Oni to ale „dají“, ba i ve společnosti, kde sedí tchýně (a právě tam), a jestli se vám podobné ODCHÁZENÍ teď zdá nějak moc samozřejmé, tak asi nevíte, co je to takzvaná síla KONSENSU.
VĚTŠINA má podle síly konsensu vždycky pravdu, zatímco vy jste idiot. A tak i (dám teď příklad z jiného soudku) jistý „panel“ zvaný IPCC neprozřetelně přiznal, že nás diriguje právě podle KONSENSU, jenže on to podle všeho má být i vědecký panel (obírající se změnami klimatu), a tak před ním řada myslících lidí po právu zaváhala.
Většinou se totiž mýlí většina a pravdu spíš mívají nestádně a nekorigovaně i svobodně smýšlející jedinci. „Jenže já vprostřed naší bláznivý rodiny nikdy od televize prchnout neuměl,“ postěžoval si kamarád a chápu ho, ale koneckonců jeho chyba. Měl totiž za to, že je přilepený klihem a vážně nemůže odejít, jenže ono to bylo jinak. A jak? Ať si myslíte, že můžete či si myslíte, že ne, máte vždycky pravdu.
A totéž bych za pandemie 2021 řekl i dětem, ač ne úplně nejmenším:
„Ať si myslíte, že bez školy zblbnete, anebo ať máte za to, že je pravdou pravý opak, a vlastně toho pochytáte dost, máte vždycky pravdu. To záleží jen na vás.“
Nebo je aspoň za času nezletilosti bezpečnější žít v oné víře, že jsme každý svého štěstí strůjce. Samozřejmě to pravda není, ale je dobré do jistého věku věřit, že je. Překonáte i nepřekonatelné.
To nakonec nedokázal ani sám hrabě Dracula.
Vložil: Ivo Fencl